Kapitola 54. - Myslíte, že je konec? Ani omylem:)

Troška romanťárny nezaškodí, že?:D 

Děkuju, že to pořád ještě čtete a vkládáte komentíky:) ani nevíte, jak velkej hnací motor to je:) Za to vám všem patří jedno velký srdce s nápisem: Těm nejlepším:-*

A tenhle dílek je pro Čokoládku:-* Snad tě všechny starosti opustí a zase bude líp, mám tě ráda:-*

--------------

Byl to opravdu náročný den. Když jsme nebyli pohromadě, Paris pořád někde lítala s Princem. Jakmile se děti trhly a šly si spolu hrát, dělala jsem všechno proto, abych se vyhla kontaktu s Mikem. Vím, že naše rozhovory zase nadejdou, ale dnes jsem na ně neměla sílu. Potřebovala jsem se aklimatizovat. Zvyknout si. Uklidnit se.

Ještě před spaním jsem navštívila Prince a Parisku. Věnovala jsem jim pohádku na dobrou noc, několik políbení a pak jsem jen v tichosti zhasla lampičky nad jejich postýlkami a neslyšně, abych je nevzbudila, elfím krokem opustila místnost.

------------------

V celém domě bylo ticho a já se pomalu chystala do postele, ale ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Napadlo mě, že mi ještě Sue nese prášek na bolest hlavy, o který jsem ji v kuchyni před minutkou požádala. Bylo toho na mě v ten den moc.

„Neruším?“

„Miku?... Ty?... A-Ano!... Rušíš...“ při pohledu do těch tmavých tůních jsem ze sebe nedokázala vydat kloudnou větu. Jeho jsem za těmi dveřmi opravdu nečekala. Na dnešní poledne jsem se připravovala celou cestu z Ynez, ale na tohle ne.

„Promiň, jen ti nesu prášek.“

„Díky...ale já si o něj poprosila Sue, ne tebe.“

„Ja vím, ale byla unavená a když jsem ji viděl, řekl jsem, ať si jde radši lehnout a dones ti ho.“

„Aha...tak dík...ještě něco?“

„No víš. Docela se mi to hodilo, že jsem ji odchytnul. Chtěl bych si s tebou promluvit...“

„Teď?“

„Ano, teď.“

„Nepočká to do rána?“

„Ne, Mel...“

„Tak pojď dál...“ povzdychla jsem a odstoupila ode dveří, jimiž do místnosti vešel Michael.

„Doufám, že jdeš kvůli těm zámkům, cos slíbil...“

„Bohužel...kvůli nim opravdu ne. A neslíbil jsem ti je.“ poznamenal mimoděk.

„Tak povídej, čemu vděčím za tvou návštěvu?“ sedla jsem si do křesla a dlaní mu nabídla místo naproti na posteli.

„Díky. Já...přiznávám, že nevím, jak začít.“ rozhodil rukama a na tváři se mu vyloudil rozpačitý úsměšek.

„Pomůžu ti. Začni třeba tím, proč jsi tady?“ Očividně mu ta ironie, která pramenila z mých úst, nebyla cizí. Spíš to vypadalo, jakoby ji i dokonce čekal. Ne, situaci jsem mu v žádném případě neulehčovala, ale vypadal spokojeně. Zřejmě nečeka, že ho vůbec vpustím dovnitř.

Mezi námi zavládlo ticho. Prolomil ho až Michaelův odevzdaný výdech, kterým si dodal odvahu. Ještě neklidně přejel očima po zdech, lokty si opřel o kolena, spráskl ruce k sobě a začal: „Víš já... od včerejška jsem dost přemýšlel a...“ hluboce se zahleděl do mých očí, „chci se ti omluvit.“

„Omluvit?“ Čekala jsem všechno možné. Že mě pošle domů, že mi začne diktovat podmínky, že po mně dokonce bude chtít rozvod, kvůli tomu, aby naše dítě vyrůstalo v úplné rodině i to, že mám Paris okamžitě sdělit, kdo je ve skutečnosti jejím otcem, ale omluvu...

„Přesně...“ šeptl. „Tehdát v Africe jsem se k tobě nezachoval vůbec hezky a kdybych ti hned řekl, jak se situace má, mohli jsme tomuhle všemu předejít a nic z toho se nemuselo stát. Všechno jsem pokazil a nikdy si to nepřestanu vyčítat.“ Po jeho slovech jsem v tom křesle zůstala sedět jak přikovaná - v šoku. Vůbec jsem se nemohla pohnout. Jediné, na co jsem se zmohla bylo štípnout se do nohy, jestli neblouzním. Michael pomalu vstal z postele, kde ještě před minutkou seděl a přesunul se oknu, kde se mu naskytnul pohled na osvícený Neverland.: „Vždycky jsem si přál, abychom tuhle všechnu nádheru sdíleli společně...jako rodina...měli jsme tu šanci...a já to pokazil...všechno jsem zničil.“ Jakoby z něj vyprchala všechna životní energie. Byl zlomený. Sklopil hlavu k zemi a z jeho očí vytryskly slzy, které v tichosti stékaly po jeho tvářích. „Snad mi to někdy odpustíš.“ hlesl skrze potlačený vzlyk, když pohlédl do tmavé noci před sebou.

Stál tam nehnutě, beze slov. I když koukal ven, bylo znát, že Mikovy myšlenky bloudí někde jinde. I přes to, že jsem k němu po tom všem chovala jistou zášť, Michaelova omluva zmírnila všechnu tu ublíženou nenávist, kterou jsem k němu chovala. Mé srdce znovu ožilo. Jakoby tonoucí vyplaval na hladinu a v poslední chvíli se vdechl vzduch do plic.

Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec v sobě sebrala veškerou odvahu a přistoupila k němu. Zastavila jsem se jen několik centimetrů od jeho zad: „Víš...“ hlesla jsem a přiložila dlaň na jeho rameno na znamení, aby se otočil čelem ke mně. „...chci jen abys věděl, že důvod, proč jsem ti o Paris neřekla, nebyla pomsta, ale strach. Strach, že ji ztratím...“

„Mel? Ty sis vážně myslela, že jsem taková zrůda a připravil bych tě o ní? Odtrhnul dítě od matky? Rozdělil vás dvě? Neee, Mel... to bych nikdy neudělal a kdyby ano, uříznul bych si obě ruce. Proto jsem si ji ani teď nechtěl a nemohl vzít bez tebe.“ Mikova dlaň se pomalu, ale s velkou nejistotou dotkla mé tváře. Chtěl ji pohladit, jenže strach z odmítnutí byl veliký. Avšak jakmile zjistil, že jeho počínání se nesetkává s odporem, jeho dotyl se stal tak oddaným a naprosto spalující, až se mi z toho podlamovaly kolena. Hleděl do mých očí a nechal mé prsty, aby jemně sňaly kanoucí perly z jeho lící.

„Jsi skvělý otec. Princ tě miluje a Paris zbožňuje. Uvidíš, nebude trvat dlouho a ona sama pochopí, kdo je jejím tatínkem. Odpusť, že jsem ti vzala pět překrásných let jejího života...“

„Já už ti dávno prominul. Jediné, proč jsem sem za tebou přišel byl důvod, abychom se mohli znovu a tentokrát v klidu pobavit o věcech, které jsem oba řešili tak impulzivně. Věř, že kdybych měl moc jakkoliv vrátit čas, obětoval bych cokoliv, co mám.“

„Vrátit čas nedokáže nikdo, Miku.“ šeptla jsem kajícně.

„Já vím. Ale jestli je tohle poslední šance, kterou jsme dostali, slibuji ti, že to nezvorám. Tentokrát ne.“

„Chápu, že tě to bolí, ale já jsem vdaná. A nemám v plánu se rozvádět...Tommy si to nezaslouží.“

„On je skvělý člověk. V očích jsem mu včera viděl ohromnou oddanost a starost, kterou o vás má. Má tě tolik rád...a já mu tolik závidím...Cítím se hrozně, že vás od sebe odděluju. Nechci ti bránit ve štěstí, Mel. Ale chci svoji dceru a nedovolím, abychom si ji pokaždé předávali na půl cesty, to prostě ne. Pokud si to budeš přát, nemám nic proti tomu, aby se sem tvůj manžel i se svými dětmi nastěhoval.“

„To-to myslíš vážně?“

„Ano. Chci, abys byla šťastná. My všichni. Nežádám víc, než jen radost ve tvé a Parisčině tváři. Nepřipustím, abyste byly smutné.“

„Miku!“ vyhrkla jsem nadšeně a v tu ránu skočila Mikovi kolem krku, „Děkuju! Já....proberu to s ním. Moc si toho vážím! Děkuju! Děkuju!“

„Nemáš vůbec zač.“ špitl v pevném sevření, když měl hlavu u mého ucha. Bylo omamné znovu cítit jeho blízkost, vlahý dech a vůni, jež s ním byla neodmyslitelně spjatá... Zas jsem se vracela do pohádky, kterou jsem před šesti lety přestala snít...

 -----------------------

Uplynulo už sedm týdnů od doby, co jsem znovu zavítala na Michaelův ranč. Tentokrát jsem ale nebyla sama. Spolu se mnou přijela i naše dcerka, která si to tu v okamžiku oblíbila. Mé očekávání mě nezklamalo. Michael měl velké srdce a byl opravdu ten nejlepší otec pod sluncem. Svým dětem se věnoval stejnou měrou, hluboce je miloval, udělal by pro ně všechno. Byl hodný, přísný, ale vždy spravedlivý. Oba v něm měli ohromný vzor. Paris po jeho boku jen vzkvétala a Princ? Ten v ní našel maličkou sestřičku, vůči které cítil osobní povinnost ji opatrovat.

Bylo tu nádherně. Navíc Michael se v mnoha ohledech opravdu změnil. Dokonce mi ani nezakázal dál pracovat jako před tím či nediktoval, co teď můžu a co ne. Všechno jakoby zůstalo při starém. Vážně jsem se nestačila divit. Byl tak pozorný a milý a i přes to, že Tommy Michaelovu nabídku na nový domov s díky odmítl, nikterak mu nevadilo, že se s ním vídám dál. Plně ho respektoval jako mého manžela, jen...pokaždé, když jsem se o Tommym zmínila, v Mikových očích se objevilo něco, co nešlo přesně definovat. Přitom se navenek tvářil normálně...

Jednou jsem seděla s notebookem v klíně na zahradě pod stromem. Pomalu se stmívalo a krajinu prostoupilo šero a chlad. Nic z toho jsem nevnímala. Oči jsem měla upřené do displaye a snažila se dopsat nějaké věci do práce.

„Ses mi tu nějak zapomněla...“ špitl usměvavý hlas muže, jež se vynořil z poza tmy.

„Ach...Miku...Promiň...potřebuju něco dodělat. Už to hoří.“

„V pořádku, vůbec se neomlouvej. Na, nesu ti deku a čaj, abys nenastydla. Je přece jenom docela chladno.“

„Ježiš, to nemusíš.“

„Ale musím.“ odvětil důrazným tónem na znamení, abych přestala odmlouvat a než se usadil vedle mě, zamotal mé tělo pevně do larisy.

„Nechceš raději dovnitř ke krbu? Budeš alespoň v teple.“

„Ne, vážně ne... tady je takový božský klid a ten vzduch...to se to pak píše samo.“

Mike se nad moji odpovědí pousmál. Znal ten pocit. Vždyť sám venku stvořil většinu svých písní. Neverland byl přesně tím Rájem na Zemi, o němž každý sní.

„Můžu se zeptat?“

„Jasný, povídej.“

„Jak si slušně říct o peníze?“

V tom Michael vybuchl a v návalech smíchu se snažil sesmolit větu: „No...tak to je vážně oříšek. Zkus...eh...komu o ně píšeš?“

„Lékařský komoře...“

„Ok. Tak třeba: Vážení a milí. Předem mého dopisu vás zdravím a....zdravím.“

„To tu přesně mám.“ uchichtla jsem se.

„Vážně? No vidíš, jak jsi šikovná. To už to víceméně máš.“ smál se. „Ale pokud jde o peníze, Mel, víš, že ti jakkoliv rád pomůžu. Stačí říct.“

„Ne, Miku, ne. Je to od tebe šlechetný, ale půlka naší nemocnice jede díky tobě. A navíc, tohle určitá renta, kterou nám musí platit každý tři měsíce. A už nezaplatili podruhý... Šmejdi.“

„To jim tam přesně napiš.“

„Heeeej. To vůbec není špatnej nápad! Jdu na to!!!“

„No jasný! Dej jim co proto, a já se ti pod to podepíšu.“

„A nekecáš?“

„Nekecám...“ řekl tiše s úsměvem..

„Beru tě za slovo. Třeba to s nima hne. Ty máš totiž blahodárný vliv na lidi.“

„To tak, ty jedna. Ty sama máš větší kouzlo než...“

„Michaeli? Mel?“ ozvalo se parkoviště před domem, kam před chvílí vyšla hospodyně ve snaze najít majitele usedlosti.

„Copak, Sue?“ ozvala se odpověď od nedalekého stromu.

„Prosím tě, děti...chtěj pohádku na dobrou noc.“

„Jdu tam.“ hlesla jsem odkládající notebook, když v tom mě zastavila Mikova dlaň.

„Ne, zůstaň a v klidu si to dopiš. Postarám se o ně...“

„Děkuju a Miku?“ zazněla má slova do tmy za odcházejícím mužem, který se jako na povel otočil zpátky ke mně.: „Řekni jim, že je miluju.“

„Určitě. Ale rozhodně to nedokážu říct ani z poloviny tak, jako ty...“ usmál se a zmizel se Sue v rozsvícené budově.