Kapitola 50.

Ahojda lásky moje! 

Chtěla bych Vám nejprve všem poděkovat za Vaši starost a podporu ohledně mý nemocný packy! Moc si toho vážím a z toho důvodu bych tenhle jubilejní padesátý díleček chtěla věnovat Vám, mým úžasným přátelům, bez nichž bych si to už ani nedovedla představit:-*

Jen prosím omluvte drobný chyby a překlepy... Tou jednou rukou se fakt píše blbě:-D

---------------------

„Miku, říkals přeci, že je nedaleko....“

„Autem je to pár minutek...“

„Aha.“ úsměvně jsem zakroutila hlavou nad jeho orientací v čase.

„No co...náhodou! Jen koukej, není překrásnej večer? Hvězdy kam se podíváš, dole svítící město, všude klid...“

„A smrad z aut, nikde žádný světla, ani chodníky.“

„Heeej, ty jsi hrozná, takhle to kazit!“

Nemohla jsem si pomoct, vyprskla jsem smíchy a strčila do Mika.

„A ještě do mě vrážíš. A pak že ženský jsou romantičky! No vidíš, už jsme tady! Pořád nemám odhad?“

„Dobře, beru zpět, máš větší odhad než jsem si myslela, že máš.“

„Děkuji...Počkej, to znamená, že to není tolik hrozný, jen trochu hrozný?!“

Nepřestávaje se smát jsem jemně přikývla a rozeběhla se ke vchodu do čajovny.

„Meel, počkeeej!“ zavolal přerušovaně skrze návaly smíchu. „Nikam mi neutíkej.“ Špitl a jemně sevřel mou dlaň v té své. „Tak pojď.“ Věnoval mi úsměv a vedl mne dolů po schodech ke zdobeným kovaným dveřím...

------------------

„Ale to jsou k nám hosti!“ zvolal postarší muž podsaditější figury s delším knírkem nad rty. Jeho snědší zvrásněná tvář se při pohledu na Michaela rozzářila jak zlatá mince v potoce mezi kameny.

„Dobrý večer, Emilio. Moc rád Vás vidím.“ prohlásil Mike a s úsměvem ve tváři podal svému známému ruku na znamení pozdravu.

„Co pro Vás a Vaši přítelkyni můžu udělat?“ pousmál se Mexikánec.

„Myslíte, že bychom mohli dostat stůl?“

„Ale jistě, Michaeli, že se vůbec ptáte!? Pro Vás všechno! Vaše přání je předem splněno!“ řekl s obětavou samozřejmostí v hlase a pokynul dlaní směrem k chlapci, aby nás usadil.

Ten nás vedl po točitých schodech do druhého patra, kde se nacházel menší salónek. Ještě dole u schodů jsem si povšimla černobílé cedulky s textem „UZAVŘENÁ SPOLEČNOST“, která byla zavěšena mezi zábradlím a sloupem, kolem nějž se stáčelo schodiště.

„Tady budete mít soukromí. Smím, madam? Pane?“ věnoval nám nevinný úsměv a pomohl nám vysvléci se z kabátců. Prvně mě, poté i Mikovi, a pak nás zavedl až na vyvýšený stupínek uprostřed místnosti, kde nás posadil ke stolu.

--------------------

Nebyla zde žádná okna, pouze stěny obložené cedrovým dřevem s různými doplňky v barvách purpury. Po místnosti byly rozmístěny všemožné exotické předměty z různých koutů světa. Už tolik příjemnou atmosféru doladila poklidná melodie indických fléten a bubínků linoucí se odněkud z reproduktorů, které za veškerou tou nádherou nebylo ani vidět. Když se člověk zhluboka nadýchl, ucítil omamnou vůni citrusových plodů prostupující smysly každého jedince, jež měl pocit, že se po každém nádechu přesouvá stále hlouběji do jižních oblastí, krajů věčného ovoce. Celé to působilo neskutečně uvolněnou atmosférou, každičká věc, každičký detail měl své místo. Bylo to jedním slovem dokonalé...

„Je to tu opravdu kouzelné.“ povzdechla jsem ohromeně a dál si prohlížela krásy, jež nás obklopovaly. Koutkem oka jsem zahlédla jemný úsměv na rtech muže sedícího naproti mě. Oči měl upřené do svazku z egyptského papyru s nabídkou nejrůznějších čajů, ale i přesto jsem věděla, že mě naplno vnímá.

„To jsem rád...tušil jsem, že se ti tu bude vzhledem k tvé romantické povaze líbit.“

Přimhouřila jsem oči a zvídavým pohledem pohleděla Mikovi do tváře: „Narážíš na něco?“

„Ne, vůbec ne, měl bych?“

V tom k nám přistoupil číšník, který Michaela zdvořile vyzval k objednávce. „Ach ano, Mel? Máš vybráno?“

„Dneska to nechám na tobě... určitě máš nějaký oblíbený. Ráda ho ochutnám.“

„Dobrá, tak tedy, můžu Vás požádat o zelený čaj s kousky pomeranče?“

„Oh jistě, mohu vřele doporučit. Smím dámě k čaji nabídnout dýňová semínka? Opravdu skvěle zvýrazňují chuť čaje.“

„Děkuji, je to od Vás milé, určitě ráda ochutnám.“

„Výborně. Hned budu zpátky...“ usmál se číšník a opustil salónek. Mezi mnou a Mikem zavládlo ticho plné očekávání.

„Tak...“ špitl Michael a na rtech se mu rozevřel úsměv ostychu. „Povídej, pověz mi, co je krom tvé překrásné rodinky nového?“

„Proč mám pocit, že v tvém hlase cítím ironii?“

„Jakou ironii?“ hlesl a oči zapřel zpět do nápojového lístku předstírajíc, že si ještě něco vybírá.

„Přesně tuhle tu.“

„Nevím, o čem mluvíš...“ pronesl vyhýbavě neodvraceje zrak od čajového menu před sebou.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. V duchu jsem chtěla nad tímhle společným rozhovorem rezignovat, ale něco uvnitř mě přimělo pokračovat dál. Michaelovo chování bylo naprosto normální až do momentu, co jsme se dotkli tématu : manžel a děti. V tu chvíli naprosto otočil a začal se mnou jednat takovým tím cynicko-sarkastickým tónem, který mi nebyl ani za mák příjemný.

„Dobrá tak...pověz co ty? Co se po tolika letech změnilo?“

Mike s kamenným výrazem odložil lístek a bezmyšlenkově vstal ze židle, když v tom mi podal ruku. „Nezatančíme si?“

„No...upřímně se mi moc nechce.“

„Ale mně ano.“

„To je mi líto, jenže já...“ větu jsem nestačila doříct. Michael mě pevně uchopil za ruku a vtáhl mne na menší prostranství před stolem. Než jsem se nadála, sevřel mne ve svém pevném objetí, z něhož nebylo úniku. Ruce měl stočené kolem mých zad a tiskl mne na svou hruď. Jeho rozhodné pohyby mě donutily pohybovat se do rytmu půvabné znějící hudby.

Pocítila jsem jeho vlahý dech ve svých vlasech. Jakoby ke mne promlouval. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla pohlédnout do Mikových hlubokých očí z tak bezprostřední vzdálenosti, jakou byla právě tato.

„Asi jsme si nerozuměli, já říkala, že nechci...“ s problémy jsem vydrala z hrdla.

„Opravdu nechceš?“ špitl mi smyslně do ucha, až se po mých zádech prohnal mráz . „Anebo jen chceš, abych...“

„Nechci od tebe nic.“ vylítla jsem prudce. „Chtěla jsem si jen normálně povídat, ale koukám, že s tebou se už ani to nedá.“

„Dobrá, tak si budem povídat.“ usmál se.

„Vážně?“

„,Ptej se, co bys chtěla vědět?“

„Tak...jak ses celá ta léta měl?“ špitla jsem.

„Skvěle.“

„Děkuju, to je opravdu vyčerpávající odpověď.“

„Ne jednoznačnou otázku, jednoznačná...“

„Dobře, dobře...“ přerušila jsem ho. Očividně se dobře bavil. „Tak...co třeba ty a ženy?“

Mike propadl v hlasitý smích.

„Co se děje? Zase špatná otázka?“

„Ne, je skvělá!“ halekal v záchvatu smíchu, „Jen jsem ji čekal až za trochu dýl. Vím, jak býváš opatrná a kolem toho, co tě nejvíc zajímá, si vytváříš prostor a obaluješ ho dalšími otázkami. Překvapuješ mě.“

„A to je k smíchu? A vůbec, jak víš, že mě tahle věc zajímá ze všeho nejvíc? Tedaaa...“ Mike se znovu začal smát. Bavilo ho dostávat mě do rozpaků.

„Vůbec mě to nezajímá! Rozhodně ne nejvíc...“ snažila jsem se rázně utnout tuhle situaci, kterou se velmi dobře bavil, ale pak mi to nedalo: „a jsi?“ špitla jsem.

„Ne, nejsem ženatý.“

„Vážně...? Počkej, vždyť tehdy v Africe...“

„To jsem byl. Ale jednalo se o dohodu.“

„O dohodu?“

„Přesně tak. Byli jsme kamarádi a já zoufale toužil po dítěti. A Debbie mi ho dala. Jsem ji za to nesmírně vděčný.“

„Miku, tys... vy dva... všechno to byla jen dohoda?“

„Ano. Princ přišel na svět přes umělé oplodnění. V podstatě jsem s Debbie nepřišel do většího tělesného kontaktu, ani ložnice jsme nesdíleli...“

„Teď lžeš...“ odstrčila jsem ho od sebe.

„Proč bych ti měl lhát, Mel? Teď, když už ty i já žijeme úplně jiný život? Co bych z toho měl?“

„Pocit zadostiučinění...“

„Ale no tak... To si o mně vážně myslíš? Že bych byl takovej hajzl a léčil si na tobě svý pošramocený ego? To si opravdu myslíš, že bych chtěl zničit všechnu tu krásu, která v tobě žije?“ špitl a přiložil jemně dlaň na mou tvář, kde pomalými pohyby palcem setřel stékající se slzu po mé líci. „Možná jsem se změnil, ale nechci, nedopustil bych, aby ses trápila. NIKDY! Ať se stalo mezi námi cokoliv, ty si to nezasloužíš.“ jeho rty se pomalu začaly přibližovat k těm mým, ale jejich spojení zabránila má slova: „Chci domů...“

„Už?“ hlesl potichu hlasem, v němž bylo znát malé překvapení.

„Ano, chci do postele, teď hned...prosím.“

„Tak dobře... požádám Emilia, jestli by nám ten čaj dovezl domů.“

„Myslíš, že by mohl odvézt i nás?“

„Zeptám se...nechceš se raději projít?“

„Ne, vážně ne. Potřebuju jít spát, není mi dobře.“

„Mohu pro tebe něco udělat? Nechceš aspirin? Úplně hoříš.“ řekl s obavou v hlase, když svoji dlaň přiložil na mé rozpálené čelo.

„Nene, jen prosím, opravdu potřebuju domů.“

„Dobře. Zařídím to. Řeknu ti ještě o sklenku vody, udělá ti dobře.“

 --------------------

Emilio byl opravdu velmi ochotný člověk. Mike mu jen nastínil situaci a už nás usazoval do svého auta a otáčel klíčkem v zapalování.

„Tak ať se Vám udělá lépe, slečno. Mikovi jsem pro Vás dal trochu indiánského čaje. Mělo by se Vám po něm udělat mnohem lépe.“

„Děkuji, Emilio. Jste tak hodný...“

„Ale vůbec, madam. To je maličkost. Rád jsem Vás poznal a doufám, že se nevidíme naposledy.“

„To určitě ne!“ usmála jsem se.

„Pevně v to doufám! Tak dobrou noc, zas Vás rád uvidím – oba.“ mrkl naším směrem, zavřel dveře od auta a odjel. S Mikem jsem osaměla před jeho rezidencí na Mulholland Drive.

„Ukaž, pomůžu ti.“ ozvalo se po mé levici a já pocítila, jak mne Mikovy ruce pevně podepřely. Jemným pohybem mě vedl do svého domu. Jediné, co se mu celou dobu hlavou honilo bylo „PROČ? Tak náhlá nevolnost? Čím může být způsobena?“ Vyvstalo několik snadných odpovědí, ale nechtěl, nedokázal si připustit, že by jedna z nich mohla být spojena s tím, že celé Melino srdce stále patří jen a jen jemu a ona se teď konečně dozvěděla pravdu. Přišlo mu příliš sobecké vztahovat takovou věc pouze ke své osobě.

--------------------------

„Děkuju, Miku. Jsi hodný, že se o mne takhle staráš. Nechtěla jsem ti zkazit večer.“

„Vůbec se neomlouvej. Kdybys cokoliv potřebovala, mám pokoj hned naproti.“

Věnovala jsem mu sladký úsměv s díky na rtech: „Dobrou noc, Miku.“

„Dobrou...“ odvětil. Pomalu jsem zavírala dveře od ložnice, když v tom jsem ještě jednou zaslechla naléhavý hlas mně velmi dobře známý. „MEL?“

„Ano?“ otevřela jsem je zprudka. Mikův naléhavý hlas ve mne zvednul vlnu nových emocí, které jsem se snažila po celých těch dlouhých 7 let pohřbít.

„Je na tebe a děti alespoň hodný?“

„Je, Miku. To víš, že je.“ pohlédla jsem do jeho tmavě hnědých tůní a zahlédla v nich směsici různých pocitů, jež mi drásaly srdce.

„Ani nevíš, jak rád tohle slyším. Krásné sny, Melanie.“

 ------------------------

Ráno jsem vstala co nejdříve to bylo možné a odjela. Jediné, koho jsem v celém domě potkala, byla Mikova starostlivá matka, s níž jsem během snídaně prohodila ještě několik krásných slov. Vypadala mnohem lépe než předešlý den a já tak mohla „s klidným svědomím“ odjet. To, co se totiž stalo včera večer, změnilo můj postoj k Mikovi a já cítila, že už je jen otázkou času, než se naše cesty definitivně protonou.

„Michaeli!“, „Miku“, „Milujeme tě!“, „MICHAELI!“ křičel dav rozvášněných fanoušků na charitativním koncertě v Santa Barbare, kterého se Mike účastnil jakožto hlavní host. Svoji přítomností dokázal strhnout celé publikum v jedno velké davové šílenství! Když se rozloučil a předal nemalý šek dětskému domovu, který znamenal pro mnoho dětí v něm příslib lepších dní, odebral se svým nezapomenutelným tanečním krokem do zákulisí.

 -----------------------

„Dědo? Dědečku?“ Uprostřed široké chodby stála malá holčička a rozhlížela se kolem sebe. Byla oděna do bleděmodrých šatiček, vlásky měla rozpuštěné - sepnuté pouze čelenkou a ruce ze strachu v pěstičkách zkroucené na prsou. „Dědečku?“ zavolala znovu chvějícím se hlasem, který předznamenával pláč.

----------------------- 

„Miku, bylo to výborné! Podívej, jak ti lidé běsní! Skandují tvé jméno! Úžasné, prostě úžasné!“ rozplýval se nad Mikovým výkonem jeho manažer.

„Počkej!“ přerušil ho zvednutou rukou Michael. „Slyšíš to taky?“

„A co? Nic neslyším.“

„Ten dětský nářek?“ Michael na nic nečekal a rozeběhl se chodbou za zoufalými steny, které se rozléhaly po stěnách. Vedly jej až do míst, kde plakala vystrašená dívka...