Kapitola 48.

Napsal Jeana (») v úterý 25. 10. 2016 v kategorii Králova dcera, přečteno: 1559×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineanna-v-neverlandu.jpg

„Jsou tu všichni? Spočítali jste se? Každý má svého souseda?“ žertovně se vyptával Wayn, když na jeho pokyn všichni začali nasedat do přistavených luxusních limuzín. Michael chtěl svým lidem poskytnout co největší komfort a bezpochyby dlouholetý zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Jen menší skupinka čtyř lidí zatím postávala opodál u Annina auta a horlivě hovořila. Michaelovi to nemohlo uniknout a znervózněl. O to spíš, když mezi nimi byl i člověk, kvůli němuž tenhle zájezd pořádal. Napadaly ho všechny možné důvody, proč tomu tak je a v duchu se modlil, že mezi ně nepatří Annino odmítnuntí své zúčastnit. Rychlý pohled mezi ním a Waynem svědčil o tom, že Michael nebyl sám, koho tahle možnost napadla. Skoro všichni už byli v autech, ale ti čtyři pořád ještě diskutovali. Cítil, jak jeho srdce panikaří. Všechno to napětí ještě vygradovalo v moment, kdy se Erik odtrhl od zbytku skupiny a vydal se směrem k Michaelovi, pravděpodobně, aby ho seznámil s výsledkem jakého si rozhodnutí. V tu chvíli Michaela orosil pot. Jen s vysokým přemáháním byl schopen komunikace. Ještěže při něm stál Wayn, který se chopil slova: „Copak Eriku, jaktože ještě nejste v autě? Děje se něco?“

„Promiňte, moc nás to mrzí, ale nebude vadit, když pojedeme s Bellou? Bude se brzo vracet domů, tak jsme si řekli, že teď pojedeme s ní, ať nejede tu dálku na Neverland sama...i kdyby zabloudila, nechci si jí vzít na triko...“

„Samozřejmě, tomu rozumím...“ prohodil s lehkostí Michael a Wayn poznal v přítelově hlase ohromnou úlevu, „ale klidně můžete jet s námi. Řidiči vás odvezou domů kdykoli budete chtít.“ snažil se Mike ještě trošku zvrátit situaci ve svůj prospěch. Takhle mu bude moct kdykoli nekontrolovaně pláchnout. Když by jeli společně, mohl by ji udržet na Neverlandu jak dlouho by potřeboval. Ale jestli spěchá za svým „miláčkem“...,pomyslel si cynicky.

„To jsme jí taky říkali, ale trvá na svém...ale teď mě tak napadá...co kdybys jel s námi? Sám nejlíp znáš cestu a máme ještě jedno volné místo. Co říkáš?“

V první chvíli by Michael Erikovou nabídkou překvapen, ale ani na okamžik nezaváhal a s radostí jí přijal.

Jediný, kdo Michaelovo rozhodnutí relativně chladně akceptoval byl Wayne, který okamžitě zasáhl: „Miku, myslíš, že je to dobrý nápad jet bez ochranky? Co když se něco stane? Nebudu tam, abych tě mohl chránit!“

„Ale Wayne. Cením si tvého přístupu, ale my to určitě zvládneme. Erik mě ochrání, nemám pravdu?“

„Na to vem jed!“ škubnul paží se zaťatou pěstí, aby názorně demonstroval, jaké svaly si berou Michaela na zodpovědnost.

„Vážně Wayne, neboj, budu obklopen skvělými lidmi a navíc...když může cestovat ona sama...tak já taky...“ ta poslední slova věnoval svému černošskému příteli ve chvíli, kdy již s Erikem odcházel k Anninu autu. Věděl, že je to risk, o to spíš v srdci L.A., ale musel jí být na blízku, ať to stojí co to stojí.

Jakmile se Mike s Erikem oddělili od Wayna, Erik během té kraťoučké cesty k autu vyprávěl všechno možné, ani pořádně nevěděl co. Neměl vůbec kontrolu nad svými myšlenkami. Byl jak ve snu. Přesně teď mu patřilo několik sekund Michaelova zájmu – jen a jen jemu. Nikdy v životě se necítil tak úžasně jako právě teď. Šli bok po boku a on zblízka vnímal to úžasné kouzlo a pokoru, co z Michaela přirozeně vyzařovalo. Když šel, jakoby se vznášel. Bylo to opravdu nepopsatelné mít tu čest jít kousek od něj a čerpat Michaelovu energii každičkým pórem své kůže. Navíc...Nikdy by nevěřil, že stráví další hodinu a půl dlouhou cestu na Neverland s Michaelem v jednom autě a co spíš? Jen s pár lidmi. Michael jede s nimi! On! Sám za sebe! Bez ochranky! A dokonce mu natolik věřil, že se svěřil do jeho rukou. Wau! Erikova radost byla nepopsatelná. A věřil, že stejně tak nadšení budou i ostatní. Ano, skoro se i trefil. Jedna jediná osoba jejich radost nesdílela, i když se o to na první pohled snažila.

385981

--------

„Výborně, už jen počkáme na Erika a pojedeme!“ pronesla Kelly, a pak stočila pohled směrem, kterým očekávala jeho příchod. Jenže Erik se nevracel sám. Vytřeštila oči neuvěřením: „Mi...Michael jde k nám...“

„Cože?“ šeptla jsem nejistě, jako bych se chtěla ubezpečit nad tím, co Kelly právě vyskočilo z úst. Kéž by to byl jen bohulibý žert. Prvotní pocit vítězství nad tím, že nemusím jet spolu s Michaelem jedním autem odplaval stejně tak rychle, jako zmizel úsměv z mojí tváře. Při pohledu na Michaela, který se svižným krokem přibližoval k nám, jsem se musela zády opřít o auto, abych zvládlala zamaskovat váhavé zavrávorání z toho, jak mi šokem zkameněly nohy. Drtila jsem ve dlaních klíčky od vozu a dodávala si tak odvahu znovu pohlédnout Michaelovi z blízka do tváře. Co jen může chtít?

„Já...nabídl jsem Michaelovi, aby jel na Neverland s námi a on souhlasil!“

„Ježíš, to je úžasný!!!!“ rozzářila se Kelly a s projevem nekonečné radosti neotálela ani Sanda, která se s námi také sveze.

„Jen...pokud pro mě budete mít místo a nebude to vadit řidičce?“ šeptl opatrně a nevinně mi při tom pohlédnul do tváře.

„Co, Bel? Že to neva? Pět lidí se k tobě vejde, viď?“ popostrkoval mě Erik.

„Já...myslím, že ano, ale bude to nepohodlné. Je to menší vůz. Myslím, že se to jen stěží vyrovná komfortu tvého auta.“ procenila jsem mezi zuby. Tu vstřícnost se mi dařilo udržet stěží. Proč nejede svou limuzínou, proč?!!!

„Nemyslím si. A navíc - je to pro mě výzva. Nikdy jsem takhle nejel!“ rozzářil se Michael, když si uvědomoval sladkou chuť svého vítězství. Ta hra ho bavila a rozpačitý výraz v Annině očích ho vzrušoval. Viděl, jak vnitřně válčí s trpkou zlostí, ale i přes to si profesionálně držela tolik naučenou tvář.

„Nevím, jestli je to pro tebe bezpečné...“ podotkla jsem v poslední záchvěvu odporu.

„Když je to bezpečné pro tebe, je to bezpečné i pro mě.“ odvětil sladce, až mě nad těmi slovy zamrazilo v zádech. Význam, který se v jejím pozadí ukrýval, měl jasně mířený cíl. Ne...ne, určitě ta věta měla jiný význam, než myslím. Tedy doufám…

„Já ho ochráním!“ zasmál se Erik. „Kam chceš, Miku? Můžu ti nabídnout své místo v předu?“

„Ne!“ vyjekla jsem nekontrolovaně, že na mě všichni nechápavě otočili. „Chci říct,“ pokračovala jsem snažíc se zachránit situaci, „není dobrý nápad, aby seděl vpředu. Bude všem daleko víc na očích. Minimálně dokud nevyjedeme z města by bylo lepší, když bys, Miku, seděl vzadu.“

„Oh...dobře,“ se zvednutým obočím sehrál překvapené divadýlko: „tak já jdu tedy dozadu.“ Lehce spráskl dlaně a usedl bez protestu doprostřed zadní sedačky. Ze širokého úsměvu na jeho rtech bylo jasné, jak mu tenhle výběr vyhovuje. Zvolil si totiž ideální místo s výhledem na veškeré dění v autě. A jen tak na okraj – lehkou matematikou si dokázal spočítat, že pokud Erik sedí vepředu...kdo bude sedět vedle něj? :) Celé to plynulo dle jeho scénáře a já ho za to v tu chvíli nenáviděla. Kelly a Sandra nezaváhaly ani na okamžik a v mžiku zaujaly místo po Mikově boku, kde se k němu opatrně lísaly a vyhledávaly jakýkoli důvod pro těsnější fyzický kontakt. V duchu jsem šílela žárlivostí. Bylo těžké si uvědomit, že je to Michaelova důmyslně vymyšlená hra. Nelibě jsem usedla za volant a chvějící se rukou se snažila vsunout klíčky do zapalování. Jenže nervozita dělala své. Klíčky se mi napoprvé nešikovně vzpříčily mezi prsty a spadly na zem, přičemž Erikova poznámka: „Já vím, taky bych byl nervózní, kdybych vezl Krále Popu“ mi opravdu na klidu nepomohla. Bylo nadlidsky těžké se uklidnit, když jsem cítila, jak mě Michaelovy oči skrze černé brýle zezadu pozorují, jak šmátrám dlaní pod sedačkou, a se zvrhlým zájmem projíždí mé tělo centimetr po centimetru. Chtělo se mi křičet, utéct, okřiknout ho...nic z toho nebylo možné. Konečně! Našla jsem je. Na svazku klíčků jsem vyhledala ten správný a zastrčila ho do zapalování, obratně nastartovala a se staženou střechou uvedla své sportovní BMW do pohybu. Už aby tohle celé bylo za mnou.

804c27d40a151007ea5214f977bef9cc

Než jsme opustili L.A., v autě vládla velice uvolněná atmosféra. S hrajícím rádiem si Michael vzadu zpíval písničky a všichni kolem se k němu s radostí přidávali. Smích střídala milá slova, vyprávění historek, vtipů, zážitků… bylo opravdu úžasné, jak si Michael tu chvíli relativní svobody užíval. Připomínal dítě, kterému se při pohledu na vysněnou hračku rozzáří oči. Několikrát se nám stalo, že na nás v křižovatkách na červené lidé zírali a ukazovali si do auta, jestli ten muž v autě je vážně ten, koho jim připomíná. Ale on tyhle zvědavce nevnímal. Užíval se toho, jak mu vítr hladí tvář a rozhání vlasy a on může svobodně dýchat. Dokonce, když se na nás lidé v autě před námi otočili, Mike jim nadšeně zamával. Byl neuvěřitelně spokojený. Po celou dobu jsem nechala okolí, aby vedlo dialog beze mě s výmluvou, že se musím soustředit na cestu, jenže za hranicemi města to celé vypuklo. Michael slušně Erika požádal, jestli by si mohli na zbytek cesty vyměnit místo s vysvětlením, že ho vzadu z nedostatku prostoru pro nohy pobolívá naražený kotník. Erik samozřejmě nic nenamítal a na nejbližším odstavném parkovišti se spolu prohodili. S odvrácenou tváři do silnici jsem čekala, až se oba usadí a my budeme moci zase vyjet. Jak je Mike blízko jsem pochopila přesně v moment, kdy ke mně dolehla jeho signifikantní vůně.

„Díky, Eriku, takhle to mnohem lepší. Moc mi to pomohlo.“ Ani na okamžik mu ze rtů nezmizel ten nakažlivě sladký úsměv. Ne, nedokázala jsem se na něj podívat a vidět jeho obličej jen kousek od sebe. To prostě nešlo.

„Můžeme?“ hlesla jsem nervózně, aniž bych spolujezdci věnovala jediný pohled.

„Za mě ano. Eriku? Jak to vypadá s tebou?“

„Já jsem ok.“

„Úžasné...“ odsekla jsem lhostjeně a znovu vjela na silnici. S mrazivým výrazem jsem pevně sledovala silnici před sebou a uháněla směrem k Neverlandu.

„Kde ses naučila tak skvěle řídit?“ mimoděk zahájilkomunikaci Michael. Jenže za nevinným začátkem se skrývala sleť smrtícího dialogu. Bylo na světlo jasné, že tenhle rozhovor může mít jen jednoho vítěze. Celou tu výměnu názorů bych přirovnala k šachům. Musíte myslet i za soupeře minimálně tři tahy dopředu a domýšlet své počínání ze všech různých úhlů pohledu. Akorát s tím rozdílem, že na šachy máte klid a můžete své myšlenky nechat volně plynout, připravit se čelit všem úderům. Kdežto při řízení v hustém provozu moc prostoru nemáte a některé podstatné detaily snadno přehlídnete. A to bylo přesně to, co si Michael velice dobře uvědomoval a čeho chtěl docílit.

„Nemyslím si, že by si mé řízení zasloužilo tak pochvalná slova...“ začervenala jsem se a dál hleděla na cest před sebe.

„Proč ne?“ zasmál se Michael a já ucítila, jak pevně mi z boku hledí do tváře. „Vážně jsi výborná řidička...ale to není odpověď na mou otázku.“ nenechal se odbýt.

„Tak...různě...po večerech, po ránech...“

„Ale řídíš s naprostým nadhledem. Nevypadá, že by ses učila na venkově. Odkud vlastně jsi Bel?“

„Je to důležité?“

„Minimálně mě to zajímá.“

„Vteřinku...“ využila jsem neznačené křižovatky, na níž jsem dojela, abych mohla pod záminkou soustředění se na cestu získat pár sekund na uklidnění své mysli. Ty otázky byly střílené s přesností na milimetry do těch nejcitlivějších míst. Když jsem dokončila zatáčení a odbočila, snažila jsem se obrátit kartu, ale nedal mi prostor.

„Ty máš řidičský průkaz, Michaeli?“

„Mám, ale moc neřídím...víš, co je zajímavé?“

„Ne...copak?“ špitla jsem v obavách, s čím přijde teď.

Loktem se opřel o rám dveří a zavřenou dlaň dumavě stočil před ústa: „Že na to, že jsi nikdy nebyla na Neverlandu, tak jedeš naprosto přesnou cestou, aniž bys potřebovala radu...a na té křižovatce jsi ani neváhala...rovnou jsi se dala doprava a zahnula jsi správně.“

„Řídím se podle ukazatelů...“

„Ale tam žádné nejsou, Bel...“ pohledem propichoval mou neklidnou tvář. Mohl pokračovat, ale neudělal to. Nechal mě záměrně viset v nedokončené větě a čekal na mou reakci.

„Koneckonců – všechny cesty vedou do Neverlandu...“ snažila jsem se o vtip, ale plavala jsem. Docházely mi argumenty, nápady, dokonce i noha na plynu se mi začala třást.

„Jistě,...“ poznamenal vítězoslavně, „stejně jako všechny cesty vedou do Říma... přes Madrid...“

To byla poslední kapka! Prudce jsem sešlápla plyn, až motor zakřičel, a sjela na pumpu po pravé straně silnice, kde jsem to stejně tak vznětlivě zabrzdila. Všichni ze zadních sedaček se na mě podívali s tisíce otazníky v očích, kdežto já se snažila rozdýchat otázky, jimiž mě Michael zasypával. Ten jediný totiž na rozdíl od našich přátel věděl, že oba známe odpovědi na jeho otázky. Ani na vteřinu jsem se na něj nedokázala podívat. Mlčky jsem vytáhla klíček ze zapalování a vylezla z auta směrem k prodejně.

„Bello, jsi ok?“ zeptal se Erik nerozumějíc zvratu v mém chování.

„A...ano, jdu si...pro něco k pití...“ pak jsem se otočila ke všem v autě, „mohu vám něco koupit?“

„Jo, colu prosím, kdybys byla tak hodná, asi třikrát.“ ozval se Erik a s jeho slovy jsem se otočila v cestě dál do obchodu, aniž bych vyčkala na Michaelovu odpověď.

„Mně prosím vodu z ledovce...“ zavolal na mě svou objednávku. Hrklo ve mně a já se na něj prudce otočila, jestli to myslí vážně. Hleděl na mě svýma čokoládovýma očima, nožičkou od brýlí si provokativně ťukal do rtu a jeho pohled? Nic takového jsem nikdy nezažila. Nedokážu ani popsat, co všechno v něm bylo, ale jednoznačně dominovalo cosi jako radost z právě rozluštěné hádanky století. Přál si totiž, abych mu koupila MÉ nejoblíbenější pití a moje reakce jen potvrdila jeho tušení.

Má první cesta vedla na toalety. Musela jsem si svlažit rozpálenou tvář. S mokrým obličejem ve dlaní jsem se podívala před sebe do zrcadla. Nechápala jsem, na co si tu hraju. Ví o mně a já s ním musím mluvit...ano, dnes si už musíme promluvit. Ty to zvládneš, Ann. Neměj strach! Povzbuzovala jsem se, pak jsem z dispensoru utrhla papírový ručník, kam jsem si utřela tvář a s hlubokým výdechem se vydala zpět. Ještě jsem vstoupila do obchodu, abych koupila požadované nápoje, ale ten člověk, z něhož mi tlouklo srdce na poplach, mě předběhl. Stál u pokladny, kde se bavil s postarším pánem, který očividně nebyl Michaelovou návštěvou překvapen poprvé. Na sucho jsem polkla a tiše se vydala za ním. Ještě než jsem stihla dojít až k němu, otočil se a pohlédl mi do tváře. Tentokrát už ale jinak: „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a v jeho hlase byla znát ta důvěrně známá intimní něha, kterou se mnou v soukromí hovořil. I po tak dlouhé době odloučení nikam nezmizela a nadále mezi námi plápolala se stejnou intenzitou jak kdysi.

Sklopila jsem oči a mlčky zakývala. Pak jsem pohlédla do jeho dlaně, kterou mi podával menší lahev. Tu samou, jíž si před okamžik vyžádal. Nezřízeně jsem k němu zvedla oči a v tom se začala topit v láskyplném pohledu: „Máš ji snad pořád ještě ráda...“ ozvalo se tiše z jeho usměvavých rtů, na nichž jsem zůstala viset pohledem. Nedokázala jsem jakkoli reagovat, jen si ho prohlížet. „Pokud ne, řekni, koupím ti jinou...cokoli, co bys chtěla...“ jeho hlas zněl tak sladce. Pořád udržoval oční kontakt, ani na okamžik neucukl. Prohlížel si mě skoro jako nějakou posvátnou relikvii, které se bojí dotknout, aby neposkvrnil její božskost. Věděla jsem, že kdybych vyřkla jakékoli přání, v okamžiku by bylo splněno, i kdybych si žádala třeba i modré z nebe.

„To už jsi mi dal dávno, a ani o tom nevíš….“ špitla jsem neklidně a pozorovala, jak se jeho pohled přehoupl v hloubavou zvídavost. Snažil se porozumět mým slovům, za nimiž se skrývalo tolik významů… S pokrčeným obočím si mě tázavě prohlížel a snažil se nalézt vysvětlení. Ale očividně tápal, čeho všeho se vůbec může chytit. Ještě než se stačil nadechnout a rozvinout mou myšlenku, objevila se za mými zády Kelly se sušenkami: „Aaaaa...tady jste. Jak se cítíš, Bello? Už jsem si říkala, jestli vás neukradli...i když v našem případě to tak žhavý není, to spíš tady Mika.“ zaculila se láskyplně na svůj idol doufajíc v obdobnou odplatu, které se jí tak úplně nedostalo. Spíš Mika přivedla svými řečmi do rozpaků a ten se nedokázal nezačervenat.

„Počkám v autě...“ přerušila jsem Kellyny chvalozpěvy a zamířila si to ven, kam mě Michael bez váhání následoval.

Bc534e9687659419992347de5a29de6a

-----------

Zbytek cesty již probíhal v daleko klidnějším duchu. O to spíš, když Neverland byl od benzínové pumpy vzdálen jen něco kolem 20ti minut. Na druhou stranu, nebylo čemu se divit. Michaelovi se podařilo rozluštit záhadu, jež mu za poslední týden nedávala spát. Měl z toho ohromnou radost, i když se ve vzduchu stále vznášelo spoustu nezodpovězených otázek. Ale byl o poznání klidnější, věděl, že vše už je jen otázkou času. Potřeboval nalézt vhodný okamžik, kdy by se jim společně podařilo nepozorovaně vytratit ze společnosti a o samotě si promluvit..

Když jsme konečně zastavili před příjezdovou bránou Neverlandu, sevřel se mi krk. S tímhle místem se mi pojilo spoustu nádherných vzpomínek, ze kterých mi přebíhalo vzrušené mravenčení po celém těle. Tomu ještě napomohla blízkost Michalových havraních vlasů, jež mě začaly šimrat ve tváři ve chvíli, když se přese mě nahnul ke zvonku vedle dveří u řidiče, aby poprosil ochranku o otevření brány. Musela jsem odvrátit hlavu, abych dokázala udržet bušící srdce v hrudi. Záměrně zasahoval do mého osobního prostoru a několikrát se o mě s nevtíravou opatrností otřel.

„Přejete si?“ ozval se čísi hlas z reproduktoru nad zvonkem.

„To jsem já, Henry, prosím, vpusť nás dovnitř.“ odvětil mile na dotaz muže z ostrahy a zamával mu do kamery umístěné v koruně stromu nad vjezdem

„Jistě, pane Jacksone, vítejte doma.“ ozvalo se poněkud zaskočeně z druhé strany komunikátoru. Nikdo by totiž Michaela nečekal v jiném autě než v jeepu, kterým dnes ráno odjel. I když Wayn byl profík ve svém oboru a rychle tuhle informaci rozšířil, bez prokázání Michaelovy totožnosti na Neverland neproklouzl ani živáček.

Dřevěná masivní brána před námi se pomalu rozevřela a já váhavě prošlápla plyn. Sotva jsem vjela dovnitř a ta ohromná vrata se za námi zavřela, zmocnil se mě zvláštní pocit. Neverland se mě opět naprosto zmocňoval. Ať jsem se podívala kamkoli, v paměti se mi vybavovaly staré vzpomínky – krátké příběhy, co mě s daným prostorem spojovaly. Dýchaly na mě na každém rohu tohoto přenádherného místa, prosakovaly všude kolem, stačilo se pouze nadechnout nebo se někam na okamžik zadívat. Tady byl můj domov, místo mého věčného štěstí, kde se sny mění ve skutečnost… jediné místo na zemi, kam jsem patřila a s nímž jsem se cítila vnitřně spojená. Zahalená do mlhy svých myšlenek jsem nadšené výroky svých kolegů slyšela jakoby z dálky a nevěnovala jim vcelku žádnou pozornost. Jeden přes druhého zavalovali Michaela svými dotazy a žasli nad nádherou, která je obklopovala. V tom se před námi zjevil Michaelův dům…

Podíval se na mě skrze své černé brýle a rukou mi jemně pokynul směrem k altánu na druhé straně budovy. „Prosím, zaparkuj tam v té uličce. Bude se ti odtamtud dobře vyjíždět, až bude plné parkoviště.“ Bez protestů jsem uposlechla jeho rady a než jsem stačila vypnout motor, mí nedočkaví přátelé vyskakovali z auta a rozutíkali se snad na všechny strany, aby si mohli co nejdříve prohlédnout krásy tohoto fantastického místa. V první chvíli se za nimi vydal i smějící se Michael. Došel až k jezeru, kde s nimi prohodil několik vět. Prstem jim ukazoval, v jaké části ranče mohou nalézt zoo, kolotoče, budoucí vodní svět... Jenže pak se zarazil a začal se rozhlížet kolem sebe. Někoho postrádal... Ten někdo stál opodál za jeho zády u vysokého keře sahajícího až k oknům v prvním patře Michaela domu. Ta osoba si dozajista ukradla Mikův pohled. Sledoval, jak ladně prsty víská růžové květy, k nimž si se sklopenými víčky párkrát zasněně přivoněla. Stěží polkl a aniž by ostatní cokoli zpozorovali, vydal se k ní…  

Homeadverts-michael-jackson-blog-sotehbys-14

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Simoňka z IP 85.237.234.*** | 26.10.2016 00:35
Mike je trúba keď si myslí, že Bell niekoho má. Ale krásne s ňou koketuje. Mike no taaaak už jej povedz čo cítiš!! Pýta si to horúce scény!! Chcm pokračovanie čo najskôr!!
Zuzy z IP 90.178.29.*** | 26.10.2016 08:38
To je takovej pacholek, že mi všechna slušná slova docházejí! Tak nejdřív vítá to, že pojede s Annou v autě a je nám všem nad slunce jasný, že nebude zarytě mlčet a sledovat ubíhající krajinu. Navíc, holky se na něho lepí jak žvejkačka na podrážku a Anna chudák trpí. Musí všechny ty situace, do kterých jí Michael vrhne zpracovávat za chodu, nehledě na emoce.. asi bych ho uškrtila, jen co vylezli u té benzínky a ona taje nad jeho pozorností a on ..? Provokuje svojí pozorností a mě tím vytáčí smile Zatracenej chlap, má vydrž, to jako nemůže vypálit.. Ančo, proč jsi tady?? Jasně, že ne.. protože by byla Zuzy spokojená, že ?? smilesmilesmile
Ta jejich podělaná cesta mi ale vůbec neutekla,smile furt jsem čekala.. ( no však víš na co ? smile) No a pak si jen tak lážo plážo potřebuje natáhnout nohy v předu, pěkně vedle řidičky a kafrá jí do řízení, podrobuje pomalu křížovýmu výslechu, kde a proč..  a sám by nedojel, vlastně dojel.. dojel by na svoje řidičský umění. Ne vážně bych mu natrhla za to provokovaní prdel, až k lopatkám!!! smile
Nemluvě o tom, že se o ní záměrně otře, když vystrkuje hlavu z auta a vybavuje se u brány a naruše anny nejen prostor a klid. Asi bych mu to dala taky sezrat, pěkně bych ho štípla do stehna, vlastně kamkoliv!smile
No a místo samotné - Neverland, neskutečný to pro Annu muselo ýt, tolik vzpomínek a chlap jejího srdce od ní kousek.. kterej dělá průvodce ostatním, ale Anna na to nedbá..
Hele, je jasný , že ta která laská řůžové květy není Šípková Ruženka,ale Anna, tak doufejme, že jí (ne)zatáhne do křoví !! I když jako mohl by smilesmilesmilesmileKdo má ty jeho náznaky pořád vydejchávat!!

Uff, četla jsem už včera večer,a le nebyla jsem ve stavu napsat srozumitelný komentář( Né, že bych teď v pracovní době bylasmile) tak doufám, že teď to pofrčí a co nevidět tu bude další, jinak zahájím protestní hladovku !!!smile
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 30.10.2016 17:40
Čauky pusosmile nemáš pro mě díleček??? smile
Jeana z IP 176.222.228.*** | 30.10.2016 18:03
Ty muj narusiteli smile neboj, pracuje se na nem smile))
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 30.10.2016 18:10
Fakt, tak to mě neskutečně těší!!!smilePáč ho tuze potřebuju na zotavení..
Jeana z IP 176.222.228.*** | 30.10.2016 18:21
smile Berusko, to me mrzi smile vydrz mi cca do deviti :-*
zuzy z IP 84.16.113.*** | 30.10.2016 18:29
Neboj, vydržím, žádný kvalt, vydržela jsem hoší věci.. ale díky, jsi můj poklad!!smile
Anna-Marie z IP 89.103.174.*** | 13.11.2016 14:55
Mě taky ta jejich hra baví. smile smile No jo, žádné ukazatele a Bella zná přesto cestu. smile Ale je pravda, že Anna se skutečně nesmírně drží, když tohle všechno vážně za pochodu vydrží. Zatím žádné hádky, tak se mi to líbí. Konečně i ona ví, že on o ní ví...smile Krásný díl smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a jedna