Kapitola 59.

 Tak a jsem tu zas Konečně se vracím a snad se mi podaří všechno napravit a dohnat:( Moc mě mrzí, že jsem ještě nestihla oběhnout Vaše dílky, ale blogísky obíhám pravidelně a koukám, co je u koho nového:) Do konce týdne se pokusím veškeré své restíky napravit Opravdu mě to moc mrzí, ale vážně to těď bylo dost hektický období-jako každý uzavírání semestru. Ale bez Vás a Vaší podpory bych to tak úspěšně nezvládla:-* Proto tenhle dílek věnuju Vám všem, mým blízkým přátelům a kamarádům

PS-jen takový malililililinkaťoučký upozornění pro čtenáře, jestli se chystáte jít číst tenhle díleček a nečetli jste ten minulý, doporučuju ho přečíst - už jen proto, že si jinak budete myslet, že Mike je ten největší hajzlík pod Sluncem, chudinka jeden:D

---------------------------

Slunce se klonilo za obzor a pomalu zahalovalo krajinu do šeré pokrývky. Paprsky ještě chvíli lemovaly obrysy hor, a pak celá zem potemněla dřív, než jsem vjela do posledního městečka. Menší silnice začínající na nenápadné křižovatce za Los Olivos pro mě znamenala jediné – přímou cestu k domovu – k Neverlandu.

Mikův dům naplno zářil ve ztemnělé krajině a já se už nemohla dočkat, až znovu překročím práh od vstupních dveří. Za tu krátkou dobu mi tu všichni tolik přirostli k srdci a co víc? Už jsem si svůj život bez všeho tady kolem nedokázala představit. Ani bez dětí, ani bez těch skvělých lidí a...ani bez Michaela. Nebylo dne, kdybych si na něj nevzpomněla. Tak moc jsem těšila na okamžik, až jej znovu spatřím, ale...bude mě chtít ještě po našem posledním rozhovoru vidět? To pondělní ráno jsem pláchla co nejdřív, bez jediného pozdravu....

„Mamiiiiii...“ ozvalo se od těch nejúžasnějších dětí, které se na mě vrhly hned ve dveřích.

„Zlatíčka moje, jak jste se měly?“

„Skvěle! Tatínek nás včera vzal do zoo. Žirafka má žirafátko.“ usmál se Princ.

„Vážně??“ hlesla jsem nadšeně. Rozzářená tvář obou dětí na mě působila jako balzám. Ještě chvíli jsem si s nimi povídala, přivítala se s ostatními, ale pořád mi tu chyběla jedna osoba. Zarazilo mě, že se Mike nepřišel přivítat, vždycky to dělal.  Cožpak je na mě opravdu tak nazlobený?

„A kde je vlastně tatínek?“ otočila jsem se k Princovi.

„U sebe.“

„“A co tam dělá?“

„Voní se.“

Jeho odpověď mě rozesmála a musím přiznat, vnukla mi naději. Že by si tak na našem setkání dával záležet, až by se kvůli tomu opozdil? Ta vize byla víc než příjemná. Musela jsem ho vidět! S polibkem jsem se rozloučila s Pariskou i Princem a svižným krokem jsem klusala do Mikova pokoje...

-----------------------

„Dále.“ reagoval mým uším tak příjemný hlas na zaklepáním na jeho dveře. S rozzářeným výrazem ve tváři jsem vstoupila dovnitř. Už jsem se nadechovala k pozdravu, ale to, co jsem viděla, mě zbavilo jakýchkoliv slov.

„Aaa... Mel, ahoj. To už jsi tady?“ Mile se usmál mým směrem. Avšak jeho pohled nebyl delší než jednu sekundu a dál jakoby nic se věnoval svému odrazu před sebou. Nechápala jsem. Stál tam oblečený ve večerních šatech. Tmavé sako, rudá košile, bílé džíny, omamná vůně po pokoji, jeho úpravy před zrcadlem...tak moc mu to slušelo a přitom vše nasvědčovalo tomu, že tahle paráda není pro mě...

„Kam se chystáš?“ špitla jsem.

„Na schůzku.“ pousmál se.

„Musíš do práce?“

„Ne, ne...tohle není pracovní...“ pohled, který mi věnoval, byl víc než dostačující. Došlo mi, že se připravuje na schůzku... se ženou.

„A...aha.“

„Na jednom koncertě, kde jsem před pár dny hostoval, jsem potkal moc krásnou dívku...“ to, co právě vypustil z úst, ve mně vřelo jak voda v hrnci při sto stupních.

„Já měla za to, že nechodíš na rande s fanynkama.“

„Hm,“ pokrčil rameny jakoby se vůbec nic nedělo „řekl jsem si, že je čas udělat změnu. Trošku si povyrazit, poznat nové lidi...a nové ženy.“ pousmál se. Ta jeho rýpavá ironie. Bože! Musela jsem se nehty surově zarýtdo nohy, abych mu nevrazila facku a přitom odsud nevyběhla s hysterickým pláčem. Proč mi to dělá?! PROČ???!!!!

„No nic, Mel, já poletím, nechci ji nechat čekat a riskovat, že mi uteče...i když na druhou stranu ji to čekání může rozpálit...“ zamumlal si pro sebe, ale očividně mu dělalo radost, když se jeho slova donesla ke mně. „Tak pa.“ řekl kvapně a vtiskl mi polibek na čelo. „Děti jsou najedený, umytý, převlečený, jen je prosím ulož. Parisce dneska nebylo nejlíp, tak jsem ji radši dal paralen a dopoledne dohlížel na to, aby nevylezla z postele. Už by ji mělo být líp, ale přece jen... prosím, dohlídni na ní. Kdyby cokoliv volej...ale...ty jsi vlastně sama doktorka. Víš asi nejlíp, co je pro ně nejlepší.“ citoval má slova z jedné naší nepříjemné rozpravy před několika týdny. Tehdy jsem byla opravdu vytočená. Jako vždy mě neposlouchal. A on to ještě teď k tomu všemu použije proti mně....no to snad... „Tak hezkej večer a nečekej na mě, ano?“ zavolal ode dveří a než jsem stačila cokoliv říct, byl pryč. V místnosti po něm zůstala jen ta přenádherná vůně a trocha nepořádku od příprav na ten jeho „nečekej na mě“ večer...

---------------------

Nešlo to. Michael byl už přes čtyři hodiny pryč a já při pomyšlení na něj a jakousi neznámou v jeho náručí nemohla v poklidu usnout. Bylo to nemožné. Krk i žaludek se mi svíraly, srdce bušilo jak o závod, hlava se od něj nedokázala odprostit. Pořád jsem ho měla před očima. A... A dost! Tohle je už příliš moc i na mě. To se nedá! Zvedla jsem se s postele a zamířila do kuchyně. Potichu jsem si pustila první cd s rychlejší muzikou, co mi přišlo pod ruku, vplula do zástěry a dostala ohromnou chuť něco upéct. Jenže jsem se přecenila...po dvaceti minutách jsem seděla u kuchyňské linky, jednu ruku po bradou, druhou jsem se hrabala v bochánku těsta a koukala z okna daleko před sebe. Když jsem se otřepala a otočila se pro rozinky, abych konečně pokračovala v rozdělané práci, shodila jsem dózu s cukrem, která stála hned vedle mého loktu. Sklo se rozutíkalo všude po zemi a celá podlaha se proměnila v jezero krystalových zrníček, které pod každým krokem křupaly jak ten nejjemnější led.

„Ach jo...jsem já to ale šikovná...“ povzdechla jsem si nad svoji nemotorností a vydala do komory pro koště, jenže když jsem se vracela zpět k té spoušti, zaslechla jsem zvuk dveří. Mike? Najednou ze mě všechen ten stres spadnul. Kdyby si s ní chtěl užít, jak počítal, zůstal by u ní opravdu do rána! Vyběhla jsem ke vchodovým dveřím, ale to byla chyba..

„Miku, ty už jsi...“ nedokázala jsem dokončit větu. Přede mnou stál vcelku dobře naladěný pár, jež se velmi intimně cukroval. Kolem Mikova krku byly obtočeny ruce jakési blondýnky. Hlavu měla nakloněnou k jeho uchu a něco mu do něj šeptala. Nechci hádat, co to mohlo být, ale jeho rty se široce roztáhly a v očích měl plamínky vzrušení. Ta dívka si Mika přivlastňovala každičkým pohybem, ale on...nebylo to takové. Nevěnoval ji žádný z doteků, jimiž se dotýkal mně. Bylo to jiné - Neprocítěné. Očividně moji přítomnost nečekali... Alespoň ne ta dívka. Můj vpád je patrně vyrušil od vzájemných doteků. Ta žena po jeho boku nechápala: „To je tvůj personál?“ hlesla arogantně a projela si mě od hlavy až k patě. 

„No...víceméně tu pracuje...dle všeho...“ Tahle věta se mi zabořila hluboko do srdce. Víceméně tu pracuje...On si ze mě udělal služku! To nebyl sto přiznat pravdu?! S pootevřenou pusou jsem se na podpatku otočila a vyrazila do kuchyně, ale na půl cesty....

„Nepůjdeme k tobě, jak jsi sliboval? Už se nemůžu dočkat, až mi ukážeš...ty víš co.“ špitla smyslně a naklonila se k Mikovým ústům. Ale polibek nedokončila. Tohle bylo dost už i na mě! Rozezleně jsem se přiřítila k Mikovi a vrazila mu koště do rukou.

„Aspoň si ten bordel pak po sobě ukliďte, PANE JACKSONE.“

Ta dívka jen vyvalila oči: „To si k tobě tví podřízení mohou dovolit? Já bych tě na rukou nosila!“ zamrkala na Mika.

„Jojo, on je jak pírko. No což, v tom případě se Vám pod ním bude líp zametat!“

„No tak Miku, udělej něco. To dovolíš, aby nás takhle urážela...je mi z ní na nic.“

„Jo, Miku, dones ji kýbl na zvracení - je v komoře.“

„COŽE?!“ vyhrkla, ale Mike se jen potutelně se pousmál. Ten rozhovor mu stačil. Samozřejmě, že ho ta žena nezajímala. Byla to jedna z těch modelek, co prahnou po penězích a řeší každý zlomený nehet. Ne, nic pro něj. V téhle záležitosti měl jiné cíle. A ty se splnily do puntíku. Zjistil víc, než bylo nutné. Teď už tu slečnu nepotřeboval.

„Omluvte mě.“ řekla jsem se vzpřímenou hlavou a vydala se směrem k nedalekému kinu. Musela jsem zmizet co nejdál od nich. Skutečnost, že má dnešní noc strávit v domě, několik pokojů ode mě s tou ženštinou, mi rvala duši.

------------------------------

„Promiň, nezlob se, ale řeknu Waynovi, aby tě odvezl domů.“

„Ale...ale Miku, přece jsi..my dva...“

„Já vím, já vím, ale nějak mě rozbolela hlava, nezlob se. Snad si popovídáme jindy.“

„Ale já si nechci jen povídat, zlato, víš?“ špitla a nahla se pro jedno políbení, ale Mike před jejími rty ucukl.

„Už je pozdě. Nechci, abys přijela domů až k ránu. Už musíš být unavená.“

„Nejsem unavená. Chci tu zůstat. Pokud ti není dobře-zůstanu u tebe a budu se o tebe starat.“

„Jsi vážně moc hodná Leno, jsi skvělá žena, ale víš...já...potřebuju být teď sám. Opravdu mi není dobře a nechci, abys něco nedejbože chytla.“

„Miku, jestli jsem něco měla chytnou, tak už jsem to stejně určitě chytla...“

„Fakt potřebuju být sám. Jinak to nejde.“

„....Může za to ta ženská, co?“

„Jaká?“

„Ta služebná...viděla jsem jak na ni koukáš a...bože, to nebyla služebná, že jo?“

„Dobrou, ozvu se ti.“ Mike ji silnějším pohybem přinutil sednou do auta a mávnul na Wayna, aby opustili jeho ranč. Chvíli nervózně přešlapoval na místě a když auto s jeho „milenkou“ zmizelo za zatáčkou, vší rychlostí se rozeběhl za Mel – jedinou ženou, které kdy jen patřilo jeho srdce...

---------------------------

„Ten hulvát!“ vykřikla jsem do prázdného sálu. Mé tělo se ještě nevzpamatovalo z toho návalu vzteku, které před několika minutami zažilo. Potřebovala jsem vidět něco, u čeho se odreaguju. Rukou jsem nahmatala sérii „To je vražda, napsala.“ Usedla jsem do pohodlného křesla v naději, že se u seriálu trošku uvolním. V tom ale za mými zády zazněl sametový hlas jistého muže...

„Trošku drsný, nemyslíš?“

Prudce jsem se otočila a uviděla Michaela, jak s rozpaženými pažemi stojí ve vchodu a dlaněmi se opírá o rám dveří. Ve tváři měl lišácký úsměv, ale v očích něco, co jsem doteď nepoznala.

„Jak tématické, NEMYSLÍŠ?“ vyjekla jsem.

Chvíli mlčel, pak se vydal po schodech dolů. Vstoupil do mé nejtěsnější blízkosti, ale rychlým chvatem jsem ho od sebe odstrčila.

„Jestli si přišel proto, že čekáš, že se ti za ten výstup omluvím, tak jsi tady zbytečně. Řekni ty svý princezně, že ničeho takovýho se ode mě nedočká.“

„Ale já si nepřišel pro omluvu. Žádnou po tobě ani chtít nemůžu...“

„Že ne?!“ Mikova smířlivě klidná reakce mě překvapila. Čekala jsem scénu, ale nic takového nepřicházelo. Naopak. Jeho pohled nevinného dítěte mě znepokojoval...

„Ne, vážně ne. Mělas na to plné právo...a mimoto, slečna už odjela.“

„Ta nevypadala, že by tě dobrovolně opustila...“

Mike se usmál: „Taky že ne...poslal jsem ji domů.“

„Tos nemusel. Přece jen je chladno. Aspoň by ti zahřála postel.“ procenila jsem úlisně.

„Ale já nechci, aby mi ji zahřívala ona... uvítal bych v ní spíš někoho jiného...“ hlesl, uchopil moji ruku a dlouze se mi při té poslední větě zadíval do očí. To už jsem se neovládla, vytrhla ruku z jeho sevření a vylítla jak dělová koule při rozhodující bitvě.

„Jak jen můžeš?! Co si o sobě k sakru myslíš? Ještě minulý týden mi tu říkáš, jak si mě chceš vzít a bůhví co všechno a sotva přijedu, vyrazíš si s první flundrou, kterou potkáš! A ještě k tomu s tak arogantní slepicí! A pak mě tu taháš do postele jakoby se nic nedělo?! Myslíš, že jsem tak pitomá a kývnu ti na všechno jako ona?! Jako všichni ostatní, kdo se zoufale předhání v boji o tvou přízeň?! Šíleně ses přepočítal! Já o tebe totiž nestojím! Nenávidím ten den, co jsem tě našla s malým Mackem na otcově pozemku! Nesnáším tě! Zesměšnils mě, urazils mě, zneuctils mě a... děláš ze mě idiota!“

„Za všechny ty věci se ti omlouvám, to jsem vskutku nechtěl, ale o tom idiotovi nic nevím.“

„Nevíš?! Kdes vzal tu drzost udělat ze mě uklízečku?!“

„To nebyla drzost, Mel. Většina lidí se zástěrou a koštětem uklízí. Nebo to popřeš?“

„Že já se tu s tebou namáhám. Beru Paris a vracím se k manželovi.“

„A můžeš mi říct ke kterýmu, když už žádnýho nemáš?“ řekl jemným tónem. Při těch slovech založil ruce na prsou a sklopil oči do země. Po té se na mě tázavě podíval a vyčkal na reakci. Věděl, že tenhle souboj vyhrál.

Hrklo ve mně:„Pro...prosím? Jak...to není...“

„Nebo to zapřeš?“ pomalu ke mně přistupoval a mezi námi zavládla hra očních pohledů, které se nedaly vydržet. Byly tak hluboké, tak pohlcující. Beze slov jsem se vydala ke dveřím. Chtěla jsem utéct, zmizet co nejdál, ale moje šance se rozplynuly v jediný okamžik.

„Ne!“ vykřikl rázným hlasem. „Dneska tě už odejít nenechám!“

„PUSŤ MĚ!“ vykřikla jsem, ale má slova jakoby vůbec nezazněla. Nereagoval. „PUSŤ“ vyjekla jsem znovu.

„Když to nejde po dobrým, tak to půjde po zlým!“ zachraptěl rozhodně.

Bouchala jsem do něj, křičela, štípala, bezhlavě kopala kolem sebe. Marně. V jeho tvářila jiskřilo odhodlání. Michaelovy ruce byly pevně stočené kolem mých boků a přitisknutou na svůj hrudník mě přenesl k pódiu, na jehož chladné parkety mě pohodil. Chtěla jsem se zvednout a utéct, beznadějně. Jakmile jsem se pokusila slézt a stoupnout si znova na nohy, vymrštil mě zpátky a sevřel ještě pevněji. Vyjekla jsem bolestí, ale jedna z jeho dlaní mi zacpala ústa. Podařilo se mi vymanit ruce z Mikova dominantního stisku a vší silou ho udeřila do tváře. To jej rozezlilo ještě víc, ačkoliv se zdálo, že podobnou reakci čekal. Obě ruce mi semknul za zády ještě pevněji. Přitiskl k sobě co nejtěsněji naše těla a chvatně mi vyhrnul sukni ve snaze udělat si cestu k mému klínu, který si v následujících okamžicích hltavě přivlastnil.

(v zájmu Vašeho zdraví pokračování příště:-))