Kapitola 6.

„No jo, no jo, já vím, je sobota..." Najednou mi to došlo: „SOBOTA! Bože, já zaspala" napadlo mě při pohledu na hodiny a rychle jsem vyběhla z postele. „10? Tolik hodin. Bože!!! Taťka bude pěkně naštvanej." Hodila jsem na sebe první co mi přišlo pod ruku a letěla na statek.

----------

Když jsem dorazila na statek, nikdo mě nevítal, což se běžně nestává. „Asi musí být hrozně naštvaný....nebo se mu něco stalo!" Hrklo ve mě. Vlítla jsem do domu jako uragán „Tati?! Tati?!" Volala jsem cestou. LTati! Ozvi se!!" Vběhla jsem do obývacího pokoje. K mému překvapení u stolu spolu seděli dva muži nad sklenkou červeného a dobře se bavili. „Ahoj zlatíčko, dneska sis nějak přispala." pousmál se tatík, zvedl se od stolu a šel mě obejmout.

Jeho slova jsem ale vnímala jen stěží. Můj pohled směřoval k muži, který tu celé dopoledne trávil s otcem u stolu. Byl to Michael...

„Co ten tady dělá?"

Michael sklopil oči a otec hned spustil: „Víš, zaběhl se nám kůň na Michaelův ranč. A Michael byl tak hodný a pomohl mi ho najít." Nevěřícně jsem koukala na otce. Mluvil o Michaelovi jako o nejlepším příteli, kterého zná celý život.

„Kdybys chvíli počkal, našla bych si ho sama...A navíc máte ležet...Oba... Nemám v plánu ani jednoho z Vás znova křísit." jedovatě jsem procenila mezi zuby.

„Vidíš, ani nemusíš. Je nám skvěle." Pousmál se otec a chytl mne kolem ramen. „No tak Mel, přestaň se čertit... Zas tak moc se přeci nestalo. Pozval jsem Michaela na oběd, co tomu říkáš? Skvělé, ne?" zářil otec. Takhle skvěle naladěného jsem ho už dlouho neviděla. Radost z Michaelovy návštevy jím úplně probíjela. Dle všeho si ti dva velmi dobře rozuměli.

„Jeffe, to opravdu není nutné, já...."

„Je nutný - není nutný, prostě tu s námi dnes poobědváš a hotovo." skočil otec Michaelovy do řeči. "Budeme moc rádi, když s námi strávíš dnešní den. To je to nejmenší díky za tvoji pomoc. Viď, Mel." prhodil otec směrem ke mně a já si jen povzdechla: „Tak já jdu vařit..."

„Výborně!"

„Neměli bychom jí pomoct?" nabídl se Michael.

„Neboj, ona to zvládne" prohodil otec a vzal Michaela do obýváku: „Pojď Miku, něco ti ukážu."

-----------

Oba seděli v obývacím pokoji a sáhodlouze si povídali. V kuchyni jsem slyšela jen smích, který ke mně doléhal. „Co ti dva tam řeší, to by mě fakt zajímalo." pomyslela jsem si. Po několika minutách za mnou přišel Michael: „Můžu s něčím pomoct?"

„To je dobrý. Už to budu mít hotový, ale pokud mermomocí chcete přiložit ruku k dílu, pane Jacksone, můžete mi támhle nakrájet zeleninu."

„Rád." radostně zvolal Mike. „Kde máte nože? A.... prosím, říkejte mi Michaele."

Na jeho žádost jsem nereagovala. „Nože jsou v prvním šupleti po Vaší pravý ruce. Ale opatrně! Koušou."

Michael se pousmál: „Já asi brzo začnu taky.“ Pochopil, že se chci vyhnout jakémukoliv neformálnímu sblížení. Štvalo ho to.

-----------

„Áááááá... to to voní!!!"

„Běž se usadit ke stolu, tati, už to bude."

„Půjdu prostřít", podotkl Michael a než mi došlo, co vlastně řekl, stůl byl připraven k servírování jídla. Otec otevřel své nejlepší víno a všichni jsme si sesedli ke stolu. Michael seděl přímo proti mně a po celou dobu oběda se horoucně diskutovalo. Pak se otec otočil ke mně a prohodil: „Po jídle bys mohla Michaelovi ukázat náš ranč. Co říkáš, Michale? Myslím, že se ti tu bude líbit. Navíc Mel je skvělá průvodkyně."

„To zní skvěle, Jeffe. Pojedu moc rád." usmál se Michael.

----------

Vešli jsme do stájí. Michael se za mnou držel v těsné blízkosti.

„Dostaneš tady toho. Je hodnej a neschazuje..." vzala jsem sedlo a otočila se se směrem k Mikovi. Ten si ale stoupl do dveří, opřel se rukou o jejich rám a zahleděl se mi dlouze do očí...

„A ty?" pousmál se.

„Já zásadně. Dovolíte?" pronesla jsem uštěpačně a snažila jsem si udělat cestu skrz dveře. Moji prosbu jakoby neslyšel. Jeho hnědé oči mě neustále pozorovaly. Tenhle pohled jsem neznala. Úplně mě propalovaly a hladily zároveň. Přiblížil se ke mně na téměř nulovou vzdálenost.

„Jsi pořád taková?" řekl potichu a vyndal mi kousek slámy z vlasů. Jeho úsměv hřál. Musela jsem vypadat opravdu vtipně.

„Můžeš mě nechat projít, prosím?" docházela mi trpělivost a už mi bylo naprosto jedno, jestli si tykáme nebo vykáme. Michael pochopil

„Jistě." šeptl a udělal mi místo, abych mohla projít. Protáhla jsem se kolem něj a šla osedlat koně.

„Neodpověděla jsi mi na otázku.“ dožadoval se odpovědi.

„Tak fajn...“ hodila jsem se sedlem na zem. „Vadí mi to.“

„Co ti vadí?“

„Všechno, co se tu děje. Přijdeš sem, s otcem jste najednou nejlepší kamarádi, plánujete mi odpoledne a nikdo z vás se nezeptá na můj názor.“

„Promiň...to jsem rozhodně nechtěl. Víš, jste oba hrozně fajn... Celý život se kolem mě točí lidi a snaží se být v mé blízkosti ne proto, kdo jsem, ale proto, co jsem a co ze mě můžou mít. Jen jsem doufal, že ve vás najdu přátele. Tam za tím kopcem – to je moje útočiště. Místo, kde můžu být sám sebou. Kde nemusím hrát hru, kterou veřejnost očekává, že budu hrát. Je to jediné místo, kde si můžu dělat co chci, nemusím se bát vyjít ven z domu. Tam jsem poznal jak zní ticho. Celý život jsem obklopen lidmi, ale pravé přátele bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. A s vámi mi je tak dobře....Ale pochopím, když mě tu nebudeš chtít...“ Ještě chvíli tam stál a hleděl mi do očí. Pak se otočil a odešel. Stála jsem tam jak opařená. Z jeho slov mě mrazilo. Nikdy jsem nepřemýšlela, jaký může mít člověk jako on život. Teď bych si nafackovala za to, jak jsem s ním jednala. Popadla jsem koně a vyběhla s nimi ven. Michael tam ještě stál a prohlížel si krajinu obklopující otcův ranč.

„Vím o jednom místě, které by se ti mohlo líbit.Jedeme?" pronesla jsem k Mikovi. Hned, jakmile zaslechl můj hlas, otočil se směrem ke mně. „Jasně!“ zeširoka se usmál a rozeběhl se k místu, kde jsem stála.