Kapitola 60.

Ha a díl je sesmolen...a že mi teda fakt nešel Každopádně se jedná o 60.tku, to znamená, že do 10ti dílů očekávejte konec

Děkuju Vám všem, že jste měli ten morál dokopat to se mnou až sem! Jste úžasní! Z povídek-bločků mi chybí už jen Monička a Janča - na Vás dvě mám v plánu se vrhnout brzo a dohnat resty

Přeju hezký počteníčko a ještě jednou děkuju za všechno - za komentíky, za přátele, které ve Vás mám - prostě za všechnooooo:)

S láskou, Vaše Jeana

----------------

„Ne!“ vykřikl rázným hlasem. „Dneska tě už odejít nenechám!“

„PUSŤ MĚ!“ vykřikla jsem, ale má slova jakoby vůbec nezazněla. Nereagoval. „PUSŤ“ vyjekla jsem znovu.

„Když to nejde po dobrým, tak to půjde po zlým!“ zachraptěl rozhodně.

Bouchala jsem do něj, křičela, štípala, bezhlavě kopala kolem sebe. Marně. Jeho ruce byly pevně stočené kolem mých boků a přitisknutou na svůj hrudník mě přenesl k pódiu, na jehož chladné parkety mě pohodil. Chtěla jsem se zvednout a utéct, beznadějně. Jakmile jsem se pokusila slézt a stoupnout si znova na nohy, vymrštil mě zpátky a sevřel ještě pevněji. Vyjekla jsem bolestí, ale jedna z jeho dlaní mi zacpala ústa. Podařilo se mi vymanit ruce z Mikova dominantního stisku a vší silou ho udeřila do tváře. To jej rozezlilo ještě víc, ačkoliv vypadal, jakoby podobnou reakci čekal. V jeho tvářila jiskřilo odhodlání. Obě ruce mi semknul za zády nyní ještě pevněji. Přitiskl k sobě co nejtěsněji naše těla a chvatně mi vyhrnul sukni ve snaze udělat si cestu k mému klínu, který si v následujících okamžicích hltavě přivlastnil.

Když jsem Mikův žár znovu ucítila uvnitř svého těla, veškeré protesty byly ta tam. Tváře mi zavalil růženec a v tom okamžiku bylo nad světlo jasné, že Mike ve mně zlomil poslední zbytky odporu. Pomalinku povoloval sevření, jímž mi pevně spínal zápěstí. Jakmile ale pohlédl do mých očí a uviděl, jak se plnými doušky poddávám rytmu našich těl, povolil úplně....

S zeširoka rozevřeným ženstvím jsem hltala každý Michaelův pohyb. Spalující přírazy jeho boků mě doslova omámily a z mých úst se nekontrolovatelně draly toužebné steny, které jen rozdmýchávaly jeho divokost.

Hebkými dlaněmi lačně rozepnul zbývající knoflíčky od mého svetříku a poté jej nechal plynule sklouznout po mém těle. Rozhycovaná od jeho dotyků jsem zaklonila hlavu hluboko dozadu, abych mu umožnila lepší přístup ke svému hrudníku, jež během chvíle zasypal vlahými polibky. Prsty jsem mu zajela do vlasů a rozhrábla vlhké pramínky, jež Michaelovi neposlušně utíkaly do obličeje. Michael mě svoji něžností, ale i ďábelkou divokostí přivedl na vrchol rozkoše a naše těla i duše po tolika dlouhých bezesných nocí znovu splývaly v jedno....

--------------

Se zavřenými víčky jsem vnímala Mikovu rozpálenou pokožku, které se ještě před několika minutami spínalo ve smyslném tanci lásky. Jeho dech byl stále zrychlený a místy z jeho těla stékaly kapičky potu. Užívala jsem si tu překrásnou chvíli, kdy vyčerpaně ležel na pódiu za mými zády a tiskl se na mé tělo, jež se stále drobet chvělo od intimního vzrušení. Rukou si mě něžně poutal k sobě a já cítila tu vzájemnou blízkost, jež nás spojovala. Bylo kouzelné, jak jeho výdechy protkávaly každičký můj vlas či jak jeho dokonale obkreslovaly ty mé. Vypadali jsme jak dva kousky stavebnice, které do sebe dokonale zapadají... Jeho rty se široce roztahovaly. Byl šťastný, opravdu šťastný, jak už jsem dlouho nezažila.

--------------

Vnímala jsem každičký jeho nádech i výdech, dokonce jsem z té vroucí tělesné blízkosti cítila Mikův tichý tlukot srdce. Když náhle jakoby se zastavil čas, jeho dech se pozastavil a srdce zrychlilo: „Mel?“ špitl jemně.

„Hmm...“ zamumlala jsem s úsměvem. Užívala jsem si ten pocit. Hltala ho, jako kdyby byl poslední.

„Nespíš?“

„M-m“

Ve svých vlasech jsem ucítila drobný úsměv, který se rýsoval na Mikovách rtech, ale vzápětí se jeho koutky vrátily do původní podoby...

„Můžu se na něco zeptat?“

„Hmmmmmmm.“

„Co je pravdy na tom, že zítra odjíždíš?“

Ta otázka mě zarazila...události se tak rychle seběhly, že jsem mu úplně zapomněla o něčem takovém říct. Švihem jsem se vzepřela na lokty a otočila se k němu tak, abych viděla do jeho tváře. Podepřela jsem si paží ruku a pokračovala: „Ano...“ vydralo se tiše z mých úst. V tu chvíli jsem si všimla, jak jeho tvář zavalil bolestivý nával emocí. Pohladila jsem jej po tváři a donutila ho tak, aby mi pohlédl do očí. „Promiň... chtěla jsem ti to říct, ale v tom shonu...odpusť...“

„To je v pořádku, Mel. Každý občas zapomene.“ hlesl a snažil se o letmý úsměv, ale celé mu to bylo natolik líto, že znovu sklopil oči, jen aby do těch mých vůbec nemusel koukat. Cítila jsem, jak teď touží být sám, tolik mu to bylo líto...

„Řekl ti to můj otec?“

„Hmmhmmm...“ Nezmohl se na víc než slova.

„Neboj...Měsíc uteče jak voda.“

„Měsíc...“ zopakoval skoro nehlasně. Znovu sklopil oči, ale po pár vteřinách je opět zvedl. „A nemohl bych jet s tebou? Slibuju, nebudu ti vůbec na obtíž. Jen chci být s tebou... V tvé blízkosti...Vím, že budeš pracovat. Ale budu na tebe čekat pokaždé, až přijdeš. I když i tak to pro mě bude mučivé a každá minuta bez tebe se mi bude zdát jako věčnost, takhle mě alespoň bude živit naděje, že za pár hodin budeš se mnou, kdežto pokud zůstanu tady, nebude to pár hodin, ale několik nekonečných týdnů...“ opět sklopil oči. Bylo vidět, jak ho ta slova trápí. Najednou jsem v něm neviděla toho dravce, který si mě tak hladově přivlastnil, ale dítě...chlapce, jež trpí, bojí se o něco, co má rád. Vyzařovala z něj prosba – touha být po boku člověka, jež miluje.

„Miky...podívej se na mě...“ jemně jsem si vynutila jeho pohled. „Není to krátká doba...ale někdo se musí postarat o naše děti a neznám nikoho lepšího, než jsi ty - jejich otec. Tam by to pro tebe bylo hrozné. Nemohl bys ani na krok vykročit s pokoje, aniž by ses bál, že by tě někdo poznal a jakmile bys to jednou udělal, v tu ránu by pod našimi okny stálo tisíce novinářů...je to jen konference, Miky. Prosím. Vydrž to. Letům je to jen chvilka a já ti tady SLIBUJU, že doženeme všechno, co jsem zameškali. Vezmu si pořádnou dovolenou a vynahradím ti to...budu s tebou...s našimi dětmi...jako rodina.“

„Hlavně mi na sebe dej pozor...nechci tě zas ztratit...“ řekl oddaně a přitáhl mě do svého náručí, uvnitř něhož mě sevřel.

„Ale myško moje, je to přece jen konference... tam se mi nic stát nemůže. Neboj... Ale musím se ti k něčemu přiznat.“

„A k čemu pak, lásko?“

„V životě mě nenapadlo, že se budu milovat ve třech s Jessicou Fletcherovou...a ještě k tomu na pódiu!“ šeptla jsem mu do ucha a vzápětí s Michaelem vyprskla smíchy. Ta přčedstava byla opravdu víc než komická.

–----------------

„Nezapomněla sis svetr? Noci v Paříži bývají chladné...“ ozvalo se za mými zády, když jsem skládala poslední věci do kufru.

„Ne, Miky, mám jich snad sto. “

„Radši si tam přibal ještě tenhle, ano? Nikdy nevíš, co se může stát a nechci, abys mi tam nastydla.“

„Miku, Paříž není Moskva!“ začala jsem se smát, ale Michael na mě důrazně koukal. Očividně svá slova myslel vážně a můj smích v něm patrně vzbuzoval úsudek o mé lehkovážnosti. Dál tam stál a podával mi svetr.

„Tak dobře... Vezmu si ho. Ale jen že jsi to ty...Ach jo...a teď ten kufr nezavřu.“ povzdechla jsem si.

„Máš všechno?“

„Snad ano...i když vlastně...“ hlesla jsem a ohromně se zahleděla jeho čokoládových očí. Nedokázala jsem bez nich být. Teď už ne. Každým pohledem se mě zmocňoval aniž by o tom věděl... Přistoupila jsem co nejblíž tak, abych mohla dlaněmi sklouznout do kapes od Mikových kalhot a přitáhnout si ho k sobě. S polootevřenými ústy jsem se přimkla k jeho plným rtům, načež mě sevřel ve svém pevném objetí a já žadonila svět, aby zastavil čas...

 ---------------

Bylo skoro poledne a já se se slzami v očích loučila s oběma dětmi a Mikem. Vím, že jsem přijela před pár hodinami a hned je zas všechny opouštím, ale tentokrát jsem se rozhodla, že je to má poslední větší cesta. Až se vrátím, sedneme si s Michaelem a všechno probereme. Práce jsem se vzdát nechtěla, ale začala jsem koketovat s myšlenkou soukromé ordinace v nedaleké Santa Barbaře... Poslední má slova patřila Mikovi, kterému jsem s těžkým srdcem věnovala sladký polibek na rozloučenou...

Pak jsem už jen sledovala, jak se země pode mnou vzdaluje a já letím vstříc jedné z nejdůležitějších lékařských konferencí v evropské Paříži.

 ------------------

Týdny a týdny se vlekly jak loď v oceánu bez vesel. Ačkoliv jsem své rodné město milovala a nikdy se nepřastala těšit z jeho nádhery, ta doba bez mé rodiny se mi zdála nekonečná. Naštěstí místní shon mi neumožňoval duté mezery, kdybych se utápěla počítáním minut, než zase spatřím své nejbližší. Na druhou stranu díky mé i Michaelově pracovní vytíženosti jsme si volali pouze několik minut denně, což jsme oba velmi špatně snášeli. Ale upřímně, bylo to to jediné, na co jsem se celý den těšila a po každém našem rozhovoru jako bych načerpala novou mízu. Rozzářená jsem tancovala po místnosti, prozpěvovala si a vůbec všechno jsem dělala s nadšením.

Jednou, několik dní před odletem, jsem se byla podívat na své přátelé v místní nemocnici. Společně jsme popíjeli ranní kávu ve společenské místnosti, v tom nás někdo vyrušil...

„Volali ze zásahovky, několik kilometrů před Paříží byla šílená bouračka na dálnici! Je to šílený...Jdeme!“ zavelel muž, patrně letecký záchranář.

„Můžu nějak pomoct?“ nabídla jsem se, když se všichni kolem mě začali zvedat.

„Určitě, každá ruka dobrá.“

Na nic jsem nečekala. Odložila jsem kávu na konferenční stolek a rozběhla za ostatními do šatny, kde jsem dostala oblek a lékařskou tašku s nezbytnostmi pro první pomoc. Neuběhly ani tři minuty a já už seděla v sanitce, která se rozjela k místu nehody...