Kapitola 56.

Ahojky!!!

Tak měla jsem chvilililinku čas a plním tedy Čokoládky přání:) přeji ti vše nej k narozeninám a tady je ta třešnička, co sis přála:)

Hezky to oslav a já se jdu zas učiti učiti:-D

-------------

„Já...já...půjdu pro ty papíry, abych to nezapomněla. Omluv mě.“ vystřelila jsem z obývacího pokoje a hnala se nahoru do pracovny, hlavně abych byla co nejdál od něj. UFF, pomyslela jsem si. Stačilo tak málo a mohlo být pozdě. Ale bylo to zvláštní. Velmi zvláštní. I když nás od sebe oddělovalo celé jedno patro domu, ten pocit byl ještě horší, než když jsem ležela několik centimetrů od něj. No nic, počkám tu, než se situace malinko zklidní. Potřebovala jsem být sama...daleko od něj. Nahmatala jsem madlo od šuplíku a vložila do něj své roztřesené ruce ve snaze najít to, pro co jsem přišla. Náhle mnou projel mráz a já na místě znehybněla. Stál za mými zády....

Nepromluvil. Ani se nijak nepohnul, nebyl slyšet, ale já přesto s naprostou jistotou věděla, že tam je. Jeho přítomnost se rozprostírala místností a vůně z jeho parfému mé tělo vnímalo s plnou intenzitou.

Jak ochromená jsem zůstala stát na místě a čekala, co se bude dít. Prosila jsem sama sebe sebevíc, abych se k němu otočila čelem, ale žádná končetina mého těla neposlouchala.

Náhle jeho kroky prolomily ticho v pokoji. Podle intenzity otřesů parketů jsem usoudila, že vyšel směrem ke mně a přece. V mžiku se ocitl v těsné blízkosti za mými zády, až jsem v zátylku ucítila Mikův vlahý dech. Naklonil se tak blízko přes mé rameno, až se má víčka blahem zavřela. Několik jeho zlobivých pramínků lechtalo moji odhalenou šílí a já stále intenzivněji vnímala jeho těžknoucí výdechy. Ruce zvolna přiložil na mé paže a nechal své dlaně smyslně sklouznout až k mým rukám, v nichž jsem svírala žluté desky. Úplně jsem cítila, jak se každý chloupek v místech jeho doteku mění v husí kůži jako by ho zpražil arktický mráz.

Když se jeho dlaně setkaly s mými, pomalým pohybem si mě otočil čelem k sobě tak, aby mi mohl pohlédnout do tváře. Záměrně jsem se vyhýbala jeho pohledům. Věděla jsem, že výraz v mých očích byl až příliš dobře čitelný. Nemohla jsem, nechtěla mu odhalit své pocity. Připadala jsem si jak otevřená kniha, v níž se dalo číst. Skoro jako když dospělý člověk dostane do rukou dětský slabikář...

vyhýbání se společnému očnímu kontaktu vyloudily na Mikovy tváři sladký úsměv. Pochopil. Moc dobře věděl, proč to dělám. V podstatě se ani do mých nervózních smaragdových očí nemusel podívat, aby poznal, co se za těmi „úhybnými manévry“ skrývá.

Pohlédl dolů a prohlédl si lejstra, které jsem v křeči svírala v ruce. Pomalým pohybem mi je vyňal z dlaní a odložil je na desku stolu, o níž jsem se opírala. Druhou ruku přiložil na mou tvář. Srdce mi tlouklo jak o život a já věděla, že není úniku. Možná jsem ale ani už nechtěla utíkat. Mé tělo se podvolovalo. Poddalo se tomu, co tolik let potlačovalo. S očima lesknoucíma se od slz jsem pohlédla do Mikových čokoládových očí, které mě k sobě přitahovaly jako magnet. Zavřela jsem víčka a nechala se unášet nezkrotitelnou touhou. Naše rty se setkaly ve vlahém polibku, sladším než to nejšťavnatější ovoce.

Přivlastňovala jsem si Mikova vlahá, sytá ústa plná lásky a naprosté vnitřní oddanosti. Naše polibky během krátké chvíle zesílily takovým způsobem, že jsem si ani neuvědomila, že sedím na stole a hladově z něj strhávám svršky jeden za druhým. Moje ruce klouzaly po Mikové nahém hrudníku a já se plně poddávala jeho žádostivým polibkům. Jakýkoliv pohyb dával tomu druhému najevo, jak po sobě toužíme. Naše rozpálená těla se na sebe tiskla s živočišnou touhou... Dychtila jsem po něm celou svou bytostí. V okamžiku jsem nohy obtočila kolem jeho pasu a majetnicky si ho tak připoutala do svého horkého klína. Zaslechla jsem, jak se z jeho rtů u mého ucha ozval roztoužený vzdech. Jeho pohlazení vedlo od mé tváře, po krku mezi ňadry prozatím ještě uzavřených v podprsence až do mého podbřišku.

„Miku...“ vzdechla jsem ochraptěle jeho jméno, ale v tom jakoby má hlava zase začala fungovat. Znovu jsem zopakovala jméno muže, s nímž jsem se tak smyslně milovala na stole mé pracovny, ale tentokrát to oslovení bylo jiné. S otázkou, nepochopením v hlase a hrůzou jsem vyslovila opakovaně jeho jméno a odstrčila ho od sebe. Seskočila jsem ze stolu zpátky na zem, ale nohy se mi samým vzrušením div nepodlomily. Byla jsem tak ráda, že mě nezradily...

„Proboha, Miku, co to děláme?!“

„Milujeme se Mel, co je na tom špatného?“ řekl s takovou láskou a dětskou naivitou v hlase, až se mi chtělo plakat.

„Ne, Miku, je to špatně. Všechno je špatně. Tohle se nemělo stát.“

„Ale Mel, co to povídáš? Když se dva mají rádi, není na tom nic špatného...“ přistoupil ke mně s tou svou andělsky nevinnou září v obličeji a sevřel mě ve svém náručí. Chvíli jsem šťastně ležela v jeho sevření a užívala si každičký okamžik naší intimity. Už to vypadalo, že jeho slova mě uklidní a všechno se urovná, ale mé svědomí to nedovolilo...

„Já...ano Miku, za normálních okolností by bylo všechno správně...“

„Za normálních okolností?“ opakoval tiše. Nechápal...

„Odpusť...“ špitla jsem. „Prosím, obleč se, odvezu tě domů...“

-------------------------

Byla tmavá noc. Na nebi nebylo vidět hvězdu. Obklopovalo nás ticho, které stejně tak vládlo u nás v autě. Jediné, co bylo slyšet, byl zvuk pracujícího motoru. Ačkoliv byl Mikův domov od mého vzdálen jen několik mil a v tomhle provozu ta cesta trvala necelých 20 minut, zdálo se mi to nekonečné. Konečně jsem přijeli před bránu Mikova ranče.

„Zvládneš to dojít sám?“

„Počkej...“ špitl udiveně. „Ty se mnou nepůjdeš domů?“

„Nezlob se... Mám ještě nějakou práci.“

„Práci?“ nechápal. Ale když viděl utrápený výraz v mých očích, pochopil. Oba jsme teď potřebovali být sami a uspořádat si myšlenky.

„Buď opatrná...“ hlesl a políbil mě na čelo. „Kdyby cokoliv...budu na telefonu.“

„Díky Miku...“ ještě jednou se podíval do mých očích a pohladil mě po tváři. Pak vystoupil z auta a zabouchl dveře. V tom se ale ještě naklonil do okýnka:

„Jen...můžeme s tebou počítat na snídani?“

„Ozvu se ti...“

„Dobře, dej na sebe pozor.“ zněla jeho poslední slova. Usmála jsem se na něj tím nejděkovnějším úsměvem, který jsem v tuhle chvíli dokázala vyloudit ve tváři. Pak už jsem jen šlápla na plyn a rozjela se zpátky do města. Na mobilu jsem vytočila jedno číslo...

 ------------------

„Mel, zlato, víš kolik je hodin?!“

„Promiň Tommy, vážím si toho, žes kvůli mně vstal.“

„Doufám, že mě budíš aspoň kvůli tomu, že mě s Mikem chcete pozvat na svatbu.“ Prohodil se smíchem v hlase. Nad jeho slovy jsem zůstala nehnutě stát. COŽE TO ŘEKL?!

„S...svatbu?“

„No jasný!“ usmál se. „Máte nejvyšší čas!... Tak povídej, zlatinko moje, co pro tebe může starý dobrý Tommy udělat? Copak máš za starosti?.... Dáš si kafe?“

„Prosím... Co děti?“

„No ty jako všichni normální lidi v tuhle hodinu spí.“ pousmál se. Snažil se vtipkovat, ale jak vzápětí poznal, dnes to nebylo na místě.

„Promiň, Tommy... fakt se cejtím děsně, že tě takhle otravuju.“

„Ale Mel... víš, že jsem tu pro tebe vždycky, i kdyby padaly trakaře.“ Výraz v jeho tváři mě utvrdil jen v tom, že to je opravdu ten nejlepší přítel, kterého mám. I když jsem ho vzbudila 3 hodiny po půl noci a řekla mu, že s ním potřebuju akutně mluvit, bez váhání řekl okamžitě přijeď.

„Tak povídej...“ nadhodil do pléna, když mi podával šálek s kávou...

„Odpusť...Najednou nevím, jak začít.“ Po mých slovech Tommy okamžitě vstal z křesla naproti mně a přisedl si na pohovku vedle mě a objal mě kolem ramen...

„Melanko, podle těch zaslých slziček na tvých tvářích a tónu hlasu vím, že se něco stalo...co se stalo? Ublížil ti snad? Jestli ano, tak...“

„Ne, ne... Tommy, on je úžasný...úplně se změnil...ale já nejspíš ublížila jemu...a i tobě...pochopím, když mě teď už nebudeš chtít do konce života vidět...“

„Povídej...“

„Já...my dva jsme spolu...byli jsme...prostě nechybělo málo a...“

„Vy jste se milovali?“ řekl tak výrazně, až jsem se lekla. Nedokázala jsem říct jediného slova, jen jsem kývla.

„A tys ho odmítla?“ pokračoval. Doufala jsem, že tahle věta ho uklidní a usvědčí v tom, jak moc si vážím našeho manželství...

„Děláš si ze mě srandu?! Mel, já tě snad přerazím vejpůl!“ sykl naštvaně a já nevěřila vlastním očím. On nebyl naštvaný, že jsem podlehla Mikovi, on byl naštvaný, že jsme v tom nepokračovali!!!

„Řekni, že žertuješ!“

„Ty se zlobíš, že jsem mu řekla ne??“

„Holka moje, ty víš, že tě mám rád a podporuju tě ve všem, ale teď mám sto chutí tě zabít!!! Ty tu x let sedíš jak hromádka neštěstí. Koukáš věčně do blba, zpozorníš při každý jeho písničce nebo když ho vidíš v televizi, úplně se třeseš a doufáš ve vaše další shledání a teď je to tu! Bydlíte spolu jako jedna rodina, Pariska si ho oblíbila, všechno klape a ty ho kopneš do zadku!!! To se mi snad zdá!!! Teď mě poslouchej! Okamžitě se vrátíš do toho Neverlandu a hezky se mu omluvíš a doděláte to, co jste začli...“

„Ježiši Kriste, Tommy, to nejde, takhle se přeci nemůžeme chovat, jsme přeci pořád ještě manželé a já to prostě nedokážu...“

„Teda Mel...zlato, kdybych věděl, že až tak ten manželskej slib bereš vážně, ač si toho nesmírně vážím, tak bych se s tebou rozved hned, jak si tě Mike vzal s Paris na Neverland.“

„To myslíš vážně?“

„Ano... Chci abys konečně byla šťastná...“

„Ale já jsem šťastná Tommy. Naše manželství je jak pohádka...“

„To s tebou souhlasím,“ usmál se mile. Moje slova ho očividně hřála u srdce a výraz v jeho tváři potvrzoval, že to cítí stejně. „Ale oba moc dobře víme, že vztah na přátelství nejde stavět pořád, i když je to senzační...víš...já...já v tom teď taky lítám...“

„Cože?!“ rozzářily se mi oči nadšením! To bylo poprvé od doby, kdy zemřela Tommyho manželka, že by se zamiloval. Při pohledu do jeho rozzářené tváře mi srdce samou radostí skákalo.: „Tommy, proboha, proč jsi nic neřekl?“

„No, netrvá to dýl než měsíc, chtěl jsem tomu dát čas a říct ti to, až si budu definitivně jistej nebo při lepší příležitosti, ale když už jsme u toho...“

„A...a kdo to je?“ řekla jsem nedočkavě.

„Ne...ne..“ Tommy při této otázce zčervenal snad po celém těle...

„No taaaak...nenapínej! To si říkáš kamarád?!“ smála jsem se.

„Tak dobře...ale jen že jsi to ty. Pamatuješ na Lauru?“

„Ta sestřička z nemocnice?“

„Přesně ta...“ rozzářil se. „Myslím, že ji miluju Mel...Ne myslím, vím to. Je mi s ní tak krásně...Takže jestli mi nepodepíšeš ty rozvodový papíry a neprobereš se konečně s tím Mikem, tak si mě nepřej.“ vybuchl smíchy, ale vzápětí zvážněl. „Samozřejmě pokud nechceš, pochopím to a Laura to hold bude muset taky nějak vzít. Nazahodim naše přátelství kvůli ženský. Je to to nejcennější, co kromě dětí mám. Kdybych ti nějak ublížil, nepřežil bych to.“

„Ach Tommy...“ hlesla jsem dojetím a sevřela ho v pevném objetí. „Kde máš ty papíry?“ mrkla jsem na něj a rozzářila se jak sluníčko. To, co jsme se teď hodlali udělat, otevře oběma opět cestu k něčemu, co jsme oba kdysi zavrhli. Tommy si po smrti své ženy a matky svých dětí myslel, že už se nikdy nezamiluje, ale když jsem viděla před pár minutkami jeho tvář, když mluvil o Lauře, bylo mi úžasně. Doteď jsem o rozvodu kvůli Mikovi váhala. Už jen kvůli Tommymu, nechtěla jsem ho po tom co pro mě udělal opustit. Tolik jsem mu dlužila, ale teď...teď jsem ten rozvod toužila podepsat co nejrychleji, jen abychom už oba mohli být s tím, koho milujeme...

 --------------------

Na Neverland jsem se vracela kolem 5té ráno. Celý Mikův ranč zářil ve všech barvách, zatímco dům byl ještě zahalen do spánku. Tedy...alespoň to vypadalo, že tomu tak je. Zaparkovala jsem auto na parkovišti a vešla dovnitř. Tichými kroky jsem se hbitě přesunula do svého pokoje, ale cosi mnou škublo...ta známá vůně...?