Kapitola 2.

Aaaa...tak...nějak jsem chytla slinu předem se omlouvám, Mike bude až ve třetím díle. Přemýšlela jsem, jak ho tam teď vpasovat, ale nemělo by to pak tu souvislou vývojovou linii...

Tenhle dílek je jednoznačně pro ZUZY, ČOKOLÁDKU a LANEEY:) první komentátorky nové povídky

------------------

Blížila se třetí hodina ranní. Ačkoliv se ze zahrady pomalu začal ozývat pronikavý zpěv skřivana zdravící slunečný paprsky, stále jsem otupěle hleděla na překrásný malovaný strop nad svoji postelí. Přemýšlela jsem sama nad sebou, nad životem, který jsem prožila za posledních 19 let a nad tím, jak bude vypadat ten následující. Byla jsem zničená. Slzy mi kanuly po tvářích a já se sama sebe neustále ptala PROČ. Otec měl pravdu. My nebyly předurčeni pro lásku. Nežijeme osobní život. Každý náš krok je veřejným – patří všem. Královská rodina je tváří Španělska! Byli jsme zrozeni pro náš lid, abychom ho dovedli ke štěstí a blahobytu...

Malba na stropě mého pokoje mne stále více přitahovala. Ještě nikdy jsem nepocítila takovou nutnost v ní číst. Nahá těla dvou mladých lidí navzájem si vyznávající lásku. Leželi v těsné blízkosti ve skalách a v jejich tvářích byla jistá zář, jíž dokáže zakreslit pouze někdo, kdo tak silný cit skutečně prožil. Podle všeho byl jejich cit tajemství. Svědčila o tom skupinka mužů opodál, která s největší pravděpodobností hledala onu zamilovanou dvojici. Našli je? Byla jejich láska prozrazena? To už se divák nedozví, může jen snít, domýšlet si. Možná bílá holubice nad nimi nesla příslib štěstí, kdo ví, když to nezkusí... Nepozná, dokud nezkusí... Nepozná, dokud nezkusí...

Převalila jsem se na bok a uši si zakryla polštářem ve snaze utišit hlasy v své hlavě. Tiskla jsem si ho k sobě stále silněji, ale čím víc jsem se je snažila utlumit, tím hlasitější byly. Už jsem to nevydržela. Zprudka jsem vystřelila do polosedu. Pomalu jsem si prohlédla svůj pokoj, avšak oči mi spočinuly na polootevřeném balkónovém okně. Přisunula jsem se na bok postele a spustila nohy na chladnou palácovou dlažbu. Její doteky mi veskrze připomínaly celý můj život tady - v tomhle „svobodném“ vězení. Váhavým krokem jsem přikročila k plápolající zácloně, s níž si pohrávala vítr a opět pohlédla na překrásný spící Madrid. Nepozná, dokud nezkusí... Nepozná, dokud nezkusí... Znovu mi proběhlo hlavou, ale až teď jsem pochopila.... Už nebylo nad čím přemýšlet. Jak vichčice jsem se vehnala do šatny. Z těch tisíců kousků oblečení jsem popadla ty nejobyčejnější šaty, obula balerínky a přehodila přes sebe tmavý plášť. Když jsem přišla ke vstupním dveřím mého pokoje a přiložila ruku na kliku, naposledy jsem se otočila, abych ještě pro jednou spatřila svůj pokoj. Na ústech se mi vyrýsoval něžný úsměv a já už pak jen potichoučku vzala za kliku.

Chodby Escorialu byly tiché, prázdné. Až dnes mě udivilo, jaký tady může být v noci klid. Svižným krokem jsem utíkala podél zdí, na nichž visely obrazy nejvyhlášenějších světových umělců. Na určitých místech jsem míjela příslušníky noční stráže, ale ti naštěstí podle nařízení nemají právo mluvit s královskou rodinou, pokud je sama nevyzve. Docupitala jsem až k „uličce“ vedoucí do zahrady. Trávila jsem zde celé své dětství a věděla jsem, v kterých místech je zítka snížena a do kterých míst není pro změnu vůbec vidět. Pro jistotu jsem se několikrát ohlédla, ale opravdu, měla jsem štěstí. Dokonce jsem i zastihla chvíli, kdy se měnila stráž kolem paláce. Na nic jsem nečekala, přehodila nohy přes zídku a seskočila dolů. Poprvé jsem se nadechla pocitu svobody. Byl to úžasný pocit, ale zvuk blížících se kroků pochodující stráže mě donutil nabrat tempo a schovat se do jedné z šedých uliček. Kam ale jen teď jít? Napadla mě jediná osoba, které jsem mohla věřit...

----------------------------- 

„Jakej blázen se na mě dobývá v půl pátý ráno?!“ vyřkla překvapeně žena okolo čtyřiceti let. Přece jen nikoho nečekala, a už vůbec ne v tuhle nekřesťanskou hodinu. Bydlela sama v jedné z madridských aglomerací, kde je na pořádku dne, že noc co noc někoho přepadnou. Proto si do ruky pro jistotu vzala pánev a váhavě šla ke dveřím. „Kdo je tam?“ 

„To jsem já Judith...Anna“ špitla jsem. Za dveřmi nastalo hrobové ticho, pak ale klika povolila a dveře se otevřely dokořán. Stála v nich překvapená žena, jež jako jediná byla mému srdci natolik blízká. Na nic jsem nečekal a vrhla se jí kolem krku.

„Ježkovy brejle, Výsosti, Anno, co tu děláte takhle v noci? Víte jak je to tady nebezpečný?! Zvlášť pro Vás!!!“

Její slova jsem nevnímala. Bylo to už tolik let, kdy moji milovanou chůvu nahradili postarší Ritou, která mě měla vzdělávat v „královských záležitostech.“ A Judith mi tolik chyběla. Pokaždé, když jsem měla volnou chvíli, psala jsem si s ní dopisy – proto znám její adresu. Byla to jediná osoba, které jsem se nebála svěřit! Nahrazovala mi matku, kterou jsem ještě jako dítě ztratila...

„Anno, dítě moje...“ špitla. Když jí došlo, že v tuto chvíli ji nenabídnu víc než jen ticho plné šťastných prožitků z našeho opětovného setkání Odložila pánev a pohladila mě po vlasech.

„Tolik se mi stýskalo...“

„To mě taky holčičko. Ukaž se mi...“ odtáhla mě od sebe, aby si mě po těch dlouhých sedmi letech, kdy se se mnou před branou Escorialu plačíc loučila, pořádně prohlédla. „Vskutku.. jsi ještě krásnější než ve všech těch novinách a televizích. Tolik mi připomínáš tvoji matku...“ hlesla a já znovu v jejích očích spatřila slzy dojetí z našeho shledání. „Pojď, posaď se..“ vybídla mě „Není to sice jak v paláci, ale na těch židlích se dá pořád ještě sedět.“ usmála se. Chvíli jsem ještě stála za dveřmi a se zájmem si prohlížela místo, kde člověk mému srdci nejbližší žije.

„Je tu to překrásné...“hlesla jsem ohromeně.

„Vážně se ti tu líbí?“ pookřála Judith. „Je to asi jinší luxus, než na který jsi zvyklá, aleee...“

„Vskutku, je to nádherné. Cítím se tu mnohem lépe než doma.“

„To mě těší, dítě...“ pak jakoby se oklepala ze zasnění a znovu se vrátila k původnímu tématu. „Tak povídej, co tě sem v tuhle hodinu - a samotnou – přivedlo?“

Schoulila jsem se na židli. Podívala jsem se do svého klína na ruce, s nimiž jsem si nervózně pohrávala a s hlubokým nádech jsem se Judith chystala říct pravdu: „Utekla jsem z domu...“

„Cože jsi?“

„Prosím, Judith, nehněvej se na mě...“

„Ale nehněvám, dušinko, to víš že ne...“ odpověděla sladkým mateřským hlasem. „Ale proč?“

„Já už prostě nemohu dál. Pořád jen nesčetné rozkazy, povinnosti, musíte říct toto, pak zas tamto, do toho všeho samé ceremonie, kde se ti každý snaží jen vetřít, avšak ne proto, že je zajímáš ty, ale pro tvé postavení. Nemůžeš říkat, co chceš, co cítíš, po čem toužíš.... Na všechny se musíš pořád jen usmívat, i když tě celou noc bolela hlava a je ti nevolno. Každý den, samé plány, pořád do kola... “ pak jsem sklopila zpátky do klína. „a teď si otec přeje, abych se v nejbližší době provdala za Alberta...“

„Za toho monackýho mamánka? To doopravdy tvůj otec dovolil?“ vyjekla naštvaně, až jsem měla strach, že se žene bouřka. „Odpusť mi to, ale to je fakt takovej paličák trvdohlavej? Ach jo... A co teď chceš dělat?“

„Já nevím...“ špitla jsem plná obav. „Nevěděla jsem kam jinam jít...“

„Dobrý, dobrý, něco už vymyslíme...sice mě tvůj otec asi zavře do hladomorny, ale...“ v tom se její oči prozářily z nápadu, jenž Judith právě prozářil mysl. „Co přesně by sis přála dítě?“

„Odpusť, pokud to zní příliš neskromně či sobecky...ale alespoň na pár dní toužím celou svoji bytostí poznat, jaké je to být obyčejnou dívkou... žít obyčejný život... Není večera, co bych nestála v okně a nepozorovala ty šťastné páry na ulicích před palácem... Rozesmáté děti v oknech okolních domů...“

„Rozumím ti. Víš Anno, přiznám se...něco mě teď totiž napadlo...“

 ------------------------

„Bože, to je šílený... už vidím, jak celej život strávím za katrem. Ale pokud to má znamenat jen jednu šťastnou hvězdičku v tvých očích, tak je to ta nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala.“

„Tolik si vážím, co pro mne děláš...“ Stiskla jsem ruku své chůvě z dětství ve snaze ji dodat klid.

Stáli jsme v odletové hale jednoho z menších letišť v blízkosti Madridu. Judith bylo nad světlo jasnější, že otec hned ráno zburcuje celý interpol, aby mě našel. A nebyla daleko od pravdy. Touhle dobou už to vědí...

„Podívej.“ šeptla Judith a natočila mě k televizi, která visela snad po všech stěnách letiště. To, co tam právě běželo, mi stáhlo hrdlo. Stál tam tiskový mluvčí mého otce: „Dnešní ráno byla Její Výsost princezna Anna Cristina Dolores Victoria Španělská v náhlé horečce upoutána na lůžko. Z toho důvodu byly zrušeny veškeré její státní záležitosti a všichni doufáme, že se v nejbližších dnech opět uzdraví. Princezna celému národu posílá srdečné pozdravy.“

„Tak a je to venku...“ řekla si sama pro sebe Judith.

„Let do L.A. Odlet v 10.50 hodin místního času, bude za 10 minut připraven k odletu. Opakuji...Let do L.A. Odlet....“

„Výborně. Jdeme.“ chytla mě za ruku a vedla k nástupišti: „Hlavně si teď ty sluneční brejle za nic nesundavej z tváře. Nikdo tě nesmí poznat!“

Kupodivu, na palubu našeho letadla jsme se dostali naprosto bez problému. Letuška při odbavování očividně nevěnovala příliš velkou pozornost tomu, kdo jí zrovna prošel pod rukama. Ještěže mi Judithin soused v brzkých ranních hodinách za úplatu padělal pas...

-------------------

„Tak šup k okýnku“ dala mi rozkazem Judith a já uposlechla.

Štěstím jsem zářila jak sluníčko. „Je to sladce úzké.“

„Pššššttt. Nikdy nevíš, kdo tě uslyší. V tuhle chvíli všichni vojáci v přestrojení prohledávají každičké letadlo v zemi. Nemysli si....Ach jo, ty záříš jak sluníčko a mě za chvíli odvezou hlava.“

Podívala jsem se na svoji vystrašenou chůvu a bylo mi jí neskutečně líto. Dávala teď kvůli mně v sázku celý svůj život jen aby mi pomohla...„Prosím, neměj strach. Vše dobře dopadne. Nikdy bych nedovolila, aby se ti něco stalo...Slibuju, že se o tebe postarám..“

V tom se mi zatajil dech. U vchodu do letadla jsem spatřila muže v saku, kterého jsem dokázala bez problémů identifikovat. Byl to jeden poručík z otcovi gardy. Za ním pak dovnitř vkročili další dva. Nějakou chvíli stáli v přední části a o něčem diskutovali. V rukou drželi drobné fotografie. V okamžiku mi bylo zřejmé, proč tu jsou.

„Koho pak to asi hledají?“ zeptala se zvědavě žena před námi svého manžela.

„Nemám tušení.“ odpověděl.

Všichni tři muži vešli do uličky mezi pasažery a pomalu se přibližovali směrem k nám. Chvíli koukali na levou stranu, pak zas na pravou. Cítila jsem, že s každým jejich krokem propadám stále větší beznaději. Pohlcovala mě panika. Uchopila jsem časopis, který byl připraven pro cestující na sedadle před nimi a začala v něm na oko číst. Už byli blízko, tolik blízko...

„Můžu poprosit o Vaší legitimaci?“ Z jeho hlasu mě až zamrazilo. Zvedla jsem hlavu, ale k mému překvapení nežádali o průkaz totožnosti mě, nýbrž hnědovlasou slečnu na protějším sedadle přes uličku. Dívka mu jí nechápavě podala. Muž v černém saku si ji od ní ochotně vzal a několikrát si ji prohlédl. Pak uchopil vysílačku a začal ověřovat údaje té dívky. Srdce mi po celou dobu tlouklo jak o závod. Měla jsem zpocené dlaně a dech téměř neslyšný. I když to celé zabralo jen pár minut, mně osobně to připadalo jako věčnost.

„Děkuji, je to v pořádku.“ hlesl směrem k ní. Pak rukou pokynul na své kolegy a opustili letadlo. Nevšimli si mne. Byli tak zabraní do kontrolování příjemně vypadající Španělky, že jsem unikla jejich pohledům... Tentokrát při nás stálo štěstí...

 ----------------------

Los Angeles bylo překrásným městem. Už jako díte jsem si Kalifornii oblíbila. Můj otec sem jeden čas poměrně často pracovně létával a spolu s moji mladší sestrou Adrianou mě brával s sebou. Když jsme prošli přes letištní kontroly a vešli na volné prostranství před letištěm, věděla jsem, že právě teď začínám žít nový život. Snít svůj sen...