Kapitola 46.

Když jsem se vrátila zpátky domů, bylo už pozdě v noci. Nechtěla jsem nikoho vzbudit, o to spíš ne teď. Toužila jsem být jen sama se sebou, zakuklená v mlze svých myšlenek, které obklopovaly celou mou mysl. Se zbytkem sil jsem se po huňatém koberci došourala k sobě do ložnice a chvějícíma se rukama tiše za sebou zavřela dveře. Nikým nezpozorována, neodhalena, jsem opatrně rozsvítila tlumené světlo na stolku postele a mlčky, v zajetí svých úvah, jsem se s koleny pod bradou schoulila se do ratanového papasanu v tmavém rohu místnosti. Vzdychla jsem v naději, že uvolním to nepříjemně sevření v krku.

Ani spřibývajícím časem od našeho rozloučení se mé rozpoložení nelepšilo. Pořád jsem před sebou viděla ty ohnivé oči plné něhy, co si mě celý večer se zaujetím prohlížely. Síla Michaelovy osobnosti je pro lidi kolem něj strhující a spalující zároveň. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ON sám si toho není vědom. Strávit po jeho boku několik hodin je opravdu velice dvojsečné. Na jednu stranu na vás působí jako uklidňující balzám, na druhou vás naprosto pohltí takovým způsobem, že i ten nejodměřenější jedinec musí vynaložit veškeré úsilí, aby se nenechal strhnout na cestu, na níž se vás snaží svým kouzlem s nenápadnou opatrností dovést. Semele vás a čím víc s jeho nebezpečnou přitažlivostí bojujete, tím větší má nad vámi moc. Když jste s ním, nemůžete myslet na nic jiného než na něj, na jeho vůni, na pocit bezpečí. Nedovolí vám to. Je vaším vzduchem, zemí, ohněm i vodou...Už dávno znám Michaelovu neskutečnou vnitřní sílu. Jakmile se na vás jednou zaměří, je pozdě, patříte mu a neuniknete mu. Ten muž vás úplně od základu pohltí. Dostane vás ať už chcete nebo ne... Já sama jsem toho příkladem.

Jakmile jsem zavřela oči, vybavovala jsem si jeho teplý dech na svých rtech, který jsem cítila před několika málo hodinami u sebe v šatně. Byl tak blízko. Od jeho klučičího pohledu jsem nedokázala odtrhnout zrak. Naprosto si ho uloupil stejně jako mé rty, které bez delšího váhání přimkl k těm svým...líbal mě jako tenkrát. Zase jsem se topila v Mikově hladovém náručí, s láskou laskala jeho ústa a prsty se zarývala do jeho neposlušných havraních vlasů. Vzal si mě, aniž by delším vyčkáváním riskoval zápornou reakci z mé strany. Odmítal jakékoli případné selhání, bez váhání mě opatrně uchopil za krk a slíbal veškeré otazníky z mých úst, které si nenasytně ukradl. Byl tak něžný a přitom nesmlouvavý. A já? Poddala jsem se mu bez námitek, bez války či odporu. Těch pár okamžiků patřily jen jemu, přesně po tom toužil. Kdyby Erik nepřišel, nevím, jestli by to takhle skončilo, proto jsem mu na jednu stranu vděčná. V opačném případě to mohlo zajít ještě dál - představa, v níž se Michael dominantně tiskne na mou kůži, kterou vášnivě odhaluje líbajíc ty nejintimnější zákoutí mého prahnoucího těla, mě i přes vytrvalé odmítání nesmírně vzrušovala. Opájená hladovou fantazií jsem smyslně zaklonila hlavu a sladce pootevřela ústa. Prsty jsem si jemně zajela do vlasů, jako to kdysi dělával Mike, a slastně mumlala. Se zavřenýma očima jsem si smyslně přejížděla po tváři a v myšlenkách na Michaela si užíval každého dotyku, jako by byly jeho. Ruka mi neřízeně tančila po odhaleném dekoltu, přičemž jsem ani na okamžik nevěnovala hlubší pozornost slastných vzdechům, které mi tiše unikaly z úst. Jejich intenzita postupně nabírala na síle a já se stále víc prohýbala touhou z toho, jak mé ruce obkreslovaly trajektorii jemných linií mého rozpáleného těla. Netrvalo dlouho, abych dlaní zabloudila pod hedvábné lemy podprsenky a nahmatala zduřelé bradavky, které při sebemenším kontaktu s chladnými prsty eskalovaly další neřízený útok rozkoše. Ani nevím kudy si má druhá ruka probojovala cestičku k nejcitlivějšímu místu mého těla, ale já Michaela opět ucítila uvnitř sebe. Odevzdaně jsem se poddávala blažené rozkoši stále příjemnějšího pnutí v podbřišku, které mě neustále pobízelo pokračovat. Nedokázala jsem přestat, tak šíleně jsem po Michaeli prahla celým svým tělem i duší. Tolik jsem si přála, aby tu byl teď se mnou a nebyl to jen pouhopouhý sen. Sen… při té myšlence mi zatrnulo v zádech a všechno krásné bylo ta tam. Opatrně jsem sjela rukou k čelu, které si rezignovaně podepřela. V tom se totiž ozval pragmatický hlas rozumu a má tvář se změnila v pevnou, neprostupnou hráz.Z ničeho nic jsem vymrštila ruku a ve horlivé zlosti bouchla pěstí do polštáře vedle sebe, abych ze sebe dostala veškerý nahromaděný vztek. DOST! Co to dělám? To přeci nejsem já! Okřikla jsem samu sebe a nepřítomně pohlédla před sebe. Tolikrát jsem Michaelovi chtěla padnout do náručí a vyplakat se. Poodkrýt mu všechna ta nesmyslná tajemství, ale co pak to jde tak snadno? Jen kdyby mi dokázal dát prostor. Pořád se ve mně snažil vzbuzovat hlubší emoce a neustále se pokoušel přivádět mě do rozpaků. Proč to jenom dělá?! Stálo to už mnoho trápení a také i tu nejvyšší oběť – Albertův život. Naše láska měla navždy zůstat uzamčená v našem synovi...ale bohužel už jsem si plně pochopila, kolik síly mě bude naplnění téhle téměř neuskutečnitelné představy stát. O to spíš, když jsem poznala, co se mnou udělala trocha alkoholu - všechny hranice v tom okamžiku padaly. Jedním švihem jsem se postavila na nohy a vydala se ke stolu se zrcadlem v proskleném rohu místnosti…

---------------------

Ve chvíli, kdy se zavřely dveře tmavého jeepu stojícího před jedním z luxusních ač menších přízemních domků v los angelské Beverly Hill, věděl, že přišla jeho chvíle. To auto sledoval celou cestu ze studií až sem, aby vyplnil přání jednoho ze svých VIP klientů. Byl si vědom toho, že to, oč byl požádán, balancuje na hraně pravidel, ale to byl celý on – Michael Jackson – rád riskoval a tenhle postoj se mu nejednou kdy vyplatil. Jakmile se ke Cameronovi donesl zvuk startujícího motoru, odpoutal se z bezpečnostních pásů a rukou ze sedadla spolujezdce sebral černou brašnu, kterou přehodil přes krk. Ještě okamžik vyčkal, než jeep s jeho klientem zmizí z dohledu. Když se tak stalo, přehodil kapucu přes hlavu a vylezl z auta. Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že není nikým sledován, načež rychlým krokem přeběhl silnici. Znal tuhle čtvrť. Nebylo to poprvé, kdy se sem vydal za prací. O to spíš věděl, že pokud se mu mělo podařit proniknout na něčí pozemek, rozhodně to nešlo zepředu ode dveří. Nepřestávajíc se ohlížet za svými zády přešel do dalšího bloku budov, kde vedla úzká ulička mezi pozemky. Tady už nesvítily žádné z pouličních lamp, nic, jen tma. Chvíli trvalo, než se jeho oči přivykly té šedé temnotě, do níž vstoupil. Musel se hodně soustředit, aby si dokázal spočítat, kde se nachází pozemek domu jeho zájmu. A přece, stál tu, přímo u něj. Opatrně přelezl kamenné zábradlí rozkládající se na pomezí dvou zahrad. Věděl, že v těchto prostorech zpravidla nebývaly alarmy, které mohl spustit, a mohl tak s klidem lehce seskočit dolů na místo určení. S tichou obezřetností se ve stínu stromů, keřů či rostlin dostal až pod jemně osvětlenou místnost, která jako jediná v celém domě zářila. Skvělé! Pomyslel si a zaujal bezpečné místo za jedním z hustších porostů, do jejichž skulinky ve výšce pasu nastavil objektiv fotoaparátu. Přesně odtud měl naprosto úžasný výhled do velkého francouzského okna, za nímž bylo perfektně vidět na menší stylový stolek s velkým zrcadlem a ohromnou postelí za nimi. I když mohl nahlédnout pouze na kousek interiéru, uměl si domyslet moderní vzdušné vybavení toho pokoje, který od prvního pohledu působil luxusně. Hodil si prázdnou tašku pod kolena, poklekl na zem a vyčkával, až se objeví objekt jeho zájmu. Tohle vždy byla ta nejnáročnější část jeho práce. Fotograf se musel maximálně soustředit, aby nepromrhal jediný okamžik, který mohl být rozhodující. Jak dlouho tam v nepříjemné nahrbené poloze klečel a hleděl do aparátu? 20 minut? Půl hodiny? To šílené ticho kolem s příchutí strachu z nečekaného odhalení tomu všemu dodávalo na ještě větší časové dezorientaci. Ale konečně, jeho trpělivost se vyplatila. Sotva v okně spatřil drobnou blondýnku, jež vystoupila s Michaelova auta, spustil sekvenční focení. Cvakal jednu fotku za druhou, jakoby se snažil zmapovat krátký příběh té slečny, co pro něj v těchto chvílích byla středem vesmíru. Lehkou elegantní chůzí se přesunula k bíle lakovanému stolku před oknem a ladně za něj usedla. I když tam seděla a s nepřítomným výrazem koukala do prázdna, mohl jasně vidět smutek s bolestí, co se snoubily v její tváři. Až se samotný zarazil nad tím, jak ho její emoce zasáhly. Pak několikrát zrychla zamrkala, ležérně odložila rudé dioptrické brýle a s tíhou starostí vnořila celý obličej do svých dlaní. Neplakala, ale ženy znal velice dobře na to aby věděl, že k tomu neměla daleko. Neštěstí z ní sálalo na všechny strany. S hlubokým opatrným povzdechem si zajela rukou na temeno hlavy a pomaličku si stáhla blonďatou paruku z hlavy, kterou odložila vedle sebe na vytvarovanou figurínu. Pak odepnula sponky z fixačního protektoru, jenž zajišťoval bezchybnou přilnavost „nových vlasů“ takovým způsobem, že i znalý člověk měl problém rozpoznat skutečnou kštici od paruky, a ve vší opatrnosti jej začala sundavat dolů. V tom se z pod jejích rukou na všechny strany rozvinuly lesklé kaštanové vlasy, co se doteď schovávaly pod falešnou imitací blonďaté hřívy. Ladně uchopila kartáč po své pravici, aby si mohla rozčesesat pečlivě udržované vlasy, které byly na první pohled po celém dni věznění pod těžkou parukou lehce zvlněné. Poté si sáhla do očí, aby vyňala modré čočky, které v rychlosti zahodila do koše a znovu na okamžik kamsi zmizela, pravděpodobně do koupelny. Zanedlouho se vrátila a čelem k posteli si svlékla bílé tričko i s podprsenkou, načež se Cameronovi naskytl pohled na hebká královnina záda, která vypadala jak kdyby je někdo právě vystřihl z časopisu pro dospělé mužské pokolení. Jemným zavlněním boků zní rovněž sklouzly krajkové kraťásky, které jako pravá aristokratička odsunula nohou opodál. Líbila se mu natolik, že dokonce zaváhal, kdo komu by za tuhle práci měl platit – jestli Mike jemu, nebo ON Mikovi. No tak, otoč se ke mně, holčičko...šeptl své zbožné přání Michaelův fotograf. Pohled na Annino nahé tělo byla naprostá pastva pro oči. Cameronovy prosby byly téměř vyslyšeny, když v tom jí někdo vyrušil. Prudce si zakryla ňadra a otočila se, nejspíš směrem ke dveří. Její vystrašený pohled vystřídal rozzářený úsměv. Taková škoda, že neuměl odezírat ze rtů. Během chvíle ale odtušil. Vyrušil jí jakýsi mladý muž, který se na její výzvu nejspíš odvrátil, aby mohla dokončit převlékání. Bez větších průtahů zalezla do postele, kde se zachumlala až po bradu. Pak uviděl i toho mladého muže, který se pravděpodobně na její výzvu usadil na židli blízko její postele. Chvíli si povídali, smála se a co víc? V té lehké sametové košilce s roztančenými vlasy po polštáři vypadala neuvěřitelně sexy. Cameron nechápal, proč se na ní ten mladík rovnou nevrhnul. Následně ale viděl, jak se nahýbá k lampičce u její postele, přičemž ona se opřela o loket a jednou rukou si přitáhla jeho tvář ke svým rtům, kam ho něžně políbila. To, co následovalo, si mohl pouze domýšlet. Když si totiž pohlédli do očí, světlo zhaslo a stejně tak skončila podívaná, kterou pro svého klienta Cameron zaznamenal na svých fotkách.

------------------------

„Miku, zjistil jsem něco o Belle, jak sis přál...“

„A?“

„Žádné "a"...je to neprůstřelný! Všechno, co se mi podařilo získat, je doložitelný. Nenašel jsem tam žádný díry. Asi tě zklamu, Michaeli, nebude to ona.“

„Je to ona! Jsem o tom přesvědčený, Wayne. Cítím to tady...“ špitl a ukázal si do míst, kde mu tlouklo srdce.

„Chápu, že je to pro tebe těžký. Moc dobře si uvědomuju, že ses pořád nesmířil s tím, že spolu nemůžete být,...“

„Dost! Tyhle věci mi neříkej!“

„Miku...ale je to skutečnost. Ač nepříjemná, ale pravdivá. Zkus se s tím jednou provždy srovnat, jinak se z toho nikdy nevyhrabeš. Přestaň v ženách neustále spatřovat Annu, jen ti to ubližuje.“

„Miloval jsi někdy natolik Wayne, že jsi byl schopen zahodit všechno co máš, překročit i ty nejnebezpečnější hranice a čelit ponížení, zlosti okolí, ztrátě blízkých, společenské diskriminaci...čehokoli jen pro úsměv jedné ženy? Pokud ne, tak jsi nikdy nepoznal to, co já. A teď mě omluv, v maskérně čekají.“ pronesl rozhořčeně a zavřel za sebou dveře od šatny. Rozhovor vedli od momentu, kdy se s nimi před studiem rozloučil Erik. Ty nekonečné dohady Michaela vysilovali. Věděl, že svá rozhodnutí často stavěl nade vší možnosti, ale ve vzduchu větřil, že jedná správně. Měl ještě pár minut, než ho v maskérně začnou připravovat na natáčení. Ani na okamžik neváhal. Vyrazil ze šatny a hnal si to k prvnímu automatu s kávou, co měl po cestě a objednal si dvě kávy. Byl nervózní. Dokonce cítil, jak se mu malinko třesou ruce, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Záměrně vybral Anninu nejmilovanější kávu. Věděl, že trefí do černého. Jakmile výdejník vydal do papírového kelímku i druhý šálek lahodné tmavé tekutiny, jejíž kouzelná vůně se roznesla po chodbě, vyrazil směrem k sálu. Sice každému, kdo ho míjel, odpověděl na pozdrav, ve skutečnosti vůbec neměl prostor vnímat nic jiného, než svůj vytoužený cíl. Očima přejížděl po sálu a hledal křehkou blondýnku, s níž by se nejraději někam vypařil. Ta myšlenka ho strašně moc lákala. V jednu chvíli ho dokonce přepadly obavy, že tu ještě není. Očima přejížděl po každé tváři v místnosti, když v tom jí spatřil, jak si bokem u okna přerovnává věci v tašce. Rozzářil se jak malé děcko nad vysněnou zmrzlinou a svižným krokem si to vyrazil rovnou k ní.

-------------------------------

Kde ty klíčky od auta můžu jen mít? Ještě včera jsem je měla v téhle kapsičce, nebo ne? Běželo mi hlavou, když jsem prohledávala tašku ze všech stran. „Aaaaa, tady jste!“ zajásala jsem nadšeně nad svým úspěchem, když mě do ruky jemně bouchnul chladný kov. Avšak jedno překvapení vystřídalo vzápětí druhé v podobě kelímku s kávou, který mi čísi ruka zezadu podstrčila pod nos. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, komu asi tak patří. Ty překrásné dlouhé prsty a vůně Bal de Versailles za mými zády okamžitě prozradila svého majitele.

„Dobré ráno...“ ozval se tlumený hlas kousek od mého ucha. „Říkal jsem si, že není lepšího startu do nového dne než s hrnkem lahodné kávy, o to spíš, když za tebe tu kávu můžu konečně bez protestů zaplatit.“

„Ale já si nevzpomínám, že bychom se tak dohodli...“ pokárala jsem ho s laškovně šibalským výrazem v očích a aniž bych si to uvědomila, můj hlas se od výrazu v mé tváří příliš nelišil.Navíc při pohledu do Michaelova obličeje to ani jinak nešlo. Moje tělo k němu začalo nevědomky vysílat své vábivé signály.

„Nemyslím si.“ špitl sladce a pevně mi koukal do očí, aniž by je na vteřinu odvrátil. „Vyspala jsi se alespoň trošku?“

„Spalo se mi krásně...jen to mohlo být trošičku delší.“ S rozzářeným úsměvem jsem nervózně pohlédla do země pod sebou a zkousla si ret. Musel si všimnout, jak silně mě přivádí do rozpaků. „Co ty? Jaká byla noc s Erikem?“ pokračovala jsem nesměle.

„Perfektní! Spal na druhé straně apartmánu, takže k němu snad nedolehlo mé chrápání….tedy aspoň doufám. Ty kruhy, co měl ráno pod očima, mě v tom úplně neutvrdily.“ Bylo neuvěřitelně osvobozující se s Michaelem znovu po letech od srdce zasmát. Tolik mi souzvuk našeho smíchu chyběl.

„Bello?“ zavolala na mě z konce sálu jedna z maskérek, aniž by si přes všechny ty lidi všimla Michaela stojícího vedle mě.

„Promiň, musím už jít...uvidíme se. A děkuji za skvělou kávu.“

„Není vůbec zač! Já děkuji za ní. Je jí ctí, že jsi jí konečně dala šanci a doufá, že to nebylo naposledy...“ uchechtl se tiše. „Krásný den, Bello.“ Jeho slovům jsem věnovala poslední úsměv a odběhla do maskérny, kde už na mě čekaly přípravy na dnešní natáčení.

-----------------------

Kromě nás všech se v brzkých ranních hodinách do maskérny nepřesunul celý kompars tanečníků, ale i samotný Michael, který měl na rozdíl od všech ostatních maskérnu soukromou. Seděl v křesle, kde mu jedna z žen upravovovala vlasy, současně pak další dvě nanášely make-up, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře. Jeden z maskérů, který opodál právě dolaďoval Michaelovu masku na dnešní odpoledne, šel otevřít.

„Přejete si?“ zeptal se tázavě při pohledu do tváře muže, jehož nikdy v minulosti neviděl.

„Dobrý den, jsem Cameron. Pokud možno, rád bych mluvil s Michaelem.“ Ačkoli ten seděl několik metrů ode dveří, zřetelně k němu dolehl tolik známý hlas. Než maskér u dveří stačil jakkoli reagovat, Michael se chopil slova: „Ach, Georgi, to je v pořádku. Prosím, nechte nás o samotě.“

Jak mávnutím kouzelného proutku všichni bez komentáře uposlechli a opustili místnost, kam vzápětí vstoupil právě Cameron, kterého Michael od rána netrpělivě očekával: „Ahoj příteli, od rána už tě vyhlížím. Tak co? Zadařilo se?“

„Ahoj Michaeli, to víš, že ano. Ale rovnou ti řeknu, že to byl zatracenej oříšek. Dostat se k nim bez zdravotní újmy a sedět přes hodinu mezi pichlavejma větvičkama a trním…každopádně tak či tak – zadařilo se.“ odvětil s pocitem vítězství a podal Michaelovi tlustou obálku plnou fotek s vysokým rozlišením.

„Díky Camerone, máš to u mě. Sáhni si prosím do pravé kapsy mého saka támhle na věšáku. Je tam, na čem jsme se domluvili.“

S velkým díky na rtech se Cameron přesunul přesně do míst, kam ho Michael navigoval. Vytáhl bílou obálku s fotografovým jménem. Aniž by si zkontroloval její obsah slušně poděkoval, podal si s Michaelem ruku a přátelsky se rozloučili se slovy: „Kdybys kdykoli cokoli potřeboval, jsem tu pro tebe.“

„Díky Camerone a ještě jednou děkuji za tvou pomoc. Pozdravuj ženu a mějte se krásně.“

„Ty taky, Miku.“

Jakmile se za ním zaklaply dveře, Michael osaměl. S těžkým nádechem pohleděl na tlustou obálku ve svých dlaních a s třesoucími prsty ji opatrně otevřel. Sedl si zpět do křesla a chvíli váhal, jestli jeho nervy stačí na odhalení tajemství, jehož tíha ho dusila celý poslední týden. Co když to skutečně bude tak, jak říká Wayne, a je to pouze neskutečná souhra okolností? Nevěděl, jestli to zklamání unese. Dokonce mu hlavou proběhla myšlenka, že obálku zahodí. Jenže dobře věděl, že by to stejně nevydržel a dřív nebo později by do ní nahlédnul. Na druhou stranu, co když se jeho domněnky potvrdí a Bella s Annou bude jedna a tatáž osoba? Čekala ho Sophiina volna – zklamání nebo radost? Nakonec se přece jen rozhodl opatrně vyndat obsah té bílé obalky. Když uviděl první fotografii, zamyšleně si prohlídnul smutnou blondýnku, jež ztraceně hledí před sebe do neznáma. Opatrně přešel na další, která sekvenčně na tu první, pak na třetí, čtvrtou… proces prohlížení se dramaticky zrychloval. Všechny fotografie v mžiku zhltal, když náhle narazil na první z těch, na něž tolik čekal. S další a další fotkou Mikovu tvář zaplňoval úsměv plný radosti snoubící se s úlevou. Teď už nepochyboval! Když přišla na řadu jedna z těch posledních, kde na posteli seděla Anna v saténové noční košilce, zalilo ho blaho. Byla to ona, jeho láska, jíž odjakživa patřilo jeho srdce. To ji poznalo okamžitě, jen hlava byla opatrná a z toho důvodu váhala. Jenže nyní už neměl řádné pochybnosti. Otevřela se před ním brána plná možností a rozhodl se maximálně pracovat s tím, co právě zjistil. Teď už nebude opatrný. Nebude váhat, držet se dál. Půjde si za svým! Měl ji tu, několik metrů od sebe. Ona byla tou, která ho vyhledala a on si nadevše dobře uvědomoval, že karta je na jeho straně.… Ale...co ten muž na konci? Seděl u její postele..a..dokonce ho políbila?! Anna?!!!! JEHO Anna?!!! Tak to tedy ne! Hodně se ovládal, aby ty poslední fotografie neroztrhal. Pocit, že se jí dotykal jiný muž než on, v něm vzbuzovala pekelnou nenávist. Dostane ji zpátky do svého náručí, kam patří, děj se co děj...to si přísahal!

(.....Ano, ano, tušíte správně....kdyby jen věděl, že jeho obavy jsou naprosto zbytečné a Anna ten malý polibek v opilosti věnovala jako díky Danielovi, rodinnému ochránci, který je dostal na starost.)