Týdny a týdny se vlekly jak loď v oceánu bez vesel. Ačkoliv jsem své rodné město milovala a nikdy se nepřastala těšit z jeho nádhery, ta doba bez mé rodiny se mi zdála nekonečná. Naštěstí místní shon mi neumožňoval duté mezery, kdybych se utápěla počítáním minut, než zase spatřím své nejbližší. Na druhou stranu díky mé i Michaelově pracovní vytíženosti jsme si volali pouze několik minut denně, což jsme oba velmi špatně snášeli. Ale upřímně, bylo to to jediné, na co jsem se celý den těšila a po každém našem rozhovoru jako bych načerpala novou mízu. Rozzářená jsem tancovala po místnosti, prozpěvovala si a vůbec všechno jsem dělala s nadšením.
Jednou, několik dní před odletem, jsem se byla podívat na své přátelé v místní nemocnici. Společně jsme popíjeli ranní kávu ve společenské místnosti, v tom nás někdo vyrušil...
„Volali ze zásahovky, několik kilometrů před Paříží byla šílená bouračka na dálnici! Je to šílený...Jdeme!“ zavelel muž, patrně letecký záchranář.
„Můžu nějak pomoct?“ nabídla jsem se, když se všichni kolem mě začali zvedat.
„Určitě, každá ruka potřeba.“
Na nic jsem nečekala. Odložila jsem kávu na konferenční stolek a rozběhla za ostatními do šatny, kde jsem dostala oblek a lékařskou tašku s nezbytnostmi pro první pomoc. Neuběhly ani tři minuty a já už seděla v sanitce, která se rozjela k místu nehody.
----------------------
„Tenhle bude poslední. Ještě to tu proběhnu. Zatím ho odneste.“
„Ano, paní doktorko.“
Zavěsila jsem kapačku nad lehátko pacienta a na můj pokyn se záchranáři se s popáleným mužem rozeběhli k vrtulníku, který už startoval.
Rychle jsem prohlédla celé místo nehody a podle všeho tu nikdo nezůstal. Tak jo. Můžem jet. S úlevou jsem se vydala k sanitce. Už jsem byla skoro u jejich dveří, když v tom se za mými zády ozvala hlasitá rána, která mě prudce strhla na zem. Chvíli jsem nehnutě ležela na vozovce, s tváří přitisknutou k zemi a zkříženými pažemi, jež ji chránily před prudkým žárem a padajícími úlomky rozžhaveného kovu. Ten výbuch mě dezorientoval - neslyšela jsem navíc žádného z kolegů volajíc mé jméno. Jen to hrobové ticho. Když vše nasvědčovalo tomu, že se situace uklidnila, pomalu jsem si sedla a snažila se vzpamatovat. Rukama jsem se opřela o silnici a z posledních sil se zkoušela vzepřít v lokti, abych se dostala na nohy, když v tom jsem zahlédla hořící auto, které se valilo přímo na mě...
---------------------
„Mel? Doktorko Sinclairová, slyšíte mě? Mel?“ zaslechla jsem jakoby v dáli čísi hlas. Snažila jsem se otevřít oči, ale neviděla nic jiného než přímé jasné oslnivé světlo. Postupně jsem ale začala rozpoznávat všechny věci okolo sebe, i tvář doktora, který ke mně promlouval.
„Pi-Pierre? Jste to vy?“
„Ano, Mel, jak se cítíte?“ přisedl si ke mně vysoký muž, snažíc se mi zabrzdit ve snaze vstát.
„Co se stalo? A kde to jsem?“
„Teď musíte v klidu ležet, doktorko...“ jeho slova přerušil můj bolestivý výkřik a v mém hlase se ozvalo naléhání: „Tak co se stalo?!“
„Měla jste nehodu. Když jste se vracela k sanitce, pár metrů za vámi vybuchla v jednom z aut nádrž, kterou hasiči nestihli zabezpečit. Odhodilo vás to stranou a než jste se stačila uvědomit, co se děje,, to hořící auto vám přejelo levou nohu. Byla jste 2 hodiny na sále. Měla jste úplně rozdrcenou holenní kost, ale naštěstí se mým lidem podařilo tu nohu zafixovat, sešroubovat a po několika měsících rehabilitace budete zas v naprostém pořádku.“
„Díky,... Opravdu... prosím, přijměte mé velké díky. Vážím si toho ani nevíte jak. Snad to budu moct osobně říci i vašim lidem...“
„Určitě se o to postarám, Mel. Pár dní si tu poležíte, takže nebojte – možností budete mít dost.“
„Ale... víte, na závěru té konference bych potřebovala být.“
„Obávám se, že Vám to nebudu moc dovolit, paní kolegyně. Máte velkou kliku, že jste to přežila a že až na pár popálenin a zlomené noze jste nepotratila.“
Pierrova slova mnou projela jak ostrá jehla tou nejjemnější látkou. Po několika sekundách se mi opět podařilo nahromadit vzduch do plic. Naprosto jsem přestala vnímat tu otřesitelnou bolest, jež prostřelovala celou mou levou dolní končetinou a já v mžiku pocítila, jak se na mých rtech tvoří blažený úsměv: „Co prosím...cože jste to říkal?“
„Podle všeho jste ve třetím týdnu. Takže určitě budete souhlasit s tím, že ve vašem vztahu bude nejlepší konferenci přerušit a vrátit se o něco dříve domů, kde můžete odpočívat.....Mel? Vnímáte mě?“ pousmál se.
„Já...jistě...ano...určitě...máte pravdu, vrátím se domů!“
„Moudrá to slova. Ale nepustím Vás hned. Tak jednoduchý to mít se mnou nebudete. Každopádně ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím takhle šťastnou.“
„To především díky vám, pane primáři!“
„Ale kdeže... pomoct vám po tom všem, co děláte vy pro nás – to bylo to nejmenší. A teď odpočívejte, ta noha to potřebuje. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zazvonit. Jste v soukromým VIP pokoji, takže kancelář mám hned vedle, ano? Kkdyby cokoliv, jsem tu pro vás.“
„Děkuju...“ špitla jsem směrem k sympatickému kolegovi, s nímž jsem už několik let spolupracovala na mnohých projektech. Ale ačkoliv jsme se s Pierrem znali přibližně 8 let, pořád jsme si vykali. V práci jsou Francouzi zvláštní. Zde neexistuje, aby si podřízení s nadřízenými tykali jako je tomu u nás v USA. Jsou perfektní! Neskutečně pečliví, ochotní a přesní, ale po profesní stránce striktní a úzkoprsí... Avšak teď jsem na takovéhle úvahy neměla vůbec čas. Veškeré mé myšlenky se upínaly jen k jednomu : k miminku, které s Mikem čekáme...
------------------
„Dědooooo!“ zavolala malá Pariska a samou radostí se vyřítila na svého dědečka, kterému se okamžitě vrhla do náručí.
„Ježiš, dítě moje, mně z toho tvýho skákání asi brzo prasknou plotýnky.“ smál se starý muž s doutníkem v ústech.
„Ahoj Jeffe, moc rád tě zase vidím...“ pronesl radostně Mike a přistupil k Jeffovi, aby jej přátelsky objal na uvítanou.
„Miku!!! Chlapče, jsem tak rád, že jste přijeli....aaaa a tohle musí být malý Princ Michael, že ano?“ naklonil se zestárlý muž k chlapci, aby mu lépe viděl do tváře.
„Dobrý den, pane.“ pozdravil nesměle Princ snažíc se alespoň malinko schovat za svým otcem. Když Jeff pozoroval plaché chování Michelova syna, musel se rozesmát: „Ale no taaaak, mě se nemusíš bát...já nekoušu...a říkej mi dědo. Když mi pokaždý někdo řekne pane Greyi, hned si vzpomenu na to dílo od toho anglickýho týpka Wilda a hned si připadám jak gay.“ Jeff se znovu usmál a přitom si potáhl z doutníku. Malý Princ byl z toho zvláštního starouše u vytržení, ale líbil se mu.
„Tak pojďte dovnitř. Mám tam pro vás překvápko.“
„Jeeee, druhej tatínku!!“
„Parisko moje zlatá!“ než ale Tommy stačil doříct další myšlenku, už mu drobná brunetka visela kolem krku jak hladové klíště. „Aaaaa...já nejsem stromeček.“
„To ne, jsi náhradní tatínek.“
„Kterýmu jednoho krásnýho dne zlikviduješ záda.“ usmál se Tommy.
„Koukám, že se všichni sejdeme na reumatologii.“ neodpustil si Jeff.
„Jeee, Miku! To už je doba, co jsem tě neviděl!“ černoch přistoupil k Michelovým ramenům a přátelsky je stiskl: „Povídej, jak se máš? Musíme toho tolik probrat...“
---------------------
„...takže tím bych vám chlapci chtěl říct, že jsem Sue požádal o ruku.“
„Jeffe, vážně? No to je skvělý!“
„A nejsem na to už trošku starej?“
„Starej? Ježiš Jeffe, vůbec!“
„Souhlasím s Tommym. Láska přeci kvete v každém věku. S ní nikdy nezestárneš... je to tvůj vzduch, tvý světlo, tvá krev...ne, Jeffe, ne... s věkem to nemá nic společnýho. Dovol mi prosím uspořádat vám svatbu na Neverlandu...“
„Miku, prosím tě, to po tobě nemůžu chtít.“
„Ale můžeš...“ rozesmál se svým typicky děckým smíchem. „Můj Neverland je i váš Neverland – patří všem... prosím...prosííím.“ Michael stistkl ruce k sobě a naléhavě s nimi o sebe třel. Moc si přál, aby ten velký den prožili s lidmi, kteří jim byli nejbližší. A navíc věděl, že i Mel by měla velikou radost, kdyby v tuhle velkou chvíli mohla být po jeho boku. Na Neverlandu bylo přeci tolik krásných míst, kde by si mohli říct své kouzelné „ano“...
„Michaeli, tvé nabídky si nesmírně cením. Proberu to ještě se Sue, ale asi se oba shodnem na tom, že na světě není pro tuto příležitost krásnějšího místa...“
„To je pravda, Miku.“ přitakalo Tommy. „A mimochodem...už jste s Mel mluvili o svatbě?“
„To je pravda, mohli bysme udělat duo svatbu.“ Pousmál se Jeff a usrkl si z horké kávy. Mika tyto otázky přiváděly do rozpaků. Pohledy obou mužů lpěly na jeho tváři a čekaly na odpověď. Znervózněl a přitom si povšimnul, že se musí svítit jak měsíček na hnoji. Stydlivě se usmíval od ucha k uchu a jeho přátelům bylo jasné, že už mezi nimi „cosi“ proběhlo.
„Miku, nekecej. Takže to vážně zabralo??“ rozzářil se Tommy a uchopil Mika za paži hltavě čekajíc na zpětnou reakci.
„No, víte...“ rozesmál se rozpačitě a rukou se podrbal na hlavě.
„Zabralo!“ zajásal černoch po jeho pravici.
„Tak Miku, od týhle chvíle si u mě frajer. Má dcera občas potřebuje tak říkajíc „dostat na prdel“ - a tys to zvlád na výbornou!“
Náhle místnost prostoupil cinkající zvuk Tommyho telefonu: „My o vlku a vlk na drátě...ano, Mel?“
Děkuji ale to ještě nevíš jak si cením já Tvého bločku....Do Mika jsem zblázněná už hodně dlouho a já se od toho nemohla odtrhnout 
Prostě-UŽASNÝ 
Já nejsem taková škovná i když sem o tom někdy uvažovala 
ale nakonec sem to stejně zamítla 
Už se nemůžu dočkat na další díleček 
jeeezis, takovou velikou lichozku si nezaslouzim, prosim tebe
prostě skvělý a nemůžu se dočkat dalšího dílečku 
2025 ©