Kapitola 49.

Neslyšným krokem kráčel k ní a ani na okamžik nespustil oči z její zasněné tváře, v níž se pod tíhou vzpomínek zrcadlily snadno čitelné emoce, které k tomuto místu chovala. Se zavřenými víčky vdechovala vůni čerstvě rozkvetlých magnolií a stejně tak se v její tváři prokresloval spokojený úsměv. Nemohl se na ní vynadívat. Dodal si kuráž a s pevným odhodláním si stoupl před Annu, odkud z toho nádherného růžového keře odtrhl jeden celý květ. I skrze tmavé brýle si všiml, jak se na něj nechápavě podívala. Využil tedy okamžiku, který mu dovolil přistoupit blíž a z té těsné vzdálenosti jí pohlédnout do překvapené tváře. S křehce jemným hlasem a nejistě se chvějícími prsty ji vsunul magnolii do vlasů: „I krásná květina může být ještě krásnější...třeba i díky půvabu nádherné ženy, co jí nosí ve vlasech...“

V Annině pohledu bylo snadno vidno, že Michaelovu chování moc nerozumí. Svědčilo o tom i rychlé zamrkání pomněnkových očích, do nichž upřeně hleděl. Když jí vsouval květinu do vlasů, dělal to s ohromnou láskou a jemností jemu vlastní. Dokonce ponechal ruku v té hebké paruce o něco déle, aby jí mohl věnovat jedno dlouhé pohlazení v moment, kdy dlaní klouzal přes tvář, krk i ramena pryč z jejího těla. Jakoby očima pozorovala Michaelovu dlaň a přála si, aby nikdy neopustila její kůži. Nechala volně spadnout svá víčka a za zavřenýma očima snažila zamaskovat vzrušení i milující vřelost, kterou v ní vzbuzoval. Stálo jí dost přemáhání udržet se pevnýma nohama na zemi a nezatlačit tvář do Michaelovi dlaně v moment, když po ní něžně sjížděl.

Ještě chvíli tam stála se stisknutými víčky užívajíc si doteku, který ji Mike právě věnoval.

„Moc ti to sluší...“ špitl a přiměl ji tak znovu na něj pohlédnout. Štěstí, jenž ho zavalovalo, jednoduše vypovídalo o radosti, kterou ze svého působení na ženu proti sobě má a nutilo ho to pokračoval. Jít mravenčími kroky dál a dál a sledovat, kam až mu dovolí zajít. Provokovala ho tím a aniž by si to uvědomovala, díky jejímu nedobytnému postoji po ní toužil ještě víc než dřív. Jenom ona MIchaela dovedla pobláznit natolik, že nad sebou ztrácel kontrolu. Chtěl jí. Věděl, že by udělal cokoli, jen aby mu věnovala jedno krátké obětí. Tolik jí miloval… nemohl si představit, že může dalších několik dní trvat, než se jí bude moci opět takhle dotknout – to ne, zešílel by! V žádném případě jí dnes nesmí dovolit odjet. Musí být spolu…on a ona... sami dva...

Konečně znovu otevřela oči a pohlédla Michaelovy do tváře. Jakoby se probudila z nádherného snu, po kterém ještě nestačila vytvořit jeden z mnoha naučených výrazů v obličeji. Byla naprosto přirozená, čistá, nestrojená... Přesně ta Anna, jíž patřilo Michaelovo srdce. Chviličku tam naproti sobě mlčky stáli a užívali si přítomnosti toho druhého. Nebylo třeba slov, emoce zrcadlící se v jejich očích mluvily za ně.

„Heeeeeeej! Miku, ty tu máš i labutě, to je neuvěřitelný!“

„Ty jo, Eriku, podívej! Ona dostala od Mika kytku a já zase nic...“ vyvalila oči Sandra a ukázala na růžovou květinu v Anniných vlasech.

„Utrhnu ti kapradí, když Mike dovolí.“ odvětil rýpavě, načež se začal divoce smát. Chápal, že Sandra tak akorát zbytečně staví Mika s Bell do nepříjemné situace.

„Ty jsi sprostej!“ Opáčila uraženě.

„No co, kytka jako kytka. Máš přeci ráda zelenou...a ještě k tomu z Neverlandu...vsadím se, že za rok jí budeš mít doma zasklenou nad postelí.“

Ignorujíc Erikovi poznámky se Sandra nejistě podívala na majitele tohoto krásného místa a opatrně se zeptala: „Ech, Miku…? Vím, že to zní netaktně, ale…neměl bys tu rohlík nebo tak něco? Od rána jsem nejedla a umírám hlady...“

„Oh...jistě. Omlouvám se, jsem já to ale hostitel!“ zavrtěl hlavou Michael: „Pojďte prosím za mnou dovnitř, je tam toho spousta.“ věnoval ještě jeden pevný pohled do Anniných očích a pak se vydal do domu, kam vedl i své hosty.

------------------

Když všichni zaběhli dovnitř, vydala jsem se za nimi jako poslední. Nespěchala jsem. Potřebovala jsem získat čas, abych měla prostor se z Michaelova chování vzpamatovat. Z té krátké chvíle v Michaelovy bezprostřední blízkosti jsem se pořád chvěla. Navíc následovat ostatní do samotného srdce Neverlandu – Michaelova domu – byla těžká zkouška. Už při vstupu do dveří mě pohltila typická moc tohoto místa, která mě vracela zpět v čase. O to spíš, když všechno vypadalo téměř stejně jako v mých vzpomínkách. Vším prostupovalo božské kouzlo vůně levandule, která protínala každičký můj smysl. Zdobené schodiště s perským kobercem, po němž jsem tolikrát stoupala vzhůru, dřevěná sedačka s květinovým motivem, kde jsem sedávala, mohutný zlacený lustr se svíčkami, květiny v míšeňských vázách a nádherné obrazy kam se podíváš. Nedokázala jsem se poprat smutnému vzdechu deroucího se z mých úst. Všechno kolem bylo nedílnou součástí mého ztraceného štěstí. Kéž bych se sem mohla jednou zase vrátit. Sklopila jsem hlavu a dodávajíc si kuráž jsem rozvážně vkročila do obývacího pokoje, kde se již všichni plně oddávali konzumaci nejrůznějších pochutin rozprostřených na pěti stolech pod okny. Dost mi to připomínalo honosné královské rauty pořádané ku příležitosti významných oslav. Nic tu nechybělo. Ať člověk dostal chuť na cokoli, přišel si tu na své.

„Mohu vám nabídnout něco k snědku, madam?“ zeptal se jeden z Michaelových kuchařů, který se osobně s několika pomocníky staral o spokojená bříška dnešních hostů.

„Děkuji, Franco...Později mile ráda ochutnám..“ odvětila jsem stejně tak mile a při té příležitosti oslovila muže jménem vyšitým na jeho sněhobílém rondonu. Byla pro mne samozřejmost s ostatními komunikovat tímto způsobem, oslovovat je, mile se na ně usmívat a hledět jim při dialogu do očí, aniž bych neslušné zvědavosti dovolila nechat se strhnout pohledem na jídlo kolem. Bohužel, jak jsem po delší době zjistila, bylo mé chování mezi hosty naprosto ojedinělé. Na druhou stranu bylo neskutečně povznášející vnímat zájem kuchařů a servisu, kteří za mnou během večera chodili a přímo mi nabízeli jídlo a pití. Jejich radost z práce mne upřímně hřála u srdce „Směla bych Vás ale přece jenom požádat o sklenku vody?“ dodala jsem zdvořile.

„Ale jistě, madam!“ rozzářil se kuchař, dle jména původem Ital, a než stihl udělat několik kroků ke skleněnému dekantéru s vodou, vstoupil mezi nás Michael a v podával mi přesně to, co jsem si před chvíli u Franca vyžádala.

„Tady...“ špitl, když mi jemně vsunul skleničku do ruky, „Tušil jsem, že na ní budeš mít chuť. Odpusť, Franco...“ špitl omluvně směrem k šéfkuchaři s knírkem a věnoval mu rozzářený úsměv.

„Aaaa...pán již slečnu obsloužil? No problema!“ zasmál se mile a šel se věnovat dalším hladovým hostům, kteří právě přijížděli.

„Díky, Miku.“ hlesla jsem.

„Nemáš za co, já rád...Prosím, dej mi vteřinku, hned jsem zpět.“ omluvil se a vyběhl ven, aby jako správný hostitel přivítal zbytek svých kolegů, co právě dorazili. Opravdu se nezdržel dlouho, snad jen pár minut, ale pro mě to byl dostatek času dál klidně načerpávat energii z té přenádherné zeleně s jezerem kolem, kterou jsem skrze krajní francouzské okno pozorovala. Při pohledu na stromy za sklem jsem se ztrácela mezi realitou a snem. Najednou mi bylo tak dobře, když mě kdosi zezadu jemně uchopil za paži a přitiskl se k mým zádům. Polknutí v mém krku by se dalo přirovnat k polykání ostnatého drátu. Navíc jakmile se černé kučeravé vlasy dotkly mé tváře, k níž se zblízka provokativně naklonil, v šoku jsem povolila skleničku s nedopitou vodou. Naštěstí, než mi stihla vyklouznout z dlaně ji Michael zespodu ode dna zachytil a opatrně ji bez jakéhokoli komentáře postavil na stůl vedle sebe. On čekal, že ji upustím a připravil se na to! Ten pocit dominance si neskutečně užíval. Aby to nebylo málo, levou rukou sice vysvobodil mou paži z naléhavého sevření, ale vzápětí jí pomalu přesunul k mému pasu, který decentně objal a přitáhl si mě ještě blíž na své tělo. Zaťala jsem zuby ve snaze celou tuhle choulostivou situaci ustát. Bez jediného mrknutí oka jsem se dál dívala před sebe z okna ven, i když jsem si plně uvědomovala ožehavý pohled, s nímž Michael visel na mé tváři. Pak zvedl volnou ruku před sebe a prstem ukázal směrem ven: „Tím směrem, jak koukáš, je jedno místo, odkud je překrásný výhled do okolí a které pro mě strašně moc znamená. Ale pssst, je tak trošku tajné. Nikdy jsem tam s sebou nikoho nevzal, nikoho, až na jednu dívku, která mě tam před šesti lety náhodou objevila...dokonce se tam naučila lézt po stromech!“ uchechtl se a musím uznat, že ten smích přenesl i na mě. Trochu to uvolnilo napětí, co ve mně svou těsností vzbuzoval. „Ty se směješ, ale to se vážně stalo!“ nadhodil a snažil se povznést dialog na vtipkující rovinu: „Byla neuvěřitelná! Neznám nikoho, kdo by se to tak rychle naučil. I mě to stálo nejedny roztržené kalhoty a ona to zvládla v sukni, věř tomu nebo ne! Ale když slézala dolů, to byl panečku pohled pro Bohy...“ poznamenal zasněně a já se na něj prudce podívala, jako bych ho chtěla okřiknout, „To jak slézala, myslím! Měla tak trochu vytříbený styl,“ v tu chvíli už i mě cukaly koutky. Hleděla jsem mu do očí a měla tolik nutkání začít se spolu s ním smát… „,ale nakonec to zvládla!“ pokračoval smějíc se v popisu svých vzpomínek.

„A lezla pak ještě někdy?“ jako zázrakem jsem promluvila, z čehož měl ohromnou radost, kterou se ani nesnažil zamaskovat, „minimálně jednou!“ zasmál se a vzápětí se začervenal: „Ale to ti povím až někdy v soukromí. Každopádně doufám, že to nevzdala a ve volných chvílích šplhá po stromech dál...když jí okolnosti a prostředí dovolí. A teď pojď, ukážu vám to tu.“ špitl, načež uvolnil sevření kolem mého pasu. V první chvíli, když se rozeběhl směrem ven, mě chtěl uchopit za ruku, abych ho následovala, ale vysmekla jsem se. Díky Bohu. V první chvíli se překvapeně otočil. Doufal, že po tak zdařilém dialogu ho budu následovat ruku v ruce, jak si ze srdce přál. Na druhou stranu, ve skutečnosti by se spíš divil, kdyby se mu jeho přání vyplnilo. Naštěstí celý večer před námi a s jedním nezdarem svět nekončí, dodával si odvahy. Pak mi věnoval milý úsměv a spolu s dalšími se jak malé dítě rozeběhl před dům, odkud se s ostatními vydal ke kolotočům.

 -----------------------

Večer pokročil, venku již nastala tma a já seděla na gauči obklopená dalšími lidmi a neuvěřitelně se bavila. Nechyběl ani Stan, který nás bavil jednou historkou za druhou. Konečně ze mě spadlo veškeré to nepříjemné napětí a strach. Zase jsem se cítila tak svobodně jako kdysi… Neverland byl vskutku kouzelným světem v čele se svým pánem, jediným mužem mého srdce. Nevěděla jsem proč, ale cosi mě v polovině Stanova vyprávění přimělo pozvednou oči a pohlédnout před sebe. Neklidně jsem rozevřela rty, když jsem našla původce toho zvláštního znepokojení. Michael pomalu kráčel s drinkem v ruce podél zdi a po celou dobu ze mě nespustil oči. Zastavil se u schodů, které vedly pryč z místnosti. Lehce usrkl ze své skleničky a dál udržoval oční kontakt, který mezi námi visel. Ani nemusel nic naznačovat, abych pochopila, že nastala tolik očekávaná chvíle. S omluvou k přítomným jsem se zvedla od stolu a vydala se k toaletám, které se nacházely v chodbě vedoucí k Michaelově pracovně. V duchu jsem šílela nervozitou, ale navenek se snažila nedat nic znát. Důstojně jsem prošla kolem Michaela a ladně kráčela do míst, jenž budou tím nejlepším místem pro společně strávených několik chvil o samotě. Na konci dlouhé chodby jsem se v opatrnosti několikrát ohlédla, abych se ubezpečila, že nikdo nenásledoval mé kroky, a s tíhou na hrudi vešla do tmavé místnosti, kterou osvětlovala pouze jedna malá lampička na Michaelově stole. Ani tady se příliš nezměnilo s jednou jedinou výjimkou. Nad komodou za Mikovým stolem visel obraz švadlenky, který jsem mu věnovala při jeho poslední návštěvě paláce před třemi lety! Tolik jsem ten obraz milovala. Od dětství byl můj nejmilejší a ani za ty roky jsem nedokázala zapomenout na jediný detail té úchvatné zamyšlené ženy, jejíž jméno zůstane navždy viset v otaznících minulosti. Ten obraz si naprosto ukradl mou pozornost. Hltala jsem každičký detail malířovy práce s takovým zapálením, že jsem ani nepostřehla, že kdosi vešel do místnosti. Opatrně jsem k uměleckému dílu před sebou zvedla ruku. Toužila jsem se ho znovu dotknout jako kdysi. Byla jsem od něj už jen kousíček, když se zpoza mých zad ozval vlídný hlas, který mě vytrhnul ze zamyšlení: „Stýská se ti po něm?“ Nebyl to nikdo jiný než Michael. Stál opřený o zavřené dveře s rukama skříženýma na prsou a zasněně si mě prohlížel. Nedokážu odhadnout, jak dlouho tam stál, ani jak se mu podařilo zacvaknout zámek tak, aniž by mě vyrušil.

„To nemohu popřít.“ hlesla jsem smutně a pohlédla do jeho mandlových očí, které na mě s láskou hleděly: „Ale pocit, že se je v těch nejlepších rukou pro můj klid v duší stačí...“

„Snažím se, aby tu nestrádal. Dělám to nejlepší, abych mu dopřál maximální komfort. Minimálně jednou týdně kolem něj tancuju s prachovkou.“ zažertoval, aby odlehčil napětí, co znatelně viselo ve vzduchu, ale pak jeho tvář opět trošku zvážněla: „Vím, je těžké se vyrovnat všemu, čím byl zahrnován na zámku.“ posmutněl.

„Láska je mnohem víc než absolutní péče, Miku...a on to jistě cítí.“ V těch slovech ale bylo něco, co mu okamžitě vehnalo slzy do očí. Ve strachu z odhalení svého slabšího rozpoložení zaryl oči do země a rozvážným krokem se vydal ke kredenci, odkud vytáhl velkou skleněnou karafu se zlatavou tekutinou: „Skleničku?“

„Víš, že řídím...“ povzdechla jsem si.

„Takže ani trošičku? Pokud jde o mě, zajistím ti odvoz nebo tu můžeš zůstat. Víš přeci, že tady máš vždy dveře otevřené...to se nikdy nezmění.“

„Vážně ne, děkuji. Za chvíli stejně budu muset domů, čekají na mě.“

Musí domů, čekají na ni...oni...ta její poslední slova jím projela jako šíp. Veškerá chuť k dialogu o tom, proč je tady, byla ta tam. Semínko žárlivosti začalo prudce klíčit a rostlo do ohromných rozměrů: „Domů...“ zopakoval po mně, jakoby si nahlas snažil uvědomit význam těch slov. Vzápětí ale přešel do kousavé opozice: „Chápu...Od toho neštěstí utekl téměř rok. Je samozřejmě pochopitelné, že sis někoho našla...“ odsekl, a pak se na mě znovu podíval. Jenže tentokrát úplně jinak, než před chvílí. Vyděsil mě. V těch očích byla najednou zlost, nenávist a zrada. Snažila jsem se zachovat klidnou mysl a zjistit, co se stalo. Co v něm vyvolalo tu rychlou změnu v chování: „Prosím? Teď ti nerozumím, Miku...“ špitla jsem něžně ve snaze ukočírovat situaci.

„Jistě….“ uchechtl se a koutek rtů mu ironicky zaškubal.

„Miku? Nechápu, co..“

„Ani nemusíš,“ přerušil mě trpce, „stačil mi ten telefonát, co jsem dnes zaslechl u tebe v šatně.“

„V šatně?“ vyhrkla jsem překvapeně: „Počkej...Ty mě šmíruješ v mojí vlastní šatně?“

„Nešmíruju, to vážně ne...shoda náhod mě k tobě zavedla v dost důležitou chvíli na to, abych se dozvěděl vcelku zásadní informaci...“

„Takže ty už to víš?“ špitla jsem téměř neslyšně a provinile sklopila oči v domnění, že mluví o našem synovi. Kdybych si jen mohla spojit některé věci, které pro změnu slyšel on, věděla bych, k jak velkému nedorozumění tady právě dochází.

„Bohužel...lepší seznámení s realitou jsi mi dopřát nemohla. Takže tu je někdo třetí..“

„Ano, to je, ale Miku, prosím...zadrž...chápu, že se zlobíš..“

„Zlobím? Nenene, to ne. Za tohle se na tebe přece nemůžu zlobit,“ procenil nenávistně mezi zuby. „To je poněkud silné slovo. Je sice zvláštní, že ses kvůli tomu klukovi rozhodla riskovat cestu až sem a opravdu nechápu, co tím sleduješ. Že by tě bavilo mě zraňovat? Nebo vážně nevím, jak si to vyložit. Či zkoušíš co vydržím? Nová hra královen? Vysmíváš se mi snad? Vážně ničemu nerozumím,“ pokračoval, aniž by mi dal prostor jakkoli vstoupit do toku jeho neřízených myšlenek: „Alberta jsem měl zprvu vážně rád, i když jste byli manželé.“

„Miku, prosím! Nech mě to vysvětlit!“ žadonila jsem zoufale, ale on jakoby neviděl, neslyšel adál pokračoval ve svém monologu: „Respektoval jsem ho. Ale moje přátelská náklonnost zanikla v moment vaší svatby a především – vašeho syna. Syna, kterého jsem z celého srdce s tebou toužil mít já, Ann! Nenáviděl jsem ho za to...“

Ty poslední věty byly přímým zásahem do mé roztrhané duše. Teď jsem to byla já, komu bolestí vytryskly slzy z očí. Jakmile uviděl kapku stékající po mé levé tváři, pochopil, že v návalu své žárlivosti nebezpečně přestřelil. Nikdy jsem před ním neplakala. O to víc si uvědomil důsledek svého neomluvitelného chování. Nepoznával se! Tolik sebestřednosti a zlosti… To přeci nebyl on. Nevyslovitelně toho zalitoval a v duchu se začal proklínat do pátého kolene. Výraz v jeho tváři se rychle změnil z nenávistného na tuze omluvný. Když viděl mou bolest, trpěl se mnou. Vládlo mezi námi nekonečné ticho, když v tom se s nataženou dlaní vydal pomalu ke mně: „Ann, odpusť mi, to jsem nechtěl...“

Nad jeho chlácholivostí jsem ublíženě zavrtěla hlavou a s roztaženými dlaněmi před sebou mu dala najevo, ať se ke mně nepřibližuje.

„Ann...“ špitl křehce, ale to už jsem nevnímala. Rozběhla jsem se pryč z jeho pracovny směrem ke vchodu nevnímajíc, že za mnou zoufale volá mé jméno. Vyběhla jsem na parkoviště, odkud jsem si to přímo zamířila do svého auta. Rychle jsem nastartovala a vyjela od domu. Cestou jsem ještě stihla otřít slzy, které se po mých tvářích kutálely jak hrachy.

„ANN!!! Vrať se, prosím!“ zavolal Michael, když viděl, jak mé auto jen několik metrů před ním ujíždí pryč. „AANNN!“ zakřičel zoufale znovu, ale jeho snaha byla marná. „Wayne! Wayne!“ zavolal zpátky do domu na svého přítele stojícího u dveří! „Rychle, zavolej na bránu, ať ji neotvírají, prosím!“

Wayne sice nevěděl, co se stalo, ale stav jeho přítele mu napovídal, že se zaručeně jedná o něco vážného. Nelenil a okamžitě na Michaelovo přání vytočil číslo k Tommymu, který měl právě službu u hlavní vjezdové brány. Chvíli telefon vyzváněl.

„Tak co?“ zeptal se netrpělivě Michael. Wayne jen negativně zavrtěl hlavou, když v tom se ozval mladý hlas na druhé straně: „Ano, Wayne?“

„Tommy, prosím tě, až k tobě dojede bílé BMW, nenech ho odjet.“

„Wayne, je mi líto...“

„CO?!“ vylítl nekontrolovaně.

„To auto právě opustilo pozemek Neverlandu.“

„Sakra!“ zaklel Wayne a Mike rezignovaně protočil panenkama. „V pohodě, Tommy, tos nemohl vědět. Nic se neděje.“ uklidnil Wayn svého mladšího kolegu a zavěsil.

„To mě mrzí, Miku. Co pro tebe můžu udělat?“

Mike se ani na okamžik nezamyslel a rovnou vypálil první myšlenku, která mu přišla být tou nejsprávnější: „Sežeň Javona, jedeme za ní!“

„Ok...a co tvoji hosté?“

„Zařiď to prosím...“ hlesl prosebně a vydal se ven k autu. Jenže jeho spěšné kroky přerušila Vanessa, která všechno zpovzdálí sledovala: „Takže ty vážně jedeš za ní?“ zeptala se klidným srovnaným hlasem.

„Nezlob se, nechci tě odbýt, ale teď nemám vážně čas na dialogy. Potřebuji odjet.“

„Vždyť ji ani neznáš, Miku!“

„Mýlíš se, Vanesso, znám jí daleko dýl než tebe...“ řekl jemně s jistým nádechem omluvy v hlase a nasedl do auta, kam právě dorazil Javon s Waynem.

„Počkej, co je to za hloupost?!“ Vyvalila oči nevěříc svým uším. Chytila dveře od Michaelova místa, aby ho přiměla k vysvětlení, ale Michael jí už sotva s těží vnímal.

„Jeď za ní, Javone...“ pokynul jasně ke svému řidiči, a pak krátce stočil pohled na překvapenou blondýnku stojící u dveří auta: „Odpusť, Vanesso...promluvíme si jindy. Teď musím jet. Užij si zbytek večera.“ snažil se k ní chovat slušně, ač ho obírala o drahocenný čas. Pak ale už zabouchl dveře a auto s ním se rozjelo směrem do L.A.

„Je tady! Zastav!“ ukázal Michael na zaparkované bílé auto u Annina domu a netrpělivě vyzval Javona, aby uposlechnul jeho přání. I když bylo něco málo před půlnocí a po ulici se ještě procházelo pár lidí, nebral ohledu na případné prozrazení své totožnosti a rovnou vyběhl po schodech vedoucích do Annina domu, kde začal naléhavě klepat na dveře.

„No tak, no tak...prosííím..“ povzbuzoval šeptem dveře, aby vyslyšely jeho přání. A přece. Zámek v nich pomalu zacvakal a opatrně se rozevřely. K Michaelově překvapení ve dveřích nestála Anna, nýbrž muž z Cameronovy fotografie: „Ach...na vás jsem zapomněl...“ šeptl rezignovaně. Jenže tentokrát už nemohl znovu udělat stejnou chybu! To poučení mělo ostře bolestivý charakter s nádechem palčivé hořkosti.

„Pan Jackson?“ odvětil překvapeně mladík, který při pohledu na Michaelovu zadýchanou tvář opět zajistil zbraň za opaskem. Moc dobře znal svou misi a věděl, že právě kvůli tomuto člověku všechno s královnou podstupují. „Jak vám můžu pomoci?“ zeptal se vlídně.

Michael neváhal a šel přímo k jádru věci: „Potřebuju mluvit s Annou...“

„Jistě, ale...Její Výsost už spí...“ vykoktal nejistě.

Jenže Mike se nechtěl nechat odbýt: „Určitě nespí, musela přijet maximálně patnáct minut přede mnou.“

„Za normálních okolností byste s ní samozřejmě mohl mluvit, ale… pane Jacksone, prosím, dovnitř nemůžete!“ vyjekl, když Mike skončil s veškerou zdvořilostí a protáhl se škvírou v rozevřených dveřích, odkud se vydal se dál do domu: „Kde je? Musím s ní mluvit...“

V normálním případě by jej Daniel několika ranami složil k zemi takovým způsobem, že by prosil všechny svaté za přežití, ale v případě Michaela to bylo jiné. Měl své jasné rozkazy a fyzické ublížení panu Jacksonovi mezi ně určitě nepatřilo: „Pane Jacksone, nezlobte se, ale v tuhle chvíli nepřijímá žádné návštěvy...“

„Podívejte, chápu vaše znepokojení. Neberte to zle, ale neodejdu do chvíle, než mě vyslechne. A je mi jedno, jak dlouho tu budu muset čekat – jestli do rána nebo dýl...jediné, co chci je, abyste za ní zašel a řekl jí, že jsem tady...“

Michaelova slova se rozplynula kdesi v prostoru ve chvíli, kdy se po jeho levici rozevřely bílé dveře a v nich nestál nikdo jiný než žena, jíž se tak neodbytně dožadoval. Znovu hleděl do těch nejkrásnějších čokoládových očích plných lásky a porozumění, které znal. Její dlouhé kaštanové vlasy se divoce vlnily podél smetanové noční košilky překryté stejně tak barevným župánkem. Teď už se nedíval na masku, která mezi nimi vytvářela zvláštní propast. Stála před ním tak, jak si jí pamatoval ve svých vzpomínkách - anděl jménem Ann. Jeho Ann.