Kapitola 29.

Tak dobrá tedy, ale jen, že jste to vy  Děkuji za tak úžo komentíky. Pokaždé říkám, že jste mým velkým hnacím motorem...a ani nevíte, jak je to neskutečná pravda. 

Jste moje zlatíčka 

Jeana

--------------------

Heleniny kroky se kdesi za mými zády roznesly koupelnou a já cítila, že se dostává do mé těsné blízkosti. Ze zvyku jsem se postavila ve vaně, zakrytá jen za zbytky voňavé pěny lpící na mé kůži, abych urychlila své čekání. „Ještě ručník, prosím.“ Nechápala jsem, proč ta zdrženlivost. A zrovna dnes. Vždy bývá velmi milá a povídavá. Co se jí asi jen mohlo stát?

Po chvíli se mých ramenou dotkl měkkoučký ručník, který se zlehka rozvinul až dolů. Jemně tak zkopíroval linii mého nahého těla. Zlehka jsem uchopila oba cípy ručníku a přiložila je k mokrému obličeji ve snaze jej osušit i očistit od zbytků make-upu. Milovala jsem ten pocit obalit se ručníkem a zhluboka nasát jeho levandulovou vůni. Zarazila jsem se. Ta důvěrně známá levandule byla totiž čímsi nasládlá. Jakoby nějaký parfém... Tu vůni přeci důvěrně znám…TA VŮNĚ! V ten okamžik mi došlo, odkud ji znám. Pouze jediný člověk v mé blízkosti voněl podobně jako můj ručník. Zprudka jsem se otočila a nemýlila jsem se. Můj pohled plný nevyřčených otázek uvěznily Michaelovy čokoládové oči, které si mě smyslně vychutnávaly. Stál pode mnou nepřestávajíc hledět do mých očí. Čas kolem nás se na okamžik zastavil. 

„Oh, Výsosti, pane Jacksone, prosím odpusťte, já nevěděla...Nezlobte se!“ Hanbou se mohla propadnout. Chudák nic netušící Helena vstoupila do místnosti bez jakéhokoli ohlášení v mylném přesvědčení, že se postará o Annu. Teď už to nebylo potřeba. Ach ano, tolik se vylekala! Překvapený pár zavalila kaskádou nekonečných omluv. Ani v těch nejneskutečnějších snech si neuměla představit, že najde svou paní zahalenou v ručníku s královským hostem samotné v koupelně. Nikdy v minulosti se nic takového nestalo! Ani princeznin manžel si nedovolil vejít do koupelny v době Anniny koupele!

„To je v pořádku, Heleno...“ řekla jsem klidným hlasem k rozrušené dívce, na níž jsme s Michaelem upínali své překvapené pohledy. „Pro dnešek máš volno, děkuji a dobrou noc.“

„Si, si, madam. Seňore Jacksone, ještě jednou se strašně moc omlouvám. Odpuste, vážně jsem netušila.“

„Nic se nestalo.“ mile odpověděl Michael na Helenina prosebná slova toužící po odpuštění. Ještě několikrát se omluvila, a pak na Annino přání opustila královské komnaty.

„Promiň, Ann... Nevím, co mě to napadlo. Je mi trapně z toho, do jakých okolností jsem tě dostal. Nezlob se, prosím...“ bylo sladké pozorovat Michaela zmítajícího se v rozpacích, i když bylo patrné, že s výjimkou nečekaného Helenina příchodu mu celá ta situace nepříjemná rozhodně nebyla.

„Když jsi mi teď k smrti vylekal služebnou, není, kdo by mi pomohl z vany.“ odvětila jsem pyšně na jeho omluvu.

„Ji..jistě, promiň.“ vykoktal. Povyšel dva schůdky a vztáhl pravou ruku nahoru přesně tak, aby mi mohl nabídnout oporu, kterou jsem bez okolků přijala. Pevně jsem uchopila Michaelovu dlaň a nepovolujíc sevření svého ručníku jsem několika opatrnými kroky sešla kluzké schody dolů na zem.

„Děkuji...“ sdělila jsem hrdě snažíc se vyhnout jakémukoli očnímu kontaktu. Přešla jsem k zrcadlu po Michaelově levé straně a začala si rozčasávat zacuchané vlasy z drdolu. Ve zpětném odlesku jsem si nemohla nevšimnout jeho zvědavého pohledu...: „Copak?“ zeptala jsem spojujíc naše pohledy v zrcadle.

Michael sebou cukl a zabořil oči do země: „Nic, nic...“

„V tom případě na mě prosím počkej vedle v pokoji...nemusíš si prohlížet, jak si češu vlasy.“

„Škoda...“ špitl s dráždivým úsměvem ve tváři.

„Prosím?“ reagovala jsem prudce...

„Škoda, že nikde nevidím šálek chladnoucí horké čokolády, na níž jsi mě nalákala...“

„Neboj, za chvíli dostaneš oč žádáš a chladná určitě nebude...ale teď prosím jdi.“ usmála jsem se mile. Ten jeho rošťácký výraz, s nímž koketně počastoval mou tvář, ve mně probouzel příjemné napětí. Potřebovala jsem se uklidnit a nastoupit před něj s čistou myslí. Naštěstí mé prosby vyslyšel. Ani jsem nemusela naléhat, když jsem uslyšela zacvaknutí zámku ode dveří. On mě poslechl? Neuvěřitelné! Vždycky jsem to bývala já, kdo plnil jeho prosby...ale tohle od něj bylo milé a galantní zároveň. Jeho přístup mi velmi zalichotil. Měla jsem totiž nutkání se pro něj udělat krásnou...jen a jen pro něj!

Když jsem vstoupila do předsálí mých komnat, kam jsem Michaela před necelými deseti minutami poslala, našla jsem ho, jak fascinovaně stojí před jedním z obrazů a se zaujetím si jej prohlíží. Tušila jsem, že ho tady najdu. Miloval obrazy a přijímací místnost připomínala galerii španělských národních umělců. Nehlasně jsem přistoupila do bezprostřední blízkosti jeho zad, oděná v růžovo bílé noční košilce schované za teplou vrstvou županu: „Líbí se ti?“ Uvědomovala jsem, že když s tímto mužem mluvím, mám v hlase tolik lásky, do níž by se vešel celý svět.

„Nikdy jsem neviděl Velasquéze takhle z blízka....“ špitl nespouštějíc svůj zrak z obrazu mladé dívky před sebou.

„Ano, jeho díla jsou ohromná...“ špitla jsem uznale, ale vzápětí se na Michaela podívala s několika otazníky v očích: „Nevěděla jsem, že máš rád španělské umění ze 17. století...“

„To je jedna z mnoha dalších věcí, které o mně nevíš...“ Konstatoval tiše s mile přesvědčivým tónem. Otočil se čelem ke mně a aniž by na okamžik zaváhal, jednou rukou mě pevně objal kolem pasu a těsně si mě přitáhl na své tělo. To už jsem věděla, že mě má pověstná sebekontrola bleskurychle opouští.

„A které jsou ty další?“ alespoň navenek jsem se snažila udržet své emoce na uzdě. Jak já byla naivní, že celé tohle shledání s přehledem zvládnu. Můj chvějící se hlas prozrazoval daleko víc než měl, což Michaelovi nahrávalo do karet. Moc dobře si všímal mého napětí a uvědomoval si, co se mnou jeho blízkost dělá. Své tmavé oči upřeně zahleděl na mé třesousí se rty. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak pomaloučku přibližuje, až má ústa pohltil ve sladkém polibku. Bezděky jsem se nechala unášet slastí, kterou ve mně svými dotyky vyvolával. Nikdy jsem nic obdobného necítila, pouze s ním. Jeho zprvu jemné a opatrné polibky postupně nabíraly na dynamice a s přibývajícím vzrušením stoupala i intenzita našeho dechu. Své mužné ruce pevně stáčel kolem mého těla a já stále hlouběji jsem propadala do spalujícíc vášně, která mezi námi proudila. Pravou rukou nahmatal uzel mého županu a několika prudkými pohyby jej rozmotal, aby se co nejdříve zbavil velké zábrany komplikující těsný kontakt našich prahnoucích těl. Jakmile se mu to povedlo, tou samou rukou se dostal až k mému zadečku a hladově mě přitáhl co nejtěsněji k sobě, až jsem ucítila Michaelovo vzrušení v celé své kráse. Těžko se vysvětluje proč... Především ze strachu z toho, co by nastalo po další společně strávené noci, se ve mně cosi vzepřelo a přimělo mě ho to od sebe odtričit: „Anebo raději ne, nechci to vědět...“ navázala jsem na náš rozhovor. Udýchaná jsem se vymanila z jeho sevření a s vratkýma nohama se několika kroky dopotácela ke stolku s konvičkou a dvěma hrnky. Musela jsem se o ten stolek na okamžik opřít, abych získala zpět svou stabilitu. „Dáme si tu čokoládu?“

Ruce dal v bok a nevěřícně kroutil hlavou: „Ty mě zničíš“, poznamenal a prohrábl si vlasy ve snaze zaměstnat své roztřesené prsty.

„Ne...to vážně nechci.“ špitla jsem zády k Michaelovi.

„Ale daří se ti to obstojně...“ konstatoval pobavene a natočil se směrem ke zdi, kde se chvějícími nádechy snažil utlumit vzrušení proudící v jeho rozpálením těle.

Svádějíc vnitřní boj jsem se zapřela a otočila se k němu: „Prosím, odpusť mi to, já...víš...“. Svá slova jsem ale nezvládla doříct. Sotva jsem získala sílu k vysvětlení svého chování, Michaelova zvednutá dlaň mě zarazila: „Ne, nic neříkej...“ požádal trpce, aniž by se na mě podíval. Dál mlčel. Pořád stál s odvrácenou hlavou hledící do zdi a jeho hrudník se i přes jeho vnitřní snahy stále zrychleně zdvihal.

Rozuměla jsem jeho požadavku. Rozhodla jsem se tedy otočit a nalít to, oč žádal. Při pohledu na své rozechvělé ruce jsem se trochu vyděsila. Horkou čokoládu jsem do hrníčků nalévala s opravdu velkými problémy. Koordinovat své drkotavé dlaně bylo opravdu namáhavé, ale povedlo se – žádná čokoláda neskončila mimo. Vzala jsem oba hrníčky a vydala se směrem k Michaelovi.

„Prosím...“ špitla jsem podávajíc mu jeden z hrníčků s tmavým nápojem, jehož sladká vůně vyzívala k okamžitému ochutnání. Bez váhání po něm natáhl ruku a s vlídným úsměvem ho ode mě převzal. „Díky..“ špitl pokorně a vzápětí smočil své rty v horké tekutině v hrníčku. Když dopil, opatrně se na mě podíval, ale při pohledu na jeho čokoládový knírek se začala pobaveně smát.

V tom se zarazil. Pak svraštil obočí a podezíravě se na mě podíval: „Co se děje?“

Se smíchem jsem si ukázala pod nos, abych mu naznačila, odkud pochází příčina té drobné kratochvíle. Dle mých instrukcí si sáhnul do míst nad rty, až nahmatal cosi lepkavého.

„Ježiši!“ rozesmál se hlasitě. „Odpusť, omlouvám se... já musím ale vypadat!“

„Ani ne,“ opětovala jsem jeho pobavení, které se stupňovalo pokaždé, když si ve snaze setřít nános čokolády z obličeje její zbytky ještě víc rozmazal. Smíchy jsem sotva stála a z očí neustále stírala slzy pobavení.

„Ne, nesměj se mi!“ rozchechtal se Michael snažíc se mě rukou dostat zpět do vzpřímeného postoje a uklidnit tak můj bouřlivý smích. To ale nešlo. Jemně jsem ho uchopila za paži, abych ho zavedla na kraj místnosti, kde nad krbem viselo zrcadlo: „Když ale...podívej!“

Teď už chápal.. Kdyby byl na mém místě, reagoval by úplně stejně. Čokoládu měl do slova všude, na tvářích, na nose i v obočí. I on se začal od srdce smát. Opravdu vypadal neuvěřitelně komicky.

Zlehka jsem ho pohladila po vlasech, abych uchlácholila jeho ostudné pocity. „Na, tady...“ a podala jsem mu bílý kapesníček na očištění, který s díky přijal. „Já ale vypadám.“

„Je z tebe takový malý kominíček.“ 

„Tak kominíček?! Dobrá tedy...Tak to se o tebe musím co nejvíc otřít, abys měla v životě pořádný štěstí.“

„Ne!“ vyjekla jsem a dala se na útěk, co mi nohy stačily. „Miku, počkej, dooost!“ jako by mě neslyšel. Hnal mě skrze celou uvítací místnost, přes předsálí až do odpočívárny, odkud vedly dveře už jen dál do ložnice. Nebylo kam se schovat. Zaběhla jsem za biedemayerovou pohovku a otočila se směrem ke dveřím, ale bylo pozdě. Michael stál na druhé straně pohovky přímo proti mně. Když jsem uhnula na levo, udělal stejně symetrický krok na pravo. Ještě jednou jsem to zkusila na opačnou stranu, pak znovu na levo, ale mé šance se krátily. Naklonila jsem se ještě jednou do prava ve snaze ho zmást a vyběhla jsem na druhou stranu směrem ke dveřím do ložnice doufajíc, že se mi ji podaří proběhnout zpět do předsálí. V první chvíli to vypadalo, že jsem svého pronásledovatele obelestila, ale po třech skocích jsem ucítila, jak mě ze zadu pohlcuje jeho náruč...a přitom jsem si v Michaelově sevření připadala nejsvobodnější na celém světě. Poprvé v životě jsem se ve svém vlastním domě cítila volná. A všechno jen díky němu, člověku, který mi ukázal, co znamená žít. Stála jsem uprostřed místnosti lapená v Michaelově objetí tak těsném, až pohyb jeho hrudníku udával směr mého dýchání. Náhle své magické sevření povolil. Naklonila jsem hlavu směrem ke gramofonu mezi dveřmi místnosti sledujíc, kam se pomalou chůzí vydal. Pár okamžiků u něj stál, když v tom se místností roznesla tlumená hudba tanga: „Říkalas, že zítra bude možnost si s tebou zatancovat...moc rád bych, ale neznám kroky. Celý život se pohybuji ve světě, kde společenské tance nikdy prostor...a proto ani nebyly mou silnou stránkou. Jediné, co bych zvládnul, by byl tak říkajíc ploužák, ale ani v tom jsem nikdy nebyl žádný přeborník...“, pousmál se.

„Smím tedy prosit?“ uklonila jsem se spořádaně směrem k Michaelovi a v klidu vyčkávala na jeho reakci. Když nepřicházela, své sklopené oči jsem pozvedla k jeho tváři a nemohla jsem jinak než se rozzářit při pohledu na šťastný výraz, který se mi právě naskytl. Rukou si promnul bradu, načež se sklopenýma očima a spokojeným úsměvem přistoupil do mé intimní vzdálenosti, kde své oči upřel na mou nepatrně chvějící se tvář, která vzrušeně reagovala na blízkost jeho rozkroku u mého obličeje. Stál nade mnou jen okamžik, ale v tu chvíli to bylo jako věčnost. Konečně jemně předsunul svou dlaň, aby mi pomohl z úklony. Jak jsem se zvedala, stále intenzivněji se mi stahoval krk, srdce tlouklo a dech zrychloval. Užíval si mého znepokojení, když stál necelých 20 centimetrů ode mě. Moc dobře si byl vědom toho, jak na mě působí.

Nechtěla jsem dopustit opakování situace z uvítacího salónu, právě proto jsem ustoupila o několik kroků zpět, abych byla schopná udržet si svůj bezpečný prostor a v klidu komunikovat: „Nemusíš se ničeho obávat, není to nic těžkého. Ty jsi mistr tance, bude to pro tebe snadné. Pojď...ukážu ti kroky.“

„Přiznám se, že jsem vůbec nevěřil, že bychom si někdy zatančili..“ řekl s vážnou tváří.

„Ale my spolu nebudeme tancovat. Budeme se učit...“ ušklíbla jsem se nevinně, když jsme zaujali taneční držení.

„Bude mi neskonalou ctí, Výsosti...“

Zaskřípala jsem zubama: „Dej pokoj s tou Výsostí. Nejsem o nic větší nebo menší člověk než ty nebo kdokoli jiný.“

„Musím si to přeci vyzkoušet!“ pousmál se škodolibě, „Abych to zítra nepokazil...“ Žěrtoval, ale jeho podmanivý hlas mě neuvěřitelně vábil. Přestávala jsem myslet. Kolena se mi roztřásla a v rozkroku jsem ucítila příjemné brnění. Ne, to nesmíš, vnucovala jsem si ve snaze racionalizovat svou mysl.

„Annie? Jsi v pořádku?“

„Ach, ano..tak, začneme. Ruce bys měl mít vzpřímeně. Teď levou nohu volně posuň doleva...skvěle! A teď přitáhni pravou a udělej s ní rovnou krok dopředu...teď úkrok levou nohou dostrany a přísun. Teď pravou dozadu a levou úkrok do strany“...

Jak dlouho jsme tam spolu tančili...20 – 30 minut? Nevím, ale bylo to senzační! Strašně jsem si tu naši kooperaci v něčem, co je nám oběma tak blízké, užívala. Mike byl neskutečný. To, co se jiní učili hodiny, on uměl za pár minut. Pokorně vnímal mé pokyny a opakoval vše, oč jsem ho žádala.

„Úžasné! Perfektní!“ chválila jsem ho a byla tak šťastná, „Miku, že ty mě vodíš za nos! Vždyť to umíš!.. Ne, ne, ne, tu nohu sem, Miky.“ smála jsem se, když zakopnul a upadl do mého objetí.

„Odpusť, musel jsem to zkazit...nechci přestat,“ špitl polohlasně a já pocítila, jak mi letmo mazlivě polaskal uší lalůček. Hlavou se o mě zlehka otřel, až mě pramínky Michaelových vlasů polehtaly na tváři. Sladce mi oddychoval do ucha a já ho tolik toužila políbit. Při jeho nenápadných dotycích jsem ztěžka popadala dech. Sama sobě jsem se stala hlavním nepřítelem. Nedokázala jsem ho pustit, naopak - Mé ruce ho stále pevněji svíraly.

Nepatrně se odtáh, aby si vytvořil alespoň maličký prostor na oční kontakt. Toužil vědět, jestli existuje byť jen malá jiskřička naděje, že cit, který uvnitř svého srdce chová, stále může být opětován. Pozorně sledoval tichou řeč mého těla nepřestávajíc doufat v naši lásku. Hledal i sebemenší náznak čehokoli, co by ho přesvědčilo o mé stále žijící náklonnosti. Děsil se bolestivého utrpení, které s sebou odmítnutí milovanou osobou přináší! Potkal spoustu žen i dívek, do nichž se platonicky či bouřlivě zamiloval, ale i mnoho těch, které jej odkoply v moment, když zjistily, že skutečný Michael není ten, kterého si vysnily. Bylo i mnoho těch, co jen toužily využít sílu jména, jenž vybudoval. Ale to, co v posledních letech prožíval, bylo s jinými dívkami nesrovnatelné. Michaelův pohled byl natolik výmluvný, až mě mrazilo v zádech. Vábivý hlas, vůně jeho parfému, kučeravé vlasy v mé tváři a slabý pot na jeho těle. To všechno na mě působilo jako magnet, který bez milosti táhne svůj protipól. Bože, jak já ho toužila mét zase uvnitř sebe a zapomenout na všechno okolo nás, jen si užívat jeho nádherný smích a pohlazení. Znovu ho držet v náručí a nikdy víc ho nepustit...Znovu se vrátit na Neverland a zapomenout na všechno to odloučení, začít od začátku...

Vycítila jsem okamžik, kdy se naše rty bezděky vydaly samy sobě v ústrety „Miku, to nejde...“

„Proč?“ špitl a něžně o sebe opřel naše čela. Jeho dlaň se vydala k mé tváři, které věnoval láskyplné pohlazení.

Síla Michaelova upřeného pohledu mě donutila sklopit oči: „Mám strach...Je velice pravděpodobné, že tyto dva dny, které zbývají do tvého odjezdu, jsou s ohledem na všechny okolnosti zároveň i těmi posledními, co spolu strávíme...a nechci ani tebe ani sebe vystavovat té děsivé bolesti, jenž by po našem definitivním rozloučení následovala...“

„Pokud tohle mají být poslední společné dny v našem životě, tak ty nesnisiltelná muka neskonale rád podstoupím...“

„Miku...“ zachraptěla jsem nejistě nad Michaelovým rozhodnutí. Ještě jednou jsem smyslně pohlédla do Michaelovým očí, abych se ubezpečila, že toužíme po tom samém, a pak jen odevzdaně zavřela oči. Okamžitě pochopil. Jeho jemné rty se zaklenuly do těch mých a já se nechala unášet nejnádhernějším líbáním, které uměl pouze ON. První polibky byly opatrné, nesmělé, avšak Michaelův třepotající se dech, který jsem cítila na svých rtech, mě přiváděl k šílenství. Hladově jsem hltala každý jeho polibek. Když zjistil, jak na něj reaguji, zahodil všechny zábrany a proměnil svou zdrženlivost to v divokou nespoutanou vášeň, která pro nás dva byla tak přirozená, a které jsme nespočet nocí odolávali. Laskal mě stejně tak, jak v mých nejtajnějších představách. Proti Albertovi byly jeho polibky tak vřelé, milující a dychtivé. Naprosto odevzdané s tím největším prožitkem lásky. Byla jsem jím naprosto pohlcena a nechávala jeho polibky kreslit obrazy po svém těle. Objímala jsem se ho stejně pevně toužíc do něj vtisknout svou stopu. Kdybych já hloupá tušila, že jsem ve skutečnosti kopírovala stopu již dávno existující, která v něm žila od doby, co jsme se poznali.

Stáli jsme uprostřed pokoje zalitého tlumeným světlem, kde zněla tichá hudba. Vlnila jsem se v jeho náručí a zakláněla hlavu, abych umožnila průchod Michaelovým lačným polibkům směřující hluboko do mého dekoltu. Rukou jsem zabloudila pod jeho černočerné tričko. Musela jsem se dotýkat jeho nahé kůže. Stejně tak dychtivá byla i má druhá dlaň. Ani nedokážu vysvětlit jak či proč. Nedokázala jsem se ho nasytit. Ruce mi klouzaly po horní části Michaelově těla a chtěly víc. Cítil, jak ho mé tělo vábí a je stále naléhavější. Znovu jemně rozmotal kličku od mého županu, a pak ho lehkým dotykem prstů nechal spadnout na zem. Vzdálenost mezi našimi těly se postupně zmenšovala, ale stále byla značná. Michaelovy sladké vzdechy mi přivolávaly husí kůži, když v tom se z mých úst vydral nekontrolovaný sten. Vzrušením jsem ho něžně kousla do krku a zaryla prsty do jeho nahých zad. Pak už jeho košile i triko padaly k zemi.

Mrštným pohybem mě vyzvedl do náručí a poodnesl na lenošku nedaleko nás, na níž mě opatrně položil. Přitáhl se co nejblíže, aby se nade mnou co nejpohodlněji vzepřel. Bojujíc s dychtivým chtíčem jsem si užívala pohledu na Michaelovo polonahé tělo. Silná vůně heřmánku z jeho vlasů, které měl stažené do zbytků culíku, mě přiváděla do krásného světa snů. Fascinovaně si prohlížel, jak slatně reaguji pokaždé, když se dotkne citlivého místa na mém rozpáleném těle. Dlaní pohladil mou tvář a pomalu ji vedl přes krk až k dmujícím se ňadrům schovávajícími se pod sametovou noční košilkou. Opatrně ke mně naklonil svou tvář a přes studenou látku začal laskat moje zduřelé bradavky, načež se z mých rtů vydral nekontrolovaný sten. To pro něj byl klíč na cestě dál. Dvěma prsty pravé ruky zajel pod tenké ramínko noční košilky a pozvolna ji stahoval, dokud Michaelovi neodkryla celé své tajemství. Majetnicky si pohrával i s tou nejmenší skulinkou v horní části mého těla, kterou prokládal nenasytným líbáním. Byla jsem na pokraji rozkoše. Propínala jsem se pod jeho spalujícími polibky, jimiž zasypával moje ňadra, a hlasitě vzdychala.

Narozdíl od našeho posledního milování byl opatrnější, alespoň na první pohled. Nestrhal ze mě všechno oblečení bez jediného náznaku něhy jako tenkrát na Neverlandu. Cítila jsem, že nechce udělat nic, co bych si nepřála já sama. Pokaždé vyčkával na náznaky, jenž se dostavovaly rychleji než čekal. Poznal, že už nemusí na nic čekat a opatrně vsunul prsty do mé vlhké skulinky. Odpověď byla ještě odvážnější než čekal. V mžiku ucítil, jak mu rozepínám poklopec a uvolňuji sevření kolem jeho vzrušeného mužství.

„Chci tě...“ vydrala jsem ze svých úst spalovaná dychtivou vášní. Na nic jsem nečekala a ze široka rozkročila kolena - už jsem nemohla čekat. Chtěla jsem ho co nejdřív cítit uvnitř.

„Ann...“ zachraptěl a aniž bych mu musela své rozhodnutí zopakovat, zprudka uchopil mé boky a bez průtahů přijal mou výzvu. Jedním pohybem spojil naše těla v jedno. Michaelovy přírazy byly neskutečně naléhavé, jakoby na naše milování čekal celou věčnost. S neukojitelnou touhou do mě vklouzával znovu a znovu, než naše společně vyvrcholení neukojilo prahnoucí touhu po tom druhém.

„Copak? Pročpak se usmíváš?“ hladila jsem Michaela po vlasech a s blyštivou radostí v očích sledovala rty roztahující se v jeho tváři.

„Ještě nikdy jsem se nemiloval s princeznou v královském paláci a ještě k tomu na pohovce, kde sedávají významní státní hodnostáři. Snad jsme jim tu nikde nenechali památku.“

Opravdu mě rozesmál. Hleděl mi do očí a něžně hladil mou tvář. Už jen z toho pohledu bylo vidět, jak neskutečné štěstí prožívá. Pak se z ničehonic uchechtl. Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem: „No co, mám radost...“ pokrčil rameny a smál se dál.

„Zůstaneš dnes v noci u mě?“ tichý hlas, jímž jsem se Michaela zeptala, vypovídal o strachu z jeho záporné odpovědi.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem si od tebe přál slyšet tahle slova ..“ špitl a přitáhl si mě k sobě, aby naše rty utopil v hlubokém polibku.