Achojky! A je tu zas Vaše prudivá Jeana
Tak jsem nad těma vašema komentíkama přemýšlela a nedá mi to - musím se k něčemu vyjádřit (přiznat). Princeznin útěk jsem opravdu nevzala z filmu Prázdniny v Římě! Vůbec mě to ani nenapadlo Až když tu čtu vaše reakce, vskutku tam nějaká malá podobnost asi bude.... A že jméno Anna je opravdu velmi časté princezničkovské jméno Kor když hlavní hrdinka z výše zmiňovaného filmu má to jméno totožné s naší Cristine No neříkejte mi, jestli tohle není kurňa náhoda, tak ať zarostu mechem!!!!... Ten film snad kopírovali ode mě Každopádně i když možná úvodní téma je symbolicky podobné s filmem, věřte, že následující děj až do konce je naprostý originál..teda alespoň doufám, že to někdo nezfilmoval a já o tom jen nevím
JO A INFO - je to ANNA, souhlasíte? Ať neřešíme, jakým jménem ji oslovovat:)
A díl věnuju Moničce:-*
------------------
Dlaní se opřel o parkety a druhou rukou ukázal směrem ke krvácející ráně na mém prstu: „Čím víc si tu ruku budeš mnout, tím víc se ti ty mikrokousíčky co tam zbyly budou zarejvat do ruky a bude to pekelně bolet.... Sice nejsem žádný doktor, ale tohle bych měl zvládnout....ale samozřejmě, pokud musíš mít za každou cenu doktora, aniž bys mi to alespoň ukázala, tak stačí kousek cesty odhopsat. Nejbližší klinika je odsud 15 mil. Když vyrazíš a trošku popoběhneš, do večera bys tam mohla být.“
„15 mil?“ zopakovala jsem tiše.
Mike jen s přesvědčivým úsměvem pokýval hlavou: „Možná 15 a půl. Ale zkratkou tam budeš za necelých 6 hodinek. Je to krásná procházka.“ Jeho slova mě znejistila. Vskutku. Účel světí prostředky: „Pořád mi to neukážeš?“
--------------
Anna podezřívavě pohlédla do Mikovy tváře, která očekávala její odpověď. Ten oční kontakt dlouho nevydržela. Znovu sklopila zrak ke svému krvácejícímu prstu. Nechtěla, opravdu nechtěla. Bylo pod její úroveň podat či svěřit část svého těla cizímu muži. Navíc když se nejednalo o žádnou dvorskou oficialitu, na něž byla zvyklá. Ale ostrá bolest prostupující její dlaní pokaždé, když se zraněného místa dotkla, ji přiměla potlačit svou nezlomnou pýchu. Hrdě vztyčila hlavu a do prostoru před Mika nastavila svou drobnou ručku. Hleděla vzpřímeně před sebe a hlavou jí probíhalo tisíce myšlenek, zda se má nechat takhle dobrovolně pokořovat. Cítila se jak zkrocený kůň pod jezdcem.
„Výborně...Ukaž, podívám se na to...“ špitl a ona na sobě pocítila jeho milý úsměv. Něžně stiskl její dlaň, jak kdyby se měla každým okamžikem rozplynout. Teplo Mikových dlaní a křehkost, s níž se dotýkal těch jejích, ji samotnou překvapil.... Krátce se na svého ošetřovatele podívala, ale aby si jí nevšiml, stočila hlavu opět ztrnule před sebe...když ten jeho stisk...nevydržela to a pomalinku se opět natočila k Mikovi. Líbilo se jí to. Tála pomalu jak ledovec na africké mělčině. Tentokrát pohled neodvrátila. Patřil Mikovi. Zaujalo ji, s jakou opatrností si prohlíží ránu na jejím prstě. Sledovala jeho dlaně s takovým údivem, že úplně přestala vnímat bolest.
„Máš tam zaseklej kus sklíčka. Musí to ven. Vydrž. Hned jsem zpátky.“ řekl. Vyšvihl se na nohy a zmizel kdesi v koupelně. Ve vteřině se vrátil s takovou malou černou skříňkou a postavil ji na stůl ke světlu: „No ne, tys neutekla!“
„Řekl jste, ať posečkám. A mou povinností je plnit Vaše přání...“
Mike se začervenal a podrbal se na temeni hlavy. V myšlenkách mu běhalo spousta takových „přání“, které by měl snad každý muž v přítomnosti tak půvabné slečny jakou Anna bezesporu byla.
„Tak...když tak ráda plníš přání...jedno bych přece jen měl.“
„A to?“
„Pro začátek mi můžeš říkat Michaeli a rád bych, abych i já tobě směl říkat jménem. Osobně se mi vykání příčí....“
„Víte....já jej upřednostňuji. Nadřízení by si neměli tykat s podřízenými.“
„Ach jo...Moc mi to teda neulehčuješ. Tady si všichni tykaj...Tak alespoň tvé jméno, nebo ani to bych neměl znát?“ Nastalo ticho.
„Cristina...“
„Cristina....“ špitl sám pro sebe. „Krásné jméno... Starý Římané tak označovali něco posvátného.. a nebyli daleko od pravdy.“
„Já...“
„Sednem si sem.“ přerušil ji zprudka. „Tady u toho stolu bude přece jen líp vidět než dole na zemi.“
Sprosťák – pomyslela jsem si. - Takhle mi dávat rozkazy jak nějakýmu psovi. Jak to se mnou jen jedná? Co si to dovoluje, takhle mě přerušovat? Jenže to jsem nevěděla, že pokud neuposlechnu hned a budu naivně čekat, že mi z toho koberce pomůže, bude ještě drzejší.
„Tak šup. To slunce na tebe nebude čekat celej den.“ S potlačenými nadávkami jsem se postavila na nohy a důrazně na znamení protestu proti jeho domýšlivému chování usedla na polstrovanou židli.
Mike se zrovna hrabal v černém kufříku, ale jakmile našel pinzetu, kterou hledal a pohlédl na pacientku vedle sebe, cosi ho zarazilo. Byl to její posed. Kolena způsobně přiložená u sebe a přitom decentně nakloněná na jednu stranu, narovnaná záda, vzpřímená hlava a obě dlaně v klíně. Snažil se na sobě nedat nic znát, ale přece jen nechápavě pozvednuté obočí mu přece jen ušlo. Ta dívka byla zvláštní. V prvním okamžiku si dokonce pomyslel, že je blázen. Chovala se jak z jiného světa. Jak kdyby to byla nějaká šlechtična či co...ta myšlenka ho v duchu skutku rozesmála.: „Ať žijí pohádky!“ špitl a naklonil se k Anně. Sedl na židli naproti ní a její poraněnou ruku opřel o stůl přímo do záře jednoho ze slunečních paprsků, jež prozařovaly pokoj. Věděl, že to malinkaté sklíčko, které bylo zaražené v Annině ráně, bude takhle lépe vidět.
„Tak...a teď drž!“ pevně sevřel její dlaň, aby mu neucukla. Pinzetu pak vložil do krvácející místa na jejím ukazováčku.
„A tykaní mezi námi si vypro...Au“
„Promiň, cos to říkala?“
„Říkala jsem, že to ty...“
„Neboj, už to bude.“ přerušoval stále dokola jednu a tu samou větu. Záměrně? Náhodou?
„AUUUU, to bolí! Pusťte! Chci doktor...sss...!“
„Už nemusíš, je to venku. Ukaž, ovážu ti to.“ V ruce už držel roztažené ovinadlo a chystal se jej přiložit na můj ošetřený prst, když v tom jsem ucukla.
„Ne!“
„Ne?“ podivil se.
„Ne! To už zvládnu sama.“
„Měl bych ti to zavázat, ať do toho nedostaneš infekci...“
„Jste velice laskavý“ procenila jsem v nuceném úsměvu. „ale Váš čas je drahocenný stejně jako můj. Mám práci. Takže děkuji a na shledanou.“
„Když myslíš.“ pokrčil rameny a smotal obvaz do ruličky, aby jej uložil zpátky na své místo. „Tak ať ti ta práce jde od ruky. Na shledanou.“
---------------
„Sprosťák! Nezdvořák! Impertinentní hulvát!“ klela jsem na všechny strany, když jsem rázně vykročila z Michaelova domu a namířila si to do svého příbytku na druhé straně pozemku. „Arogant!“ při posledním slově jsem málem uskočila do kytek lemující příjezdovou silnici do srdce Neverlandu. V té rychlosti jsem ani pořádně nestačila zpozorovat víc než jen dlouhovlasou blondýnu v cabrioletu, která projela jen pár centimetrů ode mě. Bez jediné omluvy či zpomalení. Nic naprostý nezájem. V tom šoku jsem se nezmohla na víc než jen nepatrné zakroucení hlavou, a pak dál pokračovala ve své cestě...
----------------------
„Anno? Anno?“
„Tady, Judith...nahoře...“ zavolala jsem na svoji milovanou chůvu z koupelny v horním patře svého příbytku.
„Aaa...dítě moje, tady jsi. Jak pak ti je, zlatíčko? Michael říkal, že ses pořezala.“
„To nic, Judith. Byl tak laskav, že mi tu ránu ošetřil.“
„To mi taky říkal...a stejně tak mi říkal, že sis ji od něj nenechala zavázat.“
„Ano, ale podívej, zvládla jsem to sama!“ vítězoslavně jsem před sebe vystrčila prst obalený metrem a půl dlouhým obinadlem, takže na první pohled vypadal, jak kdyby mi ho poštípalo tisíce včel. Byl větší než celá má dlaň.
„No...koukám.. na královskou dceru jsi velice šikovná, to se musí nechat.“ usmála se Judith. „Ale...nebudeš se zlobit, když se ti na to přece jen ještě podívám?“
„Ale samozřejmě, že nebudu. Děkuji ti...“
„Mimochodem,“ pronesla mimoděk, když mi převazovala ruku: „Dnes má Michael dámskou návštěvu a slečinka si poručila romantickou večeři při svíčkách. Takže bysme už měli jít. Musím to jídlo nandat na talíře a ty ho pak budeš nosit těm dvěma hrdličkám.“
„Nešlo by to obrátit, Judith? Prosím... Vím, že to zní hloupě, ale toužím s ním být v kontaktu co možná nejméně...Prosííííím.“
„Rozumím ti, srdíčko,“ konejšila ji chůva „ale obávám se, že to nepůjde...vyžádal si tě totiž sám Michael osobně.“