Kapitola 47.

Ahojda. Jak se máte? Je mi líto, že vás teď trošku zanedbávám, ale nějak se to všechn sešlo a nějak nevím, co dřív. Každopádně vám chci věnovat malou kapitlku na zpříjemnění večera. Je to kraťoučký, za což se moc omlouvám. Zbytek bude následovat :) 

Paapaaaa<3

----------------

V pěstích nenávistně sevřel poslední fotografii Anny s neznámým mužem. V první okamžik ji toužil roztrhat, ale nakonec se ovládl. S rezignovaným povzdechem ji narovnal a znovu na ní pohlédl. Nechtěl si připustit, že by muž na té fotografii pro Annu znamenal něco víc než on sám. Ta fotografie sice nebyla stará ani 24 hodin, ale stejně tak od jeho polibku s Annou v šatně neuplynula taková doba, aby se stihlo všechno změnit. Ten vášnivý polibek mu stále visel na rtech, doteď cítil hebkost její kůže, teplo jejich skrání. Moc dobře si pamatoval, jak na něj Annino tělo reagovalo. Snad se jí i vzrušením podlomila kolena, když vpadla jeho náruče, z níž se netoužila vymanit.

Hlavou mu nekontrolovaně běželo tisíce možností, které mu mohly pomoct vysvětlit celou tu zmatenou situaci. Snažil se chytit jakékoli nápovědy, ale cítil se tolik zmatený. Nerozuměl ničemu, co se kolem něj dělo. Jediné, čím si byl konečně jistý, byla Annina totožnost. Srdce mu radilo správně, ale správně si uvědomoval, že na další otázky mu jen stěží odpoví. Proč je tady? Proč ho vyhledala v přestrojení? Vždyť se mohli sejít i tak. Proč mu neřekla už dřív, že je to ona a podstupovala celý ten konkurz? Proč mlží, když se spolu baví? Co je ten chlap do háje zač?! Co má s jeho Annou? A pokud spolu něco mají, proč je tady a líbá ho? Anna nikdy nebyla ten typ, že by si vydržovala milence...i když...stejně jak léta plynou, lidé se mění. Co když je to její milenec? Ale to mu pořád nevysvětlovalo to, proč je tady. Ne, musí tomu přijít na kloub. Věděl, že jeho trpělivost ho vždy vedla správným směrem a pomohla mu v milionech situací pokaždé získat to, co si přál. Jestli se o ní říkalo, že přináší růže, v Michaelově případě to platilo dvojnásob. S lokty opřenými o roztažená kolena pozvedl hlavu a znovu se podíval na fotografii Anny s tím podivným mužem.

„Wayne???“ zavolal rázně a přesně jak předpokládal, do pár vteřin se otevřely dveře a v nich se objevil šéf jeho osobní ochranky.

„Ano, Miku, jsem tady? Děje se něco?“ zeptal se starostlivě, když viděl svého přítele zhrouceného v maskérském křesle.

„Mohl bys prosím jít dál a zavřít za sebou dveře?“ vyzvalo ho něžně a jen stěží na něm udržel svůj emočně vypjatý pohled, který více než jasně vypovídal o rozpoložení v Michaelově duši.

„Jistě, jistě...“ podotkl tiše Wayne a do puntíku splnil Michaelovo přání. Pak přistoupil až k němu, aby si vyslechl to, co má na srdci. Nešlo si nevšimnou pomuchlané fotografie o formátu A4, co svíral v rukách. Wayne ani nedutal. Jen čekal, co mu Michaelova slova prozradí.

„Podívej...“ hlesl rozechvěle a podstrčil mu několik fotografií pod nos.

Waynova reakce byla víc než dostačující. Přisunul si nejbližší židli až k Michaelovi a šokovaně si na ní dřepnul: „Tak to tedaaa...to by mě ani ve snu nenapadlo. Co tady dělá?“

„To bych taky rád věděl...“ povzdechl si a dál pozoroval fotky, které si Wayne kousíček od něj prohlíží.

„A...ten chlap?“ zaváhal, když se Michaela zeptal. Wayne si velice rychle všiml, jak ten člověk v Annině blízkosti Michaelovi leží v žaludku natolik, že by tyhle fotky nejradši na místě okamžitě spálil. „Tušíš, kdo to je?“

„Nemám ponětí...Jedno ale vím jistě.“ Michaelův hlas začal nabírat na energičnosti podbízené čirou nenávistí: „Nedovolím, aby se jí víckrát dotknul, rozumíš, Wayne?“

„Miku...Miku...“ snažil se Wayne klidnit bolest uvnitř svého chráněnce. Věděl, že Anna pro něj byl vždycky ožehavé téma a s přibývajícími lety se to nelepšilo: „Ať je to kdokoli, Anna má právo na vlastní život. Už je to skoro 6 let, co se znáte. Osud vás x-krát svedl dohromady a jak úžasně vás spojil, tak bolestivě vás od sebe odtrhnul. Je možný, že Anna se k tomu postavila po svém. Koneckonců, nevíš, co se za ty poslední 4 roky, co jste spolu strávili poslední chvíle u ní v paláci, mohlo všechno stát. Na druhou stranu, jedno je jistý. Je tu z nějakýho důvodu a ten důvod budeš ty. Všechno tohle podstupuje v tvý bezprostřední blízkosti a už samotná ta skutečnost je dost vypovídající. Dost riskuje. Tak nevěš hlavu, třeba ten týpek na fotce není tím, kým si myslíš, že je. Dej tomu čas...“

„Čas?...“ ušklíbl se nad Waynovým posledním slovem. „V našem případě nikdy nevíš, kolik ho máš. Nikdy nevíš, kdy ti doběhne.“

„Dobře, tak jinak...očividně tady je kvůli něčemu a třeba taky čeká na vhodnou příležitost. Možná si tě taky oťukává. Vždy tě skoro celou věčnost neviděla na to, aby se před tebou jen tak zjevila se slovy „čau zlato, jsem doma!“? Letí za tebou v přestrojení přes půl světa, což už samo o sobě svědčí o tom, že pro ní pořád něco znamenáš….! Vžij se do její situace. Vždyť holka taky neví - mohl ses změnit, ona se mohla změnit, nevíte ani jeden, jak na sebe budete reagovat a ten chlap? Na něj s odpuštěním víš co, viď? Dokud nemáš nic jistýho, tak nedělej předčasný závěry. Ona tu je kvůli tobě, ne kvůli němu, na to vem jed. Ale jedno musím uznat, smekám před tebou. Tys o ní byl přesvědčenej od samýho začátku… Šel sis za svým a nenechal ses ani na okamžik zviklat. Já bych jí nepoznal ani za mák.“

„Wayne, můžu tě o něco požádat?“ šeptl už o něco jemnějším tónem. Wayn ho svými slovy v mnohém uklidnil.

„Jasně, starý brachu. Co pro tebe můžu udělat?“

„Dej na ní pozor. Je tak zranitelná tady v tom světě lidské závisti, intrik, prospěchářství a vypočítavosti. Jsou jak hyeny! Jakmile něco zvětří, roztrhají ji zaživa. Nesmí se jí nic stát, nesnesl bych to pomyšlení...“ povzdechl si pln obav nad Anniným bezpečím.

„Neboj, dohlídnu na ní. Na to se můžeš spolehnout.“

„Musím něco vymyslet...musím s ní mluvit...co bych jen….A! Už vím!“ rozzářily se Michaelovy oči dětskou radostí, s níž pohlédl na Wayna. Pak přes své rty vztyčil ukazováček a zapáleně mu začal vysvětlovat svůj plán.

--------------

Celý den měl Michael strávil před kamerou. Mimo ranního natáčení sólo záběrů pána zla a hereckých částí s komparsem, ho navečer čekal tanec před zeleným plátnem v upnutém kostýmu s řadou sensorů, což mělo grafikům pomoct přesunout pohyb jeho těla přímo do střev filmu. Michael byl po celé to ráno netrpělivý a bylo znát, že se na svůj výkon soustředí jen s velkými obtížemi. Nebyl ve své kůži. Propadal značné nervozitě a chvíli co chvíli sledoval hodiny. Skoro to vypadalo, jakoby odpočítával začátek další části natáčení - tanečních sekvencí. Připadal si jak ve snu, když v půl dvanácté do sálu přiběhl jeden z maskérů s rozzářeným výrazem ve tváři a oznámil, že Michaelovi „duchové“ jsou hotovi. Michael s omluvou okamžitě zanechal rozdělané práce a vyběhl směrem, kterým mu maskér pokynul. Musel vidět své tanečníky a především pak….JI.

Michael nepopiratelně vlastnil jedno z nejcennějších kouzel jménem Charisma. Když vešel do místnosti, i ten nejméně všímavý jedinec upřel svůj zrak ke dveřím jakoby v nich stála bytost z jiného světa a fascinovaně na ní hleděl. Tomu všemu napomáhala neuvěřitelná síla jeho osobnosti a sexualita, jež tvořila dusno i v místech, kam jen omylem zabloudil pohledem. I když jste prošli chodbou několik minut po něm, zanechal za sebou těžký vzduch s příchutí tajemné touhy. A jiné to nebylo ani teď. Všimla jsem si ho ještě než vstoupil lehkým krokem do dveří. První, kdo se za ním vydal, nebyl nikdo jiný než Vanessa. Jako jedna z Michaelovy rodinky duchů se vloudila do jeho blízkosti a na chvilku si ho ukradla pro sebe, aby se s ním podělila o nezbytné „organizační“ záležitosti. Nikdo z přítomných nemohl přeslechnout hihňavý smích, který mu věnovala za lichotky, jimiž jí zahrnul. Víte pokaždé, když se v Michaelově přítomnosti objevila žena, jež mu nebyla lhostejná a on ji třeba jako teď Vanesse lehce vtiskl ruku do zad, pak se k ní hlavou naklonil, aby mohl nalouchat každému jejímu slovu...ano, přesně v ten moment jsem poznávala, jak trpce chutná žárlivost. Jeho galantní chování vůči Vanesse mě nutilo odvrátit hlavu a aspoň na venek se věnovat nadále rozhovoru mezi mnou, Kelly, Erikem a Jessicou. Bohužel, i oni s Michaelovou přítomností v zádech zpozorněli a přestali se bavit o všem, co s ním nesouviselo. Lehce jsem si povzdechla a nuceně se snažila pokračovat v tématicky nezáživné konverzaci. Opravdu poslouchat to, jak Mike v té bílé rozevláté košili s rozpuštěnými vlnitými vlasy vypadá „tak zatraceně sexy“ nebo jak jej nazývali, bylo mimo mé možnosti chápání. Další takováto adjektiva jsem ignorovala o to spíš, když jsem téměř polovině z nich nerozuměla nebo je ani neměla ve slovníku. S naučeným výrazem zájmu jsem nuceně setrvávala v něčem, co mi ani trochu nebylo příjemné. Nebo jsem se spíš snažila, aby mi to nebylo příjemné, ačkoli jsem na sucho polykala a zaháněla chtíč po jeho vlhkých rtech.

I když jsem k Michaelovi stála zády, díky svým kolegů jsem měla naprosto skvělý přehled o tom, co se za mnou odehrává. V zádech mě zamrazilo až v moment, kdy ke mně dolehl Michaelův specifický parfém: „A koho pak to máme tady? Ukaž se mi...“ ozvalo se sladce několik centimetrů od mých zad a já ucítila jemný dotek dlaně na svém levém rameni, po jejímž majiteli jsem prudce vystřelila pohledem. Nikdy jsem na sebe nikoho nenechala sáhnout bez svého svolení...o to spíš muže! Ach ano, uteklo už tolik let, kdy se mě nějaký muž ze své iniciativy naposledy dotknul...respektive...kdy se mě Michael takhle dotknul. Nikdo jiný než on se mnou nejednal s takovou láskou a něhou jako on, na to nešlo zapomenout. Hned, jak se naše pohledy protnuly, bez dechu jsem zkameněla. Ohromeně si prohlížel mou tvář a mně v ten okamžik došlo, že jediné, za co se schovávám, je popelavá paruka a kousek pavučiny ve tváři. Brýle, modré čočky, blonďaté vlasy...všechno bylo pryč.

„Jsi nádherná...“ špitl tak, že jsem jeho slovům rozuměla pouze já. Pak prudce sevřel víčka a znovu je v několika zrychlených mrknutích rozevřel. Opatrně udělal krok vzad a znovu na mě pohlédl: „Bet? Bella je opravdu velice povedená. Jen….přidal bych víc té pavučiny, ať jí není tak zřetelně vidět do tváře. Diváka nesmí zapochybovat. Musí být jasně patrné, že je duch...“ řekl již pevným, naprosto kontrolovaným a důrazným hlasem, aby maskérka jasně pochopila, že na svém rozhodnutí trvá. Když se naše oči opět potkaly, pochopila jsem. Tím vším, co dělal, mě chránil…

 ------------------------

„STOP!“ hlasitě pokynul Stan a zastavil poslední dnešní záběr. Pak se ozval jen hlasitý potlesk, který jednoduše ohodnotil výkony všech, co se jakkoli účastnili natáčení. Pak přistoupil Michael ke Stanovi, aby se přátelsky se objali. I když to tak dělali po každém větším úspěchu, tentokrát to bylo jiné, jakoby ho Michael tak trochu odbyl. Důvod byl jediný. V hlavě se mu totiž už nějakou chvíli rodil plán, který mu měl pomoci docílit něčeho, co mu nedalo tolik let spát – být s ní...o samotě...tady nedokázal věci držet pod kontrolou. A kde jinde by byl lepším pánem než ve svém království?

„Já...chtěl bych vám něco říct...“ pronesl Michael k celému týmu a složil ruce ve dlaních. „Dlouho jsem přemýšlel, jak vám všem poděkovat za tak úžasnou práci, kterou dnes a denně odvádíte. Proto jsem se rozhodl dnešní natáčení ukončit dřív a v podstatě celý odpolední program přesunout na zítra. Protože dnes budete všichni mými hosty v NEVERLANDU!“ Na okamžik v sále zavládlo hrobové ticho jakoby se všichni snažili ujistit, že nemají halucinace. Nikdo nevěřil tomu, co právě Michael řekl. Ten křehký člověk je právě pozval do svého proslulého světa, kam se touží podívat snad každý smrtelník. Každý se snažil ujistit, že nemá halucinace. Pak se ale místností roznesl hlasitý jásot plný neuvěření, který pobídl Michaela v pokračování: „Pevně věřím, že na tomhle místě si každý najde to své a odpočinete si po té náročné práci, kterou tu se mnou musíte dnes a denně podstupovat. Auta pro nás přijedou za tři čtvrtě hodinky, prosím, buďte přesně v jednu připraveni před vchodem do studia...“ Z publika před ním se rozneslo nadšené přitakání a všichni se v moment rozutekli do šaten.. zůstala před ním stát v podstatě jen jedna jediná osoba, jejíž pohled visel na jeho tváři s milionem nevyřčených otázek. Pak jen zamyšleně sklopila hlavu a odešla. Chtěl se za ní rozeběhnout, ale cestou ho odchytila Vanessa, která hned za rohem sálu objala kolem krku a zabránila mu tak pokračovat v jeho cestě. Usměvavě na něj pohlédla a rychle si ukradla jeho rty v krátkém polibku: „Doufám, že si na sebe večer najdeme chvilku. Nepamatuju, kdy jsi k sobě pozval tolik lidí...je to dobrý nápad, vážně si to zaslouží. A někteří z nich potřebují i speciální péči, drahý...“ mrkla na Michaela a vyzývavě si skousla ret, načež mu zastrčila neposlušný pramínek vlasů zpět za ucho.

„O tom nepochybuji,“ odvětil stejně tak koketně Michael a políbil Vanessu na čelo. „Prosím, omluv mě, uvidíme se potom. Musím ještě něco před odjezdem zařídit.“

„Jistě,“ špitla a vtiskla mu jemný polibek na rozloučenou. Nenechal se dlouho zdržovat. Jemně pohladil Vanessu po tváři a co nejrychleji se vydal do Anniny šatny. Vůbec neřešil, jak vysvětlí svoji návštěvu – bylo mu to jedno. Musel s ní na okamžik být, cítit její blízkost, mluvit s ní. Hladově po ní toužil a všechna ta touha se prudce stupňovala v závislosti na délce jejich odloučení. Dokonce chvílemi popobíhal, jen aby už spatřil vytoužené dveře od její šatny a přece! Po několika odbočkách napravo a nalevo konečně stanul na vytouženém místně. Srdce mu tlouklo jak o závod, dlaně se mu třásly jak po ledové koupeli, ale ničemu z toho nevěnoval pozornost. S hlubokým výdechem odhodlání lehce zaklepal na dveře. Pár vteřin vyčkával, ale když jej nikdo nevyzval, tiše stiskl kliku a opatrně nahlédl dovnitř. V první moment ho zalila neskutečná radost, když před sebou uviděl Annu. Seděla k němu zády na židličce a telefonovala. Rozhodl se chvíli počkat, než se mu bude moci věnovat...jenže když slyšel rozhovor, který právě vedla, prudce svého rozhodnutí zalitoval.

„Ne, ne...neboj, jsem v pořádku...víš, miláčku, dneska se vrátím pozdě...taky mě to moc mrzí...slibuju, že si ten čas vynahradíme hned, jak to jen půjde...nebuď smutný...pověz mi, cos dnes dělal?...Vážně? Páááni, jsem na tebe tak pyšná!!...“

To pro něj byla poslední kapka! Prvně ty fotky, teď tohle… vytočeně zabořil nehty do dveří a do jejich zad zabodl nenávistný pohled. Ten pocit, že jí v noci před spaním svírá jiný muž v náručí, dotýká se jejího nahého těla, víská jí v těch hebkých vlasech vonících po levanduli, líbá její křehké rty...ne, to si nemohl připustit! Sžíralo ho to zaživa. Se zatnutýma zubama ji ještě krátkou chvíli pozoroval, ale s každým jejím pochvalným láskyplným slovem k muži na druhé straně linky se mu do srdce zabodávala jedna dýka za druhou. Silně stiskl víčka, aby dokázal potlačit nával slz z odporné zlosti, kterou choval k tomu neznámému konkurentovi, ale emoce ho převálcovaly. O to spíš, když se ke konci toho rozhovoru sladce smála a věnovala dotyčnému tak neuvěřitelný hřejivý projev lásky, kterou sám sotva zažil. Už to nedokázal poslouchat a snášet tak bolest, co ho neřízeně pohlcovala. Jak neslyšně přišel, tak i odešel. Dlaní se opřel o stěnu chodby a konsternovaně zabodával oči do modrého koberce pod sebou. Nedokázal si pomoct. Je stěží se vzpamatovával z toho, co právě slyšel. Vždycky jí přál to nejlepší, její štěstí pro něj bylo hlavní...ale...Ne! Bouchl pěstí do zdi. Anna je jeho, patří k sobě! A bude za ní bojovat do posledního dechu. Je jeho život a za žádných okolností nedovolí, aby jeho láska a naděje v její naplnění skončily takhle. Věděl, jak je těžké ukrást si její srdce, o to spíš nechápal, jak se to někomu podařilo takovým způsobem. Musel zjistit, co je ten člověk zač.