Kapitola 66.

Další dílek spatřil světlo světa!! A ten je pro Haničku a Zuzanku! To abyste už od té šílené ženské měly klid:* A taky pro Janču - díky, že jsi se vrátila:)

--------------------------

„Aaaaa....vnoučátka moje...“ zvolala starší žena na dítka, která se hrnula do jejího náručí.

„Babííííí...“

„Tak ráda vás vidím!“

„A kde je děda?“

„Ještě něco vykládá z auta. Půjdete se za ním podívat?“

„Jasně, pojď Princi!“ rozhodla malá Paris a čapla svého staršího brášku za ruku ve snaze dovézt ho za jejím novým dědečkem.

„Jsou úžasní.“ Dodala Cathrine, když viděla, jak se oba řítí k autu za Josephem. „Miku, chlapče můj.“ špitla, když se podívala na svého syna a mateřsky jej objala. „Chyběli jste mi. Ten měsíc se mi zdál jak rok. A Mel? Ježiši, co ta tvoje noha, dušinko moje? Mike mi líčil, co se ti stalo. Už jsem myslela, že mě odvezou. Jak se cítíš? Už je to lepší?“

„Určitě, mnohem lepší....“

„No tak to je skvělá zpráva, Mel. Hned jak ti vyndaj šoruby, musíš mi zavolat. Chci vědět, že jsi v pořádku....a kdy plánujete svatbu, mládežníci? Ráda bych se ji dočkala dřív než umřu.“ Očividně ne jenom ji odpověď na tuhle otázku zajímala. Jakmile ji Kate vyslovila, Mike zvedl obočí a zkřížil ruce na prsou. Nejednou mi nabízel sňatek, ale nikdy to z nějakého důvodu nevyšlo. Ale teď ? Doba se zdála zatím tou nejpříhodnější a proto oba napjatě očekávali moji reakci...

 -------------------------------

Podívala jsme se na Mika a čekala alespoň drobnou pomoc, ale nepřicházela. Jen se jak svatoušek přihloupě usmíval a nechal mě vydusit. On se už zřejmě snažil dost, teď byla řada na mě...

„No...My...Já....“

„No co má bejt to ty... vy...? Leze to z tebe jak z chlupatý deky. A ten pacholek za mnou si to určitě vychutnává a blbě se usmívá, že jo?“ ušklíbla se, když přes rameno ukazovala někam do míst za sebou, kde stál Michael.

„Ještě jsme neměli čas se o tom pobavit...“

„Neměli?“ usmál se Mike. „Já mám za to, že jsme se o tom už několikrát bavili, ale vždycky jsem dostal košem.“

„Vážně?“ divila se Kate. „Ovšem, já se ti Mel nedivím. Mike občas mívá takový stavy, že bych si ho nevzala ani já, kdyby mě požádal o ruku.“ poznamenala ostře a v poklidu usrkla jablečného džusu.

„Mami? Co prosím?“ 

„No slyšíš dobře. Jsou dny, kdybych ti vytahala za ucho, takže proto se Mel nedivím. Ale na druhou stranu – už si vás nedokážu představit s nikým jiným než spolu...“

„To nás těší...“ špitla jsem s úsměvem a oči spojila s Mikovými. Přistoupil ke mně a po něžném polibku mě objal kolem pasu.

„Může někdo ze mě sundat ty naše poklady?“ ozval se silný mužský hlas ode dveří. Všichni jsme se rozesmáli při pohledu na dvě malé děti, které na Michaelově otci visí jak řetěz na vánočním stromku.

„Počkej, Josephe, pomůžu ti.“

„Ne, tatííí...my chcem být s dědečkem.“

Mike nad rozhodnutím svých dětí jen pokrčil rameny, a pak se vydal do kuchyně se slovy: „Dobrá tedy, tak já si ten dort sním hold sám.“

„Dort?!“ vykřikly nadšením děti, seskočily z Josepha a rychlostí blesku se hnaly za Mikem.

Joseph zůstal stát ve dveřích. Jediné, na co se zmohl, bylo nechápavé zakroucení hlavou: „Tak by mě zajímalo, co se stane, až zjistěj, že žádnej dort nemá.“

„Nemusíte se bát, on už nějak odláká jejich pozornost.“

„V to doufám, nebo se objednám na traumatologii.“

„Snad tak vážné to zas nebude, že ne?“ řekla jsem ve snaze odlehčit situaci. Joseph měl přece jen ve tváři zas ten svůj nepřístupný výraz. Ale dnes byl výrazně odlišný, než kdy jindy předtím. Doskákala jsem k němu a starostlivě mu přiložila dlaň na rameno.„Je vám dobře?“

„Proč by nemělo?!“ obořil se nechápavě.

„Jsem lékař a...“

„A já producent, děvče. Snad vím, jak se cítím.“

„Josephe, přestaň s tou arogancí, alespoň pro dnešek tě prosím.“ dodala Cathrine s naléháním ve tváři.

„To je v pořádku, Kate.“

„Už nemůžu ani odpověď na otázku?! Ani ten obyčejnej klid člověku nedopřejou...“

V tom se ve dveřích objevil Mike s dětmi v náručí. Jeho smích zaplavil pokoj, ale jakmile nás uviděl, znejistil „Děje se něco?“

„Ne, vůbec ne.“ chopil se řeči Joseph. „Akorát ženský maj zas ty svý pečovatelský pudy. Kde je Conrad?“

„Nevím, nejspíš na cestě. Měl by tu být každou chvíli.“

„No, tak já ho jdu čekat ven.“ řekl a rázným krokem vyšel před dům.

Cathrine nám věnovala ještě pár omluvných pohledů, pak chytla dětičky za ruce a společně se vydali k dětským pokojům: „Pojďte, musíte mi ukázat vaše nové hračky.“

Byla to zlatá žena. Znala Josepha a ještě víc svého syna. Vytušila tu pravou chvíli a vzdálila se, aby nás nechala o samotě. Jakmile s dětmi vystoupala do prvního patra a místností se rozezněl zvuk zaklapávajícího se zámku, Michael otočil svou tvář k té moji: „Jsi v pořádku? Co ti řekl?“

„Vůbec nic, zlato.“

„Nelži, Mel. Co ti řekl? Ublížil ti?“

„Ale prosím tě.“ začala jsem se smát. „Jen mi dnes připadá nějaký nesvůj. A znáš to...víš, jak to dopadá, když se ženská zeptá chlapa, jestli mu není špatně.“

„Ano, normálně rozumně odpoví.“

„Mikuuuu..“

„Co?“ podíval tázavě se zvednutým obočím.

„Mikuuuuuuuuuuuuuuu..“

„No tak Mel, povídej.“

„Znám tě. Kolikrát děláš to samý.“

„Chceš mi říct, že jsem jako on?“

„Jsi jeho syn a to nezměníš. Ale neboj, většina chlapů vnímá ženskou starostlivost podobně, jako tvůj otec. Ale ty naštěstí ne, ty jsi jiný než ostatní. A navíc.“ špitla jsem a přitáhla ho k sobě. „Ty jsi někdo, koho z celého srdce miluji.“

 --------------------------------

Po obědě se všichni nad šálkem odpolední kávy usadili v obývacím pokoji a rozjímali o životě. Conrad si očividně s Michaelovým otcem velmi rozuměl. Pořád něco rozebírali, ale obsah toho všeho šel mimo mě. Očividně ani Cathrine a Mika bezúčelná diskuze nebavila, ale ze slušnosti mlčeli a nadále se stávali tichými svědky rozhovoru. Nevím proč, v té společnosti jsem se necítila, a proto jsem se rozhodla i s dětmi odejít. I je totiž tahle konverzace nudila. Spíš je nutila dělat hlouposti, než vnímat důležitost diskuze, kterou ti dva tak prožívali. S omluvou jsme se vytratili z místnosti a namířili si to ven, uvnitř zůstali jen Mike, Cathrine, Joseph a Conrad.

 -----------------------------

„A máš babu!“

„Ne, ty máš babu!“

„Počkej, Paris, to neplatí, oplatky se přeci nepečou!“

„To řekl kdo?“

„Já.“

„No tak Paris, nebuď tak hádavá a omluv se Princovi.... Po kom to jen můžeš mít...“ povzdechla jsem si.

„Tatínek se posledně taky divil...“

„Vážně, beruško? A k jakýmu závěru došel?“

„Že prej po tobě.“ prohlásila nevinně.

„A o sobě náhodou nic neříkal?“

„E-e.“

„To jsem si mohla myslet.“ pousmála jsem se. „Tak pojďte, už je dost hodin. Musíme se jít podívat za ostatníma, ať nás neshánějí...“

 ---------------------------

Když jsem se blížili k domovu, můj pohled zaujala červeno-bílá dodávka, mně tak důvěrně známá. Pak mi proběhlo hlavou, co by tu asi tak mohla dělat záchranka... ZÁCHRANKA! Problesklo mi hlavou a co mi všechny síly i noha stačily, rozběhla jsem se ke dveřím....