Kapitola 7.

Popadla jsem koně a vyběhla s nimi ven. Michael tam ještě stál a prohlížel si krajinu obklopující otcův ranč.

„ Vím o jednom místě, které by se ti mohlo líbit. Jedeme?" pronesla jsem k Mikovi. Hned, jakmile zaslechl můj hlas, otočil se směrem ke mně. „Jasně!“ zeširoka se usmál a rozeběhl se k místu, kde jsem stála.

---------

Po půlhodince cesty jsem Michaela zavezla k nedalekému vodopádu k němuž vedla cesta soutěskou ve skalách, po jejichž stěnách stékala voda. Bylo to úchvatné místo, ze kterého se až tajil dech. Všude okolo byly stromy, skrze něž si probíjely cestu sluneční paprsky.

Když jsme zastavili, sesedli jsme z koně a já Michaela chytla za ruku: „Pojď. Něco ti ukážu.“ a vedla jsem ho až do jeskyně, ze které vytékal vodopád. Byl odtud překrásný výhled.

Využila jsem chvíle, kdy Michaelovy oči hltaly krásu okolní přírody, sedla si na kámen nedaleko od něj a chvíli ho pozorovala. Vítr si pohrával s jeho havraními vlasy a stín jeskyně kontrastoval s Michaelovou sněžnou pletí. V očích se mu zrcadlila radost a na rtech vykreslil úsměv.

„Je tu tak nádherně...“ povzdechl si Michael s nadšením.

Vstala jsem a přistoupila z boku k Michaelovi. S každým krokem mě zalévala sílící touha dotknout se alespoň letmo jeho těla. Nesmíš, nesmíš! Opakovala jsem si pořád do kola a abych se ujistila, že mé nepokojné ruce neprovedou nějakou hloupost, strčila jsem si je do zadních kapes kalhot. Hlavu jsem přiložila téměř až na jeho rameno a pohlédla stejným směrem jako on. „Chodím sem, když potřebuju být sama a vyčistit si hlavu...“ podívala jsem se na něj a kousla se do rtu. Strašně jsem se přemáhala. Už při našem prvním shledání mnou proběhlo cosi zvláštního. Jenže se stal mým pacientem a já v zájmu běžných konvencí musela, ač s velikou nechutí, pohřbít veškeré naděje na jakýkoliv vztah s ním. Prostě to nešlo. Lékař by se svými pacienty ve volném čase zásadně neměl stýkat. Jenže ejhle, dnešek mi naprosto překazil plány i vnitřní zásady. A co je nejhorší? Bylo mi to úplně jedno! V jeho přítomnosti jsem byla jak ve snu a už bylo pozdě na to říct dost. Nešlo to. ¨To co mě k němu táhlo každým okamžikem sílilo. Doufala jsem, že můj chlad jej odradí – byla to má obrana i proti mně samotné. Ale stal se úplný opak. Připadalo mi, jak kdyby Michaela mé chování neodrazovalo, což bylo primárním cílem, ale víc lákalo. Jako by chtěl poznat, co a kdo se pod tím vším skrývá. Během těch několika sekund Michaelovy blízkosti mi hlavou probíhalo spousta takových myšlenek. Ty jsi ale pitomá. Jako ON a ty? Sama sobě jsem se vysmála. Si o sobě teda holka moc myslíš.

Michael se na mě podíval, ze široka se na mě usmál a pohladil mě po tváři. To, s jakou něhou se mě dotkl a jaký pohled mi věnoval... Bože, ještě chviličku a mohli pro mě poslat rychlou. Čekala jsem všechno, ale tohle teda fakt ne. Připadala jsem si jak zaláskovaná puberťačka, až jsem se za to styděla. Navenek chladná, uvnitř šílená. Z ničeho nic sklopil oči a podíval se pod sebe, do míst, kde padající vodopád vytvořil tůň.

„Nezaplavem si?“

„Cože???“ Než se mi v hlavě ustálily myšlenky významu jeho slov, držel mě za ruku a skočil se mnou z jeskyně ve skále přímo do tůně.

„Ježiši Kriste, to je ledový. Ty jsi šílenec. To snad není možný!“ V ten moment zmizely veškeré ty pohádkovské myšlenky a lačnila jsem po pocitu mu strčit hlavu pod hladinu a nechat ji tam pěkně dlouho. Snažila jsem se rudá vzteky doplavat na břeh a Michael se za mnou jen hlasitě smál. Jenže to nekončilo. Když jsem se s těžkostí snažila vyškrábat z vody, něco mě chytlo za nohu a táhlo mě to zpátky do vody.

„Neeeee, Michaele!!!“ Byly jsme jak dvě malé děti. Stříkaly jsme na sebe vodu, honili se po tůni. No neskutečný, co ten člověk s ostatními dokázal udělat. Našel v tom druhém dítě, které se skrývalo v každém z nás. Běžela jsem k vodopádu, odkud vedla cestička z vody. Snažila jsem se být rychlá a doufala, že nezmerčí můj záměr. Cesta ven z tůně byla už už na dosah. Doplavala jsem až k ní, chytla se kamene, po kterém jsem chtěla vystoupat, ale... z ničeho nic se mé ruky dotkla jiná dlaň a strhla mne zpět.

„Neutíkej...“ Uvěznil mě ve svém náručí a já ze samého vzrušení přestala dýchat. Hleděl mi do očí, mile se usmíval a rukou mi z tváře odstraňoval mokré neposlušné pramínky vlasů, které mi dával za ucho. „Víš, po čem mé srdce touží?“

„Netuším...“ šeptla jsem.

„Ukážu ti Neverland, co ty na to?“ tak to se Vám přiznám, to jsem opravdu slyšet nechtěla. Byl u mě tak blízko a já tolik prahla po jeho polibku. Cukla jsem sebou, abych se vzpamatovala.

„A..Ano...Jistě, super...skvělý nápad. Někdy se k tobě přijedu podívat.“

Michael se pousmál: „Ne někdy, myslím teď....hnedka.“

„Jsi si jistý? Jsme oba úplně mokří...“

„Ach, Ano.“ řekl Michael s překvapením, jak kdyby mu teprve teď došlo, že stojíme po prsa ve vodě. „Neboj se. Něco už vymyslím. Nech to na mě.“