Kapitola 68.

 Haaaa....a předpředposlední díl...už se nám to blíží, což? Vy víte, že neumím moc psát slaďárny, takže se předem omlouvám za nevydařenej konec...já to prostě neumím hold no

Díleček je dneska pro Bublinku, že tak statečně snesla lyžák a pro Wendy, která ho ještě snáší

------------------------------------

„Ještě jednou ti děkuju. Za všechno. Za Joa, za tu nohu i za miminko.“ začervenala jsem se při poslední větě, a pak znovu pohlédla na Tommyho.

„Ale prosím tě, žádný děkování. Ještě se začnu červenat a všichni se mi začnou smát, a jeeee... to by zas bylo...“

„Alespoň by se na tebe vrhly ty starostlivý sestřičky.“

„Ještě tohle do baráku.“ rozesmál se Tommy. „Jedna mi doma úplně stačí. Řekl jsem Robertovi, aby tě odvezl. Sice jsme ti z nohy vyndali šrouby, ale...“

„Ale já vím...ještě tak 3 dny v úplným klidu...“

„Nestudovalas ty medicínu?“ pronesl laškovně s pozvednutým obočím.

„Jop...když se mi zrovna chtělo a zásadně za školou...“

„Ty jedna moje zaškolačko...a poslyš.“ opřel se zvídavě o otevřené dveře auta, do nichž jsem nastupovala. „Mike už to ví?“

„Ne...nějak prozatím nebyla vhodná chvíle...“

„No...já nechci bejt nějakej rejpavej, ale jsi skoro ve třetím měsíci, to samo o sobě je víc než vhodná chvíle, kočko, nemyslíš?“

„Já vím, já vím.“ povzdechla jsem. „Nechtěla jsem mu to říkat, dokud si nebudu jistá, že ten drobeček přežije prvních sedm – osm týdnů týdnů. Sám víš, jak je tohle období u rodiček nestabilní a jak Michael zbožňuje děti. Je fixovanej na ty svý drobečky, a já nechtěla, abych mu udělala pomyšlení, a pak mu s pláčem řekla, že miminko nebude...“

„To chápu...ale myslím, že teď už mu tu velikou novinu můžeš s klidem oznámit. A na Josepha dám pozor. Když to všechno půjde, za pár dní půjde domů.“

„Kdyby cokoliv, volej, ano?“

„Spolehni se.“

„Jo a nezapomeň na ten zítřek!“ vyhrkla jsem v poslední chvíli z okýnka rozjíždějícího se automobilu.

„Neboj! Na takovýhle chvíle se nezapomíná! Budu mezi prvníma hostama!“

------------------------ 

Když mě kolega dovezl na Neverland, byla už černočerná tma. Vysadil mě těsně před vchodem do budovy a nabídl mi doprovod, který jsem s díky odmítla. Pak jsem už jen zamávala za jeho mizícím autem a vkročila do domu, kde na můj příjezd netrpělivě čekalo několik lidí. Mezi nimi nechyběl Mike, Cathrine, dokonce ani doktor Murray.

„Mel...“ téměř neslyšně špitl úlevně Michael sotva spatřil mou siluetu ve dveřích. Okamžitě se zvedl z křesla a přispěchal, aby mi pomohl ze schodů. Jemně mě chytl za ruku, ale jeho pozornost upoutalo cosi na mé noze. Její pohyby byly jiné...

„Už je mimo nebezpečí.“ začala jsem se zprávou, na níž všichni čekali jak na smilování boží. „V tepně jsme našli sraženinu, která pravděpodobně vyvolala zástavu. Ale nemusíte se bát. Na mozku ani nikde v těle jsme nenašli nic, co by připomínalo dlouhodobé poškození. Měl by být v pořádku.“

„Díky panebože.“ špitla Cathrine se slzama kutálejícíma se jak hrachy po tváři, když děkovně spjala ruce u tváře. Pak jen udělala několik kroků a vřele mě objala kolem krku. „Mel...děkuju...děkuju...“

„Vidíte, já říkal, že bude v pořádku...“ když jsem zaslechla jeho hlas, znovu jsem si uvědomila, že v místnosti nestojím jen s mými nejbližšími. Na toho člověka jsem ve vřelém objetí Michaelovi matky úplně zapomněla, ale netrvalo dlouho a znovu jsem procitla do zžírajícího hněvu, který mě spaloval.: „Jste vlastně lékař, že ano?“ pronesla jsem cynicky, jakmile jsem uvolnila Cathrinino sevření a s citem ji odsunula k Michaelovi.

„I lékaři dělají občas chyby.“ prohodil a ledabyle pokčil rameny. „Stane se...“

„My si asi nerozumíme, pane Murrayi. Pokud lékař udělá takovou chybu jako vy, je to neodpustitelné. A proto za ní zaplatí tou největší možnou kariérní cennou. Víte, jak se tomuhle říká? Zanedbání lékařské péče. Málem jste ho zabil, člověče!“

„Ale žije. Tedy smažme to a pojeďme dál. Co vy na to, Mel?“

„Pro-prosím?!“ na rtech se mi vymodeloval jen sarkastický úsměšek nad nechápavostí toho člověka. „My si asi ještě pořád nerozumíme, nebo spíš nechceme rozumět, že pane kolego?! V tuto chvíli má dle zákona rodina Jacksonů plné právo zaslat zprávu o celém incidentu zprávu lékařské komoře, aby případ projednali a v případě, že se jednohlasně usnesou na společném závěru, tak vám odejmou diplom. A věřte, že potom všem, co jsem viděla se postarám, abyste už nikdy nikomu nepředepsal ani kapky do nosu.“

„Miku, tak přeci...přece mě v tom nenecháš. Vždyť mé znáš a tvůj otec taky, jsme přátelé...“

„Byli...“ hlesl Mike. „Se zdravím lidí se nakládá opatrně a díky tobě jsme do hry vložili až příliš. Kvůli tvé lehkovážnosti a nerozvážnosti jsme málem ztratili člena rodiny a to se neodpouští. Ač nerad, Conrade, tajně jsem doufal, že Mel vyřkne podobnou formuli. Její slova mně jen utvrdila v mém vlastním rozhodnutí. Je mi líto, ale sem už nepatříš.“

„A za všechno můžeš ty, ty jedna cou..“ Vulgární označení, které mělo připadnout Mel, nestačil dokončit. Během okamžiku přispěchal Michael a vší silou udeřil Murraye do tváře tak, že mu natrhl koutek úst.

„ZMIZ!“ hystericky zařval na teď už bývalého rodinného lékaře. Několikrát do něj strčil směrem k východu, aby ho přiměl odejít. „Vypadni z mého domu a už se sem víckrát nevracej!“

„Když dovolíš, Miku, rád se toho zhostím. Udělá mi to nemístnou radost.“ zasmál se škodolibě Wayne. Už to vypadalo, že si nad vyhozením Condrada mne ruce. Čapnul ho za límec od saka a táhnul ho pryč. „Tak jdeme. A moc se necukej.“ Šrum postupně ustával, až ztichl úplně.

„Já...půjdu obvolat rodinu. Všichni už musejí být jak na trní, jak to dopadlo...“

Než jsme se stačili vzpamatovat, Cathrine byla pryč. Chvíli jsem ještě hleděla do míst, kde před minutkou stála, ale pak se můj zrak vrátil zpátky k Michaelovi. Zrychleně dýchal a oči měl upřené do mrtvého bodu před sebou. Pořád byl ovládnutý hněvem, který mu pulsoval v žilách. Usoudila jsem tak z jeho dosud pevně sevřených pěstí. Až jsem se vyděsila, když jsem zahlédla kapičky krve stékající po jeho prstech. Byl tolik plný bolestí, že si ani neuvědomil, jak moc si ryje nehty do vlastní kůže.

„Miku?“ špitla jsem tiše, ale nereagoval. „Lásko, podívej se na mě...“ nedokázala jsem si pomoct a opatrovnicky jednu z nich jemně uchopila do svých rukou, abych se podívala na rány, jež si nevědomky způsobil. V tom sebou škubnul a nechápavě se zahleděl na krvavé skvrny ve své dlaně.

„Bolí to hodně?“

„Promiň, já...přestal jsem se ovládat... je to moje chyba. Tolik jsem mu věřil, můj otec ho miloval, moje rodina k němu vzhlížela...a pak Josepha málem sprovodil ze světa. A nebýt tebe...Mel, odpusť mi to. Tolik jsi pro nás všechny udělala. A když jsem pak viděl, jak s tebou jedná... Už jsem to nedokázal! Nenechám, aby ti ubližoval. Odpusť mi, jestli jsem tě vylekal. Přiznám se, že i já sám jsem netušil, že někdy tohle udělám...“

„Šššš...“ ve snaze zklidnit jeho pobouření jsem na jeho rty přiložila mírně vztyčený ukazováček, a pak jej jemně políbila. „Já vím, lásko. Jsi můj anděl strážný. Udělals tu nejlepší věc... Ta rána, panečku. To bylo něco.“ zasmála jsem se při myšlence na Murrayův vyjevený výraz. „Ta sedla. Jsi úžasný člověk, Miku. Nikdo by se v tu chvíli nezachoval líp než ty.“

„Myslíš?“ otázal se nejistě.

Lehce jsem se nahnula k jeho uchu: „Jsem o tom přesvědčená. A teď pojď, zlatí. Vyčistím ti ty ranky, ať se ti nezanítěj. Ne, že by ti z toho upadly ruce, ale minimálně by to pak bylo nepříjemný.“

 ------------------------

Až na ten exces s Murrayem byl dnešní večer v podstatě rodinnou idylkou. Děti už spinkaly a já si s Mikem užívala poklidné chvíle u praskajícího krbu v knihovně. Ležela jsem zachumlaná na gauči a četla si knížku. Nohy jsem měla přehozené přes Michaela, který seděl na stejné pohovce jako já. Jeho dlaň se jemně dotýkala postiženého místa mé levé nohy, jakoby se snažila zmírnit bolest, která nohou pronikala. Jen občas tu ruku zvednul, aby mohl přetočit stránku, ale pak ji zas vrátil zpátky.

Dočetla jsem odstavec, jenže...nedokázala jsem pokračovat dál. Odložila jsem tedy knížku na stolek vedle sebe a dlouze se zakoukala na Mika. Prohlížela jsem si každičký detail na jeho tváři, výrazy, které jí prostupovaly, nepatrná gesta jeho rukou, jednotlivé pramínky padající do jeho očí... Mikova něžná duše i krása jeho bytosti lámala srdce snad každé ženy a já se cítila neskonale hrdá, že mezi těmi sta tisící žen si vybral právě mne. Milovala jsem ho. Mé srdce mu patřilo od prvního shledání, ale tehdy bych si někdy nepomyslela, že sen se stane skutečností. Ještě chvíli jsem pozorovala Michaelův obličej, ale zdálo se mi, že jsem v ně zahlédla sladké cukání v koutkách úst: „Neee, Mel, víš jak nemám rád, když si mě prohlížíš jak nějakej obraz od Donatella.“ uchechtl se stydlivě a schoval se za knížku, kterou svíral ve dlaních.

„No, já osobně si myslím, že on se na tobě vyřádil trošku větší umělec, než jakým byl Donatello.“

„Dost, nech toho!“ Přes jeho kouzelný smích jsem si ani nestačila všimnout, jak po mně hodil polštářem. „Ty mi to děláš naschvál. Doooost!!“ chechotal se dál. Ani nevím jak, přes naše nevinné tahanice jsem se najednou dostala do míst jeho klína, otočená o celých 90° oproti původní poloze. Se zakloněnou hlavou jsem mu hleděla do rozesmátých čokoládových očích. Ano, přesně tohle byl Mike. Chlapec s tělem vyzrálého muže a hlavou moudrého starce. Do tváře se mi vlila vážnost a já ucítila, že právě teď nastala ona pravá chvíle. Vyhledala jsem jeho pohled, a pak s klidným rozhodným hlasem pronesla větu, v jejíž uskutečnění jsem doufala posledních osm let. : „Lásko, prokážeš mi tu čest a....vezmeš si mě, Miku?“