Kapitola 31.

Ach ano, porod za mnou. To nejhorší, čeho jsem se celou povídku bála, je na světě. Omlouvám se za případnou nezáživnost, moc děje tam není, ale muselo to ven :D :D  Teď to teprve začne, slibuju :D :D Krásný sváteční den:-*

J.

------------------------------------------

S hlubokým nádechem jsem stanula před dveřmi svého pokoje. Tak Anno, je to tu... Dodala jsem si odvahy a napřímila se tak, jak se na budoucí královnu sluší. Se vztyčenou hlavou jsem pokynula na stráže svého pokoje na znamení, že nadešel čas zahájit mou cestu. Naproto synchronně rozevřeli obě křídla dveří a já se v mžiku ocitla uprostřed uličky z rudého koberce lemované stovkou zvědavých očí, které v první okamžik jen úžasle žasly. Vzápětí se však opět ujaly svých rolí a těla jejich pánů přešla do hluboké úklony. V tom ke mně opatrně přistoupila po králi druhá nejvýznamnější osoba v království a poníženě se uklonila: „Milosti...je pro mne velikou ctí Vás v tento důležitý den doprovodit ke slavnostnímu ceremoniálu v katedrále Panny Marie Almudenské...“

„Potěšení je na mé straně, pane předsedo,“ Předseda vlády z vděčnosti k mému přijetí znovu přešel do poklony. „Vaše Výsosti,“ řekl pevným hlasem a rukou pokynul cestou, kudy vedl červený koberec. Bez váhání jsem se tímto směrem vydala. Když jsem scházela hlavní schodiště paláce, nemohla jsem za mými zády přeslechnout tichý šepot. Bylo milé slyšet, jak uchváceně lidé hodnotí práci krejčových a vizážistů. Ta pochvalná slova na mou adresu mě sladce hřála u srdce. Přes významné vládní úředníky, sloužící, stráž a další, kteří udávali můj směr cesty ze zámku, jsem došla k bílému otevřenému kočáru v osmispřežení stojícího na nádvoří paláce. Jak se na správnou královnu sluší, využila jsem paže jednoho z lokajů a nechala si pomoci dovnitř do kočáru. Cestou ke katedrále, kudy vedl slavnostní průvod, jsem s úsměvem i decentními pokyny své dlaně zdravila jásající poddané. Netrvalo dlouho a kočár zastavil přímo před vchodem do katedrály. Za famózního provolávání mého lidu jsem pomalu vystupovala ven. Jakmile jsem se objevila ve dveřích kočíru, mezi přihlíživšími se vzbudila vlna plamenného obdivu. Všichni kolem nadšeně zvolávali povzbudivá hesla: „Ať žije královna Anna...Ať žije Španělsko...Bůh žehnej královně!“, přičemž mnoho z nich radostně mávalo vlaječkami španělského království. Ještě před tím, než jsem se vznešenými kroky vydala po koberci mezi nádhernými květinami dovnitř chrámu, svým milujícím lidem jsem věnovala několik děkovných pohledů.

Michael seděl uvnitř hlavní lodě barokního chrámu po boku Lisy a Elizabeth, v místech vymezených pro čestné hosty královské rodiny, a rozhlížel se po okolí. Nešlo jinak než být uchvácen krásou stavby, uvnitř níž se právě nacházel. Musel by tu strávit dlouhé hodiny, aby dokázal každičký detail této nádhery vrýt do paměti. Seděl přímo pod hlavní kupolí zdobené sytě barevnými malbami výjevů ze Starého a Nového Zákona, kterým dominovala Panna Marie, jíž byla tato působivá katedrála zasvěcena. Uprostřed kopule byl poměrně výrazný průhled, neboli lucerna, kudy pronikalo světlo. Stejně tak jasnost místa zajišťovala vysoká klenutá okna po stranách. Nechyběly ani typicky barokní masivní sloupy oddělující vedlejší lodě s obrazy či sochami svatých a několika malými kaplemi od nosné části masivně zdobené katedrály. Přímo před ním byl zvýšený chór, kde již několik církevních hodnostářů s papežem a Juan po jeho pravé straně netrpělivě očekávali příchod budoucí královny. Stejně tak nechyběl ani Albert, který zaujal místo pod schody kazatelny, nedaleko stále ještě současného španělského krále. Když ho chvíli pozoroval, v Michaelovi se probudilo odporné znechucení. Cítil zášť k muži, který jediný měl právo na ženu, jíž patřila každičká část Michaelovy duše. Při pohledu do Albertovi blažené tváře si Michael ve snaze ovládnout nenávist, která ho neovladatelně spalovala, zarýval nehty do nohou. Žárlil. Žárlil tak moc, až se jeho odpor měnil v zahořklé krůpěje slz, které nuceně potlačoval za tmavými brýlemi.

„Je to úchvatné, že ano, miláčku?“ špitla Lisa a naklonila se k Mikovu ramenu obdivujíc dílo španělských architektů.“

„To tedy...“ odpověděl Michael tiše a velice se snažil, aby z hlasu nešlo vycítit jeho současné rozpoložení. Lisa se nadšeně usmála a vtiskla mu polibek na tvář. V tom si všiml, jak je Albertovy oči pozorují. Mile se na ně usmíval. Dokonce bylo z Albertova pohledu nad míru jasné, jak je vděčný a těší se z přítomnosti manželů Jacksonových. Měl Lisu i Mika velmi rád. Nemohl se dočkat, až se naskytne chvíle opět si s nimi nerušeně popovídat. Vzhledem ke svému pracovnímu vytížení v Monaku dorazil do Madridu až dnes ráno, z toho důvodu nebyla možnost společně strávit příjemný večer. Michael se cítil strašně. Nikdy si nic neudělali, naopak, Albert k nim byl vždy neskutečně přátelský a milý. O to hůř Michaelovi bylo. Velmi dobře si uvědomoval, co s ním dělá až majetnická láska, kterou k Albertově manželce choval.

Z hloubavých myšlenek ho vytrhl až zvuk varhan a drobného orchestru, jejichž slavnostní melodie se roznesla pompézní stavbou. (doporučuji si pustit podkreslujici skladbu: https://www.youtube.com/watch?v=95TDpbh3EOw ;))

Každý z přítomných se jak na povel otočil směrem k hlavnímu portálu, v němž se během několika krátkých okamžiků objevila budoucí královna. Celý sál utichl a pln vzrušení přihlížel, jak zvolna kráčí mezi hosty směrem k oltáři, kde byla netrpělivě očekávána nejvyšší hlavou církevní i světské moci. Nejeden z přítomných se podělil se svými bližními o tom, jak nádherná žena vstoupila do místnosti. Michael nebyl vyjímkou. Okouzleně zíral na vílu, jíž dnes ráno svíral ve svém náručí, jak vznešeně kráčí kupředu. Omámeně si sundal brýle z tváře, aby si Annu mohl lépe prohlédnout. Pořád nedokázal pochopit, jak ohromné štěstí má, že právě tato neskutečná žena si jej vyvolila za muže svého srdce... Byla jeho princeznou... jeho milovanou vílou Zvoněnkou z Petra Pana...V kombinaci všech prvků, které tuto chvíli činili tolik vzácnou, jen stěží udržel povzdech plný dojetí.

Anna přistoupila až ke schůdkům u oltáře, kde poklekla na připravené klekátko přímo před svým otcem. Jejich oči se s výrazy vzájemného uznání na pár okamžiků protly. I přes to nešlo nepřehlédnout hrdost, kterou Juan vůči své dceři chová. Zlehka se na ní pousmál, a pak se otočil na arcibiskupa po své pravé straně, aby z jeho podnosu sňal korunovační hermelín, který jedním pohybem přehodil přes Annina ramena. Pak přišly na řadu královské insignie - jablko a žezlo, jenž převzal ze stříbrného podnosu španělského kardinála a předal je do rukou své dcery, která pod ní dle přesných pravidel poklidně klečela s očima hledícíma před sebe.

Michaela z pozorování úchvatného ceremoniálu vytrhlo tiché posmrkání Liz, která celou tu událost prožívala tak, jako by se jednalo o její dceru. Opatrně Liz položil dlaň na koleno: „Jsi v pořádku?“ špitl nakloněn ke své blízké přítelkyni.

„Jo...“ odpověděla nakřáplým hlasem, nad nímž se Michael musel konejšivě pousmát, a pak si znovu přiložila bílý kapesní ke tváři.

„Co se stalo?“ šeptla Lisa do Mikova ucha a zaklenula se rukou za jeho paži.

„Myslím, že je dojatá...“ usmál se mile na svou ženu.

„Nedivím se jí. Když se rozhlídneš, uvidíš, že není sama. Osobně obdivuji královnu, podívej...“ řekla tiše a hlavou pokynula směrem k Annině matce, která seděla bokem na drobném trůnu nedaleko Alberta: „...je neuvěřitelná, jak se drží.“

„To ano...“ kývl souhlasně Michael sledujíc královnu, v jejiž tváři se zračilo úsměvné dojetí, ale ani na jediný okamžik nedala prostor jediné slze. Stejně tak se usmívala Adriana, jež stála po boku své matky a dlaní se opírala o výčnělek čela matčina trůnu. Poté se jeho oči opět obdivně upřely k Anně.

Stejně jako gradovala hudba nesoucí se z majestátních varhan, vrcholila i samotná korunovace. Papež přistoupil před Juana a pomalu z něj sejmul španělskou korunu. Rozvážně ji položil na polstrovaný polštář, který ve svých dlaních svíral madridský biskup, pán této nádherné katedrály, a naopak Juanovi na hlavu nasadil několikcentimetrů široký zlatý prstenec. Opatrně se natočil k Anně a stejně tak z jejích vlasů sjal diamantovou tiáru. Právě teď nastal onen velký očekávaný okamžik, kdy papež do Anniných vlasů vložil španělskou korunu. Nešlo nepřeslechnout bouřlivý jásot lidu, který z ulic doléhal dovnitř do katedrály. Papež Anně prstem udělal pomyslný kříž na čele a dvěma pohyby ji posvětil svěcenou vodou. Pak k ní lehce pokynul rukou na znamení, že tato část ceremoniálu je za nimi a nyní může vstát. Anna uposlechla jeho rozkazu. Zlehka povstala a s pokornou rozvahou se vydala k trůnu na vyvýšeném stupínku umístěného uprostřed chóru. Přímo před ním se zastavila a v celé své kráse, s korunou na hlavě, zahalená v hermelínu svírajíc korunovační klenoty, se otočila směrem k portálu chrámu, aby poprvé pohlédla do tváře svých milovaných poddaných.

V té chvíli se Michaelovi sevřel krk. Poprvé od jejího příchodu si ji mohl pořádně prohlédnout. Byla naprosto dechberoucí. Cítil, jak rychle ji tluče srdce. Věděl, jak ztěžka dýchá, všechno se v ní samou nervozitou chvěje a i přes to přeze všechno na ní nebylo nic znát. Byl na ní neuvěřitelně pyšný. Anna...jeho královna. Jeho láska... Zalesklo se mu v očích. Moc dobře si uvědomoval smutnou realitu, že tahle okázalá korunovace je ve skutečnosti naprostým koncem jejich velkolepé lásky zabaleným do zlatého pozlátka.

Když Anna usedla na svůj trůn, varhany akorát dohrály svou několikaminutovou korunovační symfonii. Ještě krátký okamžik tam seděla hledíc do lidí. Annin pohled se dokonce na vteřinu propojil s Michaelovým. Jeho oči pro ní byly ostrůvkem naděje vprostřed bouřlivého oceánu. Pak už vnímala, jak ji papež přiměl odložit jablko s žezlem zpět na stříbrný tác. Místo toho k ní přiložil Bibli Svatou, na níž ladně položila svou dlaň, aby složila slavnonostní slib. Annin pevný hlas se rozezněl celým chrámem: „Já, Anna Cristina Maria-Isabela Luisa Alžběta Španělská, dcera Juana Carlose I., krále Borbunskeho a Sicilského, a jeho ženy Marie Luisy Kristýny Habsbursko-Lotrinské, tímto slavnostně přísahám, že budu zodpovědně vykonávat své funkce, zachovávat ústavu a zákony Španělska a zachovávat zákony jednotlivých autonomních oblastí. Přísahám lidu celého království, že budu chránit a zachovávat nezávislost a území království všemi svými silami. Budu chránit svobodu a práva všech Španělů a obyvatel a použiji všechny prostředky, které mi dává zákon k dispozici, k udržení a podpoře prosperity země, tak jak se sluší na dobrou a věrnou královnu. K tomu mi dopomáhej Bůh všemohoucí.“

„Prosím všechny přítomné, aby povstali.“ vyzval papež téměř 1000 lidí, kteří v katedrále se zaujetím přihlíželi korunovačnímu ceremoniálu nové panovnice. Spolu s nimi se postavila i Anna, která vznešeně přistoupila na okraj chóru, kde ji papež sejmul hermelínový plášť a korunovační korunu vyměnil za tu, která Anně bude sloužit po celou dobu její vlády. Pak se otočil zpět k publiku a zvoval:

„Španělský lide, představuji vám Její královskou Výsost Annu I. Španělskou!“

V tom se sálem ozval bouřlivý potlesk a zvolání: „Vila la Reina!“ Lidi projevovali neskutečnou radost, jejich jásot ani nekončící aplaus nešlo ničím přehlušit. Mezi hrdými tleskajícími byl i Michael. Měl z ní neskonalou radost: „Zvládlas to!“ pochválil ji po tichu. Věděl, že ho neslyší, ale nedokázal si to uznání nechat pro sebe. Jak tam tak stála, začala na všechny strany rozdávat milující úsměvy. Strach ji opustil. Jemným pokynutím se svému skandujícímu lidu poklonila, načež jako mávnutím kouzelného začala hrát hudba. Všichni v chrámu, včetně královské rodiny i Michaela spolu s oběma jeho dámami, ji věnovali hlubokou úklonu, takovou, jaká jejich královně náleží.

 ---------------------------------

Neuplynula ani hodina. Stála jsem na balkóně svého paláce, odkud jsem promlouval ke svému lidu, který netrpělivě naslouchal na přeplněném nádvoří paláce. Michaela jsem od korunovace neviděla. Ačkoli to bylo jen několik minut, připadalo mi to jako nekočný pád do prázdna. Pořád mi v hlavě visel jeho kouzelný pohled, jímž mě v katedrále utěšitelsky hladil ve chvíli, kdy jsem nejvíc lapala po dechu. Tolik mi Michaelova přítomnost pomáhala. Nebýt jeho podpory a bezmezné důvěry, nedokázala bych to ani zpola tak dobře. Počítala jsem minuty do našeho další shledání... Ještě zbýval celý čas slavnostního rodinného oběda a několikahodinové setkání s významnými státníky, kteří vážili dalekou cestu z nejrůznějších koutů světa, aby v tento významný den mohli být zde. Bylo pul jedenácté...Ještě dlouhých – nekonečných pět hodin do Mikova koncertu...

 ------------------------------------

„Miku? Kam pak jdeš? Měli bychom jít na ten raut, co pro hosty připravili dole v sále...“

„Nemám nějak hlad, Liso. Spíš půjdu ještě zkoušet. Nějak mi utíká choreografie v Dangerous. Musím si to ještě projet...“

„Ale zlato, musíš přeci jíst..“

„Vždyť víš, že před vystoupením nejím...nedělá mi to dobře. Cítím se potom akorát těžko a vrací se mi šťávy ze žaludku..“

„Miláčku, vystoupení máš skoro za 6 hodin...do té doby času dost...“

„Do té doby dost času na zkoušení, nezlob se...musím jít.“

„Nech ho, Liso,“ snažila se Mika Liz zachránit, když viděla, jak se za ním Lisa rozeběhla ke dveřím: „Vždyť sama víš, že je to marný. Pokud se jedná o jeho práci, všechno jde stranou. O to spíš, když kvůli tomuhle koncertu je nervózní už od doby, co jsme přijeli.“

„Ale proč? Když zpíval na narozeninách Billa Clintona, tak choval úplně normálně!“

„Jenže dvě písničky na narozeninách Billa Clintona a korunovační koncert španělské královny, kde bude více jak 100 000 lidí, je trošku rozdíl. Cítí strašnou zodpovědnost. Stojí to na něm...jen a jen na něm.“

„Já...samozřejmě tomu rozumím, Liz...ale vadí mi, jak mě přehlíží. Má tendence mě ignorvovat a přitom z něho cítím takovou podivnou lhostejnost vůči mé osobě, jak kdyby mě už vůbec nemiloval..“

„Neboj, tak to určitě není. Je z toho sám přešlej..vydrž, zítra se vrátíte domů a bude všechno jako dřív...“ snažila se Liz zachránit situaci.

„Kéž bys měla pravdu...“ povzdechla si Lisa hledíc se skříženýma rukama na prsou do temné chodby, kde před chvílí zmizel její manžel.