:-D a dílek věnuju Laneey:) to za ten obrázek:) ona ví:)
A zlatíčka, pardon za překlepy:-*
------------
„Dědo? Dědečku?“ Uprostřed široké chodby se stála malá holčička a rozhlížela se kolem sebe. Byla oděna do bleděmodrých šatiček, vlásky měla rozpuštěné - sepnuté pouze čelenkou a ruce ze strachu v pěstičkách zkroucené na prsou. „Dědečku?“ zavolala znovu chvějícím se hlasem, který předznamenával pláč.
-------------
„Miku, bylo to výborné! Podívej, jak ti lidé běsní! Skandují tvé jméno! Úžasné, prostě úžasné!“ rozplýval se nad Mikovým výkonem jeho manažer.
„Počkej!“ přerušil ho zvednutou rukou Michael. „Slyšíš to taky?“
„A co? Nic neslyším“
„Ten dětský nářek?“ Michael na nic nečekal a rozeběhl se chodbou za zoufalými steny, které se rozléhaly po stěnách. Vedly jej až do míst, kde plakala vystrašená dívka...
-----------------
Když Michael zahlédl holčičky tvář ucítil, jak mu její neutuchající žal rve srdce z těla ven. Tolik ho bolel pohled na její kutálející se slzy a bezbrannost, která ubíjela naději v jejich očích. Bezmyšlenkovitě přistoupil blíž a poklekl před ní: „Copak se stalo princezničko, proč pláčeš?“ šeptl jemným hlasem a pohlazením dívčiny tváře se snažil zmírnit její bolest.
„Nemůžu najít dědečka...“ pronesla mezi vzlyky a utírala si slzičky z tváře.
„Tak pojď,“ hlesl Mike s úsměvem a zvedl dívenku do své náruče, „pomůžu ti ho najít, ano?“
„Ano...“ špitla.
„A jak dědeček vypadá?“
„Je velký. A taky má vousy.“
„Je hodně vysoký?“
„Asi jako ty...“
Michaelovi její roztomilá odpověď vyloudila úsměšek na rtech. „Tak to ho určitě najdeme, neboj se, zlatíčko. Kdes ho naposledy viděla?“
„Dole u stánků s balónky.“
„Dobře, zajdeme se tam podívat...“
„Micheali! Michaeli! Blázníš?!“ ozval se sice udýchaný hlas za Mikovými zády. Byl to jeho manažer. Když se Mike dlouho nevracel, vydal se po jeho stopách. „Přeci nemůžeš jít mezi všechny ty lidi! Tě zaživa sežerou! Hele, dáme ji na vrátnici, tam se o ni postarají.“ Ale Mike jakoby neposlouchal. Kirkova slova bez reakce přešel a pokračoval dál, cestou, jež ho navigovala malá slečna v jeho starostlivém sevření, když náhle...
„Dědooo! Dědečku!“ zvolala nadšeně holčička. Mike ji opatrně postavil na zem a nechal ji běžet za postarším mužem, který rozevřel celou svoji náruč směrem k ní.
„Parisko! Beruško moje, tys mi dala! Už jsem se bál, že ses mi ztratila! Děkuju Vám, že jste... Miku? Panebože Miku!“ rozzářil se postarší muž a vydal se k Michaelovi, aby jej objal.
„Jeffe? Tak rád tě vidím. Nevěděl jsem, že... vlastně věděl, ale to je...“
„Melina dcera? Ano, přesně tak,“ usmál se Jeff, „no není kouzelná? Celá Mel, což?“
„To...to je...“
„Dědečku, půjdeme už domů? Prosím...“
„To víš, že půjdeme. Musíš mít po celém dni hlad. Ale mamince radši o tom, že jsme se ztratili, neřekneme. Měla by strach. Bude to naše tajemství.“
„Pšššt.“ zněla odpověď Paris na dědovu prosbu a přiložila se prst na pusinku, aby dala najevo, že chápe důležitost slova „tajemství“. Její gesta v Michaelovi vzbudila radost, ale i bolest. Ta maličká byla opravdu půvabná, překrásná a hodná holčička... A byla Melinou dcerou... Mohla být i jeho... Mohla být, kdyby...
„Uvidíme ještě strejdu, dědečku?“
„No vidíš, dobrý nápad, Paris. Nechceš přijít na večeři, Miku?“
„To...to zní skvěle, Jeffe, ale musíte být oba dost unavení. Nechci být na obtíž...“
„Na obtíž? Blázníš? V 7 tě čekáme a buď přesný.“ pousmál se Jeff. „Budeme se těšit, zatím Miku a Miku? Děkuju ti za malou. Nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo.“
„Za málo Jeffe, rád jsem pomohl.“
„Díky. Tak v 7!“
Mikem proplula snůška zvláštních pocitů. Na okamžik zaryl svůj zamyšlený pohled do země pod sebou, ale pak se znovu vzpřímil a uviděl malou Parisku, která mu mávala na rozloučenou. Její pozdrav opětoval. Pak už jen sledoval, jak s dědečkem mizí za rohem a spolu s ní odcházelo i zářivý třpyt jasného slunce, které šířila všude kolem sebe.
-------------------
„Strejda je tu! Strejda přijel!“ Zajásala Pariska. Už skoro půl hodiny netrpělivě vyhlížela svého nového přítele z poza okna. Nemohla se dočkat. Jakmile zahlédla přijíždějící auto, v mžiku seskočila z proutěného koše, na němž seděla, a rozeběhla se ke dveřím.
„Hlavně nám strejdu neporaž, děvče.“ smál se Melanin otec při pohledu na svou rozzářenou vnučku, jak vší silou zápasí se vstupními dveřmi, jen aby se mohla co nejdříve přivítat s hostem. Jeff Paris pomohl otevřít dveře a pomalu ji následoval za Michaelem.
„Strejdo, strejdo!“
„Chlapče, právě v čas! Ta malá se tě nemohla dočkat. Celý odpoledne stepovala po obývaku a každých pět minut se na tebe ptala.“ smál se Jeff, když se šel přivítat se svým sousedem.
„Vážně?“ uchechtl se stydlivě. „Já se na Vás taky těšil. Ani nevíte jak...“
„Tak pojď dovnitř, Michaeli.“ vyzval jej starý muž s dýmkou v ústech a objal jej přátelsky kolem ramen. „Ale no tak Parisko, strejda tě nemůže pořád tahat.“ napomenul svoji malou vnučku, z jejichž oči bylo zřejmé, že by znovu chtěla zavítat do Mikova sevření. S dědovými slovy Pariska bez odmlouvání pohlédla do země. Jemně chytla Mika za ruku a následovala dál do domu.
„Ale prosím tě, Jeffe, vždyť je tak lehounká.“ usmál se Mike a podíval se do modrých kukadel té droboučké princezny, jež mu s každičkým okamžikem víc a víc připomínaly pomněnkové oči jeho Mel. Jeho Mel...
„Můžu, Jeffe?“
„Prosím, dědečku....“ nadšeně skákala Pariska s prosebným výrazem ve tváři, které ještě umocňovala stisknutými dlaněmi před sebou.
„Tak dobře... Ale jestli tě chytnou záda, tak si nestěžuj.“ smál se Jeff.
„Neboj příteli, ani nepípnu. Tak pojď ke mně, zlatíčko.“ špitl Mike a vyšvihnul Parisku do svého náručí.
Zabraní do rozhovoru vešli do předsíně, kde jako by Mikem projela dýka. Ve vzduchu totiž ucítil tak milovanou vůni.
„Mel je tady?“ při téhle otázce by se v něm krve nedořezal.
„Jak jsi to poznal? Teda, chci říct - byla tu asi před hodinou, ale zas odjela. Pro Parisku se vrátí až zítra ráno. Má nějaký jednání v Ynez, víš?“ Jeff zpozoroval kamenný výraz v Mikově tváři: „Neboj, neví, že jsi tady. Je to naše tajemství, viď skřítku?“ přiblížil se k Michaelovi a pohladil maličkou po tváři. „Ta by nám dala.“
„Takže jsem tu v podstatě za jejími zády? To není dobrý. Nechci ji lhát, Jeffe.“
„Ale Miku, neboj. Nikdo nikomu nelže. Není na tom nic špatnýho. Moje dcera má občas požadavky, že by se jeden nestačil divit. Hold, její matka se v ní nezapře.“ ušklíbl se. „Tak pojď, jídlo nám stydne.“
--------------------
Večeře probíhala ve velmi příjemném duchu. Atmosféra byla uvolněná. Jídlo výborné. Michael se tu opravdu cítil jako doma. Oba muži seděli společně u stolu a z křišťálových skleniček upíjeli za přítmého osvětlení plápolajícího krbu sladké víno. Malá Pariska běhala kolem nich. Byla rozdováděná z honičky s Michaelem, na níž si ještě chvilku před večeří hráli.
„Strejdo, chceš vidět mýho medvídka?“
„Určitě! Ukážeš mi ho?“ pohladil ji Mike a dál seděl na židli u stolu.
„Ano, vydrž chvilinku, hned jsem tu.“ pronesla rozjásaně a rozeběhla se ke schodům, které vedly nahoru do jejího pokoje. Když se od ní Michael odvrátil, svůj pohled opět nasměroval na Jeffa, s nímž vedl rozhovor. Náhle, ve vteřince nepozornosti, se místností ozvala strašlivá rána a celý stůl se zachvěl pod silným otřesem.
„Paris!“ vykřikli oba téměř nastejno.
----------------------
Kalifornie byla zahalena do černočerné tmy. Silnici linoucí se do Santa Ynez lemovaly vypnuté sloupy pouličního osvětlení. Jediné, co v tu chvíli zářilo krajinou, byl měsíční svit. Všude bylo hrobové ticho. Místy se z lesa ozval hlas sovy, jinde proběhla noční zvěř, která v tuto dobu ožívá. Přírodu ze spánku vytrhl až hlasitý zvuk modrého jeepu ženoucí se po cestě nebezpečnou rychlostí....
Ručičky na Michaelových hodinkách ukazovaly půl jedenácté večer. „No tak maličká, bude to dobrý. Vydrž, už tam budem.“ utišoval dívenku choulící se v jeho náručí a kapesníkem ošetřoval ošklivé zranění na její hlavě.
„Hlavně ať neusne, Miku! Mluv na ní.“ křikl důrazně vystrašený Jeff a dál se snažil věnovat řízení. „Pět minut a jsme tam.“
-------------------
S pískotem prudce brzdících kol zaparkovali před místní nemocnicí. Mike uchopil Paris a společně s Jeffem vběhli dovnitř. Oba se rozhlídli po recepci a ignorovali pohledy pacientů, kteří nevěřícně zírali na nejznámější tvář mediálního světa.
„Tudy!“ zavelel Jeff. Mike ho poklusem následoval světlou chodbou, kterou se rozléhal šepot lidí čekající na ošetření. „Je to on?“ - „Já nevím.“ - „Podívej, to je Michael Jackson.“ - „Bože, to je Michael...“ - „Michael!“
Doběhli až ke dveřím, na nichž se leskla cedulka: „primář Mudr. TOMMY SINCLAIR“. Než se Michael stačil vzpamatovat, Jeff už naléhavě tloukl na dveře, avšak bez reakce. Mike na sucho polkl. Pocit, že spatří Mělina manžela pro něj bude daleko bolestivější, než zprvu myslel. Po dalším Jeffově klepání se konečně rozevřely dveře. K překvapení jich obou v nich nestál Melin otec, ale mlaďounká sestřička.
„Pane Greyi...Pan Jackson?“
„Kelly, prosím Vás, kde bych našel Tommyho?“
„V terénu. Ježiši Paris! Co se stalo?“ vylekala se, když zahlídla ošklivou ránu na dívčině čele.
„Když běžela, zvrkla se ji noha a plnou rychlostí to vzala o roh stolu.“ vysvětlil situaci své vnučky její dědeček.
„Nevypadá to vůbec hezky. Přivedu doktora, běžte zatím dovnitř. “
-----------------------
„Tak Gregu, jak to vypadá?“
„Bude v pořádku, Jeffe. Vypadá to naštěstí hůř, než ve skutečnosti je. Má lehčí otřes mozku a ta rána na čele se jí brzo zahojí. Teď jen potřebuje spát.“
„Tak to rád slyším. Zajdu si pro kafe, chceš taky Miku?“
„Jen čaj prosím.“
„Půjdeš taky?“
„Zůstanu u ní, jestli ti to nevadí.“
„Vůbec ne, chlapče. Za minutku jsem zpátky.“
Pokojem se ozval zvuk cvakávajícího se zámku. Paris ležela v postýlce a poklidné oddychování ji zavedlo do říše snů. Michael stál u Parisiných nohou jako anděl strážný a prohlížel si její sladkou tvář. Usmál se na ni a pohladil ji po nožkách, které byly zakryté lehkou pokrývkou. Se zvídavě zamračeným pohledem, který se rozvlnil na jeho čele, uchopil do dlaní Parisčinu lékařskou kartu. Nedalo mu to a začal v ní číxt. Vše bylo v pořádku, až na jednu věc, která upoutala jeho pozornost... 3. března 1993? Března? To...to přeci nejde...to mi nesedí, vždyť já se naposledy viděl s Mel... Náhle jak z blesk z čistého nebe jím projela lavina emocí, kterou nedokázal popsat. Ruce se mu roztřásly a dech zastavil.... Jeho vzpomínky se upnuly k červnu předchozího roku, kdy s Mel v Africe strávil poslední společnou noc...
--------------------
„PARIS!“ S výkřikem toho jména se do místnosti vřítila Mel. Téměř ani nezaregistrovala Mika, který stál v rohu místnosti a rovnal si myšlenky.
„Zlatíčko, jak ti je?“
„Už dobře maminko. Bouchla jsem se o stůl, ale děda a strejda Mike mě přivezli sem a už je mi líp.“
„Strejda Mike?“ Zaslechnout to jméno z Parisčiných úst bylo horší jak smrtící hurikán. Nohy se mi roztřásly, ale ještě pořád jsem se v duchu snažila najít dostatek síly, odvahy a naděje, že se nemusí jednat o TOHO Michael, na kterého se celá ta léta snažím zapomenout.
„Strejda Mike?“ zopakovala jsem nejistě.
„Ano, maminko. Támhle ten.“ Zamrazilo ve mně. Pomalým pohybem jsem přesunula oči do šedého kouta, kam Paris ukazovala. Bože... Proběhlo mi hlavou. Byl to on. Ale tentokrát na mě nekoukal tím svým zasněným a věčně usměvavým pohledem. Jeho oči byly plné nenávisti, bolesti a zlosti. Beze slov. Nic neříkal, jen mlčel. Pohlédla jsem se na zdravotní kartu mé dcery, kterou agresivně svíral v sevřené dlani. Bylo už příliš pozdě na výmluvy, nebylo kam utéct ani se schovat. Všechno pochopil...