Kapitola 13.

AHOOOOOJ

A je to tu!!! Já vím, já vím...všem se mocinky omlouvám za časové prodlevy, ale když už jsem myslela, že budu mít čas psát, tak se vždycky vyskytlo něco, co mi ten čas vzalo Fakt mě to mrzííí!!! 2x jsem slibovala, tak snad potřetí jsem to stihla:) Promiň hlavně ty Zuzy, ten tvůj koment mě fakt dostalOpravdu promiň mi to a promiňte mi to i vy ostatní!!!! Teď se už pokusím stíhat všechno líp snad budu mít teď víc času oběhat si blogýsky vás všech, ale radši už neslibuju, kdy to bude Bych pak už nejspíš dostala na prdel

Mám Vás ráda a přeju krásný počtečníko, snad si budete pamatovat, co bylo předtím

-----------------------

Neverland a jeho přilehlé okolí už dávno zahalila černočerná tma. Všechno utichlo. Jediné, co se rozléhalo Lauřiným pokojem byl zvuk televize, v níž se zrovinka vysílal přeslazený romantický film. Cítila se zhrzená. Muž, který si ji pozval k sobě domů a měl by ji věnovat alespoň trošku své náklonnosti, lítá neznámo kde a co hůř? S největší pravděpodobností s NÍ. S tou ubohou služebnou, co na ní může oči nechat. Michael se vytratil při snídani s omluvou, že té dívce pomůže odnést rozbité nádobí, které při pohledu na Mika a Lauru ve společném objetí upustila. Ale probůh! Vždyť ho úplně pobláznila! Ano ONA! Ta nicka! Ta prachobyčejná blbá holka, která nemá ani základní vzdělání, ani penci, vychování! NIC!!! Ještě k tomu je Jižanka – přistěhovalec! Tak co na ní vidí? Ne, je to určitě jen chvilkové povyražení! Něco jako „utajovaný“ rychlopoměr sekretářky a jejího šéfa. MUSÍ to být jen pobláznění! Pokud ne, tak holka ho oškube! Beztak ho určitě chce jen proto, že je slavnou star a jeho majetky dosahují astronomických sum! Přitom by holce jejího druhu měl stačit jen obyčejný Michaelův úsměv! Víc si totiž nezaslouží – krátký soucitný pohled! Tak proč míří výš? Ale co, ať míří, stejně narazí... Král popu by se nezahodil s takovou levnou fuchtlí. Stále věřila v to, kdyby tomu i Michael přikládal větší důraz, nehledal by k sobě manželku. Ne, ne...nechá ho si užít. On pak sám stejně přileze s otevřenou náručí...

Lauřina myšlenka střídala druhou, ta třetí, třetí čtvrtou... měla svého „hostitele“ plnou hlavu. Už prvním pohledem svých čokoládových očí si ji podmanil. Vyzařovala z něj nepopsatelná aura. Byla jako past, v níž byl navždy polapen každý, kdo se jen na několik málo chvil ocitl v jeho blízkosti. A ona se stala jedním z mnoha těchto vězňů.

„Smím dál?“ rozezněl se tiše Michaelův hlas místností. Laura se jen prudce otočila a její oči spočinuly na líbezné tváři anděla. „Odpusť, nechtěl jsem tě vylekat. Bylo otevřeno.“ špitl chlácholivě a rtech se mu vykreslil sladký úsměv.

Laura váhavě kývla hlavou. Michael pokračoval: „Promiň mi to. Já vím, že ode mě bylo krajně nezdvořilé tě tu nechat takhle čekat...ale...Cris nebylo nejlíp, potřebovala pomoc...“

„Pomoc?“ pousmála se ironicky. „Doufám, že po 14ti hodinovém marathonu je jí líp...“

„Ale no tak... nezlob se na mně. Vždyť jsme si jen popovídali.“

Laura spráskla ruce a sedla si vší tíhou na postel.:„Popovídali? 2/3 dne? To mi chceš nabulíkovat, že si s někým po celou tu dobu můžeš „jen“ povídat?“

„Jak ses jinak celý den měla?“ snažil se taktně změnit směr, jakým se rozhovor začal ubírat.

„Vcelku dobrý...strávený na lehátku u tvého bazénu místo u šumících vln nedaleko odsud...“

„Jeee...to neee...“ švihl se dlaní do čela.. „Úplně mi to vypadlo z hlavy. Vážně mi to promiň. Nechtěl jsem. Věř, že kdyby to nebylo tak důležité a neodkladné, přišel bych dřív...Zítra ti to vynahradím...“ hlesl omluvně a chlácholivě ji políbil do vlasů. V tom se za Mikovými zády rozezněl zvuk vyzváněcího telefonu.

„Kdo pak ti to volá?“ optala se zvědavě Laura. Ještě aby ta hnědovlasá husička, to by tak chybělo.

„Ahoj Bobby.“ zavoval Mike do telefonu, a pak se s přikrytým mikrofonem podíval na Lauru: „Bude to na chvilinku.“ Michael vyšel z ložnice a kráčel do protější místnosti, kterou využíval ve volném čase k četbě. Tady bude mít klid...

„Tak povídej, Miku...“

„Co ti mám povídat?“

„Ale no tak, nenapínej. Víš, proč volám...“

„Nevím. Neřekl jsi mi to.“

„Mikuuu. Moc dobře víš, že kvůli Lauře. Tak šup sem s tím, jaká je?“

„Moc milá...a taky krásná...“

„Super, to je stejně hodnotná informace jak to, jestli si prvně voní dekolt nebo krk. Ježiš, z tebe to leze jak srozumitelná věta z ožralýho Rusáka. A co? Bylo něco?“

„Jo, asi jo.“

„Jak myslíš to ASI JO?“

„Včera večer mě políbila.“ hlesl bez většího emotivního zájmu.

„WAU! To si děláš srandu? Ona ti dá takhle naplno projev zájmu a ty řekneš jen ASI JO? Děláš si ze mě srandu?! Vždyť máme vyhráno!!!! A co dneska?“

„Ráno jsme spolu poseděli v altánku...“

„A pak?“

„A pak nic...“

„Jak to?“

„Nevím, nebyli jsme spolu.“

„A kde jsi byl? A kde ona?“

„Ona se opalovala u bazénu...“

„A ty?“

„Já byl s Cristinou...“

Michael se ani nemusel namáhat, aby ve svém manažerovi vzbudil do žhava rozpálený vztek: „Miku, mě na mou duši trefjej! Ty máš u sebe doma prvotřídní jedničku, která tě chce, což je přesně to, co jsme chtěli, a ty se zahazuješ s tou cikánkou?“

„Takhle o Cristině nemluv!“

„Tak mi ještě jednou dovol ti připomenout, že v současné chvíli ti sháníme manželku – a nejlepší adeptku máš na Neverlandu! A ty ten čas, co máš trávit s ní, promrháváš na obyčejný holce, která ti nedá víc jak potěšení na jednu noc! Promiň, Miku, ale takhle to vypadá, že ses nám zamiloval....a teď mě poslouchej! Ať je to s Cristinou cokoliv, musí to řestat! Okamžitě! Chceš se dočíst v novinách, že se MJ nezmůže na víc než na poblázněnou hospodyňku? Blázníš? Co tvoje kariéra? Mysli na ní! Mysli na sebe! Laura je fakt dobrá partie, zajistí ti to zvučné jméno a práci na dalších pár let. Neblbni Miku!“

„Jenže já odmítám Cristinu od sebe odhánět! Nechci o ni přijít!“

„Nemusíš ji odhánět, jen to omezit. Proboha, prober se! Jestli to teď s Laurou poděláš, tak si zavřeš dveře! Uvědom si to! Milenku bokem si měj, ale nesmí to nikdo vědět! Prosím Miku, za nás za všechny, za pár týdnů máš narozeniny. Splň prosím, na čem jsme se dohodli...“

„Pokusím se tě nezklamat...ahoj...“ hlesl Mike se staženým krkem a zavěsil telefon. Chtějí po něm, aby zapřel Cristinu? Teď? Zrovna teď? Když se jejich vztah začal tak krásně rozvíjet? Nikdy!!! Musí to nějak udělat...

„Miku!“ vylekal ho Lauřin křik, vycházející z jejího pokoje. Nemeškal a rozeběhl se za ní. Když vtrhl do místnosti, uviděl, jak sedí nehnutě na posteli a jak omámená kouká před sebe na obrazovku, kde zrovna běžela reklama. Nechápal, ale ať to bylo cokoliv, jedno věděl jistě - pořádně jí to vyděsilo. Neváhal a poklekl k jejím nohou, aby ji viděl do tváře: „Lauro, co se stalo?“ Neodpověděla, jen dál s vytřeštěnýma očima koukala na obrazovku, která ji před okamžikem poodhalila děsivé tajemství dívky, která se jí dnešní ráno stala sokem ve hře o Michaelovo srdce...

„Ni..nic..“ zavrtěla několikrát hlavou snažíc se přinutit vnímat Michaelova slova.

„Jsi si jistá?“

Cukavě pokývala obličejem, aniž by strhla oči od televize před sebou.

„Něco uvnitř mě ti nevěří.“ pousmál se laskavě Michael. „Ať se stalo cokoliv, můžeš mi to kdykoliv říct, ano? Budu tu pro tebe. A teď už pojď...je dost hodin...“ špitl a vzal Lauru do náručí, aby ji uložil ke spánku...

„Zůstaneš tu dnes se mnou?“ ozval se za Mikovými zády Lauřin hlas.

„Chceš?“

„Celým svým srdcem...“ přitulila se k němu Laura a rukou si přitáhla jeho hlavu ke svým rtům.

Michael po celou dobu zavíral oči a snažil se myšlenkami přenést k osobě, s nímž by si právě tento akt spojení duší přál uskutečnit. Nevěřil, jak těžké může být potlačovat v sobě city k jedné osobě a přitom umělou lásku vyznávat alespoň fyzicky osobě druhé. Tak moc by si teď přál být s Cristinou.... věděl, že tu noc bude těžce spát, ale netušil, že nebude sám. Laura vedle něj pomalu spřádala plán, který Michaela měl definitivně odtrhnout od ženy, jíž postupně začínalo neodmyslitelně patřit jeho srdce.

 -----------------------

„Cris, ještě prosím dojdi pověsit to prádlo a bude to všechno!“

„Jistě Barbaro, jako by se stalo!“ řekla jsem a smích z mých úst se rozezněl sušárnou. Nešlo si nevšimnout skvělého rozpoložení, které jsem si přinesla ze včerejšího dne stráveném po boku jistého člověka. Prvního skutečného přítele, kterého jsem kdy ve svém životě měla. Stal se mou spřízněnou duší a přitom k tomu stačilo tak málo.

„Ty dneska celá záříš.“ Prohlásila pochvalně Barbara.

„Možná to bude tou atmosférou, kterou tu máte.“

„Nemyslím si, i když na tom může mít svůj podíl.“ poškádlila mě a já se jen se smíchem rozeběhla nedaleko k louce, kde bokem stály čtyři kovové věšáky na prádlo. Během cesty jsem několikrát pohlédla do oblak a nechala svou mysl, aby se několikrát vrátila k těm kouzelným rozhovorům s Michaelem, díky nimž se mi tak sladce usínalo...:

„A támhle to by měla být nejvyšší hora tohohle pohoří.“

„Je úchvatná, jak ji říkáte?“

„Já jí říkám...špičatá...hranatá...vysoká Mary.“

Uchechtla jsem se: „Vážně?“

„No...ne.“ propadl muž sedicí vedle mě ve zvučný smích. „Já vlastně vůbec nevím, jak se jmenuje.. A to jsem si to už xkrát zjišťoval...Ne, počkej.. přijdu na to.“ Nastala chvíle ticha. „Eh, ne, nemá cenu s ní bojovat. Vzdávám to.„ řekl v záchvatu zvonivého smíchu, který se rozezněl krajinou. „Je daleko silnější než já. Na takovou konkurenci nemám. Napíšu si upomínku a slibuju, že ti to zjistím.“

„Nevadí. Alespoň tak mají kartografé práci...“

„Kvůli lidem jako jsem já, viď?“

„Já se neodvažovala takovou věc říci jako první....“

„Heeeej. Ty drzoune!“ zahyhňal se Michael a jako mě odvetu dloubl prstem do paže. „Vsadím se, že nemaj nic jinýho na práci než dělat atlasy pro takový zapomětlivce, jako jsem já...“

„Ale Miku, to se přeci může stát každému. Já sama dodnes neznám svoji přesnou adresu... v evropském slova smyslu, jestli tě to potěší.“

„To myslíš vážně?“

„Ano, naprosto. U nás stačí jen napsat jméno a není s tím nejmenší potíž. Ale občas i mě překvapí situace, které to přináší.... Například u nás v domě pracuje několik mužů stejného jména a je kouzelné pozorovat, jak se pokaždé, když přijde pošta, perou o kus obálky. Možná to bude také tím, že jeden z nich má přítelkyni a nepřeje si, aby korespondence s ní chodila k němu domů.“

„Proč? Kvůli rodičům?“

„Spíš kvůli jeho ženě.“

„Aha.“ hlesl Michael a propadl znovu do víru smíchu, náhle ale jeho tvář zvážněla a hlas zjemnil: „Myslíš, že bych se někdy směl přijet podívat do tvé země? K tobě domů?“

„Oh...ke mně domů?“

„Ano... bylo by to možné? Moc bych si přál poznat lidi, zemi i věci, které tě obklopují a pro tebe tolik znamenají...“

„Pokud jde o moji osobu, bude mi ctí tě pohostit, ale s otcem to bude horší... nemá rád, když se v mém okolí hromadí muži, pokud k tomu nedá svolení...“

„Wau. Až tak?“

„Jsme poměrně odlišní, víš? Máme spoustu zvláštních zvyků a tohle je jeden z nich.“

„Nevadí. Stejně tak tvoji rodinu rád poznám...“

„Varuji tě před tvým úsudkem. Raději dvakrát zvaž. Moje rodina je opravdu rozdílná od těch, jež znáš.“

„O to víc se na ně budu těšit...“

Pousmála jsem a pozorovala, jak si pomalu opírá o větev, u níž seděl. Jestli nás někdo sháněl, neměl šanci Strom, na jehož kmen mě Michael učil lézt několik dní po mém příjezdu, jsme znali jen my dva. Teď tu budu třetí týden a zdá se mi to tu všechno je ještě mnohem krásnější, než tehdy. Nevím, možná na tom měl zásluhu i jeho majitel. První člověk, který si mě přál poznat takovou, jaká ve skutečnosti jsem... A za to mu budu až do skonání vděčná.. Ohlédla jsem se za sebe a viděla odpočívajícího Michaela se staženým kloboukem do tváře.

„Kde přesně ve Španělsku bydlíš?“

„V Madridu...tak trošičku bokem centra.“

„Tam musí být nádherně...“

„Ano, to ano...podnebí je hodně podobné jako tady. Teplé, vlhké... a taky nám tam rostou pomeranče.“

„Vážně?“ zasmál se Michael a znovu se zvědavě naklonil blíž ke mně.

„Ano, moje matka si v Itálii zamilovala citrusové a pomerančové sady, tak ji otec nechal jeden takový vystavět hned za minister...teda...chci říct, za minimální náklady...Miku, já vím, že to může být netaktní, pokud nebudeš chtít, nemusíš odpovídat, ale od včera mi jedna věc nedává spát...“

„Ptej se, odpovím na cokoliv...“

„Ehm..“ pousmála jsem se děkovně. „Co jste si s Jeffrym udělali?“

„Ffff...Jeffry...“

„Já věděla, že to není dobrý nápad. Zapomeň na to, prosím.“

„Ne, to ne... Rád ti odpovím. Víš, Jeffry má jednu nehezkou vlastnost. Je to šílenej casanova.“

„Prosím? Jeffry? Ten samý Jeffry o němž se tu spolu bavíme?“

„Jestli máš na mysli toho milého černouška, co tu pracuje jako šofér, tak zajisté - přesně ten...Nevypadá na to, ale vždycky si vyhlídne nějakou hospodyňku a tu si nějakým zázrakem omotá kolem prstu, a pak ji odhodí jako kus hadru. Proto jsem nechtěl, aby si se s ním stýkala. Nepřežil bych, kdyby ti ublížil. Mám ho rád, je to super kluk, ale tohle je jedna jeho dost zásadní negativní vlastnost. “

„Odpusť, ale říkal... jak to jen říct...“

„Řekni to, jak to je, a nevymýšlej zdvořilůstky...“ šeptl s úsměvem...

„Ať si na tebe dávám pozor.“

„Na mě?“ usmál se. „Ach ano, celej já – rozený krvelačný zabiják.“

„V některých chvílích by to stálo za zvážení...“ podotkla jsem s pyšným výrazem...

„Jen počkej...“ zvolal a vrhl se na mě ve snaze zaútočit na mé slabiny, aby mne zlechtal. Propukla jsem v hlasitý záchvat smíchu.

„Ne, ne, vzdávám se! Odpusť, víš...“ nadechla jsem se ve snaze pobrat dech. „Tvrdil mi, žes mu svedl partnerku. A pak ji vyhodil...“

„Pro...prosím?“ zakoktal se nechápavě Michael. „To ti řekl?“

„Ano...“

„To jsou mi věci. Se na sebe dozvídám stále pikantnější novinky...“

„Nebylo to tak?“

„Něco pravdy na tom samozřejmě je...ale to nechám na tobě...“

„Prosím, řekni mi svoji pravdu...“

„Vážně ji chceš slyšet?“

„I kdyby byla jakákoliv...“

„Dobrá tedy. Stalo se to loňského léta. Do Neverlandu přišla jedna hodpodyňka, jmenovala se Elisa. Neuplynul ani týden a začala chodit s Jeffrym. Jenže stejně tak neuplynul den, aby při každém úklidu mé ložnice nenechala na posteli, na stole, v koupelně, prostě na místech, k nímž jsem měl každodenní přístup nějaký ten vzkaz. Zpočátku to byly žertovné, milé zprávičky, ale později, když jsem ji přestal odpovídat, byly naléhavější. A po několika týdnech výhružné. Do teď je mám schované. Nechal jsem si ji zavolat k sobě a snažil se s ní domluvit. Řekl jsem ji, že to musí přestat. Jenže ona odmítala jakkoliv ustoupit a dokonce po mně vyjela...“

„Vyjela?“

„Ano...to je..víš, když žena projeví zvětšenou a neovladatelnou touhu po určitém muži a to projeví sexuálně. Tím chci říct, že...chápeš?“

„Trošku...“

„Prostě se mnou chtěla spát a jednoduše řečeno – skočila na mě a chtěla si vzít to, po čem toužila. Začala mi sundávat triko, pak...“

„Ne, ne, už nemusíš vysvětlovat...rozumím.“

Mike se zasmál nad mojí sladkou neznalostí: „Skvěle... a já ji odmítnul. Dal jsem ji čas na vzpamatování a že pokud přehodnotí svůj postoj a přestane zneužívat Jeffryho proto, aby se dostala ke mně, smí se po měsíci na Neverland vrátit. Dal jsem ji druhou šanci, ale po měsíci stále zůstávaly dveře Neverlandu zavřeny a žádná Elisa už u nich nikdy nezazvonila...“

„To je mi líto...Víš, Jeffry to bere jako zradu...“

„To jsem nevěděl...“ hlesl smutně. Očividně to jeho jemnou duší zatřáslo jak dopadající kámen o zem.

„Víš,...ale nestálo by za to s ním promluvit?“

„Myslíš, že vůbec bude ještě chtí?“

„Určitě...“ hlesla jsem konejšivě a při té příležitosti, aniž bych si to uvědomila, stiskla Michaelovi chápavě ruku. „Myslím, že na to čeká. A kdyby nechtěl. Pořád si ho k sobě můžeš zavolat jako jeho zaměstnavatel.“

„Máš pravdu, Cris... udělám to hned zítra. Děkuju ti..“ špitl a pohladil mě po tváři. Věnoval mi něžný polibek na čelo. Chvíli mi potom hleděl do očí, ale jak zmámený nějakým zvláštním kouzlem se ke mně začal naklánět a vzdálenost mezi našimi obličeji se tak zužovala. Jenže v tom mnou prostoupil strach, možná z nepoznaného, možná ze zodpovědnosti toho, kdo pořád jsem, a já se s tichým zaklením odtáhla. Neřekl nic, jakoby podobnou reakci čekal a dál na povrch zanechal tichou duchapřítomnost.

Jemný vánek pohrávající si s mými vlasy mě pomalinku navracel zpátky do reality. Vzpomínky na Michaela prostupovaly mou celou bytostí a já si v duchu tolik přála, aby včerejší den nebyl po jeho boku poslední. Užívala jsem si toho, jak mi sluneční paprsky hladí pokožku. Pomalu jsem otevírala oči, ale tvrdý hlas jisté dámy mě vyděsil natolik, že všechna ta snová extáze byla ta tam...

„Ahoj Cristino...nebo snad mám říci - Anno?“