Kapitola 64.

Tak a je tu další díleček Teď se pokusím přidávat něco nového každičký den, abyste se dočkali konce vůbec někdy A dílek? Ten věnuju Čokoládce, mám tě ráda

---------------------------------------

Ach jo, já tušila, že to s ním nepůjde tak lehce . Protočila jsem oči v sloup a strhla volant tak, že auto vyjelo ze silnice. Než se Mike vzpamatoval, vzdálili jsme se poměrně značný kus od cesty. Nakonec se mu podařilo zastavit až těsně před shlukem několika odlehlých stromů.

„Ježkovy brejle, Mel, co blázníš? Vždyť jsi nás mohla... Proč jsi to udělala?“ Jeho otázky jsem nechala volně plynout vzduchem. Nahnula jsem se ke klíčkům, vypnula motor a zhasla světla. Pak jsem sjela mezi obě sedačky a zatáhla za ruční brzdu, abych zajistila auto. Celou tu dobu nechápavě sledoval, co právě dělám a doufal v nějakou odpověď, kterou nakonec dostal.

„Nechci, aby ses vztekal...“ špitla jsem a nějakým zázrakem se vyšplhala na jeho klín... „Mám radši, když se směješ.“ S těmito slovy na rtech jsem mu vtiskla jemný polibek, který mi sladce opětoval. Jakmile se naše ústa střetla, nic už mě nemohlo přesvědčit o tom, že k sobě nepatříme. Mezi námi bylo ohromné pouto, jež bylo silné jako pavoučí síť utkaná z těch nejpevnějších vláken. Ale po několika okamžicích mě od sebe odpíravě odstrčil: „Ne, Mel. Pořád jsem na tebe naštvaný.“

„Pořád?“ zamumlala jsem smyslně, když si má ústa přivlastňovala kousek po kousku Michaelův krk. Nenechala jsem se jeho slovy rozhodit. Připadala jsem si jako conquistador dobývající nová území, neboť s každičkým polibkem se jeho zarputilost roztékala jak zmrzlina na přímém slunci. Hrozně mě přitahovalo, jak se snaží bránit, avšak tělo jej zrazuje. Vzdechy vycházející z jeho chvějícího se hrdla, byly tak neskutečně podmanivé, že každičký můj pohyb na ně reagoval jak bomba před výbuchem. Dychtivě jsem prahla po tom, až se opět naše nahá těla budou dotýkat. Prsty jsem mu rozepínala košili knoflíček po knoflíčku. Netrvalo dlouho a Michael na sobě měl už jen kalhoty. Přestal se bránit. Naprosto se oddal touze, která námi už naplno procházela a pulzovala v každém z nás. Jedním pohybem mě vysvlékl ze žluto-modrých šatů a sklopil sedačky tak, aby nám udělal co nejvíc místa. Fascinovalo mě, jak i v takovou chvíli, kdy se jeho tělo stává otrokem vlastních smyslů, dokáže být ohleduplný a plně se soustředit na to, aby mě nechtěně při nějakém prudším pohybu neudeřil do nohy, která byla od kolene dolů sevřená v gipsu.

Dlaně mi běhaly po Mikově sametové pokožce a já hltala každičký záhyb na jeho těle. Nořila jsem se do jeho vlahých vzdechů a polibků, jimiž mi zasypával dekolt. Vůně jeho kůže spojená s aroma heřmánkového šamponu, které jsem cítila pokaždé, když jsem mu vložila obličej do hustých vlasů, mě přiváděla na vrchol extáze. Byla jsem jak zbavená smyslů. Přestala jsem přemýšlet a jen si užívala té nádherné chvíle v Mikově náručí. Ucítila jsem, jak mě jeho hbité prsty vysvobozují z tupého sevření podprsenky, a pak se svými vlhkými rty vpil na má nejcitlivější místa. Sténavě jsem se prohýbala pod pevným sevřením mého nejbližšího a nechala se pomalu položit na sklopené sedačky. Ani nevím jak, během několika málo vteřin jsem se ocitla pod jeho rozpáleným tělem.

Mikova zvlhlá kůže působila jak to nejsilnější afrodiziakum a já postupně při každém doteku ztrácela sebekontrolu. Toužila jsem po něm! Jakmile se jeho tělo ze shora přitisklo na to mé, nedokázala jsem už dál čekat. Rukama jsem nahmatala zip od jeho kalhot a uvolnila tak jeho mužství, které jsem během několika málo vteřin opatrně vložila do svého rozevřeného klína.

Jediná myšlenka, jež mi kromě Michaela ještě běžela myslí, bylo naše očekávané miminko, o němž prozatím nevěděl. Snažila jsem se, aby naše společné splynutí bylo s ohledem toho maličkého broučka co nejobezřetnější, ale já...v podstatě jsem se ani vůbec snažit nemusela. On jakoby něco tušil, jakoby mi četl myšlenky...nevím jak ani proč, ale s Mikem jsem nikdy v životě nezažila něžnější milování...

---------------------------- 

Mike pomalu navrátil sedačky do původní polohy a já se mezitím snažila papírovým kapesníčkem otřít zamlžená skla, přes které vůbec nebylo vidět ven.

„Vidíš, miláčku, už ani nemusíme do sauny. Teď máme tak na tejden vystaráno.“ Srdce mi poskočilo radostí pokaždé, když se na jeho rtech vyrýsoval něžný úsměv a z jeho hrdla se vydral ten dětský smích, který jsem na něm tak zbožňovala.

„Ale bazének nám tu chybí. Na svlažení, víš?“

„Tak jestli chceš,“ nastartoval auto a rozjel se zpět k silnici, z níž jsme před necelou hodinou sjeli, „za minutku budeme doma a jeden malinkej bazínek tam máme.“

„Myslíš to jezero?“ Nad mým dotazem vyprskl smíchy, očividně se na tu moji reakci těšil. „Tak na to zapomeň.“

„Já se ti jen snažím jen vyjít vstříc, Mel...co bych pro tebe neudělal.“

„Vaší ochoty si samozřejmě nesmírně vážím, pane Jacksone...“ úsmála jsem se sladce. „Ale v tom bazénku, jak tý svý nenápadný přehradě říkáš, bych se obávám s těma šroubama v noze klesla na dno.“

„Já ti dám nenápadný přehradě, ty jedna...“ jeho smích najednou ustal a tváři zvážněla. „Nebolí tě ta noha? Neudělal jsem ti nic, viď že ne? Snažil jsem se, ale i tak... nikdy bych si to neodpustil.“

Otočila jsem se směrem na svého řidiče a mile si jej prohlédla. Ta jeho ustaranost ve tváři byla neskutečná. Jako by mu při jeho slovech krvácelo strachy srdce. Ten pocit, že se takhle opravdu musí trápit, mě přiměl zvadnout ruku ze svého klína a pohladit jej po vlasech. Michael akorát zaparkoval auto, a pak se mi zahleděl s otazníkem v očích do tváře.

„Neublížil, lásko moje...jsi ten nejněžnější...“ nahnula jsem se k Mikově tváři, abych mohla pohlédnout do jeho očí a rukou jej pohladila po tváři. Zrovna jsem se nadechovala na další část věty, ale....

„Bože, děti moje!“ vyrušil nás Suein úlevný hlas, když nás spatřila po dlouhých hodinách vyhlížení. „Už jsem měla hrůzu, že se vám něco stalo. Kde jste se jen loudali? Já vůbec nemohla usnout, jakej jsem měla strach...fuj...to už mi nedělejte.“

Oba jsem se na sebe stydlivě podívali a Mike se pustil do vysvětlování: „Víš, Mel si potřebovala ještě protáhnout nohu, tak jsme měli jednu.. jednu delší zastávku. Nedaleko...“

„Pro krynda, a to jste nemohli zavolat? Jsem tu jak na trní.“

„Omlouvám se ti, Sue, ale víš...no...ehm...nemohli.“ pokusil se o vysvětlení Mike a výmluvně se podrbal na týle. Naštěstí mu už Sue nevěnovala pozornost a řítila se ke dveřím od auta, z nichž jsem se snažila vystoupit.

„Panečku, Mel...já už od tvýho tatínka všechno slyšela. Co jsi vyváděla, děvče nešťastný? Jsi nějaká zpocená, nemáš teplotu?“

„Ne, neboj Sue...věř mi, že z toho to není.“

„Ta noha je v tom nevinně.“ špitl Mike, když ke mně přistupoval, aby mě v náručí odnesl do domu. Po několika krocích, které urazil ke dveřím, se Sue hlasitě bouchla do čela. Doběhla nás a sotva se octla Mikovi za zády, začala jej mateřsky napomínat: „Tak proto jste se neozvali... že ti není hanba, Miku, ta holka má zlomenou nohu a ty ji ještě...no, že se nestydíš.“

„Tentokrát je v tom Mike nevinně.“ špitla jsem se smíchem ve snaze zastat se svého milého. Sue jen zakroutila hlavou: „Jak malí... Každopádně musíte bejt unavení. Mel, připravila jsem ti pokoj, tak ji tam kdyžtak Miku prosím tě odnes a už ji pro dnešek nech bejt. Musí toho na ní být moc. Nemáte hlad, nebo tak něco?“

Mike, držíc mě v náručí, se k Sue obrátil, a pak se podíval na mě: „Nemáš hlad, miláčku? Dlouho jsi nejedla.“

„Možná trošičku...a ty?“

„Ani ne, ale něco na zub ti donesu do postele.“

„Tak já něco ukuchtím.“

„Ne, Sue, prosím...běž klidně spát. Je přece jen pozdě. Už jsme ti způsobili dost nepříjemností. Klidně běž spát, my to už zvládneme.“

„Jen aby...“

„Věř mi, postarám se o ni.“

„Dobře, kdyby cokoliv, volejte. Budu u...Jeffa.“ pousmála se srdečně a přistoupila k nám, aby nás oba políbila na tvář.

„Děkuju Sue, krásně se vyspi. A nezlob se na nás za to zpoždění.“

„To víš, že nezlobím, Miku. Taky jsem byla mladá...a vlastně...teď zas tak trochu jsem...Tak dobrou, děti.“

„Dobrou Sue a prosím, pozdravuj tatínka. Hned jak vstanu, ozvu se mu.“

„Myslím, že tu bude i s dětma ještě dřív, než vstanete.“

„S dětma? Oni nespinkají u sebe v pokoji?“

„Vysvětlím ti to.“ hlesl mi Michael do ucha.

„Ok.“

„Tak dobrou, mládeži.“

„Dobrou Sue.“

---------------------------------

Sotva hospodyně za sebou zaklapla dveře a my osaměli, Michael mě odnesl do mého pokoje, kde mě položil na postel a ve stručnosti mi vysvětlil, proč děti spí u svého dědečka. Pak ze skříně vyndal noční košili, pantofle mi donesl až k posteli a po chvíli i přispěchal s něčím na zakousnutí, co během pár minutek ukuchtil v kuchyni. „Vím, že to není nic extra, michelinskou hvězdičku za to asi nedostanu, ale snad ti to bude alespoň malinko chutnat.“

Když mi do rukou vložil misku s čokoládovými lupínky zalité mlékem, mé oči se úplně rozzářily štěstím a rty se roztáhly do širokého úsměvu. Věděl, jak moc tohle jídlo miluji a stejně, nikdy se po téhle kulinářské stránce nedokázal kladně ohodnotit. Ano, i sem občas pronikal jeho perfekcionismus.

„Miku, mňam! A já na ně měla dneska takovou chuť! Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost!“

„Vážně?“ pookřál při slovech chvály štěstím. „Tak to jsem rád...Vydržel bych tu hodiny sedět a sledovat tě, ať už budeš jíst nebo spát, ale je mi jasné, že musíš být unavená...takže si nech chutnat a kdybys cokoliv potřebovala, telefon budu mít u hlavy, takže nevstávej, ano? Jen se zeptám, máš všechno než půjdu k sobě? Mám ti někam ještě pro něco třeba dojít nebo tak?“

„Ne, ne, ne, Miku, je to skvělý, mám všechno...Děkuju ti za všechno!“

„Já děkuju...“ špitl a mezitím, co jsem měla plná ústa čokoládových vloček mi věnoval sladký polibek na čelo.

„Krásně se vyspi...“

 ------------------------------

Byla to dlouhá noc. A přitom tak překrásná. Přál si, aby nikdy neskončila, ale bohužel, první paprsky ranního slunce a zpěv skřivana svědčil o tom, že se do nočního temna vkrádá nový den. Celou tu dobu byl jen s Mel. Tak krásně mu už dlouho nebylo. Okouzlen euforií posledních několika hodin si sedl na postel a zahleděl se do zdi před sebou. Pak jen zakroutil hlavou a nechal ten radostný zápal, jež vyplnil jeho duši, nechat proudit napovrch. Tvář se mu rozzářila jak zlatý prut v ohni a Mike s rozpaženými pažemi dopadl na matraci. Při jediné vzpomínce na Mel či jediný okamžik mu jásalo srdce... Vysvlékl se a z košile, kterou mu dnes již jeho drahá polovička jednou sundala. Ještě k ní na okamžik přivoněl doufajíc, že v ní ucítí zbytky po Melině voňavce a přece. Zavřel oči a nechal se unášet ve vzpomínkách na ženu, kterou tolik miloval. Už přestal doufat, že někdy dostanou druhou šanci. Navíc ten dnešní telefonát. Na chvíli si pomyslel, že jeho štěstí skončil a Mel se nakonec rozhodla pro jistoty po boku jejího nejlepšího přítele. Až doteď si nedovedl představit, jak člověk může stát tím nejšťastnějším z vlastní mýlky...

Ulehl do postele, přikryl se slabou dekou a snažil se odebrat do říše snů. Usínání pro něj vždy bývalo obtížné. Občas míval pocit, jakoby se to vlastně ani nikdy nenaučil... Ale chtěl se pokusit. Zkusit to. Tušil, jak by se jeho nejbližší osůbka čertila, kdyby zase nespal. A zapírat? To ani nemělo smysl. Už jen ze dvou důvodů - zaprvé nesnášel lež a za druhé? Ona by to na něm stejně poznala... Zavřel oči a nažil se usnout...už jen kvůli ní, jenže...pořád mu k tomu poklidnému spánku něco chybělo...nebo spíš - někdo? V tom momentě, jakoby svými myšlenkami dal signál, zaslechl zvuk otevírajících se dveří. Nedalo mu to a otočil se tím směrem, aby viděl, kdo se dobývá do jeho ložnice. Chvilku měl zkoumavě přimhouřené obočí. Chtěl si být jistý, jestli jej neklame zrak. „Mel?“