Kapitola 53.

Ahojky!!!! Děkuji všem za podporu u dnešní zkoušky! Díky Vám to vyšlo:-*

Tenhle dílek chci věnovat Čokoládce, ať se dá brzo do kupy-mám tě ráda:-*

PS-TENHLE DÍLEK JE SPOJOVAČKA, TAKŽE NŮĎO:( ALE OD PŘÍŠTĚ SE ZAS NĚCO BUDE DÍT, čestný skautský:)

---------------------

„Ježiši, Mel, co se stalo?“ vykřikl Tommy, když uviděl svoji uplakanou ženu sedět na zemi v tom nepořádku. Přiběhnul k ní a objal ji. Celá se chvěla. : „Šššš...to bude dobrý! Copak se stalo?“

„Mike už to ví...“

Tommy si ještě jednou prohlédl tu spoušť okolo Mel a pak ji ještě pevněji objal: „Neublíži ti?“

„Ne, to ne...ale...Mike...Paris...chce mi ji vzít...“

„Já tušil, že něco není v pořádku, když jsem ho potkal na chodbě. Byl takovej...zvláštní... Ale neboj, on ti ji nevezme...není to ten typ člověka. Podle mě ti musel nabídnout nějakou alternativu, nebo snad ne?“

„Tys...jak to víš?“

„Mám na lidi čuch, nezapomeň.“ mrknul šibalsky jedním okem a posadil se naproti Mel. Dokázal si představit, co v tuhle chvíli asi prožívá. Vnitřní zmatek, boj, kdy se vítězné strany strachu a beznaděje střídají úderem blesku. Byloby mu mnohem lépe, kdyby zahlédl alespoň nějaký drobný úsměv na jejich rtech.

„Tak? Co ti teda přesně řekl?“

„Nechce nikoho z nás vystavovat soudním tahanicím, ale Paris chce k sobě. Podle jeho výrazu mi bylo jasné, že by si ji vzal hned tady, na místě. Ale dal mi na výběr – pokud chci být s ní, musím v podstatě být i s ním.“

„No to je perfektní, Mel! Chce vás tam obě, to o něčem svědčí!“

„Ne! Ne, Tommy! Nerozumíš tomu. Se mnou to nemá nic společného. Nic takového se nekoná! Parisku nechce takhle striktně odtrhnout rodiny. To je jasný jak facka“

„To nemůžeš vědět, Mel. Já osobně bych Vám to moc přál.“

„Ale Tommy, přestaň!“ okřikla ho.

„Co plánuješ dělat? Pojedeš tam?“ šeptl klidným hlasem a znovu pohleděl do jejich vystrašených očí.

„Asi ano...jistěže ano. Nedal mi na výběr... nemůžu mu jen tak nechat svý dítě. Nemůžu ji opustit, nedokážu to. Je to moje všechno...“ řekla tiše, když v tom se na jejich tváří zaleskly slzy.

„Ať uděláš cokoliv, bude stát při tobě, Mel. Jsi ten nejlepší přítel, kterého mám a věřím, že si vybereš správnou cestu.“ usmál se Tommy a znovu ji utopil ve svém náručí. „Mám Vás obě moc rád, a to se nezmění, zlatíčka moje.“

 -----------------------

„Maminko, kdy už budeme u strýčka?“

„Za chvilinku, miláčku, neboj.“

„Jupííí. Myslíš, že se na nás taky tak moc těší?“

„Na tebe určitě, Parisko!........Tak...a jsme tady!“

„Juuuu... a kde má strejda baráček? Támhle?“ v duchu jsem se musela pousmát nad její nevinností. Parisčiny prstíky ukazovaly na malý domek, v němž sídlil hlídač u přijímací brány.

I když z počátku svítila jak měsíční svit, výraz v jejím obličeji se pomalu měnil ve zmatek.:„Maminko, kdo všechno jsou ty paní a pánové tady?“

„Strýčkovi kamarádi.“ Bylo těžké ji prozatím vysvětlit, že její 'strýček' je největší hvězda showbyznysu a nejdiskutovanější osoba na světě. „A budou si s náma taky hrát?“

„Jak znám strýčka tak jednou určitě. Alespoň jejich děti.“

Auto jsem pomalu přibržďovala u vstupní brány, která vedla na Mikův ranč, ale než jsem stačila naplno zastavit, dveře se již otevíraly. Sympatický muž, který měl na starosti hlídání příjezdové cesty se na mne usmíval od chvíle, co se mé auto objevilo v zatáčce. „Dobrý den, vítejte na Neverlandu, dámy. Pan Jackson už Vás netrpělivě očekává.“

„Děkujeme Vám,“ usmála jsem se na sympatického bělocha ve středních letech oděného do tmavé uniformy. „Parisko, jak se říká?“

„Dobrý den!“

„Dobrý den, princezno!“ usmál se a přes sklo auta zamával Parisce, která jej vítala stejným gestem.

„Prý netrpělivě.“ procenila jsem mezi zuby, sotva postava hlídače mizela v dáli za ujíždějícím autem a já se přesouvala stála blíž k srdci Michaelova ranče. Na ten okamžik, až znovu spatřím jeho dům, jsem se připravovala téměř celý den. Ale ani tak jsem se nedokázala vyhnout přílivu vzpomínek, jež mě při pohledu na tu notoricky známou krajinu pohltily.

„Maminko, jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, broučku, jen se mi zamotala hlava, to je z toho sluníčka. Je přece jen poledne. Podívej támhle.“  Ve skutečnosti jsem byla ráda, že jsem ze sebe vůbec vydala nějakou hlásku. Krk se mi stahoval, hlava motala, tep zrychloval, dech zkracoval. Bylo mi hrozně...oči jsem raději stáčela dál po silnici, jen abych se vyhnula vzájemnému střetu pohledů.

„Jeeee! Takovejch kolotočů! Vidíš to? A támle další! A bazén! Podívej, vláček! Strejdovi tu jezdí vláček.“

„To je věcí, viď?“

„E-he.“ Stěží mě vnímala. Její pozornost odpoutávaly další a další věci a ona si jen udiveně prohlížela tu neskutečnou krásu, která ji obklopovala. „Mamiiiii, strýček... Strejda! Strejda!“ Zajásala Pariska a přitiskla se co nejblíž na okno, aby co nejrychleji oplatila mávání jednomu člověku, jehož jméno od včerejšího večera nepřestalo znít z jejich úst. Ani jsem nestihla vypnout motor, když jsem zaslechla zvuk otevírajících se dveří. „Paris?“ Otočila jsem se k zadnímu sedadlu, ale po mé dceři zůstaly jen nedovřené dveře.

Pomalu jsem vytáhla klíček ze zapalování a pomalu, s velkou nejistotou vystoupila z auta. Rozhlédla jsem se kolem ve snaze najít místo, kam se Paris tak nedočkavě vydala. Oči se mi zastavili až na Mikovi, jež ve svém náručí svíral naši maličkou. Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o kufr svého auta. Stála jsem tam s rukama skříženýma na prsou a se slzama na krajíčku jsem si je spolu prohlížela. Moc jim to slušelo. Oba se smáli. Jejich společná slova ke mně nedolehla, ale výrazy v jejich tvářích odrážely štěstí. Z obou bylo cítit velice silné pouto lásky, které je spojovalo. Náhle Mike maličkou postavil na zem a udělal krok stranou, aby uvolnil prostor někomu dalšímu. Za jeho zády nestál nikdo jiný, než malý Princ. Na základě Mikových gest bylo zřejmé, že je nejspíš představil. Pak je oba pohladil po vláskách a předal je do péče své hospodyňce Sue, která se na mě už ode dveří culila. Úsměv jsem ji opětovala a těšila se na další naše posezení nad šálkem dobré kávy.

Nevím, co přesně se v ten okamžik stalo. Možná jsem se i na chvilinku zasnila, netuším. Hlavou mi projely záchvěvy vzpomínek. Asi - nedokážu to s jistotou říct. Bylo mi zvláštně. Moje duše jakoby se vznášela někde nade mnou a já jako bych znovu snila překrásný sen. Pohlédla jsem na nebe, kde se hnaly bílé mraky. Jeden se snažil dohnat druhý, občas v těch nekonečných výšinách prolétl ptáček, jehož zpěv se rozléhal krajinou. Zavřela jsem oči a přes sklopená víčka cítila, jak si se stromem rozvětvujícím se nade mnou pohrává vítr. Stín každičkého jeho lístečku se mihotal po mé kůži, občas jím proniklo přímé slunce, co mě zahalilo do svého životadárného tepla.

„Mel?“ vytrhl mě čísi hlas z mého rozpoložení. Zlehka jsem otevírala oči a až pohled do tváře muže, který mě oslovil, definitivně ukončila moje rozjímání nad okolní přírodou, jejíž součástí jsem se na několik malých okamžiků stala.

„Ahoj.“ odpověděla jsem rázně a otevřela kufr od auta.

„Jsi přesná.“

„Tomu se říká nemoc z povolání, dovolíš?“ strčila jsem do něj loktem ve snaze si udělat místo, abych mohla dostat věci z auta.

„Ne, netahej to, ukaž.“

„Já to zvládnu...“

„Neodmlouvej!“ usmál se a vytáhl několik zavazadel. Vzápětí k němu přispěchali dva muži a ujali se jeho práce.: „Ne, díky chlapci, ty zavazadla odnesu já.“

„Ale Michaeli, pomůžeme Vám. Je toho dost.“

„Vidím, že máš na všechno lidi.“ řekla jsem cynicky.

„Ne, na všechno ještě ne.“ ušklíbl se a na vteřinku odložil jeden z kufrů na zem.: „Díky, žes přijela...“

„Dělám to kvůli ní...ne kvůli tobě.“

„Samozřejmě.“ sklopil oči. Odmlčel se sice jen na moment, ale v té situaci se to zdála být celá věčnost.: „Pojď, ukážu ti pokoj.“

„Je doufám oddělený od toho tvýho minimálně šesti dveřmi a dvanácti zdmi? Jinak ho neberu. To radši budu spát ve stanu.“

„Dvanácti zdmi asi ne, ale pokusím se s tím něco udělat. Pro tvůj klid ti tam můžu nechat zabudovat třeba dvanáct zámků, jestli ti to pomůže.“ nadnesl úsměvně snažíc se odlehčit situaci.

„Zvážím to. Později se o tom pobavíme. Kde jsou děti?“

„Sue je s nima nahoře a ukazujou Parisce pokojík. Chceš se taky podívat?“

„A smím?“

„Určitě. Jen ti donesu zavazadlo do pokoje, vydrž vteřinku.“ Musím říct, trochu ve mne zamrazilo, když mi Michael jemně stiskl paži, kolem níž prošel kamsi do mého pokoje. Byla jsem tak nervózní, ale snažila jsem se držet nad věcí.

Vůně levandule, jež se linula ovzduším, mne navracela zpátky do období před téměř devíti lety, když jsem do Neverlandu zavítala poprvé. Původně to měl být jen jeden z dalších případů, ale netušila jsem, že mi ten telefonát definitivně změní život.

 --------------------------

Byl to opravdu náročný den. Když jsme nebyli pohromadě, Paris pořád někde lítala s Princem. Jakmile se děti trhly a šly si spolu hrát, dělala jsem všechno proto, abych se vyhla kontaktu s Mikem. Vím, že naše rozhovory zase nadejdou, ale dnes jsem na ně neměla sílu. Potřebovala jsem se aklimatizovat. Zvyknout si. Uklidnit se.

Ještě před spaním jsem navštívila Prince a Parisku. Věnovala jsem jim pohádku na dobrou noc, několik políbení a pak jsem jen v tichosti zhasla lampičky nad jejich postýlkami a neslyšně, abych je nevzbudila, elfím krokem opustila místnost.

----------------

V celém domě bylo ticho a já se pomalu chystala do postele. V tom se ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Napadlo mě, že mi ještě Sue nese prášek na bolest hlavy, o který jsem ji v kuchyni před minutkou požádala. Bylo toho na mě v ten den moc.... 

„Neruším?“

„Miku?... Ty?... A-Ano!... Rušíš...“ při pohledu do těch tmavých tůních jsem ze sebe nedokázala vydat kloudnou větu. Jeho jsem za těmi dveřmi opravdu nečekala. Na dnešní poledne jsem se připravovala celou cestu z Ynez, ale na tohle ne.

„Promiň, jen ti nesu prášek.“

„Díky...ale já si o něj prosila Sue, ne tebe.“

„Ja vím, ale byla unavená a když jsem ji viděl, řekl jsem, ať si jde radši lehnout a dones ti ho.“

„Aha...tak dík...ještě něco?“

„No víš. Docela se mi to hodilo, že jsem ji odchytnul. Chtěl bych si s tebou promluvit...“

„Teď?“

„Ano, teď.“

„Nepočká to do rána?“

„Ne, Mel, nepočká...“

„Tak pojď dál...“ povzdychla jsem a odstoupila ode dveří, jimiž do místnosti vešel Michael.