Králova dcera - Kapitola 1.

A je to tu Sama jsem se překonala Ale nemohla jsem si pomoct! Když jsem četla ty Vaše překrásné komentáře, které mi vehnaly slzy do očí, rozhodla jsem se Vás nenechat dlouho čekat:-> Jste mý lásky největší!!! A děkuju, děkuju Vám všem za to, co jste mi v posledním díle "Dívky od vedle" vepsali do komentíků!!! Nezapomenu Vám to, nikdy! Snad každému z Vás jsem již napsala osobní díky za to, jak moc si cením Vašich slov! Prošli jste se mnou celým tím dlouhým rokem... tak snad vydržíte další

 P.S.-tento díl je prozatím seznamovací:) Mika čekejte v příštím

-----------------------------

Madridem zářilo tisíce pouličních lamp. Byla vlahá noc. Jedna z těch, která vyzývá zamilované dvojice k romantické procházce pod hvězdami. Pohled z výšky na tiché město nořící se do spánku mě naplňoval láskou a nadějí. Skrz skla některých oken bylo patrné, jak někteří Španělé do pozdních hodin sledují svůj oblíbený pořad, od něhož nemohli odtrhnout zrak. V protějším domě matka dávala dobrou noc svým dvěma kouzelným dětem, opodál se zas jiní poddávali láskyplnému milování.. ale vždy jednu věc měli společnou – spojoval je úsměv ve tváři vykouzlený štěstím, které prožívali. Jak mile se do rozevřeného okna, v němž jsem stála, opřel teplý vánek, pocítila jsem, jak mi jedna slza stéká po tváři. Rychle jsem sklopila oči a dlaní ji setřela co nejrychleji, aby ji nikdo neviděl. Mžikem jsem projela zahradu pode mnou, ale naštěstí tam jen dva zahradníci upravovali květiny a mému utrápenému srdci nevěnovali pozornost. Vlastně ani nesměli. Kdyby některý z nich bezdůvodně pohlédl do mého okna, postihl by je přísný trest. Život, pro níž jsem byla stvořená, byl jak zlatá klec obehnaná ostnatým drátem a já s každým výdechem umírala touhou po svobodě...

„Vaše Výsosti? Posloucháte mě?“ ozval se hlas postarší ženy za mými zády.

„Ovšem, Rito...“

„Tak mi prosím zopakujte, co jsme si teď řekly.“

Otočila jsem se čelem k ní. Na okamžik jsem se zamyslela ve snaze vzpomenout si alespoň na jedinou informaci: „Že nás zítra ráno v 9 čeká návštěva sirotčince.“

„Ale Vaše Výsosti, princezno, to jsem přeci říkala víc jak před deseti minutami.“

„Odpusť Rito.“ špitla jsem a posadila se k zrcadlu na drobnou taburetku. „Dnes se necítím příliš dobře.“

„Ach princezno, nemám zavolat doktora?“

„Ne, to je v pořádku. Prosím...budeš tak laskavá a zopakujete mi ještě jednou zítřejší program?“

„Samozřejmě. V 6 ráno vstáváme, v 7:30 je snídaně s britským velvyslancem, poté, v 9 hodin pak návštěva sirotčince, kde Její Výsost předá šek ve výši 300. 000 pesets. V 11 Vás čeká přehlídka nových automobilů společnosti Mercedes. Generální ředitel Vám předá klíčky od jednoho z prototypů, ale ty odmítnete a poskytnete automobil na dobročinné účely. Ve 14:30 v Barceloně předáváte oficiálně klíč k městu novému starostovi. V 15 hodin se Její Výsost účastní fotbalového zápasu. Bude to finále mezi Barcelonou a Manchesterem. Po konci zápasu si potřesete pravicí s největšími hvězdami zápasu a bude připravena tisková konference, kde řeknete: Bylo mi velkou ctí, že...“

„Prosím Rito, tuhle část přeskoč. Podíváme se na to společně v autě na cestě do Barcelony.“

„Ale Vaše Výsosti, nechcete si to alespoň jednou zkusit?“

„Tvé péče si velice vážím, drahá Rito, ale dnes to byl vskutku náročný den.“

„Chápu. Tak mám ještě pokračovat?“

„Budu ráda. Prosím, dočti mi zítřejší plán, a pak půjdeme spát.“

„Jak si přejete. Takžeeee.... Ano, tady. Zápas skončí kolem 18.té hodiny večerní. Rozloučíme se slovy...dobře, ty vám taky řeknu zítra, nebo si je přejete slyšet?“

„Dnes již ne.“ věnovala jsem ji milý úsměv.

„Rozumím. Tak pak, od 20 hodin je ples dole ve stříbrném sále ku příležitosti narozenin Vaší mladší sestry. Představí se zde mnoho státníků a úředníků. Mezi nejvzácnějšími hosty bude i Váš nastávající choť...“

Při jejích posledních slovech se mi do hrudi zabořila dýka, jejíž chladný hrot jsem cítila i v té nejhlubší části své duše. Srdce mi přestalo být a kartáč, s nímž jsem si pročesávala své husté hnědé vlasy, mi vypadl z ruky na zem.

„Můj manžel???!!!?“

„Ano, princezno, Váš otec přeci tak určil.“

„Jak určil???! Kdy?!“ Vyjekla jsem hrůzou.

„Výsosti, omlouvám se. Patrně Vám to chtěl říct při zítřejší snídani.“

„To je v pořádku, Rito.“ špitla jsem a přistoupila k ní, abych ji omluvně přiložila ruku na rameno. „Ty za nic nemůžeš. Je to otcova vůle a věřím tomu, že koná na základě toho nejmoudřejšího rozhodnutí...“ věřila jsem v něho, ale ne v sebe. Odevzdaně jsem usedla na postel, načež se pokojem roznesl zvuk klepaní na dveře.

„Vstupte.“ špitla jsem, a nevnímajíc okolí dál nepřítomně hleděla před sebe. Jen jsem zaregistrovala, jak jistý muž pohybem ruky pokynul Ritě, aby opustila místnost. Chůva se zdvořile uklonila a beze slov odkráčela.

„Tak koukám, že už to víš.“ pousmál se šedivý muž, když si přisednul vedle mě na postel. „Rita byla rychlejší než já.“

„Ale tati proč?!“

„Vím holčičko, některá rozhodnutí v životě nejsou snadná. Mě samotnému to rvalo srdce, ale je to tak nejlepší pro naší zemi. Víš přece, v jak svízelných finančních situacích se Španělsko potácí a Monako je velmi bohatý stát, nemluvě o tom, že Albert po nástupu na knížecí trůn zdědí velké majetky.“

„Já vím, otče.“ přitakala jsem. Ale najednou jakoby se ve mně všechno znovu probudilo a já začala nanovo. „Chápu, že děláš, co si myslíš, že je správné pro zemi. Ale co když to není to dobré? Co když to bude ještě horší?!“

„Ale Anno. Nezapomínej, že za pár let budeš na trůnu ty.“

„Ano, ale taky nikdy neprodám svý dítě!“

„No tak, dcero!!! Zacházíš už příliš daleko! Jak to jednáš se svým otcem? Věř, že kdyby byla jiná cesta, volil bych jí. Ale my se narodili pro záchranu Španělska. My jediní určujeme jeho směr. A uvidíš, že Albert ti bude dobrým manželem. Znáte se přeci od dětství.“

„Doufám, že máš pravdu tati. Odpusť...“ hlesla jsem odevzdaně. Alberta jsem vskutku znala již pěknou řádku let. Byl vcelku pohledný, o něco málo starší než já. Na náš společný život nás připravovali od nepaměti. Jenže nikdy jsem si nedokázala představit, že jednou skutečně přijde ten, kdy s ním budu muset vstoupit ve svazek manželský a povít mu dědice. S podrobeným povzdechem jsem se schoulila do otcova náručí. Jeho dlaň se dotkla mých ramen. Potom vyhledala drobné pramínky mých čerstvě rozčasných vlasů a několikrát je pohladil.

„Tak Anno, půjdu do postele. Je opravdu nejvyšší čas. Ať se ti krásně spí.“ rozloučil se se mnou polibkem na čelo a noblesní chůzí odkráčel ke dveřím....

Blížila se třetí hodina ranní. Ačkoliv se ze zahrady pomalu začal ozývat pronikavý zpěv skřivana zdravící slunečný paprsky, stále jsem otupěle hleděla na překrásný malovaný strop nad svoji postelí. Přemýšlela jsem sama nad sebou, nad životem, který jsem prožila za posledních 19 let a nad tím, jak bude vypadat ten následující. Byla jsem zničená. Slzy mi kanuly po tvářích a já se sama sebe neustále ptala PROČ. Otec měl pravdu. My nebyli předurčeni pro lásku. Nežijeme osobní život. Každý náš krok je veřejným – patří všem. Královská rodina je tváří Španělska! Byli jsme zrozeni pro náš lid, abychom ho dovedli ke štěstí a blahobytu...

Malba na stropě mého pokoje mne stále více přitahovala. Ještě nikdy jsem nepocítila takovou nutnost v ní číst. Nahá těla dvou mladých lidí navzájem si vyznávající lásku. Leželi v těsné blízkosti ve skalách a v jejich tvářích byla jistá zář, jíž dokáže zakreslit pouze někdo, kdo tak silný cit skutečně prožil. Podle všeho byl jejich vztah tajemstvím. Svědčila o tom skupinka mužů opodál, která s největší pravděpodobností hledala onu zamilovanou dvojici. Našli je? Byla jejich láska prozrazena? To už se divák nedozví, může jen snít, domýšlet si. Možná bílá holubice nad nimi nesla příslib štěstí, kdo ví, když něco takového nezkusí... dokud nezkusí... NEPOZNÁ TO, DOKUD NEZKUSÍ...