Kapitola 52.

Tak a další kapitola na světě:) a protentokrát ji věnuju Janičce, ať ji ten úsměv na tváři vydrží co nejdéle:*

----------------

„Zlatíčko, jak ti je?“

„Už dobře maminko. Bouchla jsem se o stůl, ale děda a strejda Mike mě přivezli sem a už je mi líp.“

„Strejda Mike?“ Zaslechnout to jméno z Parisčiných úst bylo horší jak smrtící hurikán. Nohy se mi roztřásly, ale ještě pořád jsem se v duchu snažila najít dostatek síly, odvahy a naděje, že se nemusí jednat o TOHO Michael, na kterého se celá ta léta snažím zapomenout.

„Strejda Mike?“ zopakovala jsem nejistě.

„Ano, maminko. Támhle ten.“ Zamrazilo ve mně. Pomalým pohybem jsem oči přesunula do šedého kouta, kam Paris ukazovala. Bože... Proběhlo mi hlavou. Byl to on. Ale tentokrát na mě nekoukal tím svým zasněným a věčně usměvavým pohledem. Jeho oči byly plné nenávisti, bolesti a zlosti. Beze slov. Nic neříkal, jen mlčel. Zahleděla jsem se na zdravotní kartu mé dcery, kterou agresivně svíral v sevřené dlani. Bylo už příliš pozdě na výmluvy, nebylo kam utéct ani se schovat. Všechno pochopil...

 --------------------------

Zůstala jsem stát na místě jak přikovaná a vyčkávala, co bude následovat. Nezmohla jsem se na jediné slovo - tolik jsem se bála jeho reakce. Nehnutě, téměř bez dechu jsem hleděla do Michaelových tmavých očí, jejichž výraz byl i v tom potemnělém šeru dobře rozeznatelný. Odrážely se v něm jasné blesky zloby a nenávisti. Jeden druhému jsem přejížděli pohledem po tváři, v níž jsme se snažili číst. Atmosféra houstla a nepříjemné napětí mezi námi se stupňovalo do astronomických výšin. Byla to jak hra na kočku a na myš - kdo začne? Čí bude ten hlas, který prolomí to nepříjemné ticho?

Michael pohlédl pod sebe na podlahu, kde jakoby hledal odpověď na všechny otázky. Náhle zprudka zvedl víčka a zaměřil se na nechápavou Parisku, která na něj smutně koukala. Pomalu k ní přistoupil a pohladil ji po vláskách. Malá dívenka nerozuměla ničemu z toho, co se děje kolem ní, ale Michaelovy jemné dotyky ji uklidňovaly. Na rtech se mu objevil decentní úsměv a vzápětí ji věnoval letmý polibek na tvář. Pak ale mělo přijít to, čeho jsem se tak bála. Upřeně se zahleděl do mých očí a jejich výraz mi dal najevo, abych ho následovala ven. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se neslyšnými kroky za ním.

„Zajdeme do Tommyho kanceláře, tam budeme mít klid.“ Hlesla jsem s obavou v hlase, když jsme vyšli na chodbu. V kapse jsem nahmatala klíče ode dveří a roztřesenou dlaní je vsunula do zámku od primářovi ordinace. Koutkem oka jsem zahlédla Michaelovu ruku, jež mi pokynula, abych vešla první.

---------------------

Vstoupila jsem do místnosti a přistoupila k oknu, přes jehož průzračné sklo zář nočního města pronikala do kanceláře. Ani jsem nezaslechla cvaknutí dveří, z napjatého ticha mě vytrhla až ohromná rána, která se ozvala za mými zády. Vylekaně jsem se otočila a zahlédla Parisčinu zdravotní kartu ležící na pracovní desce mého manžela. Byla to právě ona, s níž Michael praštil vší silou praštil o stůl. Než jsem se stačila vzpamatovat, Mike kvapným krokem přistoupil do mé bezprostřední blízkosti. Vší silou mne drapnul za obě paže a přitáhl si mě co nejblíže k sobě.

„To sis vážně myslela, že se to neprovalí? Že jsem takovej idiot a neumím spočítat kolik je pět a jedna? To sis vážně myslela?“

„Ne, to ne, prosím, nekřič. Vysvětlím to.“

„Nechci nic slyšet! Moc dobře vím, jak to je. Šest let se schováváš, abych náhodou nepřišel na to, že máme dceru! A abys mi to ztížila, hned co se vrátíš z Afriky tak se vdáš za svýho kamaráda a doufáš, že se to všechno ututlá!“

„Tak to není.“ začaly se mi vlévat slzy do očí, ale on nepřestával. Tu bolest v sobě nemohl už dál dusit. Jeho lesknoucí se oči a hlasitý tón, jímž se mnou mluvil, pramenily z muk, které v hloubi duše prožíval.

„NENÍ?! Ne, už mě přestaň krmit těma svejma pohádkama! Lžeš! Všechno co říkáš jsou jen samé lži!“

„Nejsou! Byl jsi ženatý!“

„Ženatý?! Děláš si ze mě srandu?! To mi chceš říct, že jsi mi o naší dceři neřekla kvůli ženský?!“

„Byla to tvá rodina! Nechtěla jsem ji rozbíjet...“

„Cože?! Rozbíjet vztah, kterej neexistoval? Kterej sis jen ty někde vydedukovala v tý svý hlavě a udělala sis závěry, aniž by ses se mnou alespoň poradila?! S Debbie jsme byli vždy přátelé a doteď jsme. A ty? Ani si mě tehdy nevyslechla! A já tě tolik miloval! Kdybych to věděl, zahodil bych všechno jen abych mohl být s váma!“

„Ne, ty bys s náma nebyl! Vím, jak jsi toužil po dítěti. Vzal bys mi ji a...“

„Aleee...takže slečna je jasnovidka? Jasně! Přesně víš, co bych tehdy udělal!..Ale dám ti ještě šanci – zkus odhadnout co udělám teď?“

„Ne, Miku, zapřísahám tě, prosím tě, neber mi ji!“ volala jsem zoufale.

„A kdo se tehdy ptal mě, jestli si ji můžu nechat?! H?“

„Miku, proboha tě prosím!“

„Boha se nedovolávej! Chceš fér jednání? Chceš? FAJN! Nebudu se s tebou tahat po soudech, té maličké to neudělám, ale můj verdikt zní takto: Tys ji měla šest, tak teď ji budu mít šest let já!“

„Neber mi mý dítě...“ šeptla jsem. Navíc jsem se nezmohla. Po tváři mi stékaly slzy proudem a já při jeho slovech cítila, jako by ze mě na tom místě vyprchal všechen život.

„Tvý dítě? Je to i mý dítě! Naše dítě, nebo si snad zapomněla? Ale dobře...abys neřekla, že jsem bez srdce, můžeš s ní být...Ale jedině u mě!!!! Chceš ji? Tolik ji chceš? Tak to pro ni podstoupíš...“

„Mi..Miku, ale já jsem vdaná...“

„Vdaná?“ uchychtl se ironicky a složil ruce na prsou. „To už ale není můj problém. Zařiď se! zítra ve 12 hodin Vás obě čekám v Neverlandu. Uděláme si hezký rodinný oběd.“

„Ale Miku...“

„Nebo chceš válku?“

„Ne...to ne...“

„Tudíž sis sama odpověděla...“ Náhle Mike zjemnil hlas, avšak ta zlost z něj byla i přes to patrná na dálku. „A teď mě omluv. Půjdu se podívat na svou dcerku, než odjedu. Zítra na shledanou.“

Odešel. Nedokázala jsem popadnout dech. Celé mé tělo se chvělo ve strachu z toho, co bude následovat. V záchvatu šoku se mi podlomily nohy a já klesla na zem. Ani jsem nevnímala, že při pádu jsem jednou rukou zavadila o květinu a strhla ji na podlahu. Seděla jsem tam, obklopená rozsypanou hlínou mezi rozbitými kusy květináče a hleděla směrem ke dveřím, za nimiž zmizel Michael a snažila si uvědomit, co všechno se vlastně před chvílí odehrálo.

---------------------

Michael svižným krokem kráčel do Parisčina pokoje, když na chodbě zahlédl Melina manžela a Jeffa, který na něj nadšeně mával a podával mu čaj, jež mu právě přinesl z automatu.

„Aaaa... Miku, tady je ten čajík. Jinak ještě tady Tommy koukal na Parisku a ještě dneska večer půjde domů. Ani nevíš, jak jsem rád. Co že jsi tak zachmuřilý? Jo aha, vy dva se vlastně ještě neznáte – Tommy Sinclair, můj zeť a tady Michaela snad nemusím představovat!“

Černoch ve středních letech se rozzářil: „Ale my už se přeci známe, Jeffe. Kdysi nás spolu představila Mel. Je to sice už nějaká doba, takže chápu, že si mě nemusíte pamatovat.“

„Nene, na vás bych nezapomněl.“ pousmál se Michael, ale v jeho hlase byl znát cynismus. „Rád vás opět vidím, Tommy.“

„I já vás Miku, jak se jinak máte?“

„Myslíte celkově nebo teď?“ ušklíbl se. „Celkově skvěle.“

„Tak to velmi rád slyším... Jen se zeptám, neviděl jste někde Mel? Před vchodem má auto.“

„Já...nebude vám vadit, když se ještě teď půjdu podívat za malou? Doma mám chlapce a jsem nervózní, když u něj nejsem. Už budu muset jet.“

„Ale vůbec, Miku, to je samozřejmé. Už se po vás ptala. A já se půjdu podívat, kam se mi zašantročila manželka. Zatím pánové.“

„Jeffe, můžeš na slovíčko?“ šeptl Michael směrem ke svému starému příteli.

„Ale určitě chlapče, povídej, co máš na srdci?“

„Tys o tom věděl?“

„O čem bych měl vědět, Michaeli?“

„O Paris.“

„No, tak jsem její děda, jasně že o ní vím.“ Popotáhl ze své dýmky. Očividně se snažil odlehčit situaci, neboť z Mika vycítil podivné napětí.

„Chci říct – zval si mě k vám zval záměrně protože si chtěl, abych se s Paris sblížil?“

„No jistěže. Jsi můj přítel. Proč bych tě neměl pozvat?“

„Jeffe, přestaň! Věděls, že je Paris moje dcera nebo ne?“

„Cože, že Paris je tvoje dcera? Odkud to víš?“

„Od Mel! Před necelými pěti minutami!“

„Miku, ježkovy oči, přísahám na smrt svý nejoblíbenější kobyly, že nic takovýho jsem nevěděl. Mel nic neřekla. Ale tušil jsem, že není Tommyho. Pokaždý, když jsem na to najel, tak změnila téma, nebo někam šla...prostě se tý odpovědi všemožně vyhýbala...to je tajnůstkářka ta holka! Ji přehnu přes koleno a ten zadek ji zlískám, že se na něj tejden neposadí!“

„Ne, Jeffe, prosím, jen to ne. Už beztak ji teď musí být dost zle. Nech jí být. Prosím. My dva už si to nějak vyříkali a časem dořešíme zbytek.“

„Dobře, Michaeli. Ale jen, že jsi to ty a mám tě rád... A kdy se vezmete?“

„Jeffe!“ okřikl ho Mike.

„Ok, jen jsem to zkusil. Jsem rád, že patříš do rodiny, chlapče.“ oddechl si Jeff a poplácal Mika po zádech. Společně pak zašli do Parisčina pokoje.

 -----------------------

„Ježiši, Mel, co se stalo?“ vykřikl Tommy, když uviděl svoji uplakanou ženu sedět na zemi v tom nepořádku. Přiběhnul k ní a objal ji. Celá se chvěla. : „Pššš...to bude dobrý! Copak se stalo?“

„Mike už to ví...“