Ahojky a přeji všem krásný dobrý večer:)
Omlouvám se, že dílky jsou kratší, ale ono jak jsem zjistila, tuhle povídku není tak jednoduchý psát jako Mel Vyžaduje to určitou koncepci slov a takovejch těch věcí okolo, jestli mi rozumíte. Furt přemejšlet nad tím, jak se královská dcera může zachovat a pak zas, jak na to kouzelný pan Jackson bude reagovat, no řeknu Vám, to je challenge Každopádně dílej je na světě!!
Dílek je pro Čokoládku, ať jí je líp a všechno kolem ní zas prozáří sluníčko, pro Janču, ať se jí zas vrátěj hvězdičky do očí a pro Laneeyku, na níž se ooohromně těším:)
Mám Vás všechny ráda, s lásko Jeana
-----------------
„Anno? Anno?“
„Tady, Judith...nahoře...“ zavolala jsem na svoji milovanou chůvu z koupelny v horním patře svého příbytku.
„Aaa...dítě moje, tady jsi. Jak pak ti je, zlatíčko? Michael říkal, že ses pořezala.“
„To nic, Judith. Byl tak laskav, že mi tu ránu ošetřil.“
„To mi taky říkal...a stejně tak mi říkal, že sis ji od něj nenechala zavázat.“
„Ano, ale podívej, zvládla jsem to sama!“ vítězoslavně jsem před sebe vystrčila prst obalený metrem a půl dlouhým obinadlem, takže na první pohled vypadal, jak kdyby mi ho poštípalo tisíce včel. Byl větší než celá má dlaň.
„No...koukám.. na královskou dceru jsi velice šikovná, to se musí nechat.“ usmála se Judith. „Ale...nebudeš se zlobit, když se ti na to přece jen ještě podívám?“
„Ale samozřejmě, že nebudu. Děkuji ti...“
„Mimochodem,“ pronesla mimoděk, když mi převazovala ruku: „Dnes má Michael dámskou návštěvu a slečinka si poručila romantickou večeři při svíčkách. Takže bysme už měli jít. Musím to jídlo nandat na talíře a ty ho pak budeš nosit těm dvěma hrdličkám.“
„Nešlo by to obrátit, Judith? Prosím... Vím, že to zní hloupě, ale toužím s ním být v kontaktu co možná nejméně...Prosííííím.“
„Rozumím ti, srdíčko,“ konejšila ji chůva „ale obávám se, že to nepůjde...vyžádal si tě totiž sám Michael osobně.“
---------------------------
V podkroví neverlandského sídla se potemnělým pokojem zněl tichý zvuk praskajícího dřeva. Z drobného krbu v rohu místnosti vycházel stín tancujícího ohně odrážející se na stěnách místnosti a plápolající svíčky na kratším obdélníkovém stole jen podtrhovaly atmosféru, která byla dnešní večer vystrojena na žádost jisté dívky. Vůně jejího květinového parfému prostoupila každičkou část domu, jímž prošla. Dokázala očarovat víceméně každého může v Hollywoodu – v „Zemi slavných a bohatých“. Její výrazné křivky na sebe upoutaly pozornost pokaždé všude, kde se jen na okamžik někde mihla. Její chůze byla ladná, žádoucí a podmanivá. Dlouhé blonďaté vlasy, které snad nikdy nesepla do culíku pro ní byly stejně tak charakteristické, jako výrazné modré oči a tělo Bohyně, na němž sama ustavičně dřela. Nikdy si nedopřála nic sladkého, tučného, nic, co by pro její křivky mohlo znamenat zkázu. Její vzhled ji prodával a ona to věděla. Toužila – musela – si jej proto udržet i za cenu bolestivých plastických operací. I když kvůli nim světem dennodenně létaly informace a vtípky na její adresu, musela vztyčit hlavu a pokračovat dál. Musela v tomhle světě fotoaparáturů a kamer jednoduše ŽÍT a PŘEŽÍT.
Teď ale seděla naproti muži, do něhož se pro jeho šarm a charisma nebylo vůbec těžké zamilovat. Postupně propadala jeho kouzlu. Až si občas připadala jak jedna z těch šílených fanynek, která bez něj nedokáže žít. Stával se pro ní vzduchem, který dýchala, vodou, jež pila a zemí, po níž chodila. Jeho zář ji svazovala a při každém jejich shledání ji k sobě poutala víc a víc. Nebylo cesty zpět. Možná proto se v dnešní pohádkovou noc rozhodla udělat ten významný krok kupředu.
„...teda Miku, tohle by mě v životě ani ve snu nenapadlo!“ rozesmála se smyslně dívka sedící naproti svému středu zájmu. „Kam na ty fórky chodíš?“
„Nevím, Pam...prostě...“ zvedl roku, ale pak ji nechal volně s pokrčením ramen spadnou do klína: „Prostě najednou jsou... Ale tohle mi říkal Quincy. Nikdy by mě ani samotného nenapadlo, že by se zrovna tohle mohlo stát. Bylo mi ho tolik líto!!! Ale když mi to popisoval a hlavně jak to popisoval, nešlo to... prostě jsem se neudržel a musel se smát. A bohužel nejen já...“ rozesmál se znovu v myšlenkách na svého přítele, který se mu stejně jako ostatním ve studiu předešlý den svěřil s komickou situací, jež ho potkala.
„To chápu, chudinka....“ hlesla ustaraně, ale vzápětí obrátila, jako by ta slůvka porozumění nad Mikovým přítelem řekla z povinnosti: „Miku, prosím tě, jak to vypadá s tím jídlem? Už tu sedíme přes 20minut a nic. Nezlob se, ale mám hlad.“
„Neboj, určitě bude...“uklidnil svoji blízkou přítelkyni Pamelu Anderson Michael. „Judith si sem vzala na výpomoc svoji neteř. Přijela včera a ještě se nestihla rozkoukat. Takže ji prosím ještě chvíli dej.“
„Neteř? Není to jedna z těch tvých pomatených fanynek, která se ti snaží vetřít do blízkosti?“
Mike pozvedl obočí a podrbal se na čele.: „No...řekl bych že ne... Určitě ne.“
„No co ty víš?“
„Vím!“ ušklíbl se. „Je zvláštní. Počkej, až ji uvidíš.“
„Dobře, ale aby ses ve finále nedivil. Třeba si jen na něco hraje...“
„To netuším, jestli přímo hraje, ale má nevšední způsoby a vyjadřování. Takový, který se nedaj nacvičit ze dne na den. Je taková...“ větu nedořekl. Vyrušil jej čísi klepot na dveře.
----------------------
Celá rozklepaná jsem jemně zaťukala na dveře. Dlouho jsem nečekala a z poza nich se ozvalo sametové „Dále“. Opatrně jsem stiskla kliku a otevřela dveře, když se mi před očima otevřela nádherná dřevem vykládaná místnost.
„Výborně! Už jsem se bála, že nedorazíš!“ hlesla Pamela, ale svoji ironii se snažila skrýt za přátelský úsměv, který mi věnovala.
„Ach. Odpusťte mi to zdržení.“ sklopila jsem provinile zrak. Necítila jsem se v jejich společnosti nejlépe.
„Jen doufám, že to nebude studený.“ pokračovala a rtech ji pořád visel ten umělý úsměv.
„Omlouvám se. Nemělo by, ale pokud si přejete, mohu to nechat znovu ohřát.“
„Ne.“ zarazil mě Michael. „Přece tě nebudeme posílat dolů s něčím, co jsme ani ještě neochutnali.“
Jeho slova byla jiná než Pameliny. Byla stejně tak milá, ale jemu jsem je na rozdíl od ní věřila. S chvějícími se dlaněmi jsem položila dva bílé talíře s jídlem na stůl před romanticky naladěnou dvojici.
„Hm. Vypadá to kouzelně. Jak se to jídlo jmenuje?“
„Já...netuším.“ sklopila jsem omluvně zrak. Ale to jsem netušila, že Mikův milý hlas se ve vteřině promění v důrazný a káravý.
„Servíruješ něco a nevíš co?“
„Odpusťte...“
„A ještě k tomu je to studený.“ křikl, když ochutnal první sousto. Pak naštvaně složil příbor: „Prosím tě, buď té lásky a odnes to, ať to ohřejou. To se vážně nedá jíst. I zmrzlina je teplejší než to jídlo.“
„Jistě...“ špitla jsem a pobrala oba talíře, abych je odnesla dolů do kuchyně. Ještě chvilku jsem zápasila s dveřmi. Bylo těžké je s plnýma rukama otevřít, ale Michael dál nehnutě seděl u stolu a tvářil se, že mi nevěnuje pozornost.
---------------------
Jakmile se za Annou zacvaknul zámek, Pam si neodpustila poznámku: „Nebyls k ní trošku tvrdý?“
„Možná byl. Ale něco uvnitř mi říká, že jednám správně...“
„Ok... přece jen je to tvá služebná. Máš na to právo. Ale je to trošku ucho – když nepozná ani plněný tortilly, to je opravdu výsměch.“
„Otázka je – proč je nezná...“
„Myslím Miku, že nad tím moc přemýšlíš. Prostě tatínek dělá doktora a dcerunka se jen veze z jeho peněz a slovo práce jí nic neříká...“
„Nemyslím...“ špitl Mike a zamyšleně si přiložil dezertovou lžičku druhou stranou na svá ústa. „Opravdu je mi záhadou...krásnou záhadou...“
Při jeho posledních slovech se Pamela pozorně napřímila. Ta slova, co Michael vypustil z úst se jí vůbec nelíbila. Začínala mít pocit, že se do jejího teritoria vkrádá nová soupeřka.
--------------------
„Tu už by mělo být veškeré nádobí, co zůstalo nahoře.“
„Dobře, zlatíčko...“ řekla konejšivě Judith. „Já už to dodělám. Běž si odpočinout.“
„Ach ne, Judith. Nenechám tě to dělat samotnou.“
„Ale prosím tě. Jen to nahážu do myčky a taky si půjdu lehnout. Nezabere mi to víc jak 2 minuty.“
„Vskutku? Opravdu nemohu nějak pomoci?“
„Tak běž už.“ usmála se žena na svou chráněnku a pokynula ji dlaní ke dveřím. Věděla, že to pro ní musel být náročný den.
---------------------
Byla vlahá noc. Hvězdy na obloze zářily a měsíc mezi nimi vypadal jak stříbrný knoflík na černém sametu. I když jsem se blížila ke svému pokoji, pořád se mi nechtělo spát. Moji duši zahlcovalo plno zážitků a dojmů z uplynulého dne, že bych v tuto chvíli nedokázala mysl ukolébat ke spánku. Rozhodla jsem se proto otočit směr své chůze a vydat se opět do srdce Neverlandu. Plná údivu jsem se procházela mezi různě blikajícími, barvami hýřícími a hudbou doprovázenými kolotoči. Fascinovalo mě to. Přesně tohle bylo něco, co jsem vždycky vídala jen z obrázků v časopisech. Nikdy jsem nic takového neviděla na vlastní oči... Bylo to famózní, ale neměla bych tu odvahu vlézt dovnitř a povozit se. Spíš mě to teď táhlo za zvířátky, které spali opodál.
------------------
Šla jsem po temné neosvětlené uličce. Včera přeci ale svítila... Zvuk od kolotočů se pomalu ztrácel za mými zády a cesta do neverlanské „Zoo“ byla ještě vcelku daleká. Ucítila jsem pohlazení chladného větru, který mi vehnal husí kůži. Už jsem byla až příliš daleko. Bylo ticho. Kolem mě šustily větve stromů, občas tu a tam praskla větvička a strach mě pozvolna uvězňoval ve svém náručí.
„Co tu děláš?“ ozvalo se tiše za mými zády a já se neubránila výkřiku. Prudce jsem se otočila a za mými zády nestál nikdo jiný než muž, kterého jsem obsluhovala při dnešní večeři.