I láska má trny

Tak zlatíčka, a je to TUUUU!!!

Všem bych Vám tímto chtěla poděkovat, protože tahleta kraťounká povídka vznikla hlavně díky Vám, vaší podpoře a přátelství, kterého si neskutečně cenním.

Potila jsem krev, kousala si nehty, roztrhala oblečení, rozkopala nábytek, ale jednorázovka, která oficiálně vešla do souteže, konečně leží před Vámi a bude prý v nejbližší době připravena k hlasování na http://hvezdny-mixer.blog.cz/

A ještě jedna věc na závěr: To největší dík chci tímto vyjádřit Lanney, za jejíž pomoci vzniklo několik posledních odstavců .Pokud se Vám tohle dílko bude líbit, prosím, vzpomeňte si ina  ní. Je to jedna z těch nejlepších spisovatelek co znám a navíc, naprosto skvělej člověk s velikým srdcem. Takže Lanneyko - DĚKUJU!

I LÁSKA MÁ TRNY

Seděla jsem v překrásném černém BMW a z okýnka pozorovala ubíhající krajinu jižní Kalifornie. Je to už téměř 2 roky, co si moje sestřenka Debbie řekla s Michaelem své ano. Mrzí mě, že jsem se toho tehdá nemohla zúčastnit.

Před několika dny mě pozvala k sobě domů, do Neverlandu. Po prvotním váhání jsem nakonec souhlasila. S Deb si občas zavoláme nebo vyměníme pár dopisů, ale to se dnes změní. Tak moc se na ně těším! A ještě víc jsem zvědavá na ty jejich překrásné dětičky. Deb mi sice poslala pár fotografií, ale věřím, že realita bude ještě stokrát krásnější, i když...z jedné věci jsem přece jen nesvá.

Auto zajelo až k dřevěné bráně, před níž stál hlouček fanoušků. Všichni koukali do tmavých okýnek vozu v naději, že spatří svůj idol. 

„To jich je tu tolik každý den?“

„Ne, to ne – i víc.“ pousmál se řidič a vjeli jsme dovnitř, „Vítejte v Neverlandu, paní Jonesová.“

„Děkuji Vám, Marku, ani nevíte, jak se na všechny těším.“

„Abigail!“ zvolala od dveří Debbie a hnala se ke mně s rozpjatými pažemi. „Tak moc jsi mi chyběla!“ hlesla nadšeně, když mé tělo uvěznila ve svém náručí. „Jak už jen je to dlouho, co jsme se viděly naposledy, 2 roky? “

„Skoro 3... Neskutečná doba, viď? Tolik mi toho musíš povědět....“

-------------------

Bylo pozdní odpoledne. Slunce se pomalu začínalo klanět za obzor a my s Debbie seděly v pergole nad šálkem voňavého čaje. Od mého příjezdu uplynulo několik hodin. Probraly jsme už spoustu věcí, ale jedna otázka stále visela ve vzduchu. Našla jsem veškerou sílu a vyřkla, co se už dlouho nabízelo: „A kde je vůbec tvůj manžel s dětmi? Tolik jsi mi o nich vyprávěla a já se moc těším, až je poznám osobně!“

Debbie smutně sklopila oči. Několikrát lžičkou zamíchala čaj, který poté odložila před sebe na stůl a povzdechla si: „Víš, Gail, není to tak snadný, jak se to na první pohled zdálo. Nechtěla jsem tě tomu vystavovat a nejlépe se tomuto tématu vyhnout, ale je mi jasný, že to není možný. Už to není taková idylka, jakou jsem si vysnila. Poslední dobou u nás tráví dost času Lisa Marie a on s ní a s dětmi vždycky někam na celý den zmizí...někdy i na dýl. A nic mi neřekne...“

„Počkej, Deb, chceš mi říct, že do vašeho domu jezdí jeho exmanželka a tvůj muž s ní tráví veškerý volný čas, který by měl věnovat tobě?“

„Přesně tak...“ povzdechla Debbie a odvrátila ode mě tvář. Zahleděla se na ozářené špičky hor ve snaze potlačit nával slz.

„Ach, Deb.“ Rvalo mi srdce ji takhle vidět. Poklekla jsem ke své sestřence a objala jí tím nejpevnějším sevřením. V tu chvíli se v Debbie uvolnila všechna ta nahromaděná bolest a propukla v hlasitý pláč. „Deb, zlatíčko moje, jen se vyplač... uleví se ti.“ vískala jsem její vlasy a přitom si uvědomovala, jak strašně se musí cítit.

„Už je to dobrý, Gail. Děkuju, ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsi tady! Mám v tobě ohromnou podporu, kterou v Michaelovi najdu jen zřídka kdy.“ Její slova mě zraňovala. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na ní pohledem, který zvýrazňoval mé souzněné pocity a naprosté pochopení její situace.

„Co bys řekla tomu, kdybychom si spolu vyrazily do města?“

„Teď? Ale co Michael? A děti?“

„Zlato, věř mi, že malej šok mu neuškodí. Mimoto jak je to dlouho, co jsi byla naposled mezi lidmi?“ Bylo mi Debbie líto. Tolik jsem ji měla ráda a tohle si prostě nezasloužila.

„No, nějakej pátek už to bude.“

„Super, tak pojď! Dnešní večer bude náš!“ Její smích na mě působil jako balzám.

Popadla jsem ji za ruku a vběhla s ní do ložnice, kde jsme se v rychlosti převlíkly a vyrazily do víru velkoměsta.

-------------------

„Liso, neutíkej mi!“ zavolal Mike na smějící se dívku před sebou.

„Nebo co?“ zprudka se zastavila na místě a otočila se k Mikovi, který se na ní řítil vší rychlostí. Bohužel, nestačil včas zabrzdit. Vlítnul přímo na Lisu a společně upadli na zem.

„Zatracená setrvačnost.“ zaklel Michael. „Promiň, Liso, nechtěl jsem tě takhle tvrdě shodit. Jsi v pořádku? Pojď, pomůžu ti vstát...“

„A co když nechci?“ šeptla Lisa z pod Mikova těla. Lehce jej objala kolem krku a vtiskla jemný polibek na jeho ústa.

„Prosím tě, tohle nejde. To prostě nemůžeme. Nezlob se.“

„Chápu, já už tě prostě nepřitahuju...“ hlesla ublíženě, když povolila sevření kolem Mikova těla.

„Ale Liso, kdyby záleželo jen na mně, víš, že bych se nenechal dvakrát pobízet... Ale pro jednou jsme rozvedení a měli bychom se i podle toho chovat. Bude to tak správné. Naše cesty se rozešly, i když jsi mi stále dobrou přítelkyní. Ale teď jsem znovu ženatý, mám rodinu a ty snoubence, kterému se taky dvakrát nezamlouvá, že tu se mnou trávíš čas. Nechci zneužívat Debbiiny ani Johnovy důvěry. Prosím, nezlob se na mě. Je mi to proti srsti lhát, ani jeden z nich si to nezaslouží. Ty bys to dokázala?“

„S tebou? Co myslíš?“ usmála se a vlepila mu polibek na tvář. Mike se na ní jen nevěřícně podíval a snažil se zformulovat rozumnou větu: „Já.... nechci raději hádat. A měli bysme už jít. Podívej. Děti mi támhle skoro spí. Musím je uložit.“ bez dalšího váhání se zvednul a Lisa jen protočila očima. Ještě se k ní otočil a nabídl ji nápomocnou ruku.

„Ne, díky, zvládnu to sama.“

„No tak, nebuď na mě naštvaná. Navíc, sama si to tak chtěla.“

„Sama? Michaeli Jacksone, kdybys mi k tomu nedával důvod, byli bysme doteď spolu.“

„...Ale nejsme... A já na „kdyby“ nehraju, a to ty víš.“ nahnul se ke svým dětem, jež pomalu zvedl do svého náručí.

„Co se to s tebou stalo?“ procenila ironicky, „Takový jsi nikdy nebýval....Jsi takový...rozhodný,....zásadový...“

„Mnoho věcí se změnilo, Liso.“

„Změnilo? Ale no tak, zlato, tyhle kecy si schovej pro někoho jinýho, nejsem dnešní...“ pousmála se Lisa a významně zkřížila paže na prsou. „Existuje vůbec nějaká žena, po které ještě toužíš? Pověz. Docela by mě to zajímalo... A neříkej mi, že je to Debbie...“

Mike se zahleděl do pobouřené tváře své bývalé ženy. Na okamžik se zamyslel nad její větou, jenže v tom mu spadla víčka a zabořil svůj pohled do země.

„Miku?...Haló, Miku? Posloucháš mě?“

„Už se stmívá. Půjdeme domů“

----------------------

V nedalekém městě Santa Barbara jsme s Debbie strávily tři senzační hodiny. Proběhly jsme několik krámků, stihly koupit něco na sebe, pár hraček pro děti a celý náš výlet parádně zakončily v místním kině. Dávaly nějakou komedii. Musím říct, že takhle jsem se nenasmála ani nepamatuju. I Debbie tahle odbočka z rutinního života očividně nesmírně pomohla.

Domů jsme se vrátily v bujaré náladě krátce půlnoci. V celém domě byla tma a já už si říkala, že dnešní den nemohl dopadnout líp. Jenže...

Vstoupily jsme do domu a Debbie se snažila nehlučně zavřít dveře: „Musíme hlavně potichu, abychom nevzbudily děti a Mika. Chvilku počkej, najdu vypínač...“ Náhle se místnost rozzářila v tlumeném světle ale tím, kdo rozsvítil, nebyla má sestřenka.

„Debbie, kdes byla? Víš, kolik je hodin? Měl jsem o tebe strach. Nebereš...“ Větu už nedokázal dokončit.

„Miku, promiň...“ přiběhla k němu Debbie a omluvně jej objala, ale on jakoby ji nevnímal. Jeho oči upřeně lpěly na mé tváři, již hladově pohlcovaly. Ten propalující pohled nešlo vydržet. Zahleděla jsem se do parket a doufala, že tahle nekonečná chvíle už brzo skončí.

„...víš, přijela mi sestřenka, o které jsem ti před nedávnem říkala...“

„Se-sestřenka?“ přerušil ji Michael nechápavě.

„... ano, nevzpomínáš si?“

„Jistěže...vzpomínám...velmi dobře si vzpomínám...“ Bylo mi hrozně. Přála jsem se na místě propadnout do země – zmizet, být neviditelná...

„Skvělé! Tak dovol abych tě představila...“ chytla Mika za rukáv a přitáhla jej ke mně. „Tak Miku, je mi ctí ti představit svou sestřenku Abigail Jonesou, Gail, můj muž Michael, dál asi nemusím představovat, viď?“ zasmála se.

„Těší mě.“ hlesl rozklepaným hlasem Michael a podával mi ruku.

„Mě též, je mi ctí.“

„Skvělé, tak už se konečně znáte osobně! Gail mi měla jít na naší svatbě za svědka, ale bohužel to nějak nedopadlo. Každopádně po těch několika letech to konečně vyšlo a mám ji tady....Víš, byl si na zahradě s Lisou a nechtěly jsme vás rušit a tak jsme toho využily a jely na menší výlet vedle do Barbary. Nezlob se, zlatíčko. Měla jsem ti tu nechat vzkaz....Miku? Posloucháš mě?“

„Ano...ano...v pořádku, nezlobím se.“

„Výborně! Já se teď poběžím mrknout na dětičky. Nechám Vás tu na chvilku samotný, tak nezlob te.“ mrkla na nás a spokojeně se hnala po schodech nahoru do dětského pokoje.

Mezi mnou a Mikem byla tak napjatá atmosféra, že by se dala krájet. Musela jsem pryč: „Tak, já už poletím, je pozdě, dobrou noc...“ rozběhla jsem se ke schodům, když v tom Mike paži omotal kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Z jeho sevření nebylo úniku.

„Tys mě asi neslyšel, Miku...“ 

„Moc dobře jsem tě slyšel, Gail. Nikam nepůjdeš, dokud mi tohle všechno nevysvětlíš.“

„Debbie už ti všechno řekla, dobrou noc.“ Znovu jsem sebou škubla a otočila se k odchodu, avšak Michael si mě znovu otočil tváři k sobě a pokračoval: „Tohle pro mě není odpověď! Proč jsi mi neřekla, že jste sestřenice?“

„A jak jsem ti to asi měla říct, když v tu dobu jste se spolu ještě ani neznali? Chjo, prosím, pusť mě.“

„Ne!“

„No tak, Miku, Debbie se každou chvíli vrátí.“

„Tak to bys měla co nejrychlejc odpovědět na moji otázku.“

„Miku, prosím, ona to neví...“

„To mi došlo, nejsem zas takový hlupák.“

„Ty nejsi hlupák, ale žádám tě, buď rozumnej a pusť!“

„Rozumnej? Vtrhneš bez jakéhokoliv slovíčka do mého života, do mého domu, stojíš tu po tolika letech přede mnou a já mám bejt rozumnej? Nepříjde ti to nefér?“

„Nefér? To si troufá tvrdit člověk, kterej lítá za exmanželkou, když jeho žena sama sedí v pokoji? Než mě budeš dál chtít poučovat o tom, co je fér a co ne, možná by ses nad tím měl zamyslet...“

„Haló, vy tam dole, je vše v pořádku?“ volala Debbie z patra nad námi. Patrně zaslechla rozrušené hlasy, které k ní nahoru doléhaly. 

„A-ano, Debbie, jen jsem omylem upustila vázu, tak to tu řešíme...“ snažila jsem se ze sebe vykoktat jedinou rozumnou výmluvou, která mě v tuhle chvíli napadla. Michael ale mlčel. Ani slůvkem nehlesl.

„Tak to jo...Miku? Je vše ok?“

„Prosííííím...“ naléhala jsem a tak moc doufala v jeho podporu. Modlila jsem se, ať je to stále ten samý Mike, kterého jsem poprvé potkala téměř devíti lety při natáčení Moonwalkera.

„Dobrý, Debbie, váza to naštěstí přežila.“

„Skvělý! Jen nakrmím Paris a hned jsem dole! Zatím na ní buď hodný, Miku.“ usmála se a zmizela v jednom z pokojů.

„Děkuju.“ hlesla jsem a musela si oddychnout. Opravdu mi spadl kámen ze srdce. Nezměnil se ani trošku...

„Promluvíme si, až bude vhodnější příležitost, slibuji ti to.“

„Gail...“ šeptl.

„Slibuju!“ vtiskla jsem mu děkovný polibek na tvář, když jeho sevření povolilo. Vydala jsem se do svého pokoje, ale na posledním schodu...ten pocit...jakoby mě kdosi sledoval. Ucítila jsem potřebu ještě jednou se otočit zpátky dolů do haly, kde stál Mike. Od našeho rozloučení se nepohnul ani o kousíček. Celou dobu si mě tak zvláštně prohlížel, když v tom se v jeho očích se zaleskly slzy.

--------------------------

Debbie se vracela od dětí, ale pod schody se už dávno nesvítilo, nikdo tu nebyl. Rozhlédla se kolem sebe a přemýšlela, kam jen mohli ti dva zmizet. Náhle spatřila z knihovny vycházet třesoucí se svit, přistoupila blíž až zřetelně zaslechla, jak kouzelně praská dřevo v krbu. Pomala nahlédla do pootevřených dveří a všimla si, jak Mike sedí v křesle s podepřenou hlavou a nad něčím přemýšlí.

„Zlato?“ zeptala se opatrně a vkročila do místnosti. „Je vše v pořádku?“

„Ano, v naprostém...“ šeptl polohlasně snažíc se na tváři vykouzlit úsměv.

„Jsi si jistý?“

„Ano, Debbie, nemusíš mít strach. Jen mám teď nějaké starosti s novou deskou, nic vážného. Pojď ke mně a pověz, jak ses celý den měla.“

„Já?...No, jednoduše parádně. Abigail přijela krátce po obědě a stihly jsme probrat takovejch věcí. Byla to super, moc mi chyběla, ani si neumíš představit jak moc.“

„To je skvělé! Dělá mi radost, když jsi šťastná.“

„Nápodobně Miku, snad to tvé trápení s deskou brzo skončí....Teď mě tak napadá, kde je Abi?“

„Šla už spát. To cestování ji dost zmohlo.“

„Chudinka, musí toho mít taky plné zuby. Quincy ji pořád tahá někde po všech čertech, že si nestíhá ani pořádně odpočinout. Nemá to s ním lehký...“

„To ti říkala?“ položil Michael své ženě otázku s nadějí v očích. Co když ho Abigail pořád ještě miluje? Co když na něj úplně nezapomněla? Tehdy jejich láska skončila tak rychle a zůstala jen bolest v srdci, kterou dodnes nepřekonal. Pořád ji miloval a nebylo dne, kdyby si na ní nevzpomněl. S Quincym se sice dál vídají a spolupracují, ale z taktnosti se o Abi nebaví. I když od jeho sňatku s Gail uplynuly 4 roky, Quincy si uvědomoval, jak moc silný vztah mezi ní a Mikem byl. Mrzelo ho to. Byl jeho skvělým přítelem a Quincy hluboko uvnitř sebe cítil, že Mike jeho ženu vždy miloval a nikdy nepřestal. Jenže ona se tehdy rozhodla pro něj, ne pro Michaela...

„Ne, neřekla to přímo, spíš jsem to vyčetla mezi řády, víš jak... Posaď k sobě dvě ženský s kafem a za dvě hodiny zdrbou úplně všechno i to, co se zdrbat nedá“ zasmála se Debbie. „Fuuu...no, já se už přemístím do ložnice, dnešek byl opravdu vyčerpávající. Půjdeš se mnou?“

„Nevadí ti, Deb, když tu ještě nějakou dobu zůstanu? Mám rozečtenou jednu knížku a rád bych ji dneska dovedl do konce.“ pousmál se Mike.

„Určitě nebude, zlato, v klidu ji dočti, dobrou noc.“ Debbie políbila svého muže na čelo a loudavým krokem se odebrala do své ložnice.

--------------------

Seděla jsem ve svém pokoji jako zbavená smyslů. Mé myšlenky se upínaly k člověku, kterého jsem opustila v uvítací hale. Nepřítomně jsem zírala na bílou stěnu přímo před sebou a po tvářích mi stékaly slzy. Proklínala jsem se až do pátého kolene. Bože, že já blbec přijala Debbiino pozvání. Myslela jsem, že když jsem s Mikem nepřišla přes tři roky do kontaktu, bude to pryč, ale opak byl pravdou. Všechno se vrátilo. Mé srdce mu patřilo stejně jako kdysi. Musím pryč. Hned ráno odjedu a uzavřu tuhle kapitolu jednou pro vždy. Ze zamyšlení mě vytrhlo až tiché zaklepání na dveře. To musí být Debbie, určitě se přišla ujistit, že je vše v pořádku. Odešla jsem aniž bych ji popřála dobrou noc anebo se s ní jakkoliv rozloučila. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou nad svým neomluvitelným chováním a šla otevřít.

„Debbie, promiň, já...“

„Smím?“ přerušil mě Michael a vstoupil dovnitř, aniž by vyčkal na jakékoliv vyzvání. „Všichni v domě už spí. Takže si myslím, že právě teď nadešla vhodná chvíle na to si promluvit.“

„Samozřejmě rač dál...“ procenila jsem cynicky. „Ale chci tě předem upozornit, že toho se mnou dneska moc nebude, jsem unavená a bolí mě hlava.“ Cože? Co jsem to řekla za hloupost? Mike si jen zkousnul ret a hlasitě se uchechtl. Super. To jsem si zas jednou naběhla. Teď si snad ještě bude myslet, že s ním koketuju.

„Opravdu ti není nejlépe, anebo to jsou jen výmluvy, aby ses mě zbavila?“ zasmál se a vstoupil do mé bezprostřední blízkosti. Jeho aura byla tak magická, tajuplná, až se mi z něj rozklepaly kolena. Otočila jsem se k němu zády ve snaze se odpoutat od jeho tváře. „Měl bys jít za Debbie, nechci, aby tě postrádala.“

„Půjdu rád...“

„Výborně, tak dobrou noc.“

„...Ale až dokončíme rozhovor, co jsme dole načaly a vysvětlíš mi pár věcí.“ chytl mě za ruce a já ucítila jeho polibek ve vlasech. Celá jsem se rozechvěla.

„Tak dobře, jestli to pomůže a necháš mě pak v klidu vyspat....tak povídej, co chceš slyšet?“

„Co myslíš?“

„Miku, kruci písek, přestaň už mi na všechno odpovídat v hádankách anebo v otázkách. Pohneme se dál. Co konkrétně chceš slyšet?“

„Dobrá tedy... proč Quincy? Co ti nabídl co já ti dát nemohl? Proč jsi mě kvůli němu nechala po dvou letech přátelství a téměř tří letech bezvadnýho vztahu?“

Tahle otázka bolela. Od začátku jsem se ji chtěla vyhnout, protože doteď jsem na ni neznala tu správnou odpověď. Mika jsem milovala a tolik mu ublížila... :„Proč?“

„Ano, proč.“

„Protože...já už to nezvládala, Miku.“

„Co jsi nezvládala?“

„Všechen ten cirkus kolem tebe, novináři, televize, fanoušci, věčně nějaký ženský, který se ti snaží dostat do postele...bylo toho na mě tolik...Už to chápeš, Miku? Nabídl mi to jediné, co ty jsi nikdy nemohl dát ani kdybys chtěl – klid. Obyčejnej život!“ nemohla jsem si pomoct. Slzy se mi po tváři rozkutálely jak hrachy a já propadla v bezradný pláč. Chvíli tam jen tak stál a hleděl na mě, byl v šoku. Pak vykročil směrem ke mně a utopil mě ve svém objetí. Jeho ruce se proplétaly mými vlasy, přičemž se mě snažil sladce konejšit.

„Abigail... nic ti nevyčítám. Já... chápu, jak ses po tom všem musela cítit. Byl jsem natolik zaslepen láskou k tobě, že jsem tohle všechno neviděl dřív. Můžeš mi odpustit?“

Odvrátila jsem hlavu. Dál už jsem nesnesla tíhu Mikova pohledu, v němž se zračila naděje. Doufal v naši lásku a já mu jednoznačně nedokázala odpovědět na jeho otázku.

„Rozumím...“ V očích se mu zaleskly slzy smutku. Rezignoval. „Jen prosím... dovol mi udělat ještě jednu věc, po níž už navždy zmizím z tvého života.“

„Jakou?“ vzlykla jsem a pohlédla do jeho mandlových očí plných pocitu beznaděje.

„Poslední polibek,“ šeptl, přičemž si mě přitáhl ke svým hladovým rtům. Naše ústa se spojila v nekonečném políbení odrážející směsice roky potlačovaných pocitů. Snažila jsem se v sobě nalézt poslední zbytky sil a přemoct tu spalující touhu, která mezi námi okamžik po okamžiku nezadržitelně rostla.

„Miku...“ vyklouzlo z mých roztřesených úst jméno muže, jemuž vždycky patřilo mé srdce. V ten okamžik jako bych zapomněla na všechno kolem nás. Nikdo a nic neexistovalo. Jen já a Michael. Naše jazyky se proplétaly stálé rychleji a náš horký dech se mísil v jeden. Nedokázala jsem už dále vzdorovat svým pocitům a svým tělem mu vyšla vstříc. Paže jsem stočila kolem jeho krku a nechala se unášet harmonickým projením našich duší. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena a pomalu v Mikově pevném sevření klesám na zem. Vášnivě si přivlastňoval má ústa, zatímco jeho ruce klouzaly po mém téměř nahém těle. Malý okamžik posečkal, jak na jeho dotyky budu reagovat, ale když se nesetkal s negativním odporem, pokračoval v hladovém průzkumu mých linií dál. I po tolika odloučených letech nezapomněl ani na ten nejdrobnější detail, jediný záhyb na mém těle.

Naléhal. Mikovy polibky byly divoké, prudké. Naše těla se zmítala v gradující vášni, která zahalovala naší mysl. Byl jako posedlý. Při pohledu do jeho očí jsem uviděla dominujícího divokého dravce, jehož jsem tak důvěrně znala jen já. Toužila jsem po něm celou svou bytostí a on to cítil. Úplně se nechal strhnout a unášet se na hladině rozkoše. Prahl po mně. Nekompromisně ze mě stáhl noční košilku a dlaněmi sjížděl po mých zádech až ke vstupu do mého roztouženého klína. Z hrdla mi unikaly hlasité vzdechy, které Michael utlumil ve svých polibcích. Teď už neotálel. Rychlým pohybem ze sebe svlékl bílé tričko, zatímco jsem mu pomáhala vyprostit se z jeho kalhot, kde na mě čekala jen nahá kůže. Pohlédla jsem vzhůru do Mikovy tváře, v níž zářil šibalský úsměv, který by odrovnal všechny fanynky světa. 

„Ty zas nemáš...“

„Nic neříkej!“ zasmál se Mike. V tom ji popadl za temeno hlavy a vytáhl ji vzhůru ke svým žíznivým rtům.

„Doufám, že je nosíš alespoň na koncerty.“ poznamenala jsem škrobeně a propukla v hlasitý smích. Mikova tvář se zbarvila do ruda. V té chvíli mi bylo jasné, jak bude znít jeho odpověď.: „No...někdy...“

„Počkej, jak někdy?!“

„No prostě někdy.“ zasmál se a přiložil jí prst na rty, aby předešel dalším všetečným otázkám. Moc dobře věděl, že tahle debata by jen tak neskončila. Vyklouzl z nohavic a položil její tělo na měkký koberec, aby si usnadnil cestu k její ženství. Znovu toužil ochutnat její esenci. Abigailiny steny jej pobízely k tomu, co již nešlo odvrátit. S zevřením anděla do ní pomalu vstoupil a společně vzlétli do nebes.

------------------

Sluneční paprsky nového dne zaplnily pokoj a já se probudila na zemi vedle své lásky. Držel mě ve svém náručí a jeho sladké oddychování naplňovalo mou duši neskonalým štěstím. Měla jsem pocit, jakoby se usmíval, ale... z ničeho nic se před mýma očima objevila tvář mého manžela a svědomí se začalo topit ve výčitkách. Tiše jsem opustila Michaelovu náruč, oblékla se a urychleně zabalila veškeré věci. S těžkým srdcem jsem popadla nejbližší kus papíru s tužkou, kam jsem napsala pár slov, které se rozpíjely pod kapkami mých slz. Má láska zůstala s ním, ale místo v mém životě bylo jinde. Muselo to tak být, bylo to to jediné správné rozhodnutí.

Seběhla jsem po schodech a namířila si to rovnou ke dveřím bez jakéhokoliv rozloučení. Nedokázala bych se své sestřenici ani jejím dětem podívat do očí. V tichosti jsem zacvakla dveře od domu a naposledy se podívala do oken pokoje, kde spal muž mého života.

-------------------

Bylo kolem 8 hodiny ranní, když do Abigailina pokoje dolehl hlasitý smích dětí ze zahrady. Michael se pousmál a natáhl ruku do míst, kde ještě měla ležet žena, s níž strávil kouzelnou noc. V tom zděšeně otevřel oči a rozhlédl se po místnosti ve snaze najít Gail. K jeho překvapení se tu nenacházela jediná věc, kromě její vůně, která by mu ji připomínala. V rychlosti se navlékl do kalhot, když v tom zaznamenal malý kousek popsaného papíru na nočním stolku. Dostal strach. Roztřesenými prsty jej uchopil a po pár přečtených řádcích se mu po tváři skutálely slzy bolesti. Popadl tričko, které leželo u jeho nohou a rázným krokem vyrazil z pokoje. Po cestě se dooblékl a seběhl z chody, když v tom jej zahlédla Debbie.

„Miku, co se stalo? Kam letíš takhle ráno?“

Na její otázku neodpověděl a hnal se ven z domu, kam jej následovala. V ruce stále držel vzkaz od své lásky, který cestou z pokoje ve vzteku a lítosti zmačkal. Zahodil jej do koše nedaleko auta, do něhož nastoupil a beze slova odjel...

Debbie nedokázala pochopit chování svého manžela. Hleděla na prach vířící se z poza kol auta, v němž mizel v dál. Její pozornost ulpěla na koši, do něhož Mike před chvílí cosi naštvaně zahodil. Přistoupila blíž a zvědavě z něj vytáhl zmačkaný papír. Pomalu jej rozevřela a nevěřícně zírala na obsah toho lístku, kde se v závěru nacházel podpis její drahé sestřenky. V tu chvíli pochopila, kam odjel její muž...

Za NÍ...