Kapitola 55.

Chtěla bych Vám všem věnovat jednu velkou omluvu. Vím, že jsem teď nebyla moc dobrej komentátor ani autor, ale naštěstí jedna velikááánská zkouška úspěšně za mnou a teď už jen jedna:) Slibuju, že zítra si proběhnu všechny SB a doplním restíky.:-*

Chtěla bych popřát ještě jednou vše nej Moničce, která slaví dnešním dnem své narozeninky a přeji ji jen to nejlepší:-*

A dílek? No.... začíná to sice jako děsná nuda, ale slibuju vím, že zas bude hustějc:D je to strašná slaďárna:D každopádně díleček věnuju zlatíčkovi Laneeyce:-* Mám tě mooocinky ráda a už aby bylo 10.2.. viď?:)

---------------

Michael seděl v polstrovaném křesle své knihovny nedaleko plápolajícího krbu, odkud se rozléhalo romantické praskání. Na různých místech hořely vonné svíčky, které tolik podbarvovaly okolní atmosféru klidu a štěstí. Celý pokoj byl zahalen do jemné šedi a jediné, co zde jasně zářilo, byla malá lampička. Nacházela se hned na stolku vedle pohodlné sedačky, v níž „polehával“ Mike. Bosé nohy měl přehozené přes opěradlo a oči zamyšleně upíral do knihy v kožené vazbě, jež svíral ve svých dlaních.

Neslyšně jsem vkročila dovnitř, abych na nejbližší pohovku odložila deku, do níž mě před necelou hodinkou venku balil Michael. Už jsem byla skoro u východu, když zpoza křesla vykoukla čísi hlava.

„Už máš dopsáno?“

„Nezlob se. Vyrušila jsem tě? Snažila jsem se být potichu, abys měl klid.“

„Ne, vůbec jsi mě nevyrušila...naopak.“ usmál se mile, ale jeho tvář se najednou zkoumavě zkroutila. „Ty někam jedeš?“ neodpustil si otázku, jakmile si prohlédl moje oblečení.

„Musím... někde doma mám lejstra, který k tomu dopisu potřebuju. Hned budu zpátky.“

„To chceš jet teď, Mel? Vždyť je jedenáct v noci. Nepočká to do rána?“

„Ne, Miku, nepočká... ráno to musím odeslat, víš?“

„Dobře...“

„Tak zatím pa...“

„Počkej, jedu s tebou...“ Vymrštil se ze sedadla a začal hledat věci na sebe.

„To je v pohodě, Miku, klidně si čti...“

„Knížka počká. Nenechám tě v tomhle stavu řídit. Před těma čtvrtletníma uzávěrkama a auditama vůbec nespíš a já tě nevystavím tomu riziku, že usneš za volantem.“

„Jsi si jistý, Miku? Neřídils věčnost...“

„Nejvyšší čas si to zopakovat.“

„Netrefíš ke mně, nikdy jsi tam nebyl.“

„A právě proto mě budeš navigovat. A pro po – nejvyšší čas se k tobě domů podívat, nemyslíš?“ Na jeho laskavá slova jsem neměla odpověď. Mikova starost a zájem o mou osobu byl kouzelný. Nepamatuju si, kdy v životě jsem se naposledy cítila tak opečovávaná. Hřál mě u srdce a všechna ta radost v mé duši se vydrala napovrch.

„Tak dobrá, přesvědčils mě.“ se souhlasným pohledem jsem mu odevzdala klíčky od auta. Pak jsem se usmála a neodpustila si jistou poznámku: „A prosím nepoškrábat.“

„Pokusím se.“ špitl s úsměvem na rtech. „Ale nabourat ho teda můžu?“

„Miku!“ okřikla jsem ho, „ani ze srandy.“

„Řeklas nepoškrábat, o bouračce nepadlo ani slovo...“ propukl v ten svůj typický dětsky laškovný smích: „Ne, dělám si srandu. Budu se snažit ti s ním nic neudělat. Při nejhorším vím, co dostaneš k narozeninám.“

„Na blbý fórky tě užije, viď?“

 -------------------------------

„Tak...teď prosím zpomal. Už tam budem. Je to ten světlej domek za třetí odbočkou vpravo. Minutku, otevřu ti garáž.“ V kapse jsem našmatrala pager a namířila jej k místu, kde se stál můj dům. Dřevěné dveře od jeho garáže se pozvolna rozevřely. Mike vjížděl dovnitř s naprostou opatrností. Hlídal si každičký bod jen aby nic neodřel. Když jsem se dívala, jak tam mezi stěnama manévruje, musela jsem se pousmát. Byl neskutečně roztomilý. Jedno zrcátko, druhé zrcátko, pomalinku-polehoučku zaparkoval.

„Bavíš se dobře, viď?“ poznamenal s žertem, když si všiml úsměvu v mé tváři.

„Chápu, musí to vypadat hodně komicky vidět chlapa řídit po sedmi letech...“

„Docela jo,“ pousmála jsem se. „ale ne, Miku, vedeš si skvěle, vážně.“

„Myslíš?“

Nevím proč, ani kde se to ve mně vzalo. Potřebovala jsem se dotknout jeho tváře. Cítila jsem, jak ta nutnost prostupovala celou moji bytostí. Asi proto jsem se k němu nahnula co nejblíže. Naše kůže se téměř setkaly. Jemně jsem našpulila rty a políbila jeho líci ve snaze dodat mu sebevědomí. Přitom jsem ale nezapomněla vytáhnout klíček ze zapalování a něžně se jím dotkla Mikova nosu: „Vím...“ špitla jsem s milým úsměvem na rtech. „Tak pojď, půjdeme dovnitř.“

 -------------------------

Rozevřela jsem dveře, jež spojovaly garáž s předsíní domu a odhodila sako na nejbližší almaru: „Tak vítej v mém království. Ale upozorňuju předem, že mi tu nejezdí vláčky a neběhají sloni, takže se omlouvám... ale miluju to tu...“

„Blázníš?“ uchechtl se a nahlédnul dále do domu. „Je to tu překrásný, můžu?“ zněla otázka, když prstem ukázal směrem do místnosti doufajíc, že se bude moci vydat na prohlídku.

„Ale určitě, Miku. Jako doma.“ Na moje vyzvání nejistě vstoupil do obývacího a vše si prohlížel tak pečlivě, jakoby se jednalo o vzácné artefakty v nějakém velevýznamném muzeu.

„Dáš si čaj?“ zavolala jsem na něj z kuchyně, která se nacházela hned vedle obývacího pokoje, kde byl Mike. Odpovědi se mi nedostalo. „Miku?“ ozvala jsem se znovu, tentokrát již ze dveří, abych se ujistila, že tam ještě je a skutečně. Stál u knihovny s knížkou v ruce. Oči měl upřené do rozevřeného díla a vypadal zamyšleně.

„Miku?“ zopakovala jsem znovu. Tentokrát reagoval. Vypadal jak kdybych ho vzbudila uprostřed snu, který právě snil. Prudce pohlédl do míst, odkud ho volal můj hlas: „Cože? Ach ano, čaj...moc rád...Mel, mohl bych si půjčit tuhle knihu?“

„Klidně všechny, jestli chceš.“ pak jsem se zarazila a zvědavě přikročila k němu. Zajímalo mne, jaké z té stovky děl jej zaujalo. Došla jsem až k němu, abych mu mohla nahlédnout pod ruce: „Nevěděla jsem, že máš rád Agathu Christie.“

„Musím přiznat, kdysi jsem od ní přečetl snad všechno, s čím jsem přišel do styku. Ale tuhle neznám...“

„Je opravdu skvělá. Tehdy jsem ji zhltla na jeden nádech. Ale...zvládneš to? Co jsem tak koukala, doma jich máš rozečtených snad 20.“ rýpla jsem si.

„Jasné! Ještě dneska večer ji pokořím. Mel, prosím tě...smím tě o něco požádat?“

„Povídej...“

„Nemáš tu něco malýho k snědku? Nějak jsem se nestačil najíst, než jsme odjeli.“

„Nooooo...tak to bude horší...Podívám se, ale mám silnou obavu. Tady jsou akorát tak žvejkačky. Skoro nejsem, tak nic moc nekupuju Ani lednici nemám zaplou...Ale můžeme si něco objednat, jestli chceš...“

„Výborný nápad! Máš chuť na na něco speciálního?“

„Ani ne...ale přiznám se, viděla bych to na něco pečenýho.“

„Skvělé! Tak co bys řekla nějakýmu kuřátku s hranolkama?“

„Může být. Nezní to vůbec špatně.“

„Super! Jdu to objednat.“

„Ok, telefon je támhle...vlastně ne! MIKU! Nech to na mě, objednám to já! Přece tu nechceme do dvaceti minut mít desítky novinářů.“

 -------------------

Leželi jsme na měkkém koberci v obýváku, pojídali kuře z Mikova oblíbeného KFC a u toho sledovali Policejní akademii, která zrovna běžela v televizi. Společně jsme se smáli vtípkům hlavních protagonistů, což se neobešlo i bez našich trefných komentářů. Byla to taková poklidná domácí idylka.

Mikův zvonivý hlas se rozléhal místností a široký úsměv byl tak nepřehlednutelně sexy, že jeho rty téměř ve vteřině upoutaly moji pozornost. Každou hranolku uchopil třemi prsty pravé ruky, a pak si ji vložil do rozzářených úst. I když svými bílými zuby zrovna rozkousával sousto, nepřestával se smát. Zaujalo mne, jak spokojeně si pohrává s tím drobečkem v ústech. Nikdy nesnědl celou hranolku naráz, pokaždé ji ukusoval na několikrát. Jednu za druhou pomalu přikládal ke svým ústům tak smyslně, že jsem v jednu chvíli zatoužila být tou bezmocnou hranolkou v jeho dlaních.V tom jsem si uvědomila, že můj zrak stále spočívá na Mikových plných rtech. Než jsem se stihla vzpamatovat, všimla jsem si, že mu nic z toho neuniklo a pln očekávání se zahleděl do mých očích. Těkavým pohledem jsem nervózně několikrát přejela po Mikových rtech. Zachvacovala mě touha po polibku, která se stále silněji zarývala do každičkého článku mého těla.

„Já...já...půjdu pro ty papíry, abych to nezapomněla. Omluv mě.“  vystřelila jsem z obývacího pokoje a hnala se nahoru do pracovny, hlavně abych byla co nejdál od něj. UFF, pomyslela jsem si. Stačilo tak málo a mohlo být pozdě. Ale bylo to zvláštní. Velmi zvláštní. I když nás od sebe oddělovalo celé jedno patro domu, ten pocit byl ještě horší, než když jsem ležela několik centimetrů od něj. No nic, počkám tu, než se situace malinko zklidní. Potřebovala jsem být sama...daleko od něj. Nahmatala jsem madlo od šuplíku a vložila do něj své roztřesené ruce ve snaze najít to, pro co jsem přišla. Náhle mnou projel mráz a já na místě znehybněla. Stál za mými zády....