Kapitola 41.

Napsal Jeana (») v neděli 11. 9. 2016 v kategorii Králova dcera, přečteno: 1350×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online2466344-1330152243043-01res-204-300.jpg

 Když jsem s bušícím srdcem prošla dveřmi, v nichž zmizelo téměř osm set kandidátů, rozevřela se přede mnou ohromná světlá hala vykládaná bukovým dřevem a plná zrcadel, kam jen se podíváš. Položila jsem své věci mezi batohy ostatních a snažil se vší silou probrat z toho úděsného snu. Nikdy by mě nenapadlo, že mě osud dovede až sem, do míst, kde budu soupeřit se všemi těmito profesionálními tanečníky o místo v Michaelově štábu. Oh, jaký paradox! Nemám ani za mák tolik talentu jako oni, tak kde beru tu drzost s nimi společně vyjít na jedno pódium? Vždyť se s nimi nemůžu vůbec měřit. Co tu probůh dělám?! To ne, to nejde… Ozval se můj vnitřní varovný hlas a já se na patě otočila zpět ke dveřím, kterými jsem před minutou vešla, abych jimi zase bez většího rozruchu odkráčela pryč. Ale bylo pozdě. Než jsem se odhodlala k odchodu, dveře se s hlasitým zacvaknutím zámku zavřely a já se ocitla v pasti bez možnosti úniku. Jen stěží jsem se přemluvila vyrovnat se do nejbližší řady a začít vnímat Vanessu, která na pódiu vpředu již dávno horlivě vysvětlovala denní harmonogram, odkud plynule přešla k popisu toho nejdůležitějšího – soutěžní choreografii. Netrvalo dlouho a z beden umístěných v rozích místnosti se rozezněl Michaelův zpěv v písni 2bad.

Fa6c59bed6d473d7cc686212fb174b16

------------------------------

 

„Uf, je to teda síla, co myslíš?“ prohodila milá černoška vedle mě, když v pauze hledala ve svých věcech ručník na osušení potu ze svého hořícího těla.

„Prosím?“ zareagovala jsem opatrně nad jejím povzdechem, avšak vzápětí jsem pochopila smysl této nevinné otázky: „Ach... myslíte choreografii? Ano, je to opravdu náročné… až se sama pozastavuji nad tím, co to vlastně dělám.“ Ten smích, který se z jejích úst ozval, jen potvrzoval souznění našich myšlenek.

„Tak to jsme dvě. Je v tom těžce znát Michaelův rukopis. Spousta kroků, které myslím nikdo z nás nikdy neviděl. Přes tohle proleze vážně jen hrstka nejlepších, a to berou jen 4 ženy. Jsem Kelly Bouvarová...“ odvětila pevně a podala mi ruku na znamení přátelství, kterou jsem opatrně s lehkým pohybem dlaně přijala: „Isabella...Foxová..“

„Foxová? Tak to ti je souzeno, abys vyhrála...“ rozesmála se nevinně. „Slečna Foxová přišla na konkurz do studií Fox...“

„Ne, to ne...s tím názvem nemám opravdu nic společného. Je to spíš hříčka přírody.“ vydrala se z mých rtů tichá ospravedlňující odpověď.

„Ale i tak je to hezký, nemyslíš?“ nad jejími slovy jsem jen zlehka pokrčila rameny: „Na pódiu s číslem na hrudníku jméno nikomu z nás stejně nepomůže.“

„To máš pravdu...jsem strašně nervózní...je tu tolik skvělých tanečníku...“ rezignovala polohlasně a opřela se zády o parapet, odkud znovu přeměřila své protihráče.

Nešlo si nevšimnout jejích obav. A přitom naprosto zbytečných. Pro mě byla taneční Bůh. Nerovnala jsem se jí ani z poloviny. „Nemyslím jsi… jsi výborná tanečnice...“podotkla jsem jemně ve snaze dodat jí trošku patřičné sebedůvěry. Měla na to, byla výborná.

„Myslíš?“

„Jsem o tom přesvědčená...“ usmála jsem se konejšivě.

„Mám být upřímná? Moc si těch tvých pochvalných slov vážím, ale uvědomuješ si, jak tancuješ ty?“

„Já?“ Ubezpečila jsem se znovu. Nechápala jsem, proč se mě na to ptá. Byla naprostý profesionál. Tak proč ta otázka…

„Ano, ty...Máš v sobě něco...něco...špatně se to popisuje, ale strhává to na sebe pozornost. Máš ohromný charisma...a to je kolikrát větší kouzlo a magie než provaz, pirueta nebo salto vzad.“

„Jsi moc milá, Kelly, ale...možná to bude i tím oblečením...všichni tu tančí ve sportovním a já...nevzala s sebou si zhola nic...“

„Vidíš, to jsem se tě chtěla zeptat, jak se v těch džínových kraťasech a tričku cítíš. Nestává se často, že někdo přijde na konkurz a tančí tu ve věcech z venku.“

„Omlouvám se...nechci nikoho přivádět do rozpaků, ale přiletěla jsem včera v noci a...“

„Ježiš! Tobě ztratili kufr?!!!“ skočila mi do řeči, aniž bych stihla jakkoli dokončit větu. Pak se nahnula k sobě do batohu a vytáhla černé leginy a bílé tílko, které mi v mžiku podávala. „Na, obleč si to, budeš mít hodně podobnou velikost jako já, bude ti to...a aspoň se budeš cítit pohodlně.“

„Kelly...děkuji, ale to nemohu přijmout...“ odmítla jsem s díky a s jemným pokynem ruky komínek věcí, co mi podávala.

„Ale jakýpak copak, šup, běž se do toho navlíknout, máš ještě pět minut do začátku druhý půlky...no tak...“ nenechala jsem se dlouho přemlouvat. S díky na rtech jsem z jejich rukou přijala nabízené oblečení a využila posledních minut k tomu, abych vplula do něčeho pohodlnějšího a na první pohled i profesionálnějšího.

 Audience-3

 -------------------------

 

Bylo to opravdu náročné dopoledne. Každý z nás si nejednou sáhl na dno. Choreografie pro Michaelovy „Duchy“ byla nadmíru vysilující. Několika sekundové scény jsme sjížděli snad stokrát, všechno se motalo dohromady, jedna ruka předbíhala druhou a naopak, do toho nohy hrály svojí hru nezávisle na rukách. Každá část těla vystupovala jednotlivě, přičemž dohromady působily jako skvostný a jedinečný celek. Rychlé pohyby v plynulé návaznosti za sebou působily jak poklidně plynoucí řeka. Každičký pohyb byl dokonale načasován. Stačilo vynechat jediný detail a tanec ztrácel na smyslu i kráse. V jednu chvíli jsem dokonce na krátký okamžik zapochybovala o svém rozhodnutí, kdy by bylo lepší sedět v pracovně a vyjednávat s anglickým královstvím další podmínky obchodní spolupráce než tohle… jenže bylo pozdě. Vanessa nás hlasitým tleskáním upozornila na to, že právě vypršely ony přidělené tři hodiny, které jsme na choreografii dostali. Každý měl stejný základ, stejný čas, stejné zadání, nikdo v podmínkách nevybočoval. Teď už bylo na nás, jak se budeme před porotou včele s Michaelem umět prodat. To čekání na samotný konkurz a následně na verdikt bylo neuvěřitelně ubíjející.

 Audience_2

 -------------------------

 

„Miku, tudy...“ ukázal režisér Stan Winston Michaelovi cestu do schodů vedoucích přímo do sálu, kde měl po následující dvě hodiny probíhat výběr tanečníků do společně připravovaného snímku Ghosts. „Jsem moc rád, že ses dokázal trhnout ze zkoušek na tourné a přišel jsi sem...“ podotkl a v hlase mu byla znát nesmírná úleva z toho, že kandidáty nebude muset vybírat sám bez Mikova souhlasu. Byl by to pro něj téměř nesplnitelný úkol. I když spolu nespolupracovali poprvé, věděl, jak je Michael náročný a vyhovět mu někdy bývá víc než složité.

„Stane, prosím, vůbec mi neděkuj. Nenechal bych tě v tom samotného. To bych ti neudělal.“ usmál se a poplácal svého staršího kolegu po zádech.

„Uf, to mi spadl kámen ze srdce! Poslední zkušenost mi stačila.“ zasmál se postarší režisér, načež se Michael vyprskl smíchy: „A právě proto jsem tady, abych dohlídl na to, že mi nevybereš skupinku vitálních osmdesátníků.“

„Těm minule bylo šedesát!“ hájil se Stan, snažíc se setřít slzy valící se od smíchu do jeho očí.

„No právě...a já jsem neustále náročnější.“

„Takže jedna umělá kyčel už ti nestačí, dobře...máš to mít!“ Ta Stanova reakce dostala Mika do kolen. Jen stěží nahmatal za svými zády zábradlí, o které se mohl opřít, aby získal pevnou půdu pod nohama. Zvonivé záchvaty smíchu nesoucí se schodištěm korigoval pouze s vypětím všech sil: „Stane, ty mě zničíš!“

S dobrou náladou vkročili do temného sálu, kde zářilo pouze jeviště dole pod nimi. Spolu s dalšími pěti muži a jednou ženou usedli na nejlepší místa v hledišti, odkud mohli nejlépe sledovat dění na scéně a kam jim vzápětí přinesli hostesky pohoštění.

„Bude to dlouhé odpoledne, a jak jinak si ho zpříjemnit než jídlem a pitím, co myslíte? Dáš si rovnou něco Miku?“ zeptal se Bobby, letitý Michaelův manažer. Muž, který tak zásadně stál proti Michaelovým románkům a hrnul ho za každých okolností do svatby. I když to byl člověk ziskuchtivý se slabostí pro luxus, na Mika by nikdy nedal dopustit. Byl jeho všechno.

„Colu, jestli budeš tak hodný...“ špitl tiše s ohledem na charakter místa. Michael měl vždy respekt k divadelnímu prostředí, ať už se jednalo o mohutnou barokní stavbu nebo o menší scénu jako byla tato. S jemným díky se natáhl pro plnou skleničku a dal Stanovi pokyn, že konkurz může začít.

„Ok, s Vanessou domluveni jsme, takže směle do toho. Pozvěte prvních 20.“ Pokynul Stan odhodlaně dolů k ochrance a nervózně usedl do rudě polstrovaného křesla vedle Mika. Nemohl si nepovšimnout jeho maximální soustředěnosti. V černé košili a modrých jeanech se zaujetím sledoval plac před sebou, napnutý jak malé dítě čekající na zmrzlinu. Očima visel na dveřích, kudy měli vkročit první účastníci. Už od momentu, kdy vešli na pódium, dokázal okamžitě rozpoznat, kdo pro něj bude mít dostatečný potenciál a okamžitě se na dotyčného zaměřil. Michael si navíc zakládal na tom, že ze členů jeho komparsu musí sálat něco navíc, co dokáže povznést celkový výsledek díla z neuvěřitelně dokonalého k nepřekonatelnému. Vždy měl jasnou představu o tom co dělá, a výběr lidí do jeho týmu nebyl výjimkou. Na celý hudební byznys měl bezesporu vrozený šestý smysl.

Každá skupina měla jasný scénář, kterého se držela. V předu tančila jako záchytný bod učitelka – choreografka Vanessa, jíž se všichni mohli držet v případě, že si nebyli jistí nebo se ztratili. Soutěžící pak stáli cik-cak ve dvou řadách tak, aby každý měl svůj prostor a současně na ně bylo jasně vidět. Třikrát za sebou odtančili za sebou vcelku 2 minutovou choreografii. Díky tomu měla porota dost času výkon každého dostatečně zhodnotit. Mike seděl v hledišti zahalen šerem, pečlivě pozoroval dění před sebou a psal si na papír čísla těch, jež by chtěl v druhém kole ještě jednou vidět. Pak soutěžící mávajíc Michaelovi odešli do zákulisí vyčkat na verdikt, který se měli dozvědět najednou spolu s ostatními. Verdikt, který mohl změnit jejich život.

Skupina střídala další a pak další a další...celé to probíhalo jak na běžícím páse. Stan se snažil co nejvíc šetři Michaelův čas, který odešel ze zkoušek k History tour v druhé budově jen proto, aby mohl být osobně po celou dobu konkurzu a osobně dohlídnout na výběr nových tanečníků. Po téměř dvou a půl hodině, když další taková skupinka plná nadějných tanečníků opouštěla plac, se Stan postavil a vznesl směrem k ochrance dotaz: „Patricku, kolik jich tam ještě je?“

„Asi ještě sedm...“

„Ok, Miku, chceš si dát pauzu? Musí to pro tebe být dost náročný den.“

„Ne, ne, Stane, oni taky neměli pauzu...už tak musí být všichni tam venku nervózní, dojel bych to, ať je netrápíme. Jen jak to zvládáš ty, Vanesso? Nechceš pauzu?“ optal se k pódiu, kde stála s rukou v bok kudrnatá blondýnka, která neměla od rána čas vydechnout. Jakmile přebrala všechny konkurzisty pod sebe, ani na okamžik se nezastavila. Buď je choreografii učila, nebo předtancovávala.

„Já jsem v pohodě, Miku.“ řekla rozhodně, když si otřela obličej do ručníku a usrkla doušek vlažné vody ze sklenice, kterou měla připravenou na stolku na konci pódia.

„Jsi skvělá, máš u mě ohromnej borůvkovej koláč!“ odpověděl nadšeně směrem k Vanesse a všichni v sále včetně ní se rozesmáli. Pak vážným, opět koncentrovaným hlasem, promluvil ke Stanovi: „Ok, super, v tom případě můžete poslat další skupinu.“ a oči zabořil do svých poznámek, aby mimoděk tužkou spočítal, kolik nadějných kadidátů si prozatím poznamenal. Bylo jich přesně 28….z 560…

„Jasný, Miku! Patricku, máme zelenou, prosím, řekněte dalším...“ mávl Stan k ochrance na znamení, aby vpustili další skupinku, a usedl zpět vedle Michaela. Ten akorát odtrhl pohled od papíru s poznámkami a prsty si podpírajíc bradu opět přilepil oči ke vchodu, odkud na pódium začal proudit další houf uchazečů. Prvních 12 z nich prošlo skrze Michaelův pohled bez většího povšimnutí. Ale ta třináctá donutila Mika ve zvědavosti lehce semknout obočí a se zájmem pozvednout hlavu. Na první pohled v ní bylo daleko víc než v ostatních, aniž by se nějak svým zevnějškem znatelně vymykala. Byla to drobná křehká blondýnka s vlasy smotanými do drdolu, brýle, trošku volnější černé oblečení...Jeho zkoumavý pohled jí doprovázel celou cestu ode dveří až k pozici na pódiu, která na ní pořadím v příchodu vyšla. Druhá řada, třetí zleva. Po tu relativně krátkou dobu se snažil přijít na to, v čem to její kouzlo spočívá. Už jen její chůze byla pastva pro oči. Nevinnost, ostýchavost i elegance v jednom. Na tu dálku nemohl vidět detailní rysy její tváře, ale i tak ho něčím jednoduše uhranula. Bože, ať hlavně umí tancovat… prolétla mu hlavou nevinná myšlenka, která spíše připomínala zbožné přání. V tom se z beden již po x-té ozvaly první tóny písně 2bad a on si poprvé za celý den oddychl úlevou. Něco v něm si tolik přálo, aby to dokázala. Věděl, že splnit jeho profesní požadavky je v mnoha ohledech nadlidský výkon, ale zvládla to. Uměla to. Sice bylo poznat, že oproti jiným nemá tak vypilované pohyby, ale měla ohromný talent, který nešlo přehlédnout. Byla přesná, s jasným feelingem pro rytmus, nic neodbyla, neubrala ani nepřidala navíc, co tam nepatřilo, nepřešlápla, neztratila se... Upřeně ji pozoroval po celou dobu jakoby hlava potřeboval ujistit jeho vnitřní hlas, že se rozhodl správně. S obtížemi se mu od ní podařilo odtrhnout oči, aby si stihl ještě prohlédnout zbylých 19 kandidátů, avšak na posouzení všech mu nezbyl čas. Hudba skončila. Stan se nadechl k poděkovaní účastníkům, když mu do toho nečekaně vstoupil Michael, který se nahnul k jeho rameni a tiše zašeptal svůj přímý požadavek: „Pravou polovinu bych chtěl vidět ještě jednou...levá může jít.“ Mike nechtěl ničí šanci promarnit, o to spíš, když jim prozatím nevěnoval jediný pohled a oni do toho vložili tolik energie. Přišlo by mu to nefér.

Stan byl Michaelovými slovy zprvu zaskočen. Za celý den jeho přítel nic takového nežádal, ale neviděl jediný důvod, proč by mu nevyšel vstříc: „Oh...určitě Miku...“ hlesl, a pak se postavil, aby Michaelovo rozhodnutí přenesl dolů k soutěžícím: „Bylo by možné vidět znovu pravou část - to znamená od Vanessy ke vchodu? Sjeli byste to pro nás ještě jednou?“ ujišťoval se, že s jejich přáním nemá nikdo problém, a když všichni souhlasně kývli, pokračoval: „Skvělé, děkuji...levá část může jít. Můžeme!“

Mike se naposledy podíval na drobnou blondýnku po své levé straně, která dostala spolu s dalšími za úkol odejít z pódia. Cítil, že ona o jeho pohledu moc dobře ví. Koukala kamkoli jinam, jen ne na něj. V jednu chvíli měl pocit, že se jejich pohledy protly, ale na tu dálku se to stěží odhaduje. Udělal dobře, když se rozhodl poslat levou část pryč. Asi by se jen stěží dokázal soustředit na ostatní. Něco uvnitř mu říkalo, že ona v jeho týmu musí být.

 4369059acbf307f61d1ba46bfdc3f48d

------------------------------

 

Stát před Michaelem na pódiu bylo jako poprava v přímém přenosu. Celá jsem se chvěla, srdce mi tlouklo a já čekala, že mi každým okamžikem vyskočí z hrudi. Nešlo na sobě necítit jeho zkoumavý pohled, z jehož síly se mi motala hlava. Těch hnědých očí, co zkoumavě tančily po mém těle, jsem se nedokázala zbavit. Sotva jsem se držela na nohou a v tomhle stavu předvádět neuvěřitelně těžkou choreografii, která se nikomu z nás za ty tři hodiny nestihla ani zčásti zažít, byl nadlidský výkon. Snažila jsem se být nenápadná, vypařit se, vůbec před ním takhle nestát, ale bylo pozdě. Hudba se linula sálem a já se jí odevzdaně nechala vézt. Ani si neumíte představit, jak strašně jsem se cítila. Vůbec jsem se nedokázala soustředit na nic z toho, co dělám. Pořád ty jeho oči… měla jsem pocit, jakoby mě pronásledovaly. Ale nakolik je to jen pouhá sugesce mé mysli vykonstruovaná tíhou situace? V touze přesvědčit se o opaku jsem pohlédla před sebe snažíc zaostřit na skupinku několika lidí v horní levé části hlediště. Možná i naštěstí pro mě nebylo možné se v té tmě zorientovat.

„Chápeš to, Isabello? Byli jsme jen několik metr od Michaela! Dokonce nás pozdravil, když jsme odcházeli!“ přiběhla za mnou zářící Kelly, která zůstala v druhé polovině, jíž si Michael vyžádal. „Bože! Jak já bych si přála, aby to vyšlo!“

Měla jsem radost z jejího nepředstíraného štěstí a pochvalně jí položila dlaň na rameno: „Vidíš! Ono to vyjde, neboj! Jsi na nejlepší cestě...“

„Vážně si to myslíš?“ optala se opatrně.

„Jsem o tom přesvědčená… Aby si Vás tam nechal jako jedinou skupinku dvakrát, to přeci o něčem vypovídá, Kelly!“

„Díky, jsi zlatá! Jsem z toho paf a ještě dlouho budu. Víš, co by to znamenalo? Spolupracovat s Michaelem Jacksonem? Sen každého umělce. Je neskutečnej po všech stránkách...a to neotevírám to, jak je děsně sexy na pódiu...pamatuju si, když jsem byla na jeho koncertu...panečku...doteď se mi vybavuje, jak zakřičel a já byla úplně mokrá...všude..a teď si představ, že takovýho chlapa máš doma, nosí tě na rukou a nechá tě se ho dotýkat a laskat ho na těch nejtajnějších místech. Ty bláho...úplně mi tečou sliny, jak se o tom bavíme.“

Její vyznání mě přivádělo do rozpaků. Bavit se o takových věcech a ještě v souvislosti s Michaelem..to pro mě byla ožehavá třináctá komnata. Při jejích slovech jsem si živě vybavovala snad každé naše milování. Ať už naše jemné poprvé na louce v Neverlandu nebo divoký a nespoutaný sex v Mikově pracovně s klavírem, kde si mě bez slitování vzal, ale pořád to byl on...ten nejlepší muž s milujícím srdcem na dlani, který mě dokázal za každé situace rozesmát a povzbudit. Mé duševní dvojče...s nímž mám téměř tříletého syna, jenž mu je den ode dne podobnější.

Ze vzpomínek mě vytrhla právě Vanessa, která vstoupila se Stanem a dalšími dvěma do sálu, kde všichni čekali na verdikt poroty. Mike mezi nimi ale nebyl. Jakmile vystoupali na malé pódium, odkud před několika hodinami Vanessa předtancovávala choreografii, místnost se ponořila do hlubokého ticha. Napětí v sálu se dalo krájet. Každý ve skrytu duše doufal, že uslyší právě své jméno na seznamu patnácti nejlepších.

„Tak ještě jednou dobrý den,“ prohlásil s úsměvem Stan, který se chopil slova a stal se tak přímým zástupcem Michaela v komunikaci výsledků konkurzu. Rozhlídl se po místnosti a očima utkvěl na několika jedincích. Snažil se, aby ta chvíle působila co nejvíc přátelsky až žoviálně. On sám nebyl zastáncem oficialit. „To je pocit, když už to máte za sebou, co? Byl to nářez...panečku, když jsem vás tam všechny viděl, co jste schopni podat za výkon, vystihlo by to asi jen jedno slovo...waaaau. Já bych nezatancoval ani desetinu z toho, co vy. Nejspíš bych skončil někde na vozíku s ruplou páteří. Vážně VÁŽNĚ smekám svůj pomyslný klobouk. Chci říct, jsem strašně rád, že jste se tu dneska sešli v takovém počtu a že jste do toho věnovali tolik energie a síly, která z vás i dle Mikových slov sršela na míle. Takže ještě jednou díky za Michaela a za celý jeho tým Vám všem...a těm, kteří se nedostali do vysněné patnáctky bych ještě rád vzkázal, že doufám, že Vás tenhle případný neúspěch neodradí a budete svou lásku k tanci pěstovat dál. Jste vážně dobří, jen dnes tu byli jedinci, kteří nám o trošku víc zapadli do konceptu Michaela filmu, a těmi jsou….“ jak Stan četl jména z papíru, z různých míst sálu se ozývaly radostné výkřiky a potlesk okolních tanečníků, kteří prozatím to štěstí neměli. Tolik jsem Kelly držela palce, byl její celoživotní sen spolupracovat s Michaelem, a přece! Její jméno zaznělo v druhé polovině seznamu. Radost, kterou právě prožívala, se dá jen těžko popsat. Chudinka si sotva zvládla dlaněmi zakrýt nevěřící tvář, a pak už její oči zalily slzy dojetí. Nedokázala ze sebe dostat jediného slova a padla mi kolem krku, aby v tom šoku našla alespoň nějaký pevný bod. Jenže za chvíli ze Stanových úst zaznělo něco, co by mě nenapadlo ani v těch nejoptimističtějších vyhlídkách: „...a vše uzavírá dívka jménem Bella Foxová! Moc a moc gratuluji! Všem ostatním ještě jednou děkujeme a vás 15 prosím, abyste nás následovali do zázemí, kde se dozvíte všechny potřebné detaily...“

Nechápala jsem to. Nerozuměla jsem ničemu...jak jsem mohla porazit všech těch 8 stovek nadějných a školených tanečníků? Vždyť… zdaleka neoplývám takovými zkušenostmi...Poznal mě snad? Ne, vyloučeno, to je hloupost. V hlavě se mi rodila široká škála otazníků, na které jsem se snažila nalézt jednoduchou odpověď. Nevnímala jsem, kudy mě vedli, ani to, s jakým nadšením se mezi sebou právě vybraní uchazeči dělili o své zážitky. Byla jsem plně zabrána do svých myšlenek a snažila se odhadnout, co bude následovat.

Dlouhou chodbou v zázemí jsme došli do potemnělé místnosti, kterou Stan jedním stiskem vypínače částečně rozsvítil. Každý z nás jen užasle vyvalil oči, když se před námi objevily připravené kulisy hlavního sálu zámku duchů, kde se mělo celé hudební video odehrávat. Ta obrovská místnost mi něčím připomínala trůní sál mého paláce. Možná to bylo tou monumentalitou, nevím, ale lehký úsměv na mé tváři nezůstal bez povšimnutí.

„Co, Bello, líbí se ti to?“ rozzářil se Stan, když před sebou uviděl něco jiného než oněměle zírající jedince.

„Ano...moc...má to v sobě lehký nádech západoevropských barokních zámků a ta kombinace působí neuvěřitelně magicky...“

Stan si mě krátký okamžik zamyšleně prohlížel, a pak řekl větu, která mi bude dlouho znít v uších: „Už chápu, proč tě Michael tak chtěl. Vážně máš v sobě cosi, co tě naprosto odlišuje od všech ostatních.“

„Prosím?“ špitla jsem zaskočeně.

Stan se ale přátelsky zasmál a dodal: „Myslím, žes ho dost zaujala. Dokonce o tobě řekl, že jsi neobroušený diamant, který to tu celé prozáří...Bylas vážně dobrá.“ Pak se ale otočil k ostatním a jeho hlas nabral na hlasitosti: „Tak mí drazí...tohle bude po následující 3 týdny váš domov. Začneme hned zítra ráno v sedm, prosím, buďte na place včas. Vanessa se o Vás postará po taneční stránce, pak přijdou na řadu kostýmové zkoušky, maskérna, kamerové zkoušky a už to pojede. Pro vás asi nejdůležitější informace bude, že vlastně budete mít týden na to, abyste se naučili a bez problémů zvládli celou choreografii, neboť příští sobotu se začne točit. Tady George, můj asistent, vám právě připravuje legitimace, které vám zajistí bezpečný vstup do těchto prostor. Do šaten vás zítra zavede pomocný personál. Prosím, znovu apeluji na to, abyste tu byli včas. Radši přijďte dřív, ať pak nemeškáte. Nikdy nevíte, kdy se na vás dorazí podívat Michael a ten co se týká práce nesnese nedochvilnost.“

„A Stane, budeme moct v blízké době vidět Michaela?“ zeptal se zvědavě mladší muž tmavé pleti.

„Vidíš, Bruci, to mi připomíná bod číslo dva. Michael by se s vámi všemi chtěl osobně setkat a pogratulovat vám k dnešním super výsledkům. Takže pokud by vám to nevadilo, vzal bych vás teď do vedlejší budovy, kde probíhají zkoušky na jeho nové koncertní tour...“ hlasitý jásot a potlesk byl jasnou odpovědí na Stanovu nabídku. Bohužel, byla jsem tu jediná, kdo zjevně neoplýval posedlostí zvanou Michael Jackson a setkání s ním by se ideálně nejradši úplně vyhnul… O to horší pro mě bylo, že naše shledání nebylo tentokrát již otázkou měsíců, ale pouhých pár minut.

2ih5xr9

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Anna-Marie z IP 89.103.174.*** | 13.11.2016 14:04
No, tak to bychom měli smile Je to jako pohádka, dokázala  to! Promluví s Michaelem...smile musím se pořád smát u komentáře od Zuzy smile Úplně jsem tajila dech, když se Michael díval na Annu nebo tedy vlastně Bellu Foxovou smile
Simoňka z IP 89.173.130.*** | 13.9.2016 10:26
Dýchať, dýchať! Neviem, kto z nich je z toho celého viac na mäkko. Teda Anna sa prekonala, keď zdolala omnoho skúsenejších tanečníkov, no čo keď je šikulka!! Bravo!! No len  aby nakoniec Mike nepustil slinu na takú sexy tanečníčku!! smilesmile Pozor Mike, koho si vyberieš!! Byť Vanessou, tiež si dám na Mikea pozor!! smilesmile Teším sa na další diel, ako topto celé dopadne!!
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 11.9.2016 20:30
Tak já jsem totálně odrovnaná, autetičností celé zkoušky, celého toho maratonu dokonale popsaného, ach Jeano,že tys  měla možnost ho vyzkoušet, být tam taky??  smile
Anna je k nepoznání co se zněm týká, ale svým tělem vysílá jasné signály své originality, které může rozumět jen jeden - Michael. Ta Kelly mě rozesmála.. tím co  řekla.. smilezakřičel a já byla úplně mokrá...všude. Jo, holka mluvíš mi z duše. smile No a teď jsem napnutá ještě víc, Mike jim půjde gratulovat, setká se s ním, odhlalí ji? Neodhalí? Bude hrát s ní hru? Ale jak v maskérně Anna obhájí svojí paruku to netušímsmile náklonost k Mikovi tuším a už teď se strašně těším!!!smile Každopádně Anně patří gratulace za výkon, já bych od toho sezení na trůně měla asi nepohyblivou sedínku smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a dvě