Kapitola 5.

Seděla jsem ve své kanceláři místní nemocnice a pročítala si Michelův chorobopis. Získat jeho osobní spis byl téměř nadlidský výkon, ale podařilo se. Bylo něco málo před 11tou hodinou. V tom se ozvalo zaklepání na dveře...
"Dále" vybídla jsem příchozího
"Paní primařko," vstoupila do dveří zdravotní sestra "máte tu jistého pacienta...."
"Děkuji Vám, Rebeco, požádejte je o chvilinku strpení, musím tu ještě něco dodělat."
----------------

Michael seděl ve společnosti svých bodyguardů na jedné z chodeb nemocnice před dveřmi jisté Melanie Greyové a čekal. Všude bylo ticho. Nikdo nikde. Jen se občas kolem něj mihla sestra či doktor, s nimiž se letmo pozdravil. Michael nervózně sledoval hodinky. Seděl tu už několik minut a stále se nic nedělo. Rozhlížel se kolem sebe a zkoušel se zabavit. Po dalších deseti minutách se konečně otevřely dveře a sestra jej vyzvala dovnitř. "Pan Jackson? Paní primářka Vás může příjmout."
----------------

Michael na sestřino vyzvání váhavě vcházel do otevřených dveří, které za sebou zavřel. Místnost byla světlá, prostorná, moderně zařízená a všude byly rozesety květiny. Na stěnách viselo několik obrazů a uměleckých fotografií. Nedaleko od něj se nacházel prostorný pracovní stůl a knihovna. Nechyběla zde ani pohovka s křesly a malým konferečním stolkem uprostřed, u něhož patrně sedávali lékaři při svých poradách. Za Michaelovými zády stála malá kuchyňka, vedle níž byly pootevřené dveře, které vedly zřejmě do koupelny. Vedle nich pak byla uměle vytvořena další místnost s lehátkem a přístroji. Ještě chvilinku se rozhlížel po kanceláři, když se z koupelny za přivřenými dveřmi ozvalo: "Vteřinku, prosím, hned jsem u Vás."
"Jistě, beze všeho." odvětil Michael na žádost dívky, která si patrně myla v koupelně ruce.
"Udělejte si mezitím pohodlí. Dáte si něco k pití?" zeptala jsem se.
"Děkuji. Pokud máte vodu či džus, byl bych moc rád."
"Jistě, mrknu se."
Proud tekoucí vody utichl. Michael se koukal směrem ke koupelně a čekal, až se dotyčná dostaví. Slyšel cvaknutí vypínače a silueta dívky se vydala směrem k němu. Když světlo odkrylo její tvář, Michael ztrnul. Stála tam ONA. Dívka ze sousedovic ranče. Její dlouhé vlnité vlasy byly spleteny do copu, jenž měla přehozený přes levé rameno. Na tváři výrazné dioptrické brýle, které perfektně doplňovaly její tmavě modré oči, podkreslovaly jemnou tvář a přitom podtrhovaly její profesionalitu. Nemohl z ní spustit oči. Její úsměv Michaelovi zatajil dech. Po jejich posledním setkání nedoufal, že se ho někdy dočká.
"Dobré dopoledne. Omlouvám se za menší zdržení, měla jsem důležitý telefonát. Jsem ráda, že Vás vidím na nohou. Vypadáte mnohem lépe." Došla jsem přímo před něj a podala mu ruku:"Konečně oficiálně - Melanie Greyová"
Michael se pousmál a podal mi ruku nazpátek: "Michael Jackson."
"Prosím, posaďte se" vybídla ho směrem ke stolu a šla mezitím najít něco k pití. Při prohledávání ledničky se mi rozklepaly ruce. Ten chlap mě neskutečné charisma. Měl takové to kouzlo, které Vás naprosto pohltí. "Klid. Hlavně klid." ale jen těžce se to dostávalo pod kontrolu. Pousmála jsem se. "Dáte se višňový nebo pomerančový?"
"Višňový, prosím..." reagoval okamžitě Michael.
"Dobrá volba..." Pousmála jsem se a snažila se rozlít džus do dvou skleniček co nejpomaleji, tak, abych nic nerozlila. Pak jsem Michaelovi podala sklenici s pitím: "Takže, jak se cítíte?"
Michael si lokl nápoje a postavil skleničku zpět na stůl: "Mnohem lépe. Chtěl bych Vám moc poděkovat za včerejšek. Říkali, že jste mi zachránila život."
Jeho slova mne rozesmála a zakroutila jsem hlavou: "Nebojte, na umření jste rozhodně nebyl... A děkovat mi nemusíte, je to má práce." Sedla jsem si do křesla naproti Michaelovi a poprvé se mu zahleděla do očí. Byly tak překrásné - plné něhy a porozumění. Hltala jsem jeho auru. Tváře mi začaly červenat a já se rychle podívala do papírů, co mi ležely na stole, abych zamaskovala tu rozpačitost, která se vteřinu od vteřiny v jeho přítomnosti zvětšovala.
"Při včerejším pádu jste se ošklivě uhodil do hlavy..."
"Ještě trochu to pobolívá."
"Cítíte nějaký tlak? Rozmazané vidění?..."
"Ne, ne..."
"Dobrá. Chci Vám udělat několik nezbytných vyšetření. Navíc jsem ještě včera v noci koukala do Vašeho chorobopisu a asi ode mne dostanete za uši, Michaele."
Michael se rozesmál: "Za co?"
"Nebyl jste víc jak tři roky u žádného lékaře..."
"Měl jsem osobního."
"A?"
"A?" nechápal Michael.
"A dělal Vám nějaká rutinní, preventivní vyšetření?"
"Ne. Nebyly potřeba."
Povzdechla jsem si a pozvedla obočí. "No dobře..."... Chvilku bylo ticho a já se zahleděla na jeho bílé ruce. "Micheali odpusťte mi tu otázku, ale... Nelze se nevšimnou pokročilého vitiliga, kterým Vaše kůže trpí. Kdy Vás naposledy prohlížel Váš osobní lékař?"
"S tímhle chodím ke specialistovi. Nechte mě přemýšlet....určitě nedávno...ale nemůžu si teď vzpomenout."
"Ach jo, chlape, tyhle věci byste si měl hlídat. Začněte si sám sebe víc vážit a malinko o sebe dbejte. Vezmu to teď do extrému, ale myslím si, že Vaše fanoušky zajímáte spíš živý než mrtvý."
Michael se zarazil. Takovouhle pecku opravdu nečekal. Nasucho polkl, odmlčel se a po chvilce přikývnul. Jednala s ním drsně, na to nebyl zvyklý...Jenže měla pravdu. Nikdy nad tím raději moc nepřemýšlel. Ani nechtěl..
"Pojďte, uděláme nějaké ty testy."
------------------

Došli jsme na rentgenologii. Když se svlékl a ulehl na magnetické lehátko, nemohl si nevšimnout, jak mě jeho polonahé tělo přivádí do rozpaků. Rudly mi tváře a já klopila oči co to jen šlo. Michaelovi to neuniklo. S cukajícími koutky mi hleděl do tváře a prohlížel si mě.
"Bavíte se dobře?" odsekla jsem naštvaně.
"Docela ano." Zasmál se Mike a pozoroval mě dál. Čekal, co udělám. Očividně se tím dobře bavil.
"Pověztě mi, co zrovna děláte, když nekoncertujete, nenahráváte, nekolabujete nebo nelámete stromy?"
Oba jsme se rozesmáli. "Dost. Chlape, s Váma se nedá pracovat. Takhle Vás nikdy nevyfotím."
"Můžu Vám dát pasovku", pokračoval ve vtipkování Michael.
"To je od Vás pěkné, ale já tu teď spíš potřebuju fotografie Vašich vnitřností." Michael pokrčil rameny a snažil se přemoct návaly smíchu. Chvíli bylo ticho. Pak najednou Michael dodal: "To bude paráda. Si teď nebudu muset nasvěcovat hodinky." pousmál se Mike.
"Proč myslíte?"
"Protože teď budu pár dní svítit jako Fokušima, co?"
"Alespoň ušetříte za proud.." podotkla jsem. A to se nemělo stát. Odstartovala se lavina smíchu a já musela vyfotit Michaela snad 50x, aby snímky byly alespoň trochu čitelné.
-------------

"Tak, Michaeli, teď vážně. Vnitřní poranění nemáte, všechny orgány v pořádku, hlavu máte taky celou".
Michael kroutil hlavou a zase se smál. "To je výraz, panečku."
"Finále Mikeu zní: Začněte se sebou něco dělat. Kromě vitiliga máte náběh na rozedmu plic, což není žádná legrace. Při Vaší vytíženosti a nedůsledné péči může tělo vypovědět. Jste mladý muž a byla by Vás škoda. Zamyslete se nad tím. Sejdeme se tady znovu za týden ve stejný čas a dohodneme se na dalším postupu. Do té doby Vám výslovně zakazuji tancovat, běhat, sportovat a lézt po stromech." podotkla jsem rýpavě.
"Týden?" cukal se Michael. "To přeci nejde, mám tam 2 koncerty a..."
"Když mě neposlechnete, můžou to být Vaše poslední koncerty..."
Michael těžce polknul. "Teď potřebujete odpočinek a ležet!!!" řekla jsem důrazně, "Sejdeme se tu opět ve čtvrtek v 11hodin."
Michael se nadechoval na protest, ale hned jsem ho přerušila: "Bylo mi ctí, pane Jacksone." a podávala mu ruku. "Nashledanou."
"Nashledanou", pousmál se Michael.
------------

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Bylo mi zvláštně. Hlavou mi projíždělo tolik myšlenek, které jsem je ani nestíhala reflektovat. Po hrudi se mi rozlila zvláštní tíha, kolena se mi klepala a stahoval se mi krk. "Co to s tebou je? To snad není možný. Je to tvá práce a ty si tu flirtuješ s pacientem. Co to má být?!" Zarazila jsem veškeré další myšlenky.
"Paní primářko," zaťukala mi na dveře sestra. "Máme tu případ".
Vyšla jsem na chodbu v naději, že ještě spatřím Michaela. Pozdě, byl pryč. Jediné, co tu po něm zůstalo, byla úchvatná vůně, která teď byla všude kolem mě. Zavřela jsem oči a nadechla se a pomalu se nechala unášet na vlnách fantazie. Z mého rozpoložení mě vytrhl až naléhlavý hlas mého kolegy: "No tak, Mel, kde vězíš?!"
-----------

"No jo, no jo, já vím, je sobota..." Najednou mi to došlo: "Sobota! Bože, já zaspala" napadlo mě při pohledu na hodiny a rychle jsem vyběhla z postele. "10? Tolik hodin. Bože!!! Taťka bude pěkně naštvanej." Hodila jsem na sebe první co mi přišlo pod roku a letěla na statek.