Kapitola 44.

Díleček speciálně pro mojí Zuzy :-* :)

---------------------

Ze smíchu, který v pauze zazněl z hloučku tanečníků od okna, mu naskočila husí kůže. Velice důvěrně jej znal. Zněl mu v srdci od momentu, kdy poznal Annu. Prudce pohlédl směrem, odkud ten zvonivý smích vycházel. Jakmile identifikoval jeho vlastníka, v mžiku zkameněl. Bella! Chvíli koukal jejím směrem a víc a víc se přesvědčoval o její podobnosti s dívkou, jíž hluboce miloval. Všechny ty nepatrné indície mu do sebe začínaly zapadat jak skládanka.

„Wayne?“ řekl pevně, aniž by od Belly odtrhnul pohled.

„Ano, Miky?“ ozval se vždy všudypřítomný strážce Michaelova bezpečí.

„Víš, jak jsem tě nedávno prosil, abys mi ji prověřil, ale nakonec jsme to zamítli s tím, že je to nesmysl?“

„Jasně...?“

„Beru zpět, prověř mi ji! Zítra o ní chci vědět úplně všechno. O ní, o příbuzných, o rodině, o práci, kolik má sourozenců...všechno, Wayne!

Jeho zlost jakoby tančila v auře kolem něj. Vydal se doprostřed sálu, přemýšlel...pak se v jeho hlavě stvořil jednoduchý plán, který mu mohl pomoct objasnit tu velkou hádanku, co mu nedávala spát. Během své cesty několikrát hlasitě tleskl, aby na sebe soustředil veškerou pozornost, což se mu ve vteřině podařilo: „V těch krátkých částech, kde někteří tančíte v páru mi přijde, že něco chybí. Musíme to trošku zvednout..“ pak se otočil čelem k ostatním, avšak očima se zaměřil na mě, kam stejně tak natáhl ruku: „Bello? Můžeš prosím?

Krve by se ve mně nedořezal. Na všechny názorné taneční ukázky měl přeci Vanessu, tak proč já? Ošila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, jestli se tu čistě náhodou neobjevila má jmenovkyně, které jeho slova mohla patřit spíš než mě. Zbělala jsem jak stěna, když jsem i z pohledů ostatních, co na mě hleděli s jistými pobídkami v očích, zjistila, že skutečně myslí mě. Že tohle udělá by mě ani ve snu nenapadlo. S obavami jsem vykročila k němu.

„Neboj, nebude to nic těžkýho.“ snažil se tvářit povzbudivě, ale jeho pohled byl plný zvláštního druhu vzteku. V tom se do té napnuté chvíle vložila Vanessa: „Miku, jsem tady, můžeme jim to ukázat společně, ať Bellu nepřivádíš do rozpaků...“

Aniž by Vanesse věnoval jakoukoli pozornost, důrazně ji zarazil: „Ne...Bella to zvládne.“ Na jediný okamžik ze mě nespustil zrak. Přistoupila jsem k němu jak poražená ovce v obavách, co mě v nejbližších chvílích čeká. Podívala jsem se na něj a prohlédla si jeho vítězoslavný úsměv, kterým své objeti dával jasně najevo, kdo je v tuhle chvíli na tahu.

„Raději si sundej brýle, nechci ti je rozbít.“ Když viděl nelibost nad jeho povelem, která k jeho radosti přišla přesně dle právě vymyšleného scénáře, pokračoval v pobídkách: „Neboj, určitě něco uvidíš i bez nich a co už neuvidíš ty, uvidím já za nás za oba. Povedu tě.“ když jsem mu věnovala nechápavý pohled, musel se zasmát. Fungovalo to: „No tak, věř mi přeci trochu. Navíc i moje pojistka má omezené možnosti.“ jeho vtipné komentáře rozesmály všechny v místnosti. Cítila jsem se poníženě, ale nezbylo mi nic jiného než uposlechnout jeho povelu. Se sklopenou hlavou jsem opatrně sňala brýle z tváře a podala je Kelly, která mi je s radostí podržela po nezbytně nutnou dobu. Pak jsem přistoupila k němu a nadechla se, ať už je to všechno co nejdřív za námi.

„Tak ukaž...“ špitl a uchopil mě ve standardním tanečním postoji. Pak pokračoval s vysvětlováním svých myšlenek ostatním. S každým krokem, který zahájil, přišla i přesná deskripce jasných představ o tom, jak by každá figura měla vypadat. Naprosto famózně mě dokázal vézt. Žádný z těch tanečníků tady, s nímž jsem měla možnost tančit, neuměl tak skvěle pracovat s partnerkou jako on. Myslela jsem, že jsem se ve finále bála zbytečně, nebylo to tak hrozné. Alespoň napoprvé. A to ani přes to prudké zaklonění partnerky v závěru, kvůli kterému jsem si nejspíš měla sundat své brýle. Pak jsme celou tu figuru sjeli ještě jednou, dvakrát, třikrát už i s dalšími tanečníky, jenže když jsme to opakovali snad po osmé a všichni ostatní již byli plně zabráni do svého vlastního projevu, v moment kdy jsem v prudkém záklonu ležela v jeho náručí a nemohla se jakkoli bránit udělal přesně něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Nevím, nakolik to bylo zápalem pro tanec, ale jeho ruka spočinula na mém krku, přičemž ji pomalu vedl přes můj hrudník mezi oběma mými ňadry až dolů k pasu, čímž mi stahoval výstřih bílého elastického trička. Před očima se mu poodkryly nahé části mého hrudníku až k podprsence, což přesně chtěl. Bohužel jeho pokus nebyl natolik úspěšný, aby se mu povedlo spatřit malou pihu, kterou jeho láska měla vždy schovanou těsně pod levým lemem podprsenky, kde se oba košíčky spojovaly. A druhou šanci neměl… Na povel Stana si totiž všichni včetně Mika museli stoupnout před kameru tak, aby kus toho tance, který Michael právě vymyslel, zaměřil kamerou v souvislosti s předchozím a náledujícím záběrem. Pro teď jsem byla vysvobozená, ale na jak dlouho?

----------------------

„Tak vážení, na zítřek se dobře vyspěte, čekají Vás kostýmové zkoušky a pozítří začneme se samotným natáčením!“ Promluvil Stan ke svým hercům i tanečníků, mezi nimiž stál Michael v černém oblečení a rudé rozevláté košili. I s ohledem na pokročilou večerní hodinu všichni bez výhrad uposlechli režisérův pokyn, až na hlavního protagonistu, který se pro tento film stal středem vesmíru: „Stane? Vanesso? Omlouvám se, můžeme tu ještě na minutku zůstat, prosím?“ řekl jemným hlasem a když se mu dostalo samozřejmé odpovědi od obou dotazovaných, vrátil se doprostřed sálu, kde začal vysvětlovat a dolaďovat jednotlivé detaily, aby celkový výsledek jejich práce byl co nejdokonalejší. Jak Vanessa, tak i Stan na to byli zvyklí. Spolupráce s Michaelem vyžadovala kompletní odevzdanost jeho práci a hlavně...trpělivost.

„Dnes to byl neuvěřitelně náročný den,“ prohodila Kelly unaveně, když jsme společně došly do šatny, která patřila jen nám dvou.

„Máš pravdu,“ povzdechla jsem si a položila ručník s vodou na svůj stůl před zrcadlem. Kdyby chudák věděla, že ta náročnost pro mě nespočívala ani tak v náročnosti choreografie a Michaelova náročného přístupu, ale v něm samotném. Po mé ranní zkušenosti ve Vannesině šatně a tom, co se dělo na place o několik hodin déle jsem byla téměř zralá, jak se tady běžně říká, na panáka. Po celou dobu na parketějsem se v nervózně chvěla. Proč to udělal? Proč si mě na přímo vybral? Vždyť od toho měl přeci Vanessu. Co tím sledoval? Ještě pořád jsem na sobě cítila jeho dlaně, které se mě dotýkaly s nezvyklou intimností. Především pak zkoumavý dotyk, kterým završil naši poslední taneční figuru, z níž se tajil dech...a to ráno u Vanessy v šatně - neskutečně mě to vyvedlo z míry, ač jsem sama nechápala proč. Žil už přece jiný život a navíc, o Mikově vztahu k Vanesse se všeobecně vědělo. Mohlo mě tudíž napadnout, že tam bude! Jsem hloupá… ve skrytu duše jsem ale cítila něco mě doteď neznámého. Svíral se mi krk, těžkl hrudník a při vzpomínce na Michaela v náručí jiné mě zaléval specifický pocit závisti i nenávisti v jednom. Bylo toho na mě pro dnešek dost.

„Bell, jsi ok? Přijdeš mi celý den nějaká nezvykle zamklá. I Erik si toho všim a dělá mu to starosti. Nestalo se ti něco?“

„Kelly, mohla bych se tě na něco zeptat?“ špitla jsem nevinně a svěsila ramena.

„Jasná věc!“ rozhodila typicky černošsky rve smyslu “jen do toho“ a opřela se o svůj stůl naproti mně.

„Stalo se ti někdy, že se ti jen tak svírá krk, cítíš se nervózně i zároveň zranitelně?“

„A nemá to vliv třeba na něčí přítomnost? Konkrétně na přítomnost tobě blízké bytosti v přítomnosti jiné osoby opačného pohlaví?“

Úplně se mi do detailů vybavilo Mikovo a Vanessino objetí, od kterého jsem se myšlenkami snažila bleskurychle odtrhnout: „Je to možné..“

Kelly se nad mojí odpovědí rozesmála: „Tomu se říká žárlivost, má drahá.“

„Žárlivost?“

„No jistě! Jsi až po uši do někoho zamilovaná a já se vsadím, že ti to děje u někoho ze štábu, nemám pravdu?“ mrkla na mě podezřívavě a úsměv se jí roztahoval ve tváři, jakoby věděla, koho se to týká. Sevřeně jsem pokývala hlavou a očekávala její další reakci, která mi vyrazila dech.

„Fakt?!“ vyštěkla nadšeně: „To je teda pecka! Erik se mi tuhle svěřil, že ho nadmíru přitahuješ a nebránil by se jakémukoli románku. Ty jo, to bude koukat, až se dozví, že je to vzájemný! Už se nám to tu páruje! A to nezkoušíme ani týden...“ smála se a aniž by mě nechala cokoli říct, hodila si věci přes rameno a vydala se ke dveřím. „Bell, nezlob se, půjdu už domů, jsem po dnešku strhaná...zítra to prodiskutujem. Tak se drž a páááááá...“ její jemný kamarádský polibek na tvář jakoby se mě vůbec netýkal. Zvuk zacvakávajího se zámku ode dveří pro mě znamenalo, že jsem osaměla. Bylo pro mě strašně těžké srovnat se s myšlenkou tak zvané „žárlivosti“, jíž mi před okamžikem Kelly diagnostikovala. Ale nejhorší na tom všem bylo, že jsem se v jejích slovech velice jednoduše identifikovala. Stát celý den na place jen několik málo metrů od Michaela mě strašně znervózňovalo, ač jsem se snažila nevěnovat mu vůbec žádnou pozornost. Vše brát s co možná největší profesionalitou. Velmi často, když se otáčel mým směrem v důsledku vysvětlování nebo dokončení nějaké figury, pevně mi koukal do očí s jistou podezřívavostí. Nevím, co se stalo. Zlobil se na mě za to ráno u Vanessy? Ale vždyť tam byl vůči mě tak milý… Nedokázala jsem pochopit Michaelovo chování. S těžkýma nohama jsem se zvedla ze židle, abych si to zamířila přímo do sprchy, která byla součástí naší šatny. Až tam jsem se vysvobodila ze všeho oblečení, paruky, brýlí...všeho, co mě zakrývalo či maskovalo mou pravou identitu. Jak znovuzrozená jsem vstoupila do tekoucí vody, aby ze mě smyla veškerou tíhu mých starostí. Úplně jsem ztratila ponětí o čase. Bylo mi tak lehce jako už dlouho ne, když v tom jsem znovu uslyšela cvaknutí zámku od hlavních dveří do šatny. Rychle jsem vypnula přívod vody: „Kelly?“ Ticho, rozhodla jsem se opět zkusit své štěstí: „Kelly?“ Nic. Přišlo mi to divné, ale byla jsem nade vší pochybnost přesvědčena, že jsem ten zámek slyšela. Nedalo mi to a musela jsem se jít přesvědčit. Vystoupila jsem z vany a vyšla s obtočeným ručníkem kolem svého těla ke dveřím, když v tom ve mně hrklo! Ne, Anno, takhle nesmíš! Vrátila jsem se zpět k zrcadlu. Nandala si modré čočky i rudé brýle, ale byl nesmysl si na čerstvě umytou hlavu nasazovat paruku. Nebyl čas přemýšlet, co s tím. Jedním suchým ručníkem jsem překryla blonďatou paruku na skřínce vedle sebe a druhou si omotala kolem vlasů tak, aby žádný zlobivý hnědý pramínek nevyčuhoval. Sice jsem nebyla dokonalá, ale na tu chviličku to stačilo. Bosky jsem nakročila do šatny a rozhlédla se kolem dveří, kde nikdo nestál.

„Nezlob se...“ ozval se jemný tón hlasu z místa u mého stolu, kam nebylo hned od sprchy vidět, neboť ve výhledu bránila velká skříň. Krve by se ve mně krve nedořezal. Jednou rukou jsem si zakryla dekolt a druhou upevnila ručník kolem svého pasu. Zpanikařila jsem se a udělala několik drobných krůčků zpět. Teď až mi došlo, jak velká chyba byla vylézt ze sprchy.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ale klepal jsem!“ zasmál se v reakci na obdobnou situací z dnešního rána- Náhle jeho tvář zvážněla a se zájmem si prohlížel, jak mi po kůži stékají neosušené kapky vody. Věděl, že to nebylo úplně etické sedět tu a vyčkávat na okamžik, kdy se vrátím ze sprchy, ale...ne, lhal by sám sobě, chtěl to.

„Vysmíváš se mi?“ zeptala jsem se opatrně. Cítila jsem se strašně - vydána Michaelovi na milost. Stačilo, aby mi spadl ručník z vlasů a všechno snažení bylo ta tam. Potřebovala jsem s ním mluvit v soukromí, ale v žádném případě ne za těchto podmínek.

Jeho tvář zvážněla: „Ne! To bych si nikdy nedovolil...“ řekl omluvně. Než se stihl nadechnout, aby mohl pokračovat, skočila jsem mu do reči s další otázkou:

„Tak co tu děláš?!“

Zavládlo nepříjemné ticho. Z nějakého důvodu Michaela bavilo vytvářet mezi námi napětí. Hrál si se mnou, ale bylo velice těžké vyjít mu s stejným způsobem v ústrety. O to spíš, když mě od něj dělily pouze dva bílé ručníky. Všiml si té velké skříně za mými zády a moc dobře si spočítal, jakou naději na útěk mám - téměř nulovou, a měl pravdu. Se šibalským pohledem se vydal proti mně a já začala couvat, přeně tak, jak chtěl. Vzápětí jsem narazila na chladné dřevo, které mě nepustilo dál. Šatna byla malá, vešlo by se tam sotva 7 lidí a tlumená záře mé lampičky osvětlovalo pouze kousek mého stolu - ideální intimno jen pro nás dva. Ve finále udělal jen dva kroky, aby docílil mého zajetí v úzkém prostoru mezi ním a skříní. Stál ode mě ani ne metr. V duchu jsem křičela a prosila za vysvobození z téhle bezvýchodné situace. Rty se mi třásly a ruce zledovatěly nad tichými slovy malebně klouzajících z jeho rtů: „Tady, přinesl jsem ti podepsanou smlouvu….“ špitl a podal mi do roku několik papírů, jenže než jsem je stihla převzít, záměrně je upustil z dlaně: „Jsem já to ale nešika...“ zakroutil hlavou a klekl si na koleno, aby třemi rychlými pohyby sesbíral papíry pod mýma nahýma nohama. Oproti tomu jeho vstávání bylo o dost pomalejší. Ze země pode mnou se na mě podíval tuze zvědavým pohledem s nádechem jisté žádostivosti. Cítila jsem se jak oběť, která jen vyčkává na svůj další osud, jenž patří jejímu vězniteli. Bylo mi strašně. Stát před ním skoro v rouše Evině a vidět, jak on si svou úlohu užívá. Kdybych aspoň věděla, že tu bude a mohla se na něj připravit. Naprosto mě rozhodil, což bylo jak vidno jeho hlavním záměrem.

Když stoupal podél mého těla vzhůru, přišlo mi to nekonečné. Pečlivě si prohlížel každičký záhyb na mém těle z té nejlepší pozice, který by se mu jen tak na place pravděpodobně nikdy nenaskytla. Pečlivě si prohlížel upravené nehty na nohách, téměř se dotýkal vlhké kůže na mých lýtkách, kolenou a začátku stehen. Víš už ho ochranná bariéra bavlněného ručníku nevpustila. I když jsem pro tuto akci dočasně změnila mýdlo i parfém, které jsem od svých osmnácti pravidelně používala, ve snaze zbavit se všeho, co by mě mohlo prozradit, přišlo mi, že to bylo úplně zbytečné. Prudce jsem odvrátila hlavu na levou stranu, abych nemusela pozorovat nic z toho, co se přede mnou odehrává. Slyšitelně se mi chvěl dech, čehož si začal všímat od chvíle, kdy se dostával do výšky mého hrudníku, krku...

„Mohl jsi je nechat na stole. Jistě jsi časově velice zaneprázdněný, nemusel ses tu se mnou zdržovat.“ nevím, kde jsem vzala tu sílu ho takhle ostře odmítnout, ale bylo to to poslední, co jsem v tu danou chvíli dokázala. Pak se ale jeho prsty dotkly odvrácené strany mé tváře a jemným pohybem natočil můj obličej čelem k němu...jeho rty byly daleko blíž, než jsem si prvně myslela.

„Co když ale chci…“ šeptl něžně a svou železnou trpělivostí se snažil dosáhnout spojení našich pohledů. Nechtěl dělat nic z toho, co by mi ublížilo, to v žádném případě! Jen toužil dosáhnout toho, pro co sem přišel… „Mám vcelku hlad, nechceš mi dělat společnost?

„Ne, to vážně nechci, děkuji za nabídku.“ odsekla jsem pyšně a v záchvatu zlosti nevědomky udělala přesně to, co chtěl. Podívala jsem se mu v té těsné blízkosti, kterou účelně mezi námi vytvořil, do očí. S trochou snahy si tak mohl všimnout jemných lemů modrých kontaktních čoček v mých očích, a být tak o kus blíž mému odhalení. V tom se na mě s vítězoslavným úsměvem podíval a já rázem pochopila, že se vyskytuji na hraně svých možností. Byl od mých rtů vzdálen ve vražedné několikacentimetrové vzdálenosti. Zabořila jsem oči do jeho rudé košile a v duchu se modlila za jakoukoli záchranu. Cítila jsem, jak se jeho dlaň nejistě zvedá k ručníku, který byl tím posledním, co chránilo zbytek mé identity. Byly z něj cítit obavy, jakoby se sám bál toho, co mu kousek bílého kusu bavlny odhalí, ale ani tak se nezastavil. S téměř plnou jistotou stál před ženou, kterou po celá ta dlouhá léta toužil svírat v náručí a díky níž odmítl bezpočet žen. Chyběl už jen ten poslední článek k tomu, aby se přesvědčil o pravosti svých pocitů. Jeho prsty se opatrně dotkly ručníku v mým vlasech, když v tom se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře, které mě vytrhlo z transu Michaelova kouzla. To byl to, na co jsem tak zbožně čekala. Jedním rychlým pohybem jsem zarazila jeho dlaň a bez větších obtížích ji odtáhla od své hlavy.

„Bell, Bell, tady Erik, jsi tam ještě? Můžu dál?“ oba jsme na sebe s Mikem pohlédli. Věděli jsme, že vývoj nadcházejících událostí mám plně ve svých rukou. Odpovím a přeruším tak tu vzácnou chvíli mezi námi dvěma nebo budu mlčet a dám Mikovy volný prostor k tomu, aby dokončil, co začal? Michaelův pohled byl napnutý, v žádném případě se se mnou nechtěl loučit, a stejně tak ode mě nevzešla okamžitá reakce na Erikovy otázky. Poznal, že váhám. Dokud jsem mlčela, měl karty v rukách on. Teď přišla jeho chvíle. Rozhodl se spontánně, možná toho bude litovat, ale bylo to hop nebo trop. Jemně vztáhl své dlaně k mému obličeji a přitáhl si mě ke svým rudým rtům. Jakmile se naše ústa setkala, zavrávorala jsem. Pocítil mou vratkost a ochranitelsky mě sevřel ve svém pevném náručí, z něhož jsem ho nemohla tak snadno opustit. Ale to ani nebylo potřeba. Nebránila jsem se. Naplno jsem se mu odevzdávala. Bylo to, jak kdyby v nás vzplál všechen ten oheň, který jsme tolik let drželi pod pokličkou. Jeho polibky chutnaly tak sladce, nabíraly na neuvěřitelné vášnivosti a my si jen vzájemně vychutnávali, jak přehrada plná emocí prorazila pomyslnou bariéru naší ješitnosti.

„Bello? No tak, já vím, že jsi tam, můžu dál? Nestalo se něco?“

„Dost…“ šeptla jsem prosebně a odvrátila se od Michaela, abych se co nejrychleji vymanila z jeho sevření.

Nebránil mi, jen zavřel oči a s povzdechem svěsil hlavu. Toho Erika mu byl čert dlužen. Pak se ale opět narovnal, udělal několik kroků zpět, opřel se o Kellyinin stůl a se vztyčenou hlavou zkřížil ruce na prsou. Nešlo si nevšimnout cynismu, který zkřivil jeho tvář. Na druhou stranu, nebýt jeho, asi by se mu jen tak nepodařilo využít mou nepozornosti a ukrást si pro sebe mé rty.

„Pojď dál, Eriku.“ pronesla jsem bez většího zájmu.

Vyzvaný na nic nečekal a rychle otevřel dveře: „Bell, je všechno vp….“ jakmile uviděl Michaela, který sedí naproti mně a já tam stojím zakrytá dvěma kousky ručníku, znejistěl: „A….je, pardón! Nevěděl jsem, že tu jsi, Miku. Tak já nebudu rušit...“

„Ne, Eriku, cos potřeboval?“ vyhrkla jsem ještě než stihl odejít.

„No...jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys se mnou šla na večeři.“

„Moc ráda, Eriku! Mám po celém dni ohromný hlad. Michael je už stejně na odchodu...Počkáš na mě prosím venku? Jsem hned u tebe...“ usmála jsem se na něj, a pak oči nejistě stočila k Michaelovi, který mi věnoval překvapený pohled. Pak zakroutil hlavou a nevěřícně se zasmál. Nebylo to ani deset minut, co mu tvrdila přesný opak a teď najednou hladověla.

„Miku, máš s tím problém? Vážně nechci nijak rušit,“ odpověděl opatrně Erik, když viděl Michaela, jak tam sedí a nechápavě vrtí hlavou.

„Ne, to ne. Jen jsem se zamyslel. Taky už jsem dlouho nejedl.“ uchechtl se. Probodl mě očima a moji vzpouru nehodlal nechat bez následků. Takže ty si chceš si hrát? Dobrá, tak si pohrajeme… pomyslel si a podíval se na Erika. Věděl, že když něco takového nadhodí, neodolá a nabídne mu, aby se připojil. A přece!

„Michaeli, tak to je naprosto parádní! Paráda, můžeme jít všichni tři!“

„To je výborný nápad, Eriku...co myslíš, Bello? Skvěle to vymyslel, není-liž pravda.“

Zírala jsem na něj, jestli to myslí vážně. A opravdu myslel. Vítězoslavnýma očima si mě přeměřil od shora dolů a aniž by mě jakkoli pustil ke slovu, prohodil jen: „Počkáme na tebe s Erikem venku. Teple se oblékni, dnes večer tam je trošku chladno, tak ať nenastydneš.“ Pak se jen zvedl a zamířil ke dveřím. Byl si téměř jist tím, že Bella a Anna je jedna a táž bytost. Jen mu nedávalo logiku, co tady dělá a pokud je to ona, proč ta odtažitost. Musel tomu přijít na kloub. To jediné mu zatím nedávalo smysl. Ještě chvíli si dá načas… však on ten pravý okamžik nastane.