Kapitola 57.

Nemohla jsem si to odpustit:) tenhle dílek věnuju Vám všem, ale hlavně Zuzy:) Je úžasné, jakej má čuch na dílky:) tak schválně...jak dlouho ti to bude dneska trvat?:-D

-------------

Mike se loudavým krokem blížil ke svému domovu. Dával si na čas. Jeho krok byl obtěžkán tíhou jeho myšlenek. Těch několik set metrů, které dělily vstupní bránu pozemku ode dveří jeho ložnice, šel skoro hodinu. Přemýšlel...ten dnešní večer, jež prožil po boku Mel. Otázky – jedna za druhou – mu mihotaly hlavou a on se snažil najít odpověď alespoň na jednu z nich...

„Miku, probůh, kde lítáte? Už jsem o Vás měl strach, jsou 4 ráno. Navíc mi neberete ani jeden telefon a..,“ vykročil k Mikovi jeho černošský přítel. Mluvil k němu káravým tónem, ale v jeho hlase byly znát obavy V půli věty se ale zarazil: „A...kde je Mel?“

„Nevím.“ špitl s povzdechem Mike a jeho pohled byl chvílemi nepřítomný. „Věnuješ mi chvíli?“

„Samozřejmě...“

Wayne Mika následoval do jeho pokoje. Když oba vstoupili dovnitř, Miku mu nabídl křeslo po své pravici a něco k pití. Pořád si v hlavě srovnával myšlenky. Prohodil pár slov k Waynovi, zeptal se, jaký měl den. Sice mu odpověděl, ale v tom Mika zarazil. Waxne dobře děděl, že jeho přítele něco trápí. Taky mu bylo jasné, že Mike se prvně bude tisíckrát vyptávat na druhé než aby začal o sobě.

„Miku, stop. Přejděme k tobě. Co se stalo? A kdes nechal Mel?“

„Víš já...my...“ Mike mluvil překotně. Nedokázal se vyjádřit. Snažil se přijít na nějaké vhodné slovo, které by to jednoduše vysvětlilo, ale na nic nepřišel. Trošku se začervenal, podrbal se za týlem, a pak začal.

„Chci si ji vzít, Wayne. Moc po tom toužím.“

„To je skvělý. A nějakou novinku bys tam neměl? Třeba kde je Mel?“

„Nevím, Wayne. Odjela...“

„Odjela? A kam?“

„Vždyť ti říkám, že nevím.“ ušklíb se Mike nad nechápavostí svého přítele.

„Dobře...tak mi aspoň řekni, proč odjela...“

Mike se na chvíli zamyslel. Sklopil oči někam do klína, a pak pohlédl na Waynea s pohledem, jasnějším než křišťálové sklo. Waynovy pochyby rozprášil Mikův rozzářený úsměv.

„Nekecej!“ vyjekl nadšením Wayne. „Vy jste spolu...“

„Neee, to ne. Teda zatím ne. Ale nebylo od toho daleko, ale víš, co to znamená, Wayne? Miluje mě! Pořád mě miluje! I po tolika letech... Vezmu si ji. Budeme úplná rodina, a...“

„Miku, Miku, prrrr... já ti teda neskutečně fandím, ale brzdi. Řekla ti, jak se věci mají?“

„Nemusela nic říkat. Její city ke mně promlouvaly z každého jejího záhybu na těle. A i když mě odmítla...“

„Hej, Miku. Seš sice můj kámoš, ale nemusím vědět všechno.“ smál se přátelsky Wayne. „Detaily prosím vynech...“ najednou si uvědomil, jak zněla poslední Mikova slova. „Ona tě odmítla?“

„Jo, ale to nevadí! No... teda, pochopitelně že vadí, ale už vím, na čem jsem. To jak odpovídala na mý dotyky...“

„A už je to tu zas.“ vyprskl smíchy Mikův osobní strážce. „Jen se divím, že nejsi naštvanej a svítíš jak sluníčko v srpnový poledne.“

„Je to hra, Wayne. Znám Mel a moc dobře vím, že pokud dám najevo sebemenší projev zlomenýho eg...srdce tak si to u ní zas na pěknejch pár měsíců rozházím. Nemá ráda, když jsou lidi naštvaný a urážej se...“

„Dobře, dobře, beru...a co máš teď v plánu?“

 -----------------

Na Neverland jsem se vracela kolem 5té ráno. Celý Mikův ranč zářil ve všech barvách, ale celý dům byl ještě zahalen do spánku. Tedy...alespoň to vypadalo, že tomu tak je. Zaparkovala jsem auto na parkovišti a vešla dovnitř. Tichými kroky jsem se hbitě přesunula do svého pokoje, ale cosi mnou škublo...ta vůně...

Než jsem se stačila vzpamatovat, za mými zády se zacvakl zámek ode dveří a místnost prozářilo tlumené světlo...

„Mi...Miku? Co tady děláš? Máš už dávno spát...“ konstatovala jsem tiše a pohodila kabelku na židli.

„Rád bych, ale myšlenky na jednu překrásnou ženu mi to nedovolí...“ šeptl a přistoupil do její bezprostřední blízkosti. Náhle se před Melinou tváří objevil malý pouguet čerstvě natrhaných kytiček. Mikovy oči upřeně hleděly do její tváře a čekaly, jaký výraz v ní uvidí. Hledal cokoliv, i sebemenší signál, který by jej ujistil a dodal odvahu v tom, co se právě chytal udělat. A přece... překvapená záře v Melině očích a radostný úsměv na rtech jej utvrdily v jeho přesvědčení. Teď nebo nikdy...

„Už několikrát jsem si tě nechal utýct. Teď už to nedopustím...“ špitl do Meliných úst, které vzápětí spojil v jedny. Jejich polibek se prohluboval, vášeň v jejich žilách stoupala a opět upadali do extáze, která je tak ráda ve vzájemné přítomnosti pronásledovala. Mike stočil pěže kolem Melina drobného těla a přitáhl si ji pevně k sobě, jakoby to měl být poslední okamžik jejich štěstí. Bál se, nechtěl ji zase ztratit. Věděl, že tentokrát by to jeho srdce nepřežilo a puklo by žalem. Už se nedokázal dál skrývat. Bylo to silnější než on... „Vezmeme se, Mel...“ zachraptěl mezi společnými polibky.

Když jsem zaslechla větu, která před minutkou zazněla z Mikových úst, jako bych na místě zkameněla...

„Co..cože?“ odtáhla jsem se od něj. Když to řekl, v první okamžik jsem zajásala štěstím a měla sto chutí se mu vrhnout kolem krku, ale na druhou stranu,... Ví přeci, že: „Miku...ale já jsem vdaná.“ Teda byla jsem, ale o to teď vůbec nejde. Jde o to,to jak majetnicky to řekl, aniž by se mnou probral, jestli vůbec chci... Tenhle rozhovor, ač se zdál seberomantičtější, mě z nějakého důvodu mrazil v zádech.

„Já vím, ale to přeci nevadí. Rozvody jsou dneska do 5ti minut.“

„Jak tohle můžeš říct?“ nevěřila jsem vlastním uším. Ruce jsem se zhnusením sundala z jeho ramen a vyprostila se z jeho sevření.

„Ale Mel. Prosím tě, proč? Co je tak nejasné? Miluju tě, ty miluješ mě, máme spolu přenádhernou dcerku a Prince už tě bere jako svoji matku. Navíc spolu už několik měsíců žijeme, tak co je v tom za problém? Proč se nemůžem vzít?“

„To jsi vážně tak sobeckej?! Myslíš teď taky na někoho jinýho než na sebe? Napadlo tě co Tommy? Co děti, které spolu vychováváme? Že kdyby bylo na mě, tak jsem ještě pořád třeba s ním a žijeme poklidným životem, kdybys nepřišel ty s tím svým despotickým rozkazem: buď já a dítě nebo nic? Jak jen můžeš takhle sebestředně přemejšlet? Uvědomuješ si, žes mi nedal svobodnou volbu? Vytrhnul si mě z života, který jsem žila...a šťastná...a teď se mám posadit na zadek? To teda ne! Tu kytku si vem zpátky.“ řekla jsem naštvaně a hodila ji po něm tak vytočeně, až se její drobné okvětní lítky rozlétly po pokoji. „Bež radši spát.“

„Mel...“

„ODEJDI!“ 

„Tak mi teď a tady řekni, že mě nemiluješ! Že všechno, co se mezi námi stalo byl omyl a já už ti dám pokoj jednou provždy!“

„Miku prosím...“ hlesla jsem a cítila jsem, jak se mi valí slzy do očí. Zase mě zatlačuje ke zdi. A ne jen slovy. Naše těla se skoro dotýkaly, když se jeho oči zabodly do těch mých. Odmítal ustoupit alespoň krok stranou. Jeho jednání bylo místy až děsivé. Byl odhodlaný zůstat, dokud neuslyší to, pro co si přišel.

„Nepros mě! Chci slyšet odpověď! Už jsme se oba dost natrápili a já už na to nemám! Chci vědět, jak se věci mají! A to hned! Koneckonců máme na to po tolika letech právo, Mel.“ téměř křičel. Jeho slova byla svázána nepředstavitelnou bolestí.

„Nech mě být prosím.“ šeptla jsem tiše. Slzy jsem se snažila skrýt, přemoct je, ale odmítaly mě poslouchat. Rozplakala jsem se. Tolik jsem s ním chtěla být, ale jeho slova mi ubližovala. Jak šlo o jeho pocity, emoce zvířata či lidi, které miloval, byl neskutečně majetnický. Stejné to bylo u Paris v nemocnici. To, co miluje, si nenechá odepřít...

„Mel...já čekám... a nehnu se dokud mi neřekneš, jak se celá ta situace má...“

Větu jsem ho nenechala dokončit. Vrhla jsem se mu kolem krku. Pocit, že by mě opustil, teď, když mi i Tommy uvolnil cestu pro štěstí po boku Michaela...

„Dej mi čas...“ špitla jsem mu mezi plačtivými vzlyky do ucha. „Prosím...“

„Odpusť...Nechtěl jsem tě rozplakat. Máš času kolik jen potřebuješ.“ povzdechl si. Očividně si uvědomil, že touha po dvou krásných slovech lásky způsobila víc škody než užitku. Tohle nechtěl...

„Nezlob se na mě...“ hlesl a věnoval jí do vlasů několik jemných polibků.

--------------- 

Hned ráno jsem se vydala do L.A. Potřebovala jsem si provětrat hlavu. Obě děti jsem nechala u Mika a doufala, že si ten společný týden užijí. Vlastně...nepochybovala jsem o tom. Mike byl úžasný otec. Ale teď už dost o Michaelovi. Za pár minut musím být na sále...

 --------------

Byla středa. V Santa Barbaře se konala pouť a Mike si nedokázal připustit, že by se tam alepsoň na chvilinku nepodíval. Tolik miloval poutě, zábavy, atrakce... A věděl, že i jeho děti v nich našly zalíbení. Za pomoci Carin si přilípl na tvář plnovous a na hlavu nasadil paraku s dredama. Tmavé brýle celému převleku dodaly šmrc a jeho duši klid, protože byl k nerozeznání.

Spolu s Waynem naložil děti do auta a vydali se společně k městu. Už z dálky k nim doléhala hudba a smích rodin s dětmi, jež si užívaly tu nádheru, co k nim do města na několik dní zavítala. Jakmile Wayne zastavil auto na parkovišti, obě děti v čele s Mikem hnaly ke vchodu do lunaparku. Muž za volantem se jen pousmál a pomalu vyrazil za nimi.

---------------------

Jedna atrakce střídala druhou. Všichni si skvěle bavili. Mike se i přes Waynovo upozornění „Hlavně nenápadně, hlavně nenápadně“ smál na celé kolo. Jeho smích ale ve zlomku sekundy náhle utichl. Přímo před ním stál Tommy s ženou, kterou Mike nikdy předtím neviděl. Avšak podle jejich chování, objetí i laškovných polibků bylo jasné, že se mezi nimi nejedná „jen“ o přátelský vztah. Okamžik zíral na pár před sebou a i když Mel miloval sebevíc a byl by nejradši po jejím boku on sám, nesnesl pocit, že by jí někdo jakkoliv ublížil. Tím spíš její manžel, na něhož nedala dopustit. Zlost a nenávist se rozlévala Mikovou krví. Otočil se k Waynovi, aby se ujistil, že dohlédne na děti a rázným krokem se vydal k zamilovanému páru...