JE TO TU 70. DÍL!!!
Dnešním dnem po roce definitivně uzávírám příběh Mika a Mel!!! Děkuji vám všem, co vydrželi číst až sem, tedy do konce! Neskutečně si vážím toho, jak jste celou tu dobu, všechny ty nesváry, co potkaly naše hlavní dva hrdiny prožívali s nimi. Děkuju VÁM všem za ohromnou podporu, které se mi od vás po ten rok dostávalo!!! Jste ti nejlší človíčkové, s nimiž jsem měla tu čest se alespoň virtuálně setkat! Jmenovitě Čokoládka, Barbie, Hanička, Janička, Lanney, Mjlove, Monička, MjPeťulka, RJBublinka, Annie, Wendy a samozřejmě naše Zuzy samozřejmě děkuji i vám ostatním, kteří jste "Dívku od vedle" četli, ale nekomentovali. I díky vám tento příběh vznikal...
Dnes je tu tedy pro vás poslední díl, ale nezoufejte... v blízké době se objeví první díl nové povídky...akorát nejsem teď schopná říct, kdy to bude, protože jak již někteří vědí, zrovna teď se nám to hezky semlelo a nevím, kam dřív skočit. Tímto bych se tedy chtěla omluvit za svou nepřítomnost na Vašich blogách, kterou hned jak to půjde napravím!!! Mrzí mě to a ani nevíte jak se stydím, že jsem teď přes týden naprosto mimo odpusťe mi to prosím!!!
TAKŽE LÁSKY MOJE NAVIDĚNOU S NOVOU POVÍDKOU...sice ještě nemám ani čárku, ani název, ale to se vymyslí
S láskou
JEANA
-------------------------------------
„Tak ráda vás takhle vidím. Z čeho pak ta radost? Anebo víte co...řeknete mi to zítra hnedka u snídaně, ano? Už mi padaj víčka a asi bych si to neužila na plno. Krásně se vyspinkejte, dušinky moje, zítřek bude náročný.“ Oba nás jemně políbila na čelo.. „A moc neponocujte.“ dodala ještě poslední mateřskou radu, než zašla za dveře. Pak se její kroky vydaly směrem k chodbě, kde se nacházel její pokoj.
„Má pravdu...“ poznamenal tiše Mike, aniž by z jeho tváře zmizela trošinka štěstí od chvíle, kdy jsme se oba jednomyslně rozhodli vkročit na společnou cestu života – v manželství. Překvapeně se zadíval na hodiny na stěně, jejíž obě ručičky byly na pravé straně ciferníku. „Je skoro čtvrt na 4 ráno. Pro pána, tolik hodin a ty ještě nespíš.“
„MY nespíme.“ uculila jsem se.
„Ale Mel, o mě přeci vůbec nejde. Mělas náročný a tvrdý den, během kterýho jsi stihla přípravy na svatbu tvého otce, vyhodit Condrada a zachránit život mému otci. A nemluvím o tom, že ti z nohy ještě vyndavaly šrouby. To všechno za jeden den.... Nebo se ti to snad zdá málo?“ rozesmál se Michael.
Nad jeho otázkou jsem jen pokrčila rameny: „Hm...Já ti ani nevím. Ale máš pravdu, už se mi přece jen chce maličko spát.“
„Divil bych se spíš, kdyby ne.“ hlesl něžným hlasem a jemně mě uchopil ve svém náručí. „Tak pojď, odnesu si tě do postele, ženuško moje.“
-------------------------------
„Miky?“ otázala jsem se tiše, pak silněji: „Miky?! Kde jsi?“ až po delší promlce jsem se dočkala odpovědi. „Vydrž minutku! Hned jsem u tebe!“
„Co tam děláš?“ zavolala jsem znovu směrem k šatně, odkud vycházel Michaelův hlas.
„Něco hledám...“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Ne-ne. Dobrý, zůstaň v teple pod peřinou.“
„V teple pod peřinou? Vždyť je 40°C.“ řekla jsem si sama pro sebe a nechápavě zakroutila hlavou. Rozhodla se jít za Mikem – věděla jsem, jak kolikrát dlouho trvá, než něco v těch svých hromadách věcí najde. Vyklouzla jsem z pod přikrývky a dohopsala k místu, odkud se ozývalo hrabání.
Když jsem došla do koupelny a zahnula doleva k šatně, nezažila jsem ani takový šok, jako jsem čekala. Michael klečel v rohu místnosti a něco lovil v jedné z otevřených skříněk. Překvapivě víc jak 30 procent věcí stále bylo na svém místě. Ledabyle jsem se opřela o rám dveří a zkřížila ruce na prsou: „Skoro rozená apokalypsa, panečku.“
„Mel, říkal jsem ti, ať nevylejzáš z postele.“
„Promiň, tohle jsem si nemohla nechat ujít.“
„To není vtipný. Hledám jedno tajemství. Prosím, běž zpátky do postele.“
„Můžu ti s tím pomoct?“
„Ne-ne. Děkuji, jsi zlatíčko, ale já to najdu. Už to skoro mám, cejtím to. Tady někde jsem to měl.“
„Asi jsi tu sakra tajnou věc uklidil na sakra tajný místo, když ji už přes půl hodiny hledáš.“ Ten ledový pohled, který mi věnoval, mluvil za vše. Mlčel, jen naklonil hlavu na stranu s sjel mě tím nejneprůstřelnějším výrazem na světě. Věděla jsem, že jsem udeřila na citlivou strunu. Znám Mika už tolik let a pokaždé mě rozesměje, jak si každou věc uklidí s takovou poctivostí, že když ji pak zas potřebuje, hledá ji další tři dny. Omluvný úsměv na mých rtech ukonejšil Mikovo rozladění. Přistoupila jsem k němu a poklekla. Ruce jsem mu stočila kolem paží tak, abych snadněji mohla položit hlavu na jeho rameno, nepřestávajíc mu hledět do očí. Bylo kouzelné jej pozorovat. Měl tam snad tisíce otázek. S jeho každým roztěkaným pohledem jsem cítila jak se sám sebe neustále ptám Kam jsem to jen dal? Byl tak sladký. „Lásko a nepočká to do rána?“
„E-E. Tohle nesnese odkladu, Mel. Vím, že to tu někde mám. Klidně si běž lehnout, miláčku. Potřebuješ odpočívat.“ gestikuloval rukama ve snaze si vzpomenout.
„Tak než to najdeš, tak si půjdu odpočinout do vany, ano? Nechci usínat bez tebe.“
„Promiň, že ti to takhle komplikuju...“
„Neomlouvej se, prosím tebe. Taky mívám ty stavy, že nedokážu přestat dokud nenajdu co hledám. Takže v klidu hrabej a já budu vedle v tom tvým skoro bazénu.“
„Ta vana zas tak ohromná není.“
„Myslíš? Já bych řekla, že bys tam klidně mohl natáčet videoklip i s celým komparsem.“
„Opravdu?“ rozesmál se hlasitě, a pak jemně spojil naše rty. „Pokud ten kompars budeš ty...“ Jeho hlas byl nejednou tišší, zastřený velikou oddaností a láskou, dlaní křehce sjel po mé tváři. Zastavil se až na mé šíji, kterou něžně stiskl. Přitáhl si mne do své nejtěsnější blízkosti, aby naše sladké polibky prohloubil ve vášnivé polaskání. Pohlceni touhou jsme pomalu dopadli na měkký koberec a plně se oddali společnému mazlení....
---------------------------------
„Jo! Jo! Mám to! Já věděl, že to tu mám!“ Ozvalo se vítězoslavně z šatny, kde jsem Michaela asi před 20ti minutama ponechala tak říkajíc svému badatelskému osudu. Když jsem zaslechla ten jeho triumfální projev, propadala jsem v záchvat dusivého smíchu. Strčila jsem hlavu od nosu dolu pod hladinu, aby si nemyslel, že se směju jeho hledačskému ba přímo uklízecímu umění. Jakmile se celý rozzářený vřítil do koupelny, jak mávnutím kouzelného proutku jsem zvážněla, ale přesto si ve tváři nechala alespoň nějaký ten úsměv.
„M-m.“ odkašlal si významně. Ruce měl obě spjaté za zády, takže jsem nedokázala rozpoznat, co v nich má. Se zvednutým obočím a andělským výrazem se blížil ke mně. Pak pokrčil ramena, aby vydechl nadbytečný vzduch z plic. Byl nervózní, avšak pořád zářil jak jediná hvězdička na noční obloze.
„Mám se bát?“ vyřkla jsem průzračným pevným hlasem, který mohl znít až smyslně. Někde uvnitř Michaela jsem cítila neklid. Zakrýval ho za laškovnou tváří a tohle byl nejjednodušší způsob uklidňování, který na něj platil. Ruku na srdce, jak jinak byste chtěli uklidnit muže, který stojí nad vámi, zatímco vy jste ponořeni ve 120ti litrech horké lázně s voňavou pěnou napovrchu?:)
„Určitě ne.“ zasmál se a posadil se na hranu vany „Spíš...něco bych ti chtěl dát. Schoval jsem to, abys to nenašla a jak vidíš, očividně jsem byl velmi pečlivý.“ rozesmál se. „Protože i já sám tu schovku hledal přes hodinu...“ jeho tvář se zklidnila. Znovu se nadechl. Jenže tentokrát s nepatrným záchvěvem v hlase. Pak vytáhl ruku z klína a v ní svíral malou modrou krabičku, kterou před mojí tváří pozvolna rozevřel. „Otec tímto prstýnkem požádal o ruku moji maminku. Před ním zas jeho otec mou babičku a i pradědeček prababičku. Ten prstýnek má něco přes 80 let. V naší rodině se dědí z generace na generaci, je tradicí a tou nejcennější věcí, která u nás symbolizuje lásku a oddanost. Moje maminka mi ho kdysi darovala se slovy, abych ho navlékl na prst své vyvolené. A pokud souhlásíš, bude mi velkou ctí, když na tvé ruce znovu ožije.“
Nevěřícně jsem koukala na prstýnek z bílého zlata, jemuž dominoval tmavý safír obklopený drobnými bílými kamínky. Nedokázala jsem ze sebe dostat nic jiného než zakoktávající se slova. „Miku, já...nevím, co říct.“ hlesla jsem s dojetím v hlase, skrz něhož si razil cestu přicházející pláč.
„Řekni miluju tě...“ špitl a věnoval mi něžný polibek na ústa. Když se odtáhl, uviděl dvě stékající slzy, které se kutálely po mých tvářích. „Mel...“ pohlédl na mě ustaraně a jeho ruka mě několikrát pohladila po vlasech.
„Promiň, odpusť, já běžně nebrečím...ale tohle...tohle jsem opravdu nečekala.“ otřela jsem si slzy a schoulila se do Mikova opatrovnického náručí. Absolutně nevnímal, že jeho košile saje vlhkost mého těla a je stále mokřejší, naopak si mě k sobě nepřestával co nejtěsněji tisknout. Pak mě něžně políbil do vlasů a když jsem uvolnila naše sevření, nedočkavě mi nasadil prstýnek, který pro náš vztah najednou tak moc znamenal...
--------------------------------------
„Bože, tolik hodin! To snad ne! Za chvilku se začnou sjíždět hosti a já jsem ještě v posteli!“ vystřelila jsem do polosedu při pohledu na hodinky, které ležely u mé hlavy na nočním stolku.
„Dobré ránko, princezno...“
„Mi-Miku...“ vykoktla jsem rozespale. „Ty jsi vzhůru? A nevzbudil jsi mě?“
„Tomu já říkám kouzelné přivítání do nového dne.“ usmál se a přisedl si ke mně na postel. Můj pohled upoutala drobná kytička, s níž si Michael pohrával chvíli před tím, než mi ji vložil za ucho do vlasů.
„Promiň...promiň, zlatíčko...“ vtiskla jsem mu omluvný polibek, a pak se na něj neklidně zadívala. „Ale když ty víš, že za pár hodin je svatba a necháš mě tu v klidu spát.“
„Ano. Přesně to jsem taky měl v plánu. Chtěl jsem, aby ses vyspala...“
„Ale...“
„A všechno jsem už zařídil: celý dům je uklizený, svatební jídlo se vaří a co se nestíhá je objednaný, květiny, jídlo a občerstvení pro hosty se už nosí na stoly... nemusíš mít strach, je to zajištěný...“
„Vážně?“ otázala jsem překvapeně.
Michael jen souhlasně pokýval hlavou. Pak ale jeho pohledy spočinuly na křesle za nočním stolkem, kde ležel přichystaný tác se snídaní, který mi podal a položil na klín. Byl plný ovoce, čokoládových lupínků zalitých ve vlažném mléku a s vanilkovým koktejlem.
„Aaaa...tolik jídla. To ani nemůžu sníst!“
„Nemyslím si.“ uchechtl se. „Co jsem tak poslední dobou koukal, chuťový buňky ti pracujou na plný obrátky. Pořád tě vidím jak...“ náhle se zarazil. Jako by sám sobě zrekapituloval význam oněch slov, která právě vyřknul... „něco spokojeně chroupeš...“ špitl zpomaleně a překvapeně se zakoukal před sebe. Přemýšlel. Vzápětí plnou úlohu nad jeho nejistým hlasem přebral výrazný pohled plný naděje. Jeho oči rychle sklouzli z mojí rozzářené tváře k bříšku, které se schovávalo za měkkou peřinou...
„Lásko, my...my...čekáme miminko?“ zeptal se s tím sladkým překvapeným výrazem, jemuž by ani ta nejzarputilejší lidská bytost neodolala. Hvězdičky v jeho očích se jen hemžily a mé srdce se těšilo z našeho společného štěstí.
S úsměvem na tváři jsem nevinně pokývala hlavou nad jeho otázkou, a pak už jen v postřehla, jak mě Michael povalil zpátky do postele a zasypal mě nesčetnými polibky.
„Jak už je to dlouho?“
„Nooooo...“ nevinně jsem protočila očima ve snaze spočítat měsíce.
„Noooo?“ opakoval větu tak, že z ní udělal otázku.
„Nějakej pátek už to bude.“
„Jooo?“
„Hmmm...“ pípla jsem tiše.
„Pátek je dost širokej pojem.“ rozesmál se Michael a stále tisknul své tělo na mé. Byl netečný. Tolik toužil znát odpověď na mou otázku a má výmluvnost ho jen znervózňovala: „Tak s pravdou ven, Mel.“
„Tak dobře, něco málo přes tři měsíce.“
Najednou dlaň s níž hladil moji tvář se prudce odtáhl jakoby se dotknul rozpáleného kamene. „Mel! Takovou dobu a nic jsi mi neřekla?“ ačkoliv v Mikově zastřeném hlase bylo znát jisté rozezlení, nepřestával ke mně promlouvat s dětskou něžností.
„Odpusť Miku.“ Ještě jednou jsem se mu zahleděla do očí a pak jen omluvně sklopila zrak. Rukama jsem zatlačila na jeho hruď ve snaze odtáhnout ho od svého těla, až dokud nebyl ve vertikální poloze a já si vedle něj mohla svobodně sednout. V jeho sevření jsem se teď cítila jak lev v kleci. Když už seděl naproti mně, zhluboka jsem se nadechla a pobrala všechnu energii k vysvětlování. Věděla jsem, že tohle nebude snadné: „Vím, jak by ses na toho prťouska těšil. A kdyby se něco stalo a to miminko se nedočkalo světla světa, vyčítala bych si, že jsem ti dala naději, a pak ti ji vzala...“
„I kdyby to tak dopadlo, to bys mi jako nic neřekla? Prokrista...tímhle uvažováním mě děsíš k smrti.“
„Odpusť...“ hlesla jsem omluvně a složila ustrašeně dlaně do klína.
„Ne, ty odpusť mě. Nechci na tebe zvyšovat hlas, Mel... a to za žádných okolností. Ale prosím, slib mi, že odteď si budeme říkat všechno! A když říkám všechno, opravdu tím myslím všechno - cokoliv – již žádná tajemství, ano?“
Nad jeho prosbou jsem jen v tichosti zakývala hlavou. Měl pravdu. Snažila jsem se ho ochránit a přitom... Mike něžně přiložil svoji dlaň na mou tvář. Jeho pohlazení by se dalo přirovnat k žáru slunečních paprsků, které prozáří zamrzlou krajinu. Pomalu se naklonil k mé tváři a z jeho úst se vykradlo sladké 'miluji tě', pak jen sladce spojil naše rty v jedny. Mikova láska byla tím nejkrásnějším v mém životě. Právě pro ni a naše děti stálo za to žít...
-------------------------------------
„Mel, nevidělas někde moje hodinky?“
„Který z nich máš na mysli?“ pousmála jsem se nad Mikovou otázkou. Už zas. Měl jich snad desítky a nikdy, NIKDY, nevěděl, kam si je uklidil. Chvíli se jedny povalovaly támhle, pak támhle. Nechápala jsem, jak je může pokaždé takhle zašantrošit.
Michael celý nesvůj procházel pokoj, zvedal polštáře na posteli, koukal za noční stolky, prohledával zásuvky. Pak se na chvilinku zastavil, podrbal se nechápavě na hlavě a zas pokračoval ve svém pátrání.
„Ty zlatý...“
„S černým, červeným, modrým nebo šedým páskem?“ volala jsem na Michaela od zrcadla, kde jsem si zapínala slavnostní náušnice.
„S červeným.“
„A s tím bílým nebo černým cíferníkem?“
„S bílým.“
„Tak ty ležej hned vedle mě, Sherlocku.“
V duchu jsem se musela smát. Bylo kouzelné v odrazu zrcadla spatřit Mika s rozházenýma havraníma vlasy, jak vykoukl z poza postele.
„Co tam vyvádíš, prosím tebe?“
„Hraju si na koníky, představ si to.“ smál se Michael. „Ne, teď vážně, koukal jsem, jestli mi náhodou v noci nespadly pod postel, víš? A koukám, že nespadly. Ach jo, já už mám hlavu děravou.“ posteskl si.
„Ale nemáš, miláčku. Tomu se říká pracovní bordel.“
Mikovi úsměvně cukly koutky: „Zlatíčko, když to říkáš ty, tak to musí bejt pravda.“ S jeho slovy jsem akorát dopnula druhou náušnici, když v tom se Mikovy dlaně jemně přimkly na mé paže a něžně mi vtiskl polibek do vlasů.
„Jsi překrásná“, šeptl sotva opřel hlavu o moje rameno. Nějakou chvíli jsme si užívali společný odraz našich šťastných tváří v zrcadle naproti nám, ale čísi zaklepání nás vyrušilo. Podívali jsme se ke dveřím, za nimiž se váhavě krčil můj otec.
Jeff věděl, že pokud se člověku klepajícímu na dveře nedostane odpovědi a i přes to se rozhodne vzít za kliku a odemknuté dveře mu umožní vstoupit dovnitř, nebývá jeho přítomnost často vítána. Ale tady to bylo jiné. Jeff dobře věděl, že u Mika a Mel bude vždy vítán, i kdyby je vyrušil z intimní chvíle uprostřed noci.
„Smím?“ otázal se nesměle.
„Ale samozřejmě, tati, pojď dál.“ vystřelila jsem z křesla a běžela ho přivítat. Dnes měl můj otec velký den. Ženil se znovu po víc jak 40ti letech a nervozita z něj jen čišila. I když se snažil vypadat bezstarostně a uvolněně, výraz v jeho očích jej prozrazoval.
„Teda tobě to tolik sluší. Ještě Sue začnu závidět.“ Obličej starého muže se roztáhl v rozpačitém úsměvu.
„Ale dost, dítě moje, tohle neříkej. Jak by k tomu přišel tady Mike?“ hlesl a mrkl na muže, kterého jako svého syna vnímal ještě dřív, než spolu s Mel začali poprvé naplno prožívat svoji lásku.
Michaela Jeffova slova rozesmála. Přistoupil ke starému příteli a srdnatě jej objal: „Neboj Jeffe, ty jsi jeden z mála lidí, s nimiž se o Mel rád podělím.“
„Vážně? Tak toho si cením!“
„Jsi nervózní, viď?“ hlesl ustaraně Mike a přiložil Jeffovi konejšivě ruku na rameno. Melin otec si jen z hluboka oddechl. „Jen trošku... víš co, dlouho jsem se neženil.“ Jeffův pohled se zastavil na třpytivém kroužku na Melině útlém prstu. Lesk safíru obklopený maličkými kamínky ve slunečních paprscích byl téměř nepřehlednutelný.
„Mi-Miku.“ chytil nevěřícně svého mladšího přítele Melin otec za zápěstí. „Proboha, tys jí ho přece jen dal!!!“
Chvíli jsem koukala dopředu na Mika, který stál po boku mého otce. Jeho slova mě zarazila.
„To už to víš?“ špitla jsem překvapeně.
„No, teď už jo, když už ho na tvý ruce vidím.“
„Mike ti řekl?“ projela mnou velká vlna smutku. Cítila jsem se jak zrazená. Michael už tu velkou novinu oznámil otci a ani se neobtěžoval počkat na mě, abychom mu ji oznámili společně. Možná i mé těhotenství si vybíralo daň přecitlivělosti. Sklopila jsem hlavu, ale můj otec se znovu chopil slova.
„Řekl? Haha, nic mi neřekl! Ale poznávám ten prstýnek! Ten se člověku prostě vryje do paměti.“
„Cože?“ nechápala jsem. V hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, kde jen ten prstýnek mohl vidět. Že by jej přede mnou Michael již někomu daroval?
„No jasně. On ho...“
„Myslím, Jeffe, že bychom se měli jít přivítat s hosty. Není slušné je tam nechávat samotné bez hostitele na blízku.“ přerušil výřečného ženicha Michael, objal jej kolem ramen a vyvedl ke dveřím. Pak se ještě ohlédl za mnou „Mel, v klidu si dodělej co potřebuješ.... Budeme někde venku, ano?....Už teď se tě nemůžu dočkat.“ špitl poslední slova z věty, a pak už se jen místnostní roznesl zvuk zacvakávajícího se zámku. Mel v místnosti osaměla. Prozatím ještě stála na místě, kde se s ní loučil Michael. Pak jakoby se probudila ze snu, usedla do nejbližšího křesla a pohlédla na třpytivý prstýnek, jehož krása byla nepřehlednutelná. Pravou ruku položila do klína, na té druhé, levé, propnula prsty snažíc si plně vychutnat kouzlo kroužku, který ji včerejšího večera Michael daroval. Jemně hýbala prsty, aby nechala ten drobný skvost plně vyniknout
v celé své kráse. Když v tom se zarazila. Naklonila hlavu a zadívala se na pozoruhodný safír, který dominoval snubnímu prstýnku. Pravačkou stáhla prstýnek z dlaně, uchopila jej oběma rukama a začala si ho detailně prohlížet, ale... na vnitřní straně prstýnku bylo cosi vyryto, čehož si včera nestihla povšimnout. Podívala se blíž ve snaze přečíst ta drobná písmenka... To, co uviděla, ji vyrazilo dech. V den, kdy jsem tě poprvé viděl, nevěřil jsem, že bychom mohli být spolu. Dnes už nevěřím, že bychom mohli být bez sebe! S láskou k tobě Mel, Michael. 1995.
Zůstala jsem v tom křesle sedět jak přikovaná. S polootevřenými ústy jsem zírala na text uvnitř prstýnku. Až teď jsem si pomalu začala uvědomovat význam otcových slov. Michael to opravdu chtěl udělat už dávno. Tehdy na koncertě v Riu, kdy mě Mike poprvé požádal o ruku – to nebylo proto, aby mě přinutil zůstat a už neznal jinou cestu jak mě u sebe udržet než mi ze zoufalosti nabídnout manželství. On to opravdu tak chtěl. Věřil v naši lásku a nikdy nepřestal. Ani po těch dlouhých devíti letech...
------------------------------
„Chlapi!“ ozvalo se zpoza Jeffových a Michaelových zad.
„Tommy! Tys fakt přijel ušáku jeden!“ zařertoval Jeff, když objal svého přítele.
„Už jsem se bál, že nedorazíš!“ poznamenal Mike úlevně, že vidí jednoho ze svých blízkých ne Jeffově svatbě.
„Ale prosím vás. Já abych si tohle nechal ujít? Blázníte? Nikdy! Bych i zastavil sanitku s polomrtvým pacientem před branou, jen abych tady mohl být...“
Mike se rozesmál. „Ty se mi snad jen zdáš. A kde máš Lauru?“
Ten jen smutně sklopil zrak: „Mám ji omluvit. Opravdu si přála tu bejt. Chytla případ na sále, takže nemohla přijet na obřad. Ale říkala, že hned jak to skončí, dorazí. Chce aspoň pogratulovat...“
„To je od ní milé.“ řekl významně Jeff. „Už se těším, až ji konečně poznám.“
„Už jsi ji poznal.“
„Vážně, Tommy?“
„No jasný. Oba ji znáte. Když si tehdá Paris udělala tu ránu na čele, tak kdo myslíš, že byla ta sestra, co ji ošetřovala?“
„Nekecej!“ zvolal Melin otec. „Tak to je kus v tom případě! Máš ji schválenou. A mimochodem, Tommy...to víš, že tihle dva do toho taky konečně praštěj?“
„To mi připomíná, kde máme děti?“ rozesmál se Michael ve snaze odvézt pozornost.
„Fakt? No konečně! Já už si říkal, kdy se dočkám... vám to taky trvalo. A pozvete mě na svatbu, doufám? Ty svatební koláčky jsou opravdu skvělý!“
„Ty opravdu jsi hroznej,“ vyprskl smíchy Michael, „ale neboj, ty budeš na seznamu hned mezi prvníma.“
„To doufám...takže mezi prvníma pěti tisíci?“
„Neeeee...propána, rádi bychom to měli menší. Z těch megalomanskejch oslav jsme oba vyrostli.“
„To chápu...každopádně se mnou počítejte. Na Vaší svatbě prostě nemůžu chybět...Pomůžu vám se vším, co jen bude potřeba.“
„Díky Tommy.“
Jeff se najednou otočil směrem k parkovišti: „Podívej... další hosti přijeli!“
„Elizabeth.“ rozzářil se Michael a vyběhl vstříc své nejbližší přítelkyni.
--------------------------------
„Ty jo, Mel, zlato, nemyslíš si, že v tý meruňkový nejsem moc tlustá?“
„Probůh, Sue, žertuješ? Jsi překrásná!“
„Já ti nevím...přemejšlím, jestli ty modrý nebyly přece jen lepší.“
„Neee, určitě ne..“
„Je pravda, že ta meruňková je jemnější. Ještěže jsem na toho typa nedala a nevzala si ty zelený. Vypadala bych jak rosnička. Jsem si v tom kostýmu mohla rovnou sednout k rybníku. Nepochopím, že ten člověk, co mi radil ve výběru šatů mohl dělat vizážistu.“
„Sue, podívej se na mě.“ přiklekla jsem ke své budoucí macešce a přiměla ji spojit svůj pohled s tím mým. „Jsi překrásná. Jedna z těch nejkrásnějších nevěst, kterou jsem kdy viděla. Dnes máš velký den a věř mi, bude ten nejkrásnější v tvém životě. Vstupuješ do života s někým, s kým začneš znovu žít, s někým, kdo tě miluje a bude při tobě stát v jakémkoliv životním období. Bůh ti žehnej.“ špitla jsem a políbila ji na čelo.
„Ani nevíš, jak si vážím toho, že budu mít dceru jako jsi ty.“ hlesla dojetím něžná černoška středních let, kterou jsem milovala jako vlastní matku. Stejně tak i pro Michaela byla druhou maminkou... Byla to úžasná žena...
„Tak konečně to udělal...“
„Hm?“ nechápala jsem.
Sue jemně uchopila mou ruku, na níž se leskl zásnubní prsten.
„Tohle je můj nejkrásnější svatební dar, dceruško moje.“ řekla tiše a zamáčkla slzu v oku. Já se jen zeširoka usmála a pohladila ji po tváři. „Kdy to plánujete oznámit?“
„Nevím...tady to už skoro všichni vědí. Naštěstí ne všechno.“ smála jsem se. „Ale nejspíš večer. Nechám to na Michaela. On má dar na to vycítit vhodnou příležitost.“
„No...je pravda, že se v tom za poslední léta dost zlepšil. Alespoň mi už neťuká ve 3 ráno na dveře, kdepak je ten koláč, co jsem včera pekla.“
„Ťuk-ťuk, můžu?“ zazněl milý dívčí hlas ode dveří, v nichž se objevila Michaelova sestra Janet, která nám od rána trpělivě pomáhala s přípravami. „Už je čas...“
-------------------------------
Byla druhá hodina odpolední a já kráčela za doprovodu romantické hudby po boku svého otce dlouhou uličkou obklopenou několika řadami hostů až k oltáři, který stál pod širým nebem. Několikrát jsem během té cesty pohlédla do tváře svého otce a znovu v něm nalezla to štěstí, které se smrtí mé matky ztratil. Začínal opět naplno žít a to mně vyvolalo neskonalý pocite klidu a míru.
Další příbuzní, děti a nejbližší rodinní přátelé nás následovali v těsné blízkosti. Celý ten překrásný průvod zakončovala Sue kráčející po boku Michaela, který ji držel ve svém rámě. Přistoupil před oddávajícího a se slovy „hodně štěstí“ a polibkem na Sueinu ruku ji předal mému otci.
Stáli jsme tam spolu jako dva svědkové, ale pro nás to bylo přece jen jiné. Oba jsme věděli, že za nedlouho na místě novomanželů budeme stát my. Když oddávající vykládal o příslibu toho nejcennějšího citu, hleděli jsme si s Michaelem do očí a oba v nich spatřovali to nejkrásnější, co kdy život stvořil – lásku. Věnovali jsme si úsměv plný štěstí a pohlédli na naše děti, které seděly v první řadě nedaleko od nás. Byly kouzelné a už jen jejich smích nám zahrnoval srdce radostí. A všichni přece víme, že zanedlouho se jim dostane dalšího sourozence. Hlavou mi proběhlo, jak vlastně naše miminko pojmenujeme?
Pohlédla jsem do bílých oblak nade mnou. Užívala jsem si vláhu a žár slunce, když v tom odněkud vítr přinesl bílou dečku, s níž si pohrával a hnal ji vysoko k nebi...
KONEC