Kapitola 42.

Do budovy na druhé straně studií jsem chtěla vstoupit jako poslední. Toužila jsem se bez povšimnutí držet v pozadí, avšak neměla jsem potřebu se k Michaelovi dostat mezi prvními, naopak . Mé plány ale zmařil jistý Eric, když mi s milým úsměvem galantně podržel dveře.

Už jak jsme se blížili, dolehly k nám jasné tóny Michaelových tolik charakteristických melodií, které se zkracující vzdáleností nabíraly na hlasitosti a srozumitelnosti jednotlivých skladeb. Jen těžko jsem se bránila nervozitě prostupující každičkou část mého těla. Sama se sebou jsem ve skrytu duše bojovala a snažila se zklidnit své myšlenky s takovým zápalem, až jsem si málem ani nevšimla toho, že stojím někde uprostřed ohromné haly zahalené do temného šera a jediné světlo, které celý prostor osvětluje, vychází z ohromné ocelové konstrukce pódia přede mnou. Bylo to vskutku monumentální, a to byla teprve zkouška!

„Podívejte, Michael!“ vyhrkla fascinovaně mlaďounká zrzka stojící vedle mě a prstem ukazovala na plošinu pohybující se nedaleko jeviště, na níž nestál nikdo jiný než Michael. Jeho zvonivý smích se rozléval halou a já zatínala zuby zlostí na husí kůží, která mi z něj naskakovala. Smál se, protože se plošina zasekla kousíček od jeviště a jen se s ním houpala nahoru a dolu jako na horské dráze. Náramně ho to pobavilo, ale ve vteřině z něho byl zase naprostý profesionál. Přes svůj vysoký falset, který při zkouškách značně využíval k šetření svého hlasu, dával produkci i hudebníkům jasné instrukce za účelem doladění niancí či nepřesností. Byl perfekcionista každým coulem, ale ani přesto nikdy neztratil jediný kousíček ze své neuvěřitelné lidskosti, s níž se všemi kolem sebe jednal. Už jen ho pozorovat bylo opravdu dech beroucí. Snažila jsem se od něj odvrátit zrak. Nemohla jsem dopustit, aby nade mnou měl podobnou moc jako nad ostatními. I po tak dlouhé době mě stále vášnivě přitahoval. Znali jsme se víc jak pět let a nic z toho nezmizelo, naopak. Teď, když jsem ho viděla na vlastní oči, slyšela jeho zpěv i něžnou pokoru, s jakou s ostatními mluvil... Na sucho jsem polkla, když mi došlo, že právě stojím v pasti, z níž není úniku. V pasti jménem Michael. Tolik jsem doufala aby city, co ke mně v minulosti choval, byly dávno nenávratně pryč. Už nechci, nemůžu...vybavovaly se mi bolestivé okamžiky, tolik musel trpět a já s ním, ne, tohle už nebudeme v žádném případě znovu podstupovat!

Najednou hudba utichla a do prázdna se ozval Michaelův jemný hlas, který se snažil poukázat na některé věci, na níž se ještě musí zapracovat. Ale než se rozhodl začít s další písní, všiml si Stana, který stál s hloučkem mladých lidí nedaleko: „ Jé, mí malí duchové!“ Zajásal nadšeně. Ve vteřině popoběhl na hranu pódia, odkud seskočil dolů na zem a vydal se naším směrem.

„Doufal jsem, že tě tu ještě zastihneme!“ pronesl Stan s úsměvem a šel Mikovi naprotii, aby ho přátelsky objal kolem ramen.

„Kde jinde bych byl...“ povzdechl si Mike ve Stanově otcovském náručí a zvědavě pohlédl na svůj nový tým lidí. Přistoupil k němu blíž a natěšeně spráskl dlaně: „Ani nevíte, jak jsem rád, že jste za mnou přišli! Moc si toho vážím...“

„My taky, Miku!“ pronesl Erik a za ním se hned několik jedinců, kteří měli ohromnou potřebu s Michaelem navázat prvotní kontakt. „Je to úžasná show! Nic takovýho jsem nikdy neviděl!“

„Moc děkujeme! Mám to tu ještě tak na hodinku – hodinku a půl, ale napadlo mě, že bychom mohli všichni společně zajít na večeři tady ve studiích, ať se trošku blíž poznáme, když teď spolu budeme trávit moře času, co říkáte?“

Na právě položenou otázku se mu dostalo ohromného aplausu a jásavých reakcí. V rychlosti projel tváře všech svých nových tanečníků, ale na jedné jediné zůstal viset očima déle, než na ostatních. Z poza dvou řad ho z šera pozoroval pevný pohled blondýnky, kterou okamžitě poznal. Ta, jíž si bez delšího váhání na konkurzu vybral. Byla tam. Jakoby mu spadl kámen ze srdce v moment, když jí mezi ostatními našel. Lhal by, kdyby tvrdil, že jí od začátku netoužil vyhledat očima a podivně znervózněl, když ji napoprvé nenašel. Něčím ho přitahovala, působila na něj jako tajemné vábidlo. Tajemno z ní sálalo na všechny strany a ty její pomalé pohyby… už teď věděl, že něco není v pořádku. V životě na něj takhle působila jen jediná žena… že by konečně potkal takovou, která by mohla v jeho srdci zaplnit bolestivý kráter po nenaplněné lásce k Anně a zažhnout nový? Zajímala ho… věděl, že jí musí poznat, a to co nejdřív!

-------------------------

Když jsem vyšla z budovy ven, celá jsem se chvěla. Ten jeho pohled, probůh! Nedokázala jsem ho vytěsnit z hlavy. Nepamatuju, kdy se na mě někdo takhle koukal… žádná slova nevyjádří to, co jsem právě viděla v jeho očích. Byla tam silná žádostivost, touha po poznání, zájem, ale i něha a naděje. NE, jezdit sem byl špatný nápad! Všichni kolem mě nevěřícně rozebírali každičkou věc týkající se jejich prvního shledání s Mikem, jen já si připadala jako černá ovce. Nezajímal mě! Prostě ne!

„Bello?“ oslovil mě opatrně ten samý muž, který mi otevřel dveře, když jsme vcházeli do budovy. Jen jsem na něj tázavě pohlédla a on, tentokrát s milým úsměvem na tváři, pokračoval: „Jsi Bella, viď? Zaslechl jsem tvé jméno od Stana. Jsem Erik...“ a podal mi ruku na znamení seznámení, jíž jsem ve vší slušnosti přijala: „Těší mě, Eriku...“

„Mě dvojnásob! Tak co říkáš na Mika? Pecka, viď?“

„Ano, je milý...“

„Jen milý?“ podivil se nad mou krátkou odpovědí. Doufal v delší s tím, že se rozmluvím a bude pro něj snazší navázat dialog.

„Soudě dle prvního setkání byl milý...“

„Jasný, chápu… máš naprostou pravdu. Lidi se mají hodnotit až po delší době, ale věřím, že Mika si všichni zamilujeme. Má mezi lidmi úžasnou pověst...Nezlob se, asi jsem pořád mimo z toho, že si mě vybral, nechápu to...“

Roztáhla jsem rty v milém úsměvu a lehce navázala dialog: „Určitě se podceňuješ.“ hlesla jsem povzbudivě: „Musel jsi ho něčím uchvátit a proto tu jsi.“

„Dík, moc hezky se to od tebe poslouchá...mohl bych tě pozvat na drink, co myslíš?“

„Na drink?“ zeptala jsem se překvapeně a lehce se zasmála.

„Jasně! To prý prolamuje ledy...“ řekl koketně, přičemž si neodpustil sladce nevinný úsměv.

„Moc toho nevydržím...“

Moje odpověď ho trochu rozesmála, ale vzápětí pohotově reagoval: „Nebooooj! Jeden tě určitě nezničí. Tak domluveno!“

–-----------

Seděli jsme u stolu v místní přepychové restauraci v areálu filmařských studií, kam chodili nejrůznější lidi z branže od členů filmového štábu až po populární herce, zpěváky a další, co měli co dočinění s Hollywoodem. Bylo to ideální místo nejen pro pracovní schůzky, kde se mohly v klidu sházet špičky světového showbyznysu, aniž by je někdo rušil s dotazy na nespočet fotografií či podpisů. Žádní paparazzi, žádní neodbytní či ječící fanoušci, žádní čumilové… nebylo sporu, že toto místo bylo mezi populárními lidmi tuze oblíbeno, měli tu svůj potřebný klid. Sama jsem nevylučovala, že bych sem v budoucnu ráda někdy vrátila, i když jsem věděla, že se showbyznysem nemám moc společného… Cítila jsem se tu příjemně. Bílé stěny s jemnými dekoracemi smetanové, zlaté a růžovo-fialové barvy dodávaly prostoru vzdušnost a jemnost. Trošku jsem se cítila jak v nějaké prosluněné restauraci v Provence. Na každém rohu byla levandule, jejíž vůně prostupovala sluncem ozářenou místností, uklidňující fotografie francouzského venkova na stěnách, orámované bílým jemně rozpraskaným dřevem, jen dodávaly místu na poklidnosti. Samozřejmě s přibývajícími hodinami a upitými drinky sílil hluk i v těchto prostorách, kde k poslechu hrála příjemná instrumentální kapela, která jen podtrhovala tzv. „genius loci“, neboli ducha tohoto nádherného místa.

Při pohledu na hodinky jsem se musela pousmát. Od našeho setkání s Mikem utekly už skoro 3 hodiny, celý on, ani po těch letech se nezměnil. Stále byl totálně pohlcen svou prací, ale nikdo z přítomných si nedovolil proti Mikovi říct křivého slova, naopak! Chápali ho a jeho přístup rozhodně kvitovali. Nikdo neprojevil jediný zájem odejít ještě před Michaelovým příchodem. Trpělivě by čekali třeba do půlnoci, jen aby se s ním na pár minut setkali. I když jsem se příjemně bavila, stále častěji jsem se ošívala. Měla jsem doma svého maličkého syna, na něhož jsem se těšila od samého rána a myšlenku, že ho dnes neuvidím usínat, jsem stroze odmítla, ale konečně! Po další půl hodině se rozevřely vchodové dveře a v nich se objevil Michael. S omluvou na rtech se přihnal k našemu stolu, kam ho všichni jak letitý známí s láskou a radostí v očích usadili mezi sebe.

„Prosím, nezlobte se na mě. Jsou věci, které se nedali odložit. Vážně se moc omlouvám...“ hlesl pokorně na svoji obhajobu, když se usazoval mezi ostatní a provinile sklopil oči.

„Michaeli, vůbec nic se nestalo, to je naprosto pochopitelné! Všichni jsme na tebe rádi počkali!“ rozzářila se Kelly, která pro některé měla to štěstí, že seděla hned vedle něj.

Naopak z druhé strany seděla Vanessa, takže s ohledem na jejich vztah (který si postupně spoustu lidí domyslelo) bylo více než jisté, že bude sedět právě tady.

„Vážně?“ zeptal se sladce, jak kdyby mu měla odpustit matka, která ho načapala při vylizování mísy od pudinku. Pohlédl na Kelly s ohromným díky za její přístup, ale jakmile se ujal slov někdo jiný, zaměřil svůj nervózní pohled před sebe na ženu sedící přímo naproti němu...na mě. I když trval jen pár sekund, bylo z něj cítit, že je nesvůj a přitom byl tak rád, že tu může být. Přišlo mi, že na sebe koukáme neuvěřitelně dlouho. Jakoby se mnou hrál hru na to, kdo dřív uhne pohledem.

„Už jste jedli?“ zeptal se starostlivě a očima projel všechny kolem širokého stolu a poté si s některými společně objednal. Byl tak neuvěřitelně přátelský a milý. Snad ještě dřív, než když jsme se poznali. Dospěl. Vedl dlouhé pozitivní dialogy s lidmi kolem mě. Naštěstí na mě se nedostalo, mou pozornost si pro ten večer ukradl Erik. Ale...nemohla jsem si nevšimnout pohledů, které na něj Michael vrhal. Erikova náklonnost vůči mé osobě mu přinejmenším nelichotila. Asi po další hodině, když už v sobě měl každý bezpočet koktejlů a panáků, jsem se s omluvou zvedla a vydala se k baru, abych zaplatila útratu.

„Co to bude, slečinko?“ zeptal se žoviálně místní barman, když míchal další koktejly. Bohužel jsem si nevšimla, pro koho byly určené.

„Účet, prosím...“

„Ne, to ne, prosím, útrata toho stolu jde za mnou...“ vnořil se do rozhovoru muž stojící necelý metr vedl mě a ve mně hrklo. Michael! Byla jsem pod takovým tlakem kvůli času, který nemilosrdně ubíhal, že jsem si ani neuvědomila, kde stojím. Hrdě jsem napřímila hlavu před sebe a hlubším nesmlouvavým hlasem odpověděla: „Ne, děkuji, to nebude nutné...“

„Moc rád to za tebe zaplatím, dovol mi to.“ řekl klidně a přistoupil do mé těsné blízkosti, až jsem na sobě ucítila jeho charakteristický parfém. Sebrala jsem všechny síly a pohlédla mu do tváře. S tíhou na hrudi jsem se snažila zhluboka nadechnout, abych dokázala zklidnit veškeré smysly. Stál tak blízko, bojovala jsem sama ze sebou, něco uvnitř mého já se toužilo dotknout jeho tváře, ale ne, v žádném případě tohle nedopustím! Byla jsem tak naštvaná sama na sebe za to, jak mu nedokážu čelit s čistou hlavou, ale jen se s obtížemi plácám v nějakém svém přesvědčení a válčím ne s ním, ale sama se sebou.

„Tohle ještě zvládnu zaplatit, vážně...“ 

„O tom nepochybuju,“ pousmál se žertovně. „Ale já to opravdu moc rád udělám...“ pevně mi koukal do očí. Věděla jsem, že jakmile s někým naváže oční kontakt, dokáže si dotyčného rychle omotat kolem prstu. A nebyl na špatné cestě ani v mém případě. Jeho pohled byl něco, co mi dokázalo podlamovat kolena za každých okolností. Neuvěřitelně působil na lidi, především na ženy, a věděl to.

„Je to od tebe velice šlechetné gesto, ale trvám na svém...“

V tom usměvavě decentně roztáhl ruce od sebe jakoby se vzdával: „Dobrá tedy, nebudu tě přemlouvat...“

„Díky, vážím si toho...“ řekla jsem bez jakéhokoli náznaku emocí a čekala na účet, který mi právě barman tiskl.

„Víš, nezlob se, jestli tě zdržuju...jen...povíš mi odkud jsi?“

Jeho otázka mě zaskočila. Nechápavě jsem znovu pohlédla do jeho tváře, tentokrát s větší sílou a vervou, než poprvé...už jsem věděla, co mě čeká: „Prosím?“

Mike se znovu nevinně pousmál: „Jen bych chtěl vědět, odkud jsi...nevím, jak to správně popsat. Možná to bude znít šíleně, ale už když jsi dnes vstoupila při konkurzu na pódium, neuvěřitelně mě zaujalo kouzlo, kterým oplýváš. Naprosto specifické kouzlo, které se moc u lidí nevidí. A lhal bych, kdybych neřekl, že mi tím někoho připomínáš..“

„Jak štastný to člověk...“ odsekla jsem panovačně na Mikova sladce znějící slova. 

„Proč ta ironie v hlase?“ zeptal se nechápavě. Většinou ženy v jeho přítomnosti mluvily samy, aniž by se musel snažit vést jakoukoli konverzaci.

„To není ironie, ale pouhé konstatování faktu.“

„Mohla bys být vůči svému zaměstnavateli milejší...“ snažil se s co největším taktem ukočírovat situaci. Nechápal tu útočnost. Chtěl za ní zaplatit útratu, mile si s ní popovídat, vyšvihl ji poklonu a ona místo toho jen zostřovala tón, jaký s ním mluvila. Chovala se k němu neuvěřitelně rezervovaně, odtažitě a drze. Na to nebýval zvyklý, o to spíš, když na jeho poznámku odsekla břitké: „Jsem na hranici svých možností..“ pak jen s jemným „díky“ dala barmanovi 40 dolarů za účet, na kterém bylo něco málo přes dvacet, a se slovy: „Musím už jít. Dobrou noc.“ opustila restauraci. Ani se na něj nepodívala, když se s ním loučila. Prostě jen zaplatila a bez servítek odešla pryč. Stál tam jako opařený zírajíc na dveře, v nichž před chvílí zmizela. Ničemu nerozuměl.

„Všechno v pořádku, Miku?“ zeptal se Wayn, který celému tomu rozhovoru přihlížel z opodál. Sám se pozastavoval nad slečniným ostrým chováním. „Miku?“ zdůraznil svůj dotaz, když se mu nedostávalo odpovědi.

„Co?“ špitl tančíc v myšlenkách úplně někde jinde.

„Ptám se, jestli jsi v pořádku?“

„Ano, ano….“ hlesl nepřítomně, pak se ale s velkou naléhavostí otočil na svého přítele: „Wayne, pamatuješ, jak jsi mi kdysi říkal, že v otázkách mé bezpečnosti jsi schopný prověřit jisté osoby?“

„Jasněže, Miku!“

„Pořád to platí?“

„Na to vem jed!“ zasmál se Wayne, ale vzápětí zvážněl: „Co máš v plánu?“

„Prověř mi ji...“

Wayn jen vyvalil oči a přemýšlel, jestli slyší dobře: „Ale já ti nevím, jestli tohle nebude zneužití...“

Michael svého přítele razantně přerušil. V tomhle případě odmítal slyšet ne: „...Nežádal bych tě o to, kdyby to nebylo potřeba...Prosím...zjisti mi o ní co nejvíc.“

„Miku, zadrž! Chápu, že něco větříš, ale nebude to ona! Co by tu dělala?“

„Netuším...“ pak si jen bolestně povzdechl a sklopil oči do koktejlu, co svíral ve dlaních. Waynovi zdaleka nemohlo uniknout ohromné zklamání v Mikových očích. Navíc o to spíš, když i jeho hlas ubral na temperamentu a na síle. Z úst začal v krátkých pauzách vypouštět tiché věty: „Vlastně...máš pravdu...co by tu dělala...a když by to byla ona, určitě by se se mnou takhle nebavila...po tom všem...nezlob se...nechal jsem se unést...zapomeň na to...“

„V pohodě Miku,“ pronesl konejšivě Wayn a pravou paží objal svého přítele kolem ramen.„Tak pojď, půjdeme zpátky k ostatním...“

„Ale proč je ke mně taková? Vždyť jsem jí nic neudělal. Snažil jsem se k ní chovat pěkně, zdvořile...tak proč to? Proč?“ zůstával ještě pořád konsternovaný z postoje té zvláštní dívky, která ho z nevysvětlitelného důvodu přitahovala. Zraňovalo ho, když se k němu lidé chovali hrubě. O to spíš od člověka, který ho zajímal.

„Příteli můj drahý, v ženách se vyzná jen ten nahoře a věřím, že i ten s tím často mívá problém. Nesmíš to tak řešit, třeba má svý dny, nebo byla unavená, nebo měla už dávno být doma...ráno moudřejší večera, fakt! Věř mi a neřeš to!“