Kapitola 65.

Další dílek a ten je pro Moničku a Laneey Děkuju Vám všem za překrásný komentáře

----------------------------------

Ulehl do postele, přikryl se slabou dekou a snažil se odebrat do říše snů. Usínání pro něj vždy bývalo obtížné. Občas míval pocit, jakoby se to vlastně ani nikdy nenaučil... Ale chtěl se pokusit. Zkusit to. Tušil, jak by se jeho nejbližší osůbka čertila, kdyby zase nespal. A zapírat? To ani nemělo smysl. Už jen ze dvou důvodů - zaprvé nesnášel lež a za druhé? Ona by to na něm stejně poznala... Zavřel oči a nažil se usnout...už jen kvůli ní, jenže...pořád mu k tomu poklidnému spánku něco chybělo...nebo spíš - někdo? V tom momentě, jakoby svými myšlenkami dal signál, zaslechl zvuk otevírajících se dveří. Nedalo mu to a otočil se tím směrem, aby viděl, kdo se dobývá do jeho ložnice. Chvilku měl zkoumavě přimhouřené obočí. Chtěl si být jistý, jestli jej neklame zrak. „Mel?“ 

----------------------------

„Miku? Ty nespíš?“ špitla jsem, když jsem odněkud zleva zaslechla jeho hlas. Oči mi pro zatím ještě nepřivykly té šerošeré tmě. Navíc Michael chodil spát zásadně se staženými závěsy, takže pro člověka, který jeho pokoj důkladně neznal, bylo těžké udělat ten správný krok. Všude měl plno věcí a při každém pohybu hrozilo, že neznalý jedinec do něčeho kopne nebo nedejbože něco z těch Michaelových cenných věcí shodí.

„Snažím se.“ pousmál se, ale pak se v jeho hlase objevil káravý tón. „Zlato, neslíbilas mi náhodou, že se nebudeš zvedat z postele? Proto jsem ti tam dal ten telefon.“

„Já vím, já vím, ale tohle se nedalo řešit po telefonu...“hlesla jsem a s mírně roztaženýma rukama jsem decentně šátrala před sebou ve snaze najít si cestu k němu.

„Miku?“

„Vteřinku, už běžím, zůstaň...“

„Jau.“ sykla jsem, když jsem malíčkem své bolavé nohy nabrala jakýsi konferenční stolek. V tom Michael doběhl poslední schod z patra, kde se nacházela jeho oblíbená vyvýšená postel a vrhl se ke mně.

„Já ti říkal, zůstaň na místě...Bolí to?“ Cítila jsem, jak prsty nahmátl přímo poraněné místo a já se nezmohla na nic, než na hlasitý sykot. „Ne...ne, nebolí...“

„Mel?!“ podezřívavost v jeho slovech byla víc než rozpoznatelná.

„Dobře, dobře...trošku to bolí.“

„Ukaž, odnesu tě do postele.“

„A nechceš si na to před tím rozsvítit?“

„Věř mi, znám svůj pokoj. Rozsvítím nahoře.“

V pevném ochranitelském sevření mě vynesl po schodech a posadil mne na postel, poté – jak slíbil – vyhledal vypínač od lampičky a tlumené světlo prozářilo tu malou „ložničku“ s postelí, v níž jsme se nacházeli. Když se otočil zpátky ke mně, bylo to, jak kdyby se zastavil film. S upřímným výrazem v očích si mě prohlížel, jak v polosedu ležím na jeho posteli a svírám si bolavou nohu. Dlouhé vlasy mi padaly do tváře a z pyžama jsem měla zapnuté jen dva knoflíčky u prsou... Nevím, na co v tu chvíli myslel, ale z toho, co jsem v těch pár okamžicích zahlédla, bylo nevýslovné štěstí. Pak udělal několik mrštných kroků a klekl si k mé noze hledíc na růžové místo, jež pomalu měnilo barvu. „Snad to nebude nic vážného. Donesu ti led, počkej chvilinku.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, byl zpátky se sáčkem a v něm se lesklo několik ledových kostech. „Občas si říkám, ještě že tu mám ten bar...“ pousmál se. Pak jen chvíli přemýšlel a snažil se mi ten uzlíček různě přikládat na zraněnou nohou. „Mmm...hmmm...nedostanu se tam. Můžu ti tu ortézu sundat?“

„Ne, Miku, ne...není to hezkej pohled. Mám tam jizvu jak hrom a trčej z ní dráty od těch šroubů a...“

„Ššššš....“ Mikův prst se jemně dotknul mých rtů ve snaze mě utišit. Vtiskl mi sladký polibek na ústa. Byl prostě již rozhodnutý, že to udělá. Obouma rukama pomalu po jednom povoloval pásky na gypsu, až došel k té poslední. Pak už jen rozepnul jištění a rozevřel celou tu zpevňovací kostru, která obepínala levou nohu od kolene až po prsty. A opravdu. Ten pohled rozhodně nevypadal hezky. Silně to připomínalo znetvořeného ježka. Bála jsem se, jak bude reagovat. Přece jen i pro zkušeného lékaře to je pohled, na nějž si nikdy nezvykne. Pohlédla jsem do jeho tváře a doufala, že v ní nenajdu nechuť nebo odpor. K mému překvapení byl Mikův obličej naprosto klidný. Dlaní dokonce něžně sjížděl po jizvě, kterou vertikálně tvořily stehy v délce 30ti centimetrů, skrz něž se tyčily silné dráty. V očích jsem mu četla smutek a v několika okamžicích jsem měla i pocit, že v nich vidím slzy. Trpěl se mnou. Sklopil hlavu k té nelibé ráně a něžně ji políbil, jakoby se tím polibkem snažil zmírnit bolest, která mnou při každém kroku prostupovala. Pak mi opatrně přiložil led na ukopnutý malíček a druhou rukou nahmatal v nočním stolku obvaz a přitiskl mi jej na nohu, aby ji obvázal. Nechtěl, abych někde tou „otevřenou“ ránou, z níž trčí několik šroubů, o něco zavadila. Věděl, že v takovém případě to utrpení musí být strašlivé..

„Miku?“ protkala jsem otázku tichem.

„Hm-hm?“

„Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co dělá stahovací obinadlo v nočním stolku přímo u tvé hlavy? Tebe něco bolí?“

„Ne...“ rozesmál se. „Je to provizorní opatření, víš? Občas mě z toho tancování a blbnutí kolem chytnou kotníky. Tak si je na noc zafixuju a do rána je to dobrý, nemusíš mít strach...“

„Byl jsi s tím u doktora?“

„Samozřejmě. Moje nohy mě živěj a já, ač na to nevypadám, v tomhle ohledu nemůžu být lehkomyslný. Doktor Murray říkal, že je to z přetížení...“

„Dokror Murray?“

„Ano, je to vcelku dobrý lékař. Nemyslíš?“

„Já ti nevím. Tomu chlápíkovi moc nevěřím.“

„Nemáš vůbec proč, lásko moje. Zatím jsem s ním spokojen. Vždycky mi pomohl.“

„No, jen aby mu to vydrželo...“

---------------------------------- 

Ráno...kolem poledne...se mi konečně podařilo otevřít oči a k mému překvapení jsem nebyla sama. Na prsou mi spokojeně oddychoval muž, který měl ruku přehozenou přes můj pas. Prsty jsem mu něžně vjela do vlasů co nejopatrněji, abych jej nevzbudila, se mu jimi snažila proplétat. Bylo kouzelné, jak se jeho rovné vlasy přes noc znovu zvlnily. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na dlouhé chvíle, které skoro denně trávil před zrcadlem pokaždé, než vešel mezi lidi. Největší péči nevyžadovala ani tak jeho nemocná pokožka jako právě ony neposedné vlasy. Vím, jak si je každičké ráno musel umýt, pak dlouze zžehlit, zgelovat, zlakovat vyfoukat a bůh ví co ještě, aby nabyly vytouženou podobu a daly se v klidu sepnout do culíku. Opravdu - černocha s bujnou kšticí v sobě opravdu nezapřel.

„Miluju tě...“ špitla jsem co nejblíže jeho tváři. Chtěla jsem se nenápadně vytratit, když v tom mi jeho pevná paže překazila plány. Omotal ji kolem mého bříška a vtáhl mě zpět k sobě do postele.

„Ne, ne...dneska se nikam utíkat nebude.“ zamumlal rozespale.

„Já neutíkám, zlato... potřebuju na záchod.“špitla jsem a znovu políbila ho na spánek.

„Aha.“ řekl vážně a následně propadl v šílený smích. „Odpusť. Já už myslel, že mi chceš zmizet.“

„To vážně nemám v plánu...“ nahla jsem se k němu blíž. „Myslíš, že si teda můžu odskočit? Povolíš mi to?“

„Určitě, pojď, půjdu s tebou...“ jeho slova mě trošku zarazila. To si vážně myslí, že to nezvládnu bez asistence? Jen se ke mně otočil a hned mu bylo jasné, jak  ta slova vlastně vyzněla.

„Neee, Mel, prosím, takhle to neber... Jen tě snesu ze schodů. Věřím, že zbytek zvládneš sama...ale samozřejmě pokud chceš...“

„Ne, ne, to je dobrý. Sundat kalhoty si ještě zvládnu.“

„Jsi moje šikulka...co tvůj malíček? A vidíš, pořád mi zůstává tajemstvím, čím jsem si včera večer zasloužil tvoji návštěvu..“ zeptal se, když mě zvedal do náručí.

„Už jsem bez tebe nemohla být...“špitla jsem mu a opřela se čelem o jeho tvář, abych si užila tu jeho bezprostřední blízkost.

--------------------------------- 

Uplynul skoro týden, který se postupně stával tím nejšťastnější v mém životě. Dokonce jsem se definitivně přestěhovala do Mikova pokoje, který se stal NAŠÍ ložnicí. Dnes na oběd měli přijet Mikovi rodiče a přizvaný byl i sám Conrad Murray, jehož přítomnost mě poněkud přiváděla do rozpaků. Nevěřila jsem tomu chlapovi, ale Michael ho měl rád a tak jsem mu tu radost neměla srdce brát. Navíc, když měl kolem sebe tak malou skupinku pravých přátel, mezi něž Conrada jistojistě řadil.

„Aaaaa....vnoučátka moje...“ zvolala starší žena na dítka, která se hrnula do jejího náručí.

„Babííííí...“

„Tak ráda vás vidím!“

„A kde je děda?“

„Ještě něco vykládá z auta. Půjdete se za ním podívat?“

„Jasně, pojď Princi!“ rozhodla malá Paris a čapla svého staršího brášku za ruku ve snaze dovézt ho za jejím novým dědečkem.

„Jsou úžasní.“ Dodala Cathrine, když viděla, jak se oba řítí k autu za Josephem. „Miku, chlapče můj.“ špitla, když se podívala na svého syna a mateřsky jej objala. „Chyběli jste mi. Ten měsíc se mi zdál jak rok. A Mel? Ježiši, co ta tvoje noha, dušinko moje? Mike mi líčil, co se ti stalo. Už jsem myslela, že mě odvezou. Jak se cítíš? Už je to lepší?“

„Určitě, mnoho lepší....“

„No tak to je skvělá zpráva, Mel. Hned jak ti vyndaj šoruby, musíš mi zavolat. Chci vědět, že jsi v pořádku....a kdy plánujete svatbu, mládežníci? Ráda bych se ji dočkala dřív než umřu.“ Očividně ne jenom ji odpověď na tuhle otázku zajímala. Jakmile ji Kate vyslovila, Mike zvedl obočí a zkřížil ruce na prsou. Nejednou mi nabízel sňatek, ale nikdy to z nějakého důvodu nevyšlo. Ale teď ? Doba se zdála zatím tou nejpříhodnější a proto oba napjatě očekávali moji reakci...