Kapitola 11.

:D:D:D:D Se musím smát nad tím, co se mi to zas podařilo sesmolit:D:D prosím, až mě přežvejknete, nebo mě budete chtít přizabít, tak něžně:-* mám vás ráda:-* Vaše Janča:-*

---------------------

Slunce stálo v celé své kráse nad obzorem a veškerou svou energii vysílalo k zemi pod sebou. Byl opravdu jeden z těch parných dnů, kdy je nejlepší trávit čas v chladném bazénů a v příjemné společnosti ve stínu altánu popíjet osvěžující ovocný koktejl. Z těch krásných myšlenek ho vytrhl až zvuk motoru přijíždějící bílé limuzíny, v níž seděla – možná jeho budoucí manželka – Laura. Pomalu, z vnitřního donucení, se přinutil vstát z kamenné zítky pod rozvětvenou korunou stromu, na níž doteď seděl a se zavřenýma očima se nechával unášet větrem vanoucím kolem něj.

„Tak Miku, nastal čas...“ špitl sám pro sebe a hlavou se mu honily Bobbova slova, jedny v okamžiku střídaly druhá: Neboj, bude se ti líbit...Jmenuje se Laura...No tak, to by nebylo, aby ses jí nelíbil...Bav se s ní o dětech... Znovu nechal klesnout víčka a snažil se v sobě veškeré ty hlasy potlačit.

Auto zastavilo jen několik málo metrů od něj. Po několika vteřinách kolem něj prošel šofér, aby pomohl dívce ven. Mike na něj mile kývnul hlavou a poslušně čekal, až vystoupí. A vskutku – předčila jeho očekávání. Bobby měl pravdu. Kouzelná štíhlá blondýnka dokázala mezi ní a Mikem zlomit chladný ledovec neznáma už svým prvním úsměvem.

„Ahoj, já jsem Laura.“ pronesla mile a vzápětí Mikovi podala dlaň na znamení přátelství. Ten ji galantně přijal a s patřičnou něžností jí políbil na hřbet ruky.

„Michael..... Je mi ctí, že jsi přijala mé pozvání... vítej..“

„Ne, pro mě je čest, že mám tu možnost poznat tě osobně. Tvůj ranč je něco úchvatné a věřím, že stejně tak úchvatný bude i jeho majitel.“ laškovně mrkla na svého hostitele, který ji celý rozzářený nabídl rámě, aby ji dovedl na terasu, kde už služebnictvo chystalo čerstvý vychlazený pomerančový džus.

„Tak, pověz mi něco o sobě.“ hlesla a v jejích očích se zrcadlil zájem malého dítěte. Hltala ho každičkým pohledem, který mu věnovala. Zírala na něj, jak kdyby před sebou měla křehkou modlu.

Nad její výzvou se nervózně pousmál: „A co bys chtěla vědět?“ špitl, jakmile si usrkl ze sklenice, za nimiž skrýval svůj tázavý pohled.

„Třeba...jestli je už nějaká panní Jacksonová? Ach, promiň, na co že se tě to vlastně ptám, jsem netaktní...“

„Ne – nejsi netaktní.“ usmál se konejšivě, „A paní Jacksonová žádná není. Nebo alespoň o žádné nevím...ne... nejsem ženatý...“

„A nechybí ti to někdy?“

„Není dne, kdybych po tom nezatoužil...“

„To ráda slyším...“ usmála se Laura a v jejich pomněnkových očích se začala klubat drobná taktická hra... Neměla v plánu nechat svého hostitele dlouho osamělým...

 ---------------------

Blížil se večer. Všechno na Neverlandu potemnělo, jen kroky Michael s Laurou směřovaly stále dál od domu.

„Vidíš, a já ji pak říkala, ať mi na vlasy tu trvalou nedává, že budu vypadat jak pudlík. A co myslíš, že udělala?“ vyprávěla se zaujetím Laura a užívala, jak její a Mikův smích zní mezi stromy...

„Netuším... Pověz...“

„No řekla mi, že pudlík je pořád lepší než dobrman.“

„A to měla pravdu.“ smál se Michael nedokázajíc zmírnit svůj hlasitý smích.

„Víš Miku...“ špitla Laura a přitáhla si za ruku Michaela přímo před sebe, do svojí bezprostřední blízkosti tak, že cítila jeho vlahý dech na svých rtech. „Já...“ Nakroutila se a přitiskla se na jeho tělo ještě silněji. Nechala za sebe mluvit svůj pohled, kterým se Mika toužila zmocnit. Jemně své ruce ovinula kolem jeho krku, aby si beze slov ukradla jeho rty. Užívala si každičký okamžik jejich vzájemného spojení – doslova se v něm topila. Měla za sebou už tolik známostí, tolik polibků, ale to, co zažívala v Mikově sevření bylo natolik fascinující, že se jí podlamovala kolena. Ale k jejímu úžasu patrně nezažíval totéž. V jednom jediném krátkém momentu se od ní s omluvou odtrhl: „Lauro....já....odpusť mi. Nechci nic uspěchat. Jsi překrásná, úžasná žena a i já v tobě našel zalíbení. Je mi s tebou hrozně hezky. Ale dnešek byl náročný a nechtěl bych tě zklamat svoji ospalostí, jestli mi rozumíš.“

„Jistěže zlatíčko, chápu. Taky jsem trošku unavená.“

„Nechám ti připravit pokoj, ano?“

„Děkuju, jen... bude mi nejspíš smutno...kdybys přece jen chtěl,...“

„Tak pojď, odvedu tě tam, dnes byl opravdu velice pestrý den...“ přerušil ji. Možná nechtěl slyšet její nabídku. Dokázal si ji domyslet. Laura byla milá, to ano...ale když ji políbil, tak neviděl ji, ale....ne, to ne....to přeci nejde...vší silou se snažil potlačit tvář, kterou před sebou po dobu krátkého Lauřina polibku viděl před očima....chytl ji za ruku a beze slov ji odvedl do pokoje na druhé straně domu.

 --------------------

„Bože, co to mělo být?“ zaklel, když za sebou zavřel dveře od Lauřina pokoje. Nedokázal si pomoct. Musel vidět Cris!!!! Seběhl schody dolů do kuchyně, jenže dívku, jíž sháněl, nikde nenašel. Všiml si ale, že dole za pultem sedí Judith a umývá šuplíky. Využil toho a naklonil se ke své zaměstnankyni s otázkou na rtech. Než se stačil vyslovit, Judith ho předběhla: „Co pak, Miku? Ty nejsi se slečnou?“

„Byl jsem, ale je unavená, tak jsem ji odvedl do jejího pokoje.“

„Aaaa...tak to chápu. A jaký to bylo...“

„Jo, fajn... “ řekl jakoby ho ta odpověď obtěžovala a hned přenesl řeč na tu, jíž tolik toužil po celém dni spatřit: „Poslyš Judith. Kde jsou všichni? A kde je Cris?“

„No, je sobota půl jedenáctý. Takže typuju, že jsou v herně a relaxujou, proč se ptáš?“

„Díky Judith.“ špitl a vyrazil k místu, kam ho jeho přítelkyně navedla.

„Miku, počkej! Miku!“ Ten ale její slova dávno nevnímal a vší rychlostí se hnal za dívkou, kterou po celý den nedokázal vypustit z hlavy.

Když během krátké chvíle stanul přede dveřmi herny, o níž se Judith zmínila, váhavě nakoukl do místnosti. Avšak sotva vkročil dovnitř, převalila se přes něj vlna hlasité hudby.

„Aaaa...Miku! Vítej! Dáš si panáka?!“ ozval se za jeho zády jeden ze zaměstnanců ZOO.

„Ne, Roberte, díky. Dneska nemám chuť.“

„Nevadí, zítra je taky den.“

Ale Mike jakoby ho neposlouchal: „Neviděls někde Chris?“

„Christinu? No jasný. Támhle sedí s Jeffrym. Klopí do ní jednu skleničku za druhou. Ale je to kabrňák, ti řeknu... takovou krásnou holku já mít u stolu, tak už dávno...hej, Miku?! Kde seš?“ Než se podnapilý Robert otočil, Michael si to razil ke stolu, kde seděla Anna s šoférem. Ten její smích... rvalo mu srdce, když věděl, že člověk, kterému jej věnuje, není on, ale ten proradný Jeffry. Kypěla v něm taková závist, až vzteky viděl rudě. Přistoupil k ní a nedbajíc Jeffryho a ani dalších tří přísedících se vrhl k Anně...

------------

„Ne, já už vážně nechci, Jeffry. Motá se mi hlava.“ smála jsem se podpírala si čelo ve snaze zastavit točící se svět kolem sebe.

„Ale no tak, Cristin, noc teprve začíná! Takhle se žije v Americe! To vás v Evropě neučili?“

„Ne, to ne...“

„Chyba.“ zasmál se. „Tak šup, ať ti to vínko nevyšumí. A pak si zas půjdem zatancovat.“

Než jsem stačila uchopit skleničku s nalitým vínem, kdosi mě chytil za ruku a vytrhl od stolu. Párkrát jsem zamrkala, než jsem zjistila, že ta ruka patří Michaelovi. Aniž by mi řekl jediné slovo, dominantně, jak otec svoji dceru, mě vyvedl z herny a razil si to se mnou do domu. Nic jsem nechápala. Klopýtala jsem za ním. Nohy mi zakopávaly jedna o druhou a když se mi konečně podařilo něco vydolovat z úst, neodpověděl. Byl úplně z ticha. S každým mým malátným slovem své sevření svíral stále pevněji.

„Miku, prosím, povol své sevření! Drtíš mi ruku.“

„Povolím, až já uznám za vhodný...“

„A to bude kdy?“ nereagoval. „Halo, Miku?! Slyšíš mě? Povol!!!“ nic... „Tak mi aspoň řekni, kam to jdeme.“ nad mojí otázkou znovu dlelo ticho. S povzdechem jsem si sfoukla padající vlas z tváře a dál následovala svého věznitele neznámo kam. Až když jsme vešli do domu a vydali se hned za vchodovými dveřmi doprava, pomalu mi začínalo být jasné, na jaké místo naše kroky směřují. Nemýlila jsem se. Prudce mě vrhl do svého pokoje a zamkl za námi dveře.... Stála jsem uprostřed místnosti a on jen rozhněvaně kráčel k oknu, kde si na stolek položil hodinky, které právě sundal ze zápěstí.

„Ty na mě seš naštvanej kvůli tomu, že jsem ti peřiny povlíkla do bordó, viď?“ hlesla jsem přiopile. Až pak jsem si uvědomila, jak s ním vlastně jednám, ale vzhledem k mému stavu mi to bylo naprosto jedno.

„Chris!“ okřikl mě.

„Nebo to nebylo kvůli peřinám?“ pohlédla jsem přemýšlivě bokem ke stropu a pokračovala ve své myšlence.

„Nepřeju si, aby ses stýkala s Jeffrym. Podívej, jak to pak dopadá! Viděla ses teď někdy v zrcadle?“

„Já se můžu stýkat s kým chci a kdy chci. Co si myslíš, že sakra seš? Hitler s culíkem?!“

„To ti pěkně děkuju.“

„Myslíš si, že budu poslouchat jako ty husičky kolem tebe? Že budu dělat všecko co ti na očích uvidím? Ani prd, zpěváku jeden...slavnej... Nic z toho nebude! A vůbec! Má úcta.“ šla jsem ke dveřím, kterými jsem několikrát trhla, avšak bezvýsledně...

„Je zamčeno.“ hlesl s vítězoslavným úsklebkem Mike, který stál jen několik centimetrů za mými zády a celou svou bytostí si vychutnával vůni mých vlasů.

„Jakým právem mě tu držíš? Co si to vůbec o sobě myslíš, že mi budeš lajnovat život? A vůbec! Beru to oknem!“

„Ne!“ vykřikl a během vteřinky mě stáhl do svého náručí, kde na mě čekal překrásný hebký polibek... V ten okamžik jsem naplno vystřízlivěla a zapomněla jsem na vzpupnost, jež mnou pulzovala. Přestala jsem dýchat a naplno se poddala čemusi, co jsem nikdy v životě před tím nepocítila... Po pár sekundách se mi podařilo procitnout zpět do reality. Otevřela jsem oči a viděla božskou tvář, která mi se zavřenými víčky vtiskává jeden dlouhý překrásný polibek. Jenže... PLESK! Ozval se do tiché místnosti zvuk mojí odražené dlaně od Michaelovy tváře, která se právě plnila krví v bodě, kde obdržela příkrou ránu.

„Prosím, tohle už nikdy nedělej!!! Nejde to, i kdybychom potom toužili celou svou bytostí..jsou jisté konvence a ty já nesmím překročit...odpusť... A teď mě pusť ven! PROSÍM TĚ O TO!!!!“

Mike jen překvapeně stál na místě a s kýváním hlavy, sklopenýma očima a rukou přitisknutou na tváři se rozhodl bezeslov vyhovět mému přání...