Komentář: www.michaeljackson.blog.cz

A jéje, to nám to začíná...Albert...celé je to takové pochmurné. Sice se na sebe s Ann nezlobí, ale...milují se a přesto musí žít v odluce. Není to ještě těžší? Annina slova mě bolí, myslím, že Michaela také zabolelo, když mluvila o tom, že by ráda třeba za pár let viděla fotku jeho, jeho manželky a kupy dětí...šťastná rodinka. Ale bez Anny? Jak? To je nepředstavitelné. Annu vážně obdivuji za to, jakým způsobem dokáže vypadat a mluvit klidně, i když má uvnitř pocit, že se zhroutí. Ale možná by nějaké to projevení citů, ta slůvka "miluji tě," pomohla Michaelovi víc, než popřát mu štěstí...jenže v její situaci je to to nejlepší, co může udělat, pokud se nechystá vzdát všeho, své země...každopádně konec jsem četla se zatajeným dechem. To, jak se mu vrhla do náručí, čekala jsem, že se třeba pokusí uprchnout, i když to není úplně zrealizovatelné...Lise musela ta scéna každopádně vyhnat dech z plic. Když projevila svou veřejnost Michaelovi veřejně, snad by se s tím vším teď dalo něco udělat...co to zkusit probrat se svým otcem? Nezdál se zlý, když mluvil s Michaelem...vím, že je zásadový, ale štěstí jeho dcery je přece důležité. Ach, teď bude Anna zase chřadnout, proto nechci konec povídky. Nikdy. Chci vždycky vědět, že jsou oba v pořádku a spolu...kéž by.