Kapitola 67.

Ahojda miláčkové:-*

Tak po víkendu přináším další dílek, tzn. že už jen 3 zbývají:) tak to ještě vydržte - za chvíli zazvoní zvonec a pohádky bude konec:) a jinak dílek je pro Laneeyku za super víkend a novou SB Majdu

--------------------------

Když jsem se blížili k domovu, můj pohled zaujala červeno-bílá dodávka, mně tak důvěrně známá.Co by tu asi tak mohla dělat záchranka?... ZÁCHRANKA! Problesklo mi hlavou a co mi všechny síly i noha stačily, rozběhla jsem se ke dveřím....

 -------------------------

Ve vstupním sále bylo liduprázdno. Jen pestré hlasy rozléhající se místností svědčily o přítomností lidí v domě.

„Děti, běžte do pokoje.“

„Ale maminko...“

„Hned... pak za vámi přijdu.“ odvětila jsem rázně. Ty auta před domem mě děsila.

Rozeběhla jsem se ke kuchyni, ale i ta zela prázdnotou.... nervózně jsem pokračovala k obývací pokoji, kde jsem objevila zkamenělý hlouček lidí těsnajících se ve dveřích. Nikdo z nich skoro nedýchal. Všichni byly ochromeni scénou, jež se právě odehrávala přímo před jejich očima. S omluvami jsem se vyděšeně protlačila do první řady stísněné skupinky, abych měla lepší přehled o tom, co se děje. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem naproti sobě zahlédla živého a zdravého Mika, který pevně v náručí svíral Cathrine. Pak ale moje oči utkvěly na bezvládné bytosti ležící na lehátku, kolem níž operovali záchranáři. Tělo nepatřilo nikomu jinému než Michaelově otci....

„Bude v pořádku. To se občas stane...“ poznamenal lehkomyslně Murray, aby zklidnil situaci.

„Co se tu stalo?“ přerušila jsem jeho vysvětlující tendence.

„Nebojte, Mel. Už jsem ho stabilizoval. Měl kolabs z vysokého tlaku...“

„Nezdá se mi stabilizovaný....“

„Ale prosím vás, nevěříte snad lékaři?“

„Zapomněl jste, že jsem taky lékař. Ustupte, prosím. Chci se na něj podívat.“

„Nevěříte mi snad?“

„Řekla jsem ustupte...“

„Conrade, prosím, pusť ji!“ ozval se zezadu Michaelův jemný hlas, který odmítal přihlížet, jak Murray jeho družce bezdůvodně odporuje.

Conrad Murray nad mým naléháním jen pokrčil rameny a znechuceně udělal cestu, abych k pacientovi přistoupila blíž.

„Říkám vám, že co děláte je zbytečný. Bude v pořádku...“

„Vždyť on nedýchá...“ vyhrkla jsem vystrašeně, když jsem mu zvedla oční víčka a přiložila dva prsty na jeho krk, abych nahmatala puls. Jakoby se na sekundu ve všech přítomných zastavil život. Oba muži ze záchranky se zarazili. V okamžiku se shlukli kolem Josephova těla a očekávali povely.

„To...to není možný, já … teď ještě dýchal...a...“

„Položte ho na zem.“ zavelela jsem rázně, načež oba záchranáři okamžitě uposlechli. Spolu s nimi jsem přesunula nehybného Mikova otce z lehátka. V bolestech, které mi způsobovala neustále pracující jizva, kudy pronikaly kusy kovu, jsem se sesunula na kolena k pacientovi.

„Dvounulku – adrenalin, nabijte defibrilátor...“

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se Murray ve snaze zachránit co se dá, ale jeho otázku jsem ignorovala. Začal boj o čas, kde by ani tak nepomohl, jako spíše uškodil.

K Josephovu tělu jsem přiložila kovové desky a nechal do nich vejít proud ve snaze rozeběhnout mrtvé srdce.... Podívala jsem se do tváře jednoho ze záchranářů, který hlídal Joovy životní funkce. Jeho negativní zavrtění hlavou mě nutilo pokrčovat.

„Teď?“

„Pořád nic.“

„Nabít! Další dvojnulku!“ ruce druhého muže naplnily injekční stříkačku a vpíchly je bezvládnému muži do žíly. Jakmile poslední kapka adrenalinu pronikla do těla, zase jsem k jeho tělu přiložila nabitý defibrilátor, tentokrát se zvýšeným počtem voltů. Ale i po prudkém výboji, jež otřáslo netečným mužem, jeho tělo zůstávalo ležet na zemi bez známek života. Odhodila jsem přístroj z rukou a neohlížejíc se na šílenou bolest zraněné nohy začala ruční masáž hrudníku.

Mike stál opodál s vyděšeným výrazem. Nikdo v místnosti nedýchal a všichni jen přihlíželi tragickému představení na parketech obývacího pokoje. Cathrine se valily slzy z očí a celým tělem se tiskla do náručí svého syna. Cítila jeho neklid. Chvěl se strachem stejně jako ona. Ačkoliv nikdy s otcem nevycházel nejlépe a spoustu věcí mu Michael nikdy nedokázal odpustit, pořád ho miloval. Byl přece jeho otcem a najednou si nedokázal představit, že by o něj přišel. Nemohl dělat nic, jen s hrůzou v očích sledovat, jak z Josepha pomalu vyprchává život. Srdce mu krvácelo, ale i přes to všechno, ještě stále tlouklo v naději. Ano. V naději, kterou mu ještě pořád přinášela Mel a tým kolem ní. Znal ji a moc dobře věděl, že ona nikdy neprohrává se smrtí. I kdyby  měla vydechnout duši, nepřestala by, dokud by člověk pod jejími dlaněmi znovu neprocitl. A doufal, že ani dnešek nebude výjimkou...

„Pořád nic?“

„Ne...“

„Jaký máme čas?“

„dvě dvacet osm.“

„Obávám se, Mel, že...že je konec...“ špitl Murray se zbledlou tváří, což některé donutilo propadnout v hlasitý pláč. Mezi nimi byla i ochromená Mikova matka...

„Ne, prostě ne!“ vyjekla jsem nepřípustně a se zatnutými zuby obkročmo sedla na Joa.

„Vždyť už je víc jak dvě minuty bez známek života....i když ho oživíte, bude mít trvalé následky...“

„Mlčte!!“

„Mel...poslouchejte přeci...je jasné, že....“

„Vyveďte ho někdo odsud! Nebo mu narvěte roušku do pusy, ale ať je zticha a nechá nás pracovat!!!“

„Já nikam nepůjdu! Mám pravdu...“

„To jsme viděli...“ řekl znechuceně Wayne, když Murraye vyváděl z místnosti. „Takovou, že Mikův otec za ni zaplatil tou největší daní...“

„Tři dvanáct...Co...co děláte, paní doktorko?“ zeptal se jeden ze záchranářů, který nedokázal pochopit ani krapet z mého rozhodnutí „nasednout“ na Josephův pas.

„Vtluču do něj trochu denního světla!“ rozmáchla jsem se a vší silou loktem udeřila do jeho klidného hrudníku. Jednou. Pak znova. A znova...celkem pětkrát. S rozcuchanými vlasy, jež mi divoce padaly do tváře, udýchaná a vysílená jsem odmítala propadnout beznaději.

„No tak žij! To je rozkaz!!! Na smrt máš ještě dost času!“ vykřikla jsem do Josephovy tváře ve snaze ho vrátit zpátky do života, ale nic se nezměnilo. Zavřela jsem oči a sklopila hlavu , když v tom...

„Mám puls!...je nízký, ale je tam.“

„Tlak?“ optala jsem se s nadějí druhého záchranáře.

„Dvacet na padesát, třicet na sedmdesát...šedesát na sto, devadesát na sto dvacet...“

„Puls sílí, je pravidelný...už zase žije...“

Z úst jsem vypustila úlevné oddychnutí: „Skvělá práce, pánové. Děkuju...“hlesla jsem vysíleně a za pomoci jednoho z udivených chlapců slezla s Josepha: „Kde jste se tohle naučila? To bylo neskutečný...“

„Později. Teď mu nasaďte 3 miligramy kalia, 12 miligramů magnesia a stabilizátory. Zavolejte do nemocnice, ať mi připraví sál a sežeňte doktora Sinclaira na asistenci.. Objednejte EKG, CT a RTG. Mám strach, že jsem mu něco málo zlomila...“

„Ok.“ Oba v mžiku naložili Joa na lehátko a odvezli k sanitě. Když jsem se zvedala, hbitě ke mně přiskočil Mike, aby mi pomohl na nohy. Jeho oči najednou zářily, ale já ho zastavila ještě před tím, než něco stačil říct: „Ne, Miku, ještě ne....pořád ještě není konec. Počkejte prosím tady, až přijedu s výsledkama. A děti jsou nahoře v pokoji.“ Jen pokýval hlavou, pak mě jen vyšvihl do vřelého náručí a donesl mne ven, když zrovna přiběhl záchranář, aby mě převzal od Michaela a vysadil do auta. Během několika sekund se sanita prudkou rychlostí rozjela do nemocnice v Santa Ynez.

 ---------------------------

Minuty v Neverlandu mezitím pro dr. Murraye utíkaly jak nekonečné hodiny. Spolu s Mikem a Cathrine v tichosti seděl v knihovně u plápolajícího krbu a bál se cokoliv říct. Očima přejel po Cathrine, která se neklidně vrtěla v polstrovaném křesle naproti němu a zamyšleně hleděla do země, ale jeho strach se teď netočil kolem ní..hrůza ho polévala z jemu dosud neznámých myšlenek pána domu.

Michael byl napohled v úplně jiném světě. Ruce měl složené v klíně a oči nepřítomně upíral do svých dlaní, jakoby si je prohlížel. Conrad už to šílené mrtvolné ticho nemohl vydržet a ujal se slova: „Michaeli, Cathrine, já.... vím, že jsem udělal šílenou chybu...neodpustitelnou chybu, ale věřte mi, že...“

„Věřte mi?!“ vyjekl Mike a ta slova ho přinutila vyskočit z pohovky. Byl přímo zachvácený hněvem.

„Miku, prosím, nekřič...“ špitla Cathrine. Nerada viděla Michaela v takovém nepříčetném stavu.

„Promiň, mami, ale... ten člověk mi málem zabil otce a o tobě manžela a mám být v klidu?“ pak se natočil zpět k Murrayovi: „Byl jsi mě i mému otci přítelem a ty řekneš jen – chyba? Měl jsem tě za zkušeného lékaře, věřil jsem ti, a ty mi chces namluvit, že člověk s tvoji praxí nepozná, když člověk nevykazuje známky života.“

„Miku, jeho klidná tvář mě zmátla. Ani vy jste to nepoznali. Navíc chvíli před tím dýchal...“

„My že jsme měli něco poznat?! Děláš si ze mě srandu?! Ty jsi přeci lékař! Jak to můžeš shazovat na nás? To jsme ti jako měli říct: „Promiň, ale zdá se mi, že můj otec nedýchá, až budeš mít chvilku, mohl by ses na něj mrknout??“ To snad nemyslíš vážně!!!“

„Tak jsem to nechtěl říct...“

„Kasáš se tu, jak jsi neomylný a skvělý lékař a vzápětí uděláš co?! Necháš skoro zemřít manžela a otce 9ti dětí! A dokonce Melanie nechceš ani dovolit, aby si ho prohlédla, když se ji něco nezdá. Víš, jak to teď vypadá?! Tu teorii si ani nechci připouštět.“

„Michaeli, blázníš? To si o mně vážně myslíš, že jsem ho chtěl zabít?“

„Nevím, co si teď myslet.“ pronesl tiše. „Doufám a ještě stále věřím v tvé čestné jednání.“

„To mě chceš nařknout z pokusu o vraždu?“

„Vím, že bych mohl, ale neudělám to...alespoň prozatím ne. Počkáš tady s námi do doby, než se vrátí Mel....myslím, že ona má stejné právo jako my rozhodnout o tom, co bude následovat.“ zlost a bolest z něj přímo čišila. Mel opět zachránila další život...a znovu v jeho rodině! Byl jí tolik zavázán a nejradši by si za svou trudomyslnost vyrval vlasy z hlavy, když mu říkala, že se na Murrayovi jí něco nezdá a opravdu se několikrát Michaela ptala, jestli je s ním spokojen. Měl na ní dát! Zase měla pravdu. Ženy tohle pokaždé zaručeně vycítí...

„Ale ona přeci...“

„Ona je lékařka stejně jako ty a neoddělitelná součást moji rodiny. Je něco na tom, co jsem právě teď řekl, nejasného?!“  vskočil mu do řeči Mike. Už neměl sílu poslouchat další výmluvné "Ale"...

„Ne, všechno chápu.“ zamumral Conrad.

„Výborně. A teď mě omluvte. Půjdu pro děti. Maminko, nechceš jít s námi za Sue? Musím s ní domluvit detaily ohledně té zítřejší svatby. Navíc potřebuju přijít na jiné myšlenky a myslím, že ty taky....“ Cathrine jen s děkovným úsměvem pokývala synovi na znamení vděku. Ten k ní přistoupil a poté ji gentlemansky pomohl z křesla....