Kapitola 21.

Tak jo, tak jo:) jak jsem slíbila, je to tu - takovej kraťoučkej dílek:D Ne, dělám si srandu, vím, že není nejkratší, ale potřebovala jsem to dostat do určitýho bodu, tak se nezlobte:) samozřejmě se nebudu zlobit, když to nebudete číst:) je to fakt randál:D:D

Tak... a teď už se jdu věnovat povinnostem, ať můžu co nejdřív vlítnout na ty Vaše klenoty

Mám Vás ráda a děkuju moc za komentíky:) P.S.-Starlightko děkuju, s tím věnováním jsi mě vážně dostala:)

-------------

„Halo?“

„Ahoj Roberte, tady Michael, Michael Jackson.“

„Michaeli, to je překvapení!!! O tobě jsem dlouho neslyšel! Jak se máš, kamaráde?!“

„Bezvadně...“ procenil mezi zuby. „Zrovna teď jsem na cestě k tobě do hotelu.“

„Vážně?“ štěstí v jeho hlase vystřídalo zklamání „No nevím, nevím, Miku, máme tu vcelku rozruch. Bydlí u nás královská rodina, takže spousta novinářů a lidí kolem.“

„A právě proto ti volám... víš, potřeboval bych pomoct.“

„A s čím?“

„Protáhnout do princeznina pokoje.“

„Miku, jsi šílenec?! To přece nejde! Víš, kdyby tě tam našli, jakej bych měl průšvih?!“

„Roberte jsi majitel. Určitě něco vymyslíš. Máš na to hodinu. Zatím se měj.“ přerušil ho Michael a zavěsil telefon, aby Robertovi nedal prostor na reakci, s největší pravděpodobností zápornou. Pak podal telefon zpátky Waynovi. „Kdyby volal zpátky, nezvedej to. Karen? Potřebuju, abys ze mě udělala jinýho člověka a Wayne... vem to zkratkou – potřebujem tam být dřív než limuzína s Anniným otcem.“

----------

Krucinál, Michael...já ho snad střelím. Co si myslí... kdybych ho neměl tak rád...“ rozhazoval naštvaně rukama muž v luxusním obleku, který se blížil do podzemních garáží hotelu Renessance směrem k Michaelově jeepu. „Dobrý den, Karen“ hlesl mile a políbil blondýnce ruku, „Wayne... a my se ještě neznáme, těší mě.“ potřásl pravicí neznámému člověku v doprovodu Michaelových přátel. „Kde pak máte toho uličníka?“

„Ten pravděpodobně stojí před tebou.“ rozesmál se Michael v přestrojení. Musel uznat, že Karen v autě odvedla prvotřnídní práci – ostatně jako vždy, neboť jej nepoznal ani letitý přítel, s nímž si před okamžikem podal ruku jako s neznámým člověkem.

„Michaeli?“ zeptal se nejistě majitel hotelu.

"Ahoj Roberte. Přesně tak. Rád tě vidím.“ naklonil se k němu Michael a objal ho kolem ramen.

„No já tebe taky. Ale kluku ušatá, co tě to popadlo?“

„To je na dlouho. Je možný se k ní dostat?“

„Našel jsem nějakou skulinku. Pojď za mnou. Vy tady mezitím raděi počkejte, ano? Čím míň nás bude, tím líp.“ požádal Karen s Waynem, načež oba bez protestu přikývli.

„Jsi vážně blázen.“ hlesl potichu k Mikovi. „Je střežená prvotřídně vycvičenou ochrankou. Příjde mi to trošku jako na výstavě Rembranta-akorát, že ona je ten Rembrant. Teď má konferenci, ale za 10 končí, takže to máme jen tak-tak. Tudy...“ ukázal na cestu vedoucí k točitému kovovému schodišti, kam ho Michael poslušně následoval. Dostali se až do posledního patra, který královská rodina obývala. Robert stiskl kliku ode dveří únikového východu a dvěma prsty Michaelovi naznačil, aby zůstal v tichosti na místě. Pak je mírně pootevřel, aby zmapoval situaci. A přece. Na konci dlouhé chodby před Anniným pokojem stály dvě vysoké gorily. Mlčely a hlídali. Přesně tak, jak Robert předpokládal. Sklopil oči a neslyšně zavřel dveře. : „Takže... plán se má tak. Já odlákám jejich pozornost. Počkej, až zajdeme za roh. Pak příjdeš na scénu ty. Musíš si pospíšit. Nesměj tě vidět, jak tam lezeš, jinak je konec! Tady...dostaneš ode mě kartu – je to klíč k jejímu apartmá. Jakmile se dostaneš dovnitř – nerozsvicej. Buď potichu, rozumíme si?“ Mike mlčky přikývl. „Paráda. Tak jdem na to.. Ať při nás stojí všichni svatý.“

Při Robertových posledních slovech Michael nasucho polkl. Hněv ho pomalu opouštěl. Jakoby mu až teď a tady došlo, jakou šílenost dělá. Jenže jakmile Robert nakročil ven ze dveří, nebylo návratu. Michael se pokusil nadechnout a tím tak ztlumit prudce stoupající nervozitu, která protékala každičkou cévkou jeho těla. Nepatrně drknul do dveří, aby mohl z povzdálí pozorovat dění před sebou. Robert se blížil k těm zkamenělým figurkám s rozpaženýma rukama. :„Pánové, prosím Vás, potřeboval bych od Vás pomoct. Támhle v pokoji nám nějakou záhadou vypadly dveře z pantů a sám je nenasadím, směl bych Vás poprosit? Je to jen okamžik. Koneckonců jsem majitelem tohoto hotelu a nezapomenu se o vaší pomoci zmínit králi, který bude zajisté potěšen, jak úžasné zaměstnance má. Navíc princezna má dole konferenci. No tak, pojďte, je to jen minutka. Prosím, pánové.“ Robertův profesionální úsměv a milé vystupování nakonec zapůsobilo. Oba strážní Váhavě vykročili za Robertem, a právě v tom okamžiku nadešla Michaelova chvíle. Vyběhl ze svého úkrytu hned jak všichni zmizeli z dohledu. Tiše se připlížil k Anniným dveřím nepřestávajíc se ohlížet. Naplňovala ho nervozita. Jen několik málo metrů od sebe slyšel jasný rozhovor Roberta s těmi muži - byly tak blízko. Musel jednat nanejvýš opatrně. Rozklepanou rukou se bezpečností kartou snažil projet skrz mechanický zámek kódovače, ale jak se jeho končetiny třásly, karta se zaklesla o výčnělek čtečky a vypadla mu na zem. Hbitě ji sebral ze země a zkusil to znovu. Světýlko mechanismu k jeho smůle pouze dvakrát zapípalo a dál zůstávalo červené. Stejně tak tomu bylo i podruhé a potřetí - opět tedy bezúspěchu.

„Děkuji, pánové, co bych si bez vás počal. Jsem vám neskonale vděčen...“

Robertova slova pro Michaela byla znamením. Zbývá už jen pár okamžiků. Pln zmatku zalapal po vzduchu. Vzápětí se přiměl k hlubokému nádechu, aby zklidnil mysl. Nedostal se přeci tak daleko, aby to těsně před cílem vzdal. Musel s ní mluvit. Její tvář měl před obličejem jako strážného anděla.: „Teď nebo nikdy.“ šeptl a pomalým pohybem protáhl naposledy kartu čtečkou. Poskočilo v něm srdce, když se na monitorku objevila zelená barva. Dveře se otevřely.

„Co to bylo?“ hlesl jeden muž z Anniny ochranky a rychle vyběhl ke vchodu do princeznina pokoje.

„Co máte na mysli? Nic jsem neslyšel... Tady se občas ozávají různé zvuky, zdi pracují, hosté se procházejí hotelem, uklízečky chodí po chodbách...“ Strážný jakoby Robertova neslyšel. Vběhl na chodbu a rozhlížel se kolem. Nikde nikdo, dveře byly zamčené. Z kamenným výrazem se oba bodyguardi rozloučili s majitelem hotelu, který jim oběma ještě jednou poděkoval a znovu se se svým kolegou uchýlili před Anniny dveře, kde plnily králův rozkaz.

-----------------

Michael se ocitl uvnitř Annina pokoje. Zády se opíral o dveře, jimiž před okamžikem vešel. Snažil se vzpamatovat. Zprudka dýchal, neboť ho pohltil prudký nával rozporuplných emocí. Tolik se toužil dostat do její přítomnosti, ale teď, když překonal včechny překážky a věděl, že setkání tváří v tvář je nevyhnutelné …. Opravdu to tak chtěl? Bylo to správné? Proč vlastně za ní jel? Věděl, že na uvažování je příliš pozdě. Není cesty zpět. Stál přímo v jámě lvové a musel v sobě najít sílu, aby se ženě, kterou tolik miloval, byl schopen po tom všem podívat do očí a dokázat ji říct, jak hluboce ranila jeho srdce.

V místnostni bylo šero. Pouze letmo se sem vkrádalo světlo z rušné silnice, jež hrubě osvětlovalo interiér. Několikrát zamrkal víčky ve snaze přivyknout okolnímu šeru. Pomalu se rozkoukával. S přimhouřenýma očima v temném rohu vedle skříně zahlédl nenápadno židli. Ano-to bylo přesně to, co hledal. Vydal se k ní. Šel pomalou, opatrnou chůzí, ale i když kráčel neslyšně a napětím téměř nedýchal, měl pocit, že hlasitý tlukot srdce jeho přítomnost musí každým okamžikem prozradit.

Dorazil ke svému cíli. Teď už mu nezbývalo než usednout a čekat. Čekat na chvíli, kdy Anna vstoupí do místnosti a znovu se střetnou jejich pohledy. Hlavou mu proběhly vzpomínky na jejich první setkání. Tehdy seděla u klavíru v kinosále na Neverlandu a zpívala. Nic takového nikdy neslyšel. Fascinovala ho. Byla jak múza zrozená z mořské pěny. Působila tak křehce až se bál, že se při prvním doteku rozplyne Zamiloval se do ní na první pohled. Musel se pousmát na svými myšlenkami, které se zrovna upínaly k jejich prvnímu rozhovoru v jeho ložnici. Tehdy si pořezala ruku o střep z rozbitého fotorámečku, jež upustila, když na ní nečekaně promluvil. To Annino obranně povrchní jednání na Michaelovy narážky v sobě mělo jistou krásu, jíž podlehl. A čím víc se sbližovali, tím víc si ji obliboval. Bylo kouzelné pozorovat její postupnou změnu v chování aniž by ztratila něco ze své přirozené elegance. Nedokázal pochopit, proč se tohle všechno stalo. To si s ním skutečně jen hrála? V hlouby duše cítil, že králova slova jsou silně nadnesená a k jejich pravdivosti něco chybí. On přeci dokázal nahlédnout do srdcí ostatních a věřil v to, že to Annino je zrovna tak čisté, jako průzračné horské jezírko. Ale co když ne a jednoduše ho obelhala? Nervózně si promnul bradu a z polootevřených úst hlasitě vypustil rozechvělý vzduch z plic. Tok jeho myšlenek ho ubíjel, byl jedovatý jak hadí kousnutí a vražedný zároveň. Ne, musel zjistit pravdu... jednou pro vždy.

 ---------------

„Vaše Výsosti, dovolte mi ještě jednu otázku! Vaše Výsosti...Vaše Výsosti...“ ozývalo se konferenčním sálem, když jsem se s naučeným úsměvem zdvořile rozloučila se všemi přítomnými. Ještě jednou jsem se otočila, abych jim zamávala, a pak za sebou nechala ochranu zavřít dveře.

„Výsosti, zvládla jste to výborně. Otec na Vás bude pyšný.“ rozepěl pochvalu šéf moji ochranky, sotva jsem s ním vstoupila do výtahu, kde nám bylo dáno trošku soukromí.

„Děkuji, Juane. Snad jsem splnila jeho požadavky.“ povzdechla jsem si a nejistě sklopila hlavu.

„O tom ani neuvažujte, princezno. Troufám si říct, že jste je splnila nad očekávání.“

„Jsi milý. Vážím si tvých slov... pověz, Juane, kde je můj otec? Od našeho shledání jsem ho neviděla... Ach Bože, musí se na mě opravdu zlobit.“ pozteskla jsem si.

„Má nějaké zařizování – a nebojte. Ten už se na Vás dávno nezlobí. Naopak. Je šťastný, že jste se v pořádku vrátila zpátky...“

Pomalu jsme se blížili k mému pokoji, který hlídali dva muži v černém:).

„Výsosti.“ pokývli na pozdrav tak, jak si vyžadovala dvorská etiketa. Na rozdíl od svého otce jsem na jejich slova vždy reagovala a opravdu jsem si neskutečně cennila jejich věrnosti a oddaného přístupu. Věděla jsem, že kdyby došlo na nejhorší, ti lidé by za mě neváhali položit svůj život. A už jen proto mi opětování pozdravu a věnování milého pohledu na jejich adresu přišlo to nejmenší, co jim za to mohu na oplátku dát. Zastavila jsem se před nimi a do náprsních kapes u saka každého z nich vložila malou čokoládku za to, jak perfetkně se starají o mou bezpečnost. „Muchas Gracias“ špitla jsem jemně zaznamennajíce nepatrný růženec v jejich tvářích. Na takové jednání nebyli od mé rodiny zvyklí. Víceméně ani ode mě. Až do teď jsem si nikdy neuvědomovala, co v nich mám. Brala jsem je jako automatiku. Stráž, která mi je povinna sloužit. Jenže díky Michaelovi jsem přišla na jistou věc. Ne, to oni neměli děkovat mě za to, že mohou dýchat stejný vzduch jako já, ale já měla děkovat jim za oběť, jež pro mě každým dnem podstupují.

S úsměvem na rtech jsem vstoupila do dveří svého apartmánu, které mi jeden z nich kultivovaně přidržel.

„Buenos Nochas, Výsosti.“

„Buenos Nochas, gentlemani.“ odvětila jsem kultivovaně a dala si záležet na tom, abych do jejich oslovení vložila i silný projev uznání.

Ach Michael, při vzpomínce na něj se mi sevřela hru. Kde pak jen může být? Už to určitě ví. Celý den jsem se v duchu proklínala. Zlomila jsem mu srdce. Co bych dala na krátký okamžik po jeho boku. Pět minut, abych mu vysvětlila, jak se okolnosti skutečně mají.

S povzdechem jsem zacvakla dveře od pokoje, aniž bych se obtěžovala prsty vyhledat vypínač. Rezignovaně jsem si zula boty a nechala je spadnout někam za sebe do temnoty. Vyčerpaně, jak tělo bez duše, jsem se přesunala do míst, kde měla být koupelna. Rozsvítila jsem si tlumené světlo a začala ze sebe postupně svlékat svršky, aniž bych si povšimla očí, které mě fascinavaně pozorovaly ze židle z vedlejší místnosti.

Michael zkameněle seděl v polstrování a skrz rozevřené dveře nevěřícně pozoroval představení před sebou, z něhož se mu tajil dech. Stála tam. Duchem nepřítomná, ale tak nádherná. Světlo ji ozařovalo tvář a on jakoby úplně zapomněl na to, proč vlastně přišel. Málem ji nepoznal. Už před ním nestála ta ušmudlaná holčička v teplákách a volném tričku. Ne. Zalapal po dechu, když si uvědomil, že hledí na dospělou ženu, která hledí vzpřímeně před sebe schopná čelit těžkého údělu svého osudu. Přistihl se, jak si při pohledu na její ruku s náramkem z bílých perel skousl ret. Sledoval její dlaně, jež pomalu rozepínaly bílou halenku. Knoflíček po knoflíčku tak odhalovala krásu svého hebkého dekoltu skrývajíc dvě pevná ňadra. Vysvlékla se z ní a pohodila ji na koženou sedačku vedle umyvadla, kde již ležel stejně barevný klobouk a sáčko. Pak její drobné prstíky sjely k zipu na boku slunečnicově žluté sukně, kterou nechala volně sjet po hedvábných punčochách, jež byly na jejích štíhlých nohách přichyceny bílými krajkovými podvazky perfektně ladící se soupravou spodního prádla. V ten moment se donutil alespoň na kraťoučkou chvíli zavřít oči. Musel se uklidnit. Několikrát se zhluboka nadechl a pomalu vydechoval snažíce se dostat čerstvý vzduch do všech koutů svého rozpáleného těla.

Přehodila jsem přes sebe brokátový župan. Podívala se na sebe do zrcadla, abych vytáhla poslední pinetky a dala tak svým vlasům volnost. Líně jsem udělala několik kroků k vypínači, ale v tom jsem zůstala stát jak zmražená. Čekal mě šok. Necelých pár metrů ode mně seděl cizí muž se zavřenýma očima a zhluboka dýchal. Impulzivně jsem vyjekla. Ten výkřik ho vytrhl z přemýšlení. Okamžik trvalo, než se vzpamatoval, ale pak v mžiku vyskočil ze židle a rozeběhl se ke mně.

„Anno, Anno, nekřič prosím. To jsem já, An...“ větu nedokončil. Svět se s ním zatočil, když do pokoje vrazil bodyguard a ve snaze mě ochránit s ním tvrdě hodil na zem co nejdál od místa, kde jsem stála. Během vteřiny na něj skočil a několikrát ho uděřil do břicha i do tváře. Neznámý muž vyjekl bolestí. Ale počkat... ten hlas mi byl přeci...

„DOST!!! Juane DOST, prosím, nech ho!!“ Přiřítila jsem se ke strážníkovi a co nejpevnějším stiskem kolem jeho ramen se ho snažila do podezřelého útočníka odtrhnout. „PROSÍM!!!!DOST!“

Juan uposlechl mou prosbu jak mávnutím kouzelného proutku nespouštějíc pohled od muže svíjící se v bolestech pod ním. Cizinec si rozechvělými pažemi chránil tvář. Bylo jasné, že v nejbližší době očekýval další úder. Juan zaváhal a ukázal rukou směrem k němu.„Ale Výsosti, ten člověk...“

„To je v pořádku...“ celá vyděšená jsem v sobě našla zbytek rozvážného hlasu.

„Jste si jistá? Může to být násilník!! Nevíme, kde se tu vzal ani kdo to je...!“

„Je to v pořádku...“ zopakovala jsem znovu a položila mu ruku na rameno, abych ho ujistila o svém rozhodnutí.: „Děkuji. Nech nás o samotě, prosím.“

„Ano, madam.“ zvedl se bez protestu. „Kdyby jste cokoliv potřebovala, budeme za dveřmi.“

Kývla jsem na znamení souhlasu a dál se věnovala vyděšenému muži, u jehož nohou jsem klečela. Jak omámená jsem jemně přiložila dlaň na jeho paže, které stále měl zkroucené kolem svého těla k případné obraně a snažila se povolit svalovou křeč, v níž je držel.

„Šššš...už je to v pořádku...“ špitla jsem. Opatrně jsem rozevřela jeho bojácné sevření spojila tak naše pohledy. Teď už mi bylo na 1000000% procent jasné, kdo ten záhadný pachatel je. Ty čokoládové oči plné bolesti ho prozradily. „Odpusť. Já...Nepoznala jsem tě. Nenapadlo by mě, že....Je to všechno moje chyba...“ chystala jsem se pokračovat, ale přerušila mne hebká dlaň na mých rtech. Nic neříkal, jen nechal své temné oči bloudit po mé tváři.

„Bolí to hodně?“

„Ani ne.“ špitl. „Tohle jsou rány, které se naštěstí zahojí. Neměj strach. Existují i ty, co se nikdy  nezacelý. Bolí totiž o to víc.“ Věděl, že udeřil do citlivého místa. Koneckonců měl na ně plné právo.

„Můžeš vstát?“ zachraptěla jsem nejistě ve snaze dostat ho z chladné podlahy.

„Jo-snad jo.“

„Ukaž, pomůžu ti.“

„Nestojím o tvou pomoc. Auu..“

„Možná o ní nestojíš, ale potřebuješ ji.“

„Bude to dobrý.“

„Pevně v to doufám. Pojď, posadím tě na postel a podívám se ti na to...“ chytla jsem ho pod paží snažíc mu ulehčit od bolesti.

„Ne, na postel ne!“ Zasyčel skrze rty zkroucené v bolesti.

„Ráda bych ti vyhověla. Jenže v ložnici je nejlepší světlo.“

„Nepotřebuju tvoji péči.“

„Jsi si jistý?“

„Samozřejmě.“

„Rozumím. V tom případě se omlouvám.“ opustila jsem ruku, pod ním jsem podpírala Michaelovo pochroumané tělo. „Ale stejně tě bez ošetření nenechám odejít. Ať se ti to líbí nebo ne...“

„NE! To je to poslední, co bych...sss...“ zaúpěl, když se pokoušel hrdě narovnat, ale pálčivá muka ho opět přinutila vrátit se do shrbené pózy.

„Obávám se, že jiná cesta není. Pokusím se být rychlá. Můžeš mi během té doby vyprávět, co máš na srdci.“

„Pro tebe nic podstatného...“

„Ach vážně?“ pousmála jsem. Ač si to neuvědomoval, byl neskutečně roztomilý. Namaskovaný jako blonďatý mulat s bradkou. To vážně může napadnout jen Michaela.

„Jsem ti k smíchu?!“

„Ne...nikdy jsi mi nebyl k smíchu, pokud ses o to nesnažil. Jen mi příjde, že mi neříkáš úplnou pravdu.“ Protestně pozvedl pravé obočí. „Víš, kdyby to nebylo tak důležité, neriskoval bys svou pověst ani zdraví.“ pronesla jsem jakože mimoděk u zrcadla, kde jsem namočila kapesník do vlažné vody. „A teď se posaď.“

S povzdechem uposlechl a trhavým pohybem se uvelebil na posteli. „Smím ti svléct košili?“

„Zvládnu to sám.“

„Dobře...“ hlesla jsem zasvěceně a počkala, až tak učiní. Byl nesvůj. jako když želvě sundáte krunýř, do kterého se může v případě ohrožení pokaždé schovat.

„ALe propáníčka...od toho pádu na koberec máš pořádně odřený záda.“

„Myslel jsem, že princezny mluví zásadně spisovně.“

„Jak který. A navíc, tos mě naučil ty.“

„Já?“

„Ano ty. Naučils mě spoustu úžasných věcí, jako třeba...“

„Tak to jsem rád, že tvůj výlet na „zkušenou“ nezklamal. Jak úžasný je vytírat s emocema druhých, viď?!“

„Křivdíš mi....“

„Ne, Anno... křivda vypadá jinak, ale pravda bolí. A tebe to bolí. Bolí tě poslouchat pravdu! Nechceš ji totiž slyšet! Ale já ti řeknu, jaká je!“ bouchnul pěstí do peřiny a zprudka se otočil ke mně, až se voda z hadru, který jsem svírala v ruce, v mžiku rozcákla na můj župan. Byl tak blízko. Vnímala jsem na svých rtech jeho horký dech. Zpříma mi hleděl do očí a já cítila, jak uvnitř mě rozdmýchá oheň neuhasitelné touhy, který uměl jen on. Snažila jsem se ho ještě z posledních sil držet pod kontrolou, jenže když jsem viděla, jak hladově si prohlíží má ústa, všechny dosavadní zábrany se propadly v prach. Bezhlavě jsem se začala přibližovat k jeho sladkým rtům doufajíc, že neucukne. Mé prosby byly vyslyšeny. Naše roztřesená ústa se spojila v jedny a já opět ochutnala svobodu volby. I když nás polibek byl zpočátku chladný, plný napjetí, mé srdce se opět naplnilo láskou a duševním souzněním dvou zamilovaných bytostí. Nejistě jsem objala svého milého kolem krku a vyčkávala jeho další reakci. K mému překvapení se neodtáhl, naopak mě k sobě přitiskl mnohem silněji. Jeho polibky nabíraly na intenzitě. Byly stále vášnivější, až jsem chvílemi sotva popadala dech. Najednou jsem se přenesla zpátky na Neverland. Neexistovalo nic, jen my - on s já.. Odprostila jsem se od všeho a naplno se oddávala muži, jenž mě naplňoval pocitem nekonečného bezpečí. Lehce jsem zasténala nad Mikovými majetnickými doteky, což pro něj muselo být zaručeným spouštěčem erotických fantazií. Rukou sjel po mých zádech a přitáhnul k sobě. Posadil si mě na klín tak, že jsem holýma nohama obepla jeho pevný pas. Prohla jsem se slastí, když jsem takto ve svém lehce oděnném rozkroku pocítila, jak se Mikovo mužství snaží prodrat ven skrz zip u kalhot. Onen dotyk ho přiváděl do extáze. Smyslně zachraptěl. Jeho steny byly balzámem pro mou duši. Skrz paruku mu začaly propadávat černé pramínky vlasů, což mě donutilo stáhnout mu ji z hlavy celou. Nedokázala jsem si představit, jak silným impulzem pro mne bude pouze samotný pohled na Michaelovy havraní vlasy. Neodolala jsem a zajela do nich prsty tak, jak to měl rád. Dravě mě položil pod sebe na postel a  prsty jemně vyhledal uzel na mém županu. Jazykem přejížděl po každičké části mého hrudníku. Kroužil kolem mých bradavek, které s jeho vlahými polibky ztvrdly jak ostny. Ukazováčkem sjel po mém odhaleném bříšku až k nejcitlivějšímu místu, kam po několika jemných pohlazeních opatrně vstoupil dvěma útlými prsty. Před očima jsem v ten okamžik uviděla tisíce hvězdiček, v hlavě mi hučelo a z mý rtů se dral jedno blažené zasténání za druhým. Bez váhání jsem vší silou rozepla Mikovu tmavěmodrou košili, abych co nejdřív přitiskla svou rozpálenou kůži na tu jeho.

„Chci tě...“ šeptla jsem na sebe až příliš odvážnou větu do Michaelova ouška zrovna, když mi polibky zasypával krk a jeho okolí. V tom ale se vším přestal a beze slova se odtáhl. Nechápala jsem jeho jednání. Když jsem očima vyhledala ty jeho, nebyla tam ani láska, ani touha, ani vášeň. Všechno to se v momentě vypařilo. Michaelův pohled krvácel, což potvrzovaly i slané odlesky na jeho řasách. „Miku?“ hlesla jsem a ustaraně přiložila dlaň na jeho tvář, kterou k mému překvapení bekompromisně strhl. Vytřeštila jsem oči. „Co se stalo?“

„Tvůj otec měl pravdu...“

„M..můj...prosím?!“

„Ale nedělej, že nevíš, o čem je řeč! Sama jsi ho za mnou vyslala!!! Řekl mi všechno! Respektive tlumočil to, co TY jsi mi nebyla schopna nikdy říct přímo!“

„Miku, já vůbec nevím, o čem to...“

„Nevíš? To mi jsi schopná lhát takhle do očí?!“ pak se ale odmlčel a ironicky se zasmál. „Jistěže, lhalas mi celou tu dobu, tak proč bys to nedokázala i teď, že?! Jen sis chtěla užít, co?! A já hlupák ti nalít!!!“ při těch slovech mu vytryskly naplno slzy bolesti, které ač se snažil, nemohl potlačit. „Hrála sis se mnou! Byl jsem jako loutka! Rozptýlení! Povyražení před tím, než nastoupíš skutečný život panovnice... ANNO.“ oslovil mě znechuceným ostrým tónem. „Přišel jsem ti jen říct...hlavním důvodem, proč jsem tady...je..že už tě v životě nechci vidět! ROZUMÍŠ?!“ zalkl se při nádechu s očima opuchlýma od pláče. „Shodilas mě před sebou samým. Vyhrálas... Jsi teď spokojená?!!!“

Zírala jsem na něj s otevřenými ústy. Nic z toho, co na mě téměř bez nádechu – bez pauzy chrlil, mi vzalo vítr z plachet. „Zlato, tak to není...“ snažila jsem se ho uchlácholit...

„Zlato?“ ušklíbl se nad mým oslovením. „Nemusíš se snažit mi něco vysvětlovat. Nikdy jsi mi neřekla, že mě miluješ, nikdy jsi mi nevyznala lásku, nikdy jsi...A já idiot se s tebou chtěl oženit!!! Tak bláhový jsem byl! Gratuluju! Jsi prvotřídní herečka! Víš to?“ zajíkajíc se slzami pokračoval: „Nikomu se nepodařilo mě takhle pokořit, ale tys to zvládla na jedničku! Napiš si to do deníčku, ať máš na co být hrdá. SBOHEM...ach..ano..ještě jedna věc – to, jak jsem ti řekl, že tě miluju...zapomeň na to! To totiž patřilo jiné ženě, která pro mě tímto dnem navždy zemřela. Žil jsem pohádkový sen o Petru Panovi a jeho víle, z něhož jsem díky tobě naplno vystřízlivěl. Děkuji ti za to, že jsi mě vrátila do tvrdé chladné reality. A teď, pokud mě omluvíte, Vaše Milosti, rád bych odešel....“ srdce mu krvácelo, ale i přes to všechno v sobě našel poslední vzepětí a uklonil se tak, jak se to od poddaného vůči své vrchnosti sluší a patří. Pak se pomalu napřímil a se svraštělými víčky, jimiž se snažil potlačit pláč, se vydal ke dveřím. Neohlídnul se. Nezastavil se. Prostě odešel. Ještě pár minut jsem tam bez hnutí stála, než jsem si uvědomila obsah jeho slov. Propadla jsem v zoufalý pláč. Navždy tímto odešel z mého života...

 -----------------

Karen s Waynem seděli v Jeepu a rozvíjeli oduševnělou debatu o ovoci, které zrovna svačili. Oba se znali nespočet let a dobře si rozumněli. Nikdy neměli problém najít společné téma. Když v tom si ale povšimli Michaela chvátajícího směrem k nim.

Karen se při pohledu na jeho strhanou tvář zděsila: „Probůh, Miku....“

„Nechci se o tom bavit. Chci odtud pryč. HNED!“ zaječel jako smyslů zbavený.

Po celou cestu přes L.A. nikdo v autě ani nešpitl. Wayne tyhle chvíle neměl rád. Moc dobře věděl, že se stalo něco vážného, co Mika zranilo.

„Mluvil si s ní?“

„Ano....“ špitl po chvíli.

„A?“

Odpovědi se jim nedostalo. Wayn jen ve zpětném zrcátku zahlédl slzy, jež se kutálely po Michaelově tváři. Z toho pohledu ho zamrazilo v zádech. Pak se na sebe s Karen neslyšně podívali a po zbytek cesty do Neverlandu nikdo ve voze nepromluvil.

 ----------------

Bylo kolem páté ráno, když na mé dveře zaklepala jedna z pokojských, že je čas na snídani. Ani jsem nepostřehla, jak za oknem vychází slunce. Celou noc jsem strávila schoulená v křesle a přemýšlela nad tím, co se tu během večera odehrálo. V uších mi zněla Mikova slova. Jedna věta vzápětí vystřídala druhou a já znovu a znovu propadala v nekonečný pláč.

Neupravená v županu jsem se dokolíbala do salonku, kde nám majitel hotel vyhradil soukromou jídelnu. Ochranka mě vpustila dovnitř, načež se mi hned naskytl pohled na otce, který již seděl u stolu, popíjel kávu a četl ranní tisk.

„Anno, dobré ráno, dcerunko...Vypadáš nevyspale...“ znervózněl král a složil noviny vedle jídla na stůl.

„Možná je to tím, že jsem v noci nespala, otče...“ hlesla jsem vyčerpaně.

„Z toho si nic nedělej, dítě. To je tou změnou prostředí. Za pár dní bude vše zas jako dřív.“ usmál se a přiložil ruku na mé dlaně, které byly způsobně položeny na desce stolu.

„Co pak tě trápí? Pokud si lámeš hlavu tím incidentem, rozhodl jsem se odpustit ti. Nekažme si společné chvilky, vždyť jich je tak málo. Mluvil jsem s tvoji matkou a oba jsme souhlasili, že jsme schopni ti ten úlet odpustit. Přičetli jsme to tvému věku a je nám jasné, že svatba s Albertem je velký krok. Chápeme tvé počínání...“

„Tatínku? Smím se na něco zeptat?“

„Zajisté...“

„Tys mluvil s Michaelem?“

„Anno, řekl jsem, že o tom muži nechci víckrát slyšet..“

„Mluvil nebo ne? Odpověz mi!“ zvýšila jsem na svého otce bez uvědomění hlas.

„Ano, nepopírám, že jsme spolu včera měli malou rozpravu.“

„Proč jsi mi nic neřekl?! Cos mu navykládal?!“

„Pravdu. O tvé svatbě, o tom, že je nad míru nepravděpodobné, aby královská dcera a on někdy mohli mít společnou budoucnost a samozřejmě jsem nezapomněl zmínit dovůdy, proč ses rozhodla strávit několik týdnů v utajení na jeho ranči... Neměj obavy. Nabídl jsem mu poměrně tučnou cenu za jeho mlčenlivost... A k mému překvapení - on ho přijal. Takže si s tím už nelam hlavu dítě. Vše je vyřešeno. Je konec. A teď si pospěšmě. Za hodinu odlétáme do Washingtonu...Anno? Anno, slyšíš mě?“ oslovil mě váhavě. Seděla jsem nepřítomně stolu a koukala do jídla před sebou.

„Víš, včera si řekl, že ode mě u snídaně očekáváš omluvu...“

„Ano, je tomu tak...má slova stále platí.“

„Proto bych se ti chtěla omluvit...“ otec hrdě pozvedl bradu, zahleděl se mi pevně do očí čekajíc na pokračování. Pak jsem se nadechla a pokračovala: „Omluvit za to, že žádnou omluvu ode mě neuslyšíš!!!“ odhodila jsem ubrousek ze svého klína na stůl a snažila se odejít dřív, než otec stihne zareagovat. K mému překvapení byl rychlejší než jsem čekala. Má slova ho nepříčetně vymrštila z křesla a ačkoliv zůstal stát na místě, okřikl se za mnou: „Okamžitě se vrať!!! Za tuhle nezdvořilost zaplatíš! Slyšíš?!!! Anno?!!!“ mé jméno se rozléhalo místností, ale já bez povšimnutí kráčela dál ke svému pokoji. Nikdy před tím bych si nic takového vůči otci nedovolila, ale se vstupem Michaela do mého života se spousta věcí změnilo – a tohle byla jedna z nich. Toužila jsem být sama sebou alespoň mezi čtyřmi stěnami, ve své zlaté kleci, která zároveň byla i mou ochranou před okolním světem. Světem, v níž provždy zůstanu sama jak umrlec na šibenici, kde je každému jeho houpající se tělo vystavováno pro výstrahu...nebo na obdiv?

Zbylé dva dny strávené na území Spojených států probíhaly přesně dle daných plánů – nicméně jako vždy, po celičký můj už tak bezcenný život připomínající divadelní hru. Akorát s tím rozdílem, že hlavní protagonistka ze svého výkonu neměla potěšení, ale bolestivé utrpení. Vskutku bylo nádherné rozdávat radost kolem sebe a vidět smích v těch bezradných dětských očích plných naděje. TO bylo to jediné, proč jsem měla ještě důvod žít. Otec mě od narození světu představoval jako španělský klenot, který své zemi jednoho dne přinese mír, štěstí a spásu. Viděl mě jak nějakého Mesiáše, kterým jsem nikdy netoužila být. Jednou jsem poznala jaké to je svobodně dýchat, lidi, kteří mě jsou schopni milovat pro to jaká jsem, ne pro to kým jsem, a pak mě ti, co nade mnou drží moc, znovu neúprosně uvrhli do diamantových okovů. Bude těžké zapomenout. Svěsila jsem hlavu a pohlédla z okénka ven na mraky, pod nimiž jsem z výšky sledovala krajinu. Všechno se teď zdálo být tak jasné, tak samozřejmé... Ne! Já nemohu zapomenout! NECHCI zapomenout! Požádala jsem služebnou u dveří o pero kus papíru, který jsem si položila na klín. Rozechvělou rukou jsem se odhodlala pustit do psaní. Dopis začínal slovy Má nejdražší Janet...