Kapitola 63.

Původně jsem chtěla udělat menší překvápko a hodit sem už celou dopsanou povídku ale vůbec to nedávám vím, že mám u Vás restíky. A těším se, až to konečně oběhnu a okomentím... sice přehled o tom, co se děje u Vás na blogískám mám - to bych nebyla já, abych to aspoň na skok neoběhla a nekoukla tam, ale vůbec nestíhám komentit a moc mě to mrzí, hlavně kvůli Vám Ale dávám si předsevzetí, do konce měsíce to napravím A tenhle dílek věnuju Zuzance a taky Nikol, nové čtenářce 

-------------------------------------------

„Prej dej mi chvilku, já to zvládnu.“ zasmál se Mike.

„No jo, dobře, beru zpátky. Prohrál jsem, hold máš větší kouzlo osobnosti.“

„Ale prosím tě,... podívej, jak jsou hodní. Dokonce nám dělaj cestu.“

„Jojo, vůbec nejsme nápadný. To si rovnou můžem napsat na kapotu „Uvnitř sedí Michael Jackson, připravte si foťáky.“

„Ty jsi vtipálek...“ špitl a dál nereagoval. Tomy se několikrát krátce zahleděl do Mikova klína. Moc toho ale nezpozoroval, protože se musel věnovat řízení... „Co to tam děláš?“

„Ten chlapec si přál autogram. Je to to nejmenší díky, který jim můžu dát...“

„Ty jsi stejně skvělej člověk, Miku. Po tom, co jsem tě stih poznat rozumím Mel, proč si tě vybrala. A udělala tu nejlepší věc ve svým životě...“ Jiná slova by v tu chvíli Mikovu křehkému srdci neudělaly větší radost.

„A já naopak čím dál víc rozumím tomu, proč jsi její nejlepší přítel....“ usmál se a jemně přiložil ruku na Tommyho rameno.

„Tak takhle nějak začíná skvělé přátelství...“ poznamenal Tommy a ve tváři obou mužů byla zjevná obrovská radost.

 -------------------------

Seděla jsem na terase jedné z letištních kaváren a užívala si toho vlahého vánku, který v kombinaci se spalujícím žárem kalifornských slunečních paprsků tvořil neodolatelnou atmosféru, s níž se setkáte jen v tomhle západoamerickém státě. Tolik mi tohle všechno chybělo... Paříž jsem milovala, narodila jsem se tam a vyrůstala v místních čtvrtích, kudy často proudily davy turistů a kde dennodenně zněly flašinety francouzských umělců, ale přece jen, nikdy jsem si na Paříž nedokázala zvyknout tak, jako právě na Los Angeles a jeho okolí. Dodnes mě nepřestala oslňovat nádhera tohoto města. Panorama, s nímž se nesetkáte jinde na světě. Když se podívám před sebe, vidím lesknoucí se hladinu oceánu, jejíž lesk šum od valících se vln slabě doznívá ještě v několika blocích pulzujícího města. To vše jakoby zakončovaly do ohromné výšky tyčící se hory, na jejichž vršcích ležel sníh, ledovec, který nikdy neroztál.... Opravdu, už bych si nedokázala představit život na jiném místě...

Z přemýšlení mě vytrhl až pronikavý zvuk sirény policejní eskorty, jež se nezadržitelnou rychlostí blížila k letišti. Bylo jich bezmála pět...ne, šest policejních aut a čtyři motorky. Nechápala jsem, co se děje. Naposledy jsem takovou výpravu viděla, když vykradli banku nebo když doprovázeli prezidenta. Viděla jsem, jak kolona pomalu zajíždí do letištních podzemních garáží, kam mají vjezd povolen jen VIP hosté. To auto, kolem něhož se celá policejní eskadra shlukla, mi bylo povědomé, ale nepřikládala jsem tomu vyšší význam. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se opět ke svému hrníčku s lahodnou kávou, jejíž chuť i vůni jsem si vychutnávala každičkým kouskem bytosti... V tom se ve mně všechno přetočilo vzhůru nohama a já prudce vyprskla veškerý obsah kávy z úst. To snad... na nic jsem nečekala. Na stole jsem obsluze nechala 10 dolarů, popadla berle a tou největší rychlostí, kterou mi má rozlámaná noha dovolovala, jsem se belhala směrem k místu, kam zajela kolona.

–----------------------------------

„Co jsem říkal, Miku? Jsme nenápadný jak ženská v gay baru.“ zaremcal Tommy za volantem, když v doprovodu několika jednotek vjeli do haly, jež byla určena výhradně pro VIP osobnosti.

„Trošku se to zvrhlo, to souhlasím. Ale tak jsme tu... No tak, nezlob se, Tommy...“ pousmál se, “Ani já s takovou maškarádou nepočítal, ale náhodou...musíš uznat, že jsme to zvládli. Moc nám pomohli.“

„To jo, ale pro příště, až zas budu mít odvážnou a budu s tebou chtít jet do centra L.A., tak mi prosím připomeň, ať buď vypiju litr klistýru, nebo TY se převlíkneš za Medvídka Pú.“

„To je trošku nošení dříví do lesa, nemyslíš?“ žertoval Mike. Tommyho slova ho očividně dobře bavila.

„Pro mě za mě klidně za bezdomovce, jen ať tě nikdo nepozná. Tenhle zážítek mi stačil do konce života.“

„Dobře, budu na to myslet, ale teď pojď. Musíme najít Mel.“

„Nemusíte ji hledat...“ zavolala jsem na muže, kteří se zrovna vydávali opačným směrem, než jsem hopsala.

„Mel?“ zavolal Tommy. Rozeběhl se ke mně jak vichřice a sevřel mě v těsném objetí. „Tys nám dala. Proč jsi nic neřekla dřív? A jak jsi věděla, kde nás hledat?“ pokračoval, ale bylo to stejné, jako kdyby mluvil do zdi. Nevnímala jsem ho. Hleděla jsem přes jeho rameno dozadu, opodál k místu, kde stál muž mému srdci nejbližší. Na chvíli se naše pohledy setkaly a já cítila radost, strach, ale zároveň i výčitky... Pak sklopil oči a otočil otočil se k policistům, kteří se s ním snažili rozvézt řeč, společně se s Mikem fotili a žádali jej o autogramy.

„To-Tommy, řekni, proč jsi vzal i Michaela?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Vadí ti to?“ mlčela jsem, což ho nutilo pokračovat„Protože jsme oba byli u tvého otce na večeři, když jsi volala...“ pokývala jsem hlavou a pomaličku začala skákat k autu. „Ukaž, pomůžu ti.“

„Zvládnu to...“

„Vždyť jsi jak jojo, Mel. No tak, opři se o mně.“

 -----------------------------------

„Ano, samozřejmě.“

„A tady ještě prosím jeden pro moji manželku. Panečku, ta mi to neuvěří.“

Mike se jemně pousmál: „Jak se jmenuje Vaše paní, poručíku Morgane?“

„Elizabeth...a prosím, pane Jacksone, nevykejte mi, jmenuji se Michael...“

„Michael? Krásné jméno...“ poznamenal se smíchem, ta shoda jmen mu přišla legrační.„A Elizabeth je ještě krásnější...“ špitl a zadíval se na bílý papírek v ruce, kam zrovna psal věnování Michaelovi a Elizabeth s láskou M … něco uvnitř ho nutilo otočit se za sebe. Jakmile uviděl, jak Mel složitě poskakuje vedle Tommyho, rychlým tahem dokončil písmeno J do věnování, tužku i s papírkem podal jejímu majitel a poklusem se vydal k dvojici, kterou pokynem ruky zastavil „Počkejte... Musí tě to přeci hrozně bolet.“ hlesl tiše a švihem vyhodil Mel do svého náručí.

 ---------------------------

„Miku, já... zvládla bych to.“

„O tom nepochybuju...“ věnoval mi milý úsměv a já měla pocit, že se vznáším. Ležet v jeho vřelém náručí a dýchat vůni jeho vlasů bylo to nejkrásnější, co se člověku na téhle planetě mohlo poštěstit. Lehce mě usadil do mého auta, jež sem mezitím přistavila letištní obsluha, se všemi se přátelsky rozloučil a s velkým díky odmítl policejní doprovod zpět do Neverlandu. Ještě se na závěr s Tommym poplácali po zádech, a pak už nás jen čekala noční cesta domů. Ve dvou...

 ----------------------------------

Po celou dobu se naše konverzace omezovala jen na to nejnutnější. Michael byl dle všeho velmi rozzlobený, ale už jen kvůli mému stavu se to snažil skrývat. Nechtěl to dělat ještě horší, spíš čekal, jestli nezačnu sama. Ale i přes to, co asi musel prožívat, byl neskutečně starostlivý a milý...

„Tady, vzal jsem ti polštář...měla by ses malinko prospat.“

„Zdřímla jsem si v letadle...“ pousmála jsem se. „Spíš ty by sis měl odpočinout. Klidně budu řídit...“ Snažila jsem se odlehčit atmosféru a soudě podle jeho reakce se mi to naštěstí i dařilo.

„S tou nohou? Jsi milovnice adrenalinových sportů, viď?“

„Jak kdy...Miku, prosím, nezlob se na mě.“

„Ale já se na tebe nezlobím.“

„Vážně ne?“

„Ne.“ jeho odpověď byla rázná, ale podle výrazu v jeho tváři a pohledu, jímž propaloval cestu před sebou mi bylo jasné, že neříká pravdu.

„No tak, Miku, prosím...buďme k sobě upřímní.“

„Ale mě to vážně neštve. Hold stará láska nerezaví, to ti přeci nemůžu vyčítat.“

„To mi nedělej, tak to přeci není a ty to víš.“

„Nemusíš se stydět za své city, Mel. Chtělas mít u sebe Tommyho, proto jsi mu taky zavolala a já to plně respektuju. Nebudu vám stát v cestě...“

„Miku, nech si to vysvětlit.“

„Ale mně nemusíš nic vysvětlovat, Mel.“

„Kruci, chlape, ty jsi horší jak ženská v menopauze. Meleš si dokola tu svoji jednu písničku a vůbec nechceš vyslechnout druhou stranu.“

„Dobře...“ povzdechl hlasitě, „takže proč jsi to udělala?“

„Protože tě znám jak svý boty a bylo mi nad světlo jasnější, že kdybych ti to řekla, budeš mít panickej strach a já tě tomu nechtěla vystavovat. Vím, jaký je čekání, když nevíš, co se s tím druhým děje a počítáš sekundy, než ho spatříš. Ta nejistota je strašná. A proto jsem chtěla, aby pro mě přijel Tommy. Je to přece jen lékař a ví. Původně jsem myslela, že pro mě dojede a odveze mě rovnou k tobě a ušetřím tě tak zbytečných obav... To byl můj původní plán, ale bohužel nevyšel.“ Když jsem dokončila větu, všimla jsem si, že projíždíme vstupní branou od Neverlandu.

„To teda nevyšel.... Jak dlouho máš tu nohu v gypsu?“

„3 týdny.“

„3 týdny? A tos mi to nemohla říct?!“

„Miku, nerozčiluj se, prosím.“

„Nerozčiluj se? Ty máš skoro měsíc sešroubovanou nohu, sejmulo tě auto a ani se neobtěžuješ sdělit mi takovou závažnou věc? A to si každej den voláme!“

„Nechtěla jsem tě nervovat, vím, jak špatně snášíš stres...“

„Co to s tím má kruci společnýho?!“

„Hodně.“

„Hodně? Můj stres sem vůbec netahej! Vědět to, tak bych si pro tebe okamžitě přiletěl a vzal tě domů!“

„A to jsem právě nechtěla. Nepotřebuju mít naši pasovku ve všech mediích.“

„Na media kašlu! Ať si píšou, co chtěj! Jsi moje žena, Mel, a jsi pro mě na prvním místě a...“

„Nerozhazuj těma rukama, Miku, nebo sjedem ze silnice.“

„Žijem ve svobodný zemi, krom toho jsem na svým pozemku a tudíž si můžu dělat, co chci, říkat, co chci a dokonce, představ si, rozhazovat rukama, jak chci...“

Ach jo, já tušila, že to s ním nepůjde tak lehce. Protočila jsem oči v sloup a strhla volant tak, že auto vyjelo ze silnice. Než se Mike vzpamatoval, vzdálili jsme se poměrně značný kus od cesty. Nakonec se mu podařilo zastavit až těsně před shlukem několika odlehlých stromů.

„Ježkovy brejle, Mel, co blázníš? Vždyť jsi nás mohla... Proč jsi to udělala?“ Jeho otázky jsem nechala volně plynout vzduchem. Nahnula jsem se ke klíčkům, vypnula motor a zhasla světla. Pak jsem sjela mezi obě sedačky a zatáhla za ruční brzdu, abych zajistila auto. Celou tu dobu nechápavě sledoval, co právě dělám a doufal v nějakou odpověď, kterou nakonec dostal.

„Nechci, aby ses vztekal...“ špitla jsem a nějakým zázrakem se vyšplhala na jeho klín... „Mám radši, když se směješ.“ S těmito slovy na rtech jsem mu vtiskla jemný polibek, který mi sladce opětoval. Jakmile se naše ústa střetla, nic už mě nemohlo přesvědčit o tom, že k sobě nepatříme. Mezi námi bylo ohromné pouto, jež bylo silné jako pavoučí síť utkaná z těch nejpevnějších vláken. Ale po několika okamžicích mě od sebe odpíravě odstrčil...